Ekologie

Zatímco řada evropských zemí od využívání jaderné energetiky odstupuje, ať již jde o politické rozhodnutí nebo o ekonomickou realitu, Česko by rádo šlo opačným směrem. Atomové reaktory jsou tu deklarovány a významnou částí společnosti vnímány jako čisté a bezpečné zdroje elektřiny. Mají nahrazovat uhlí, snížit naše vysoké emise skleníkových plynů, zajistit energetickou soběstačnost a rozvíjet moderní průmysl. V úvahách těch nejsmělejších plánovačů bychom se měli stát jakousi velkou jadernou elektrárnou Evropy poskytující levnou elektřinu jejím nedostatkem strádajícím zemím.  Jak se to Česku přihodilo? Jsou zmíněné plány vůbec reálné a máme nějakou alternativu?

V polovině února zasáhla Texas (a mnohá další místa v USA) série tří silných sněhových bouří.  Výsledné, téměř arktické počasí odkrylo dlouhodobou slabost a nedostatky texaského energetického systému.

Pražská kancelář Heinrich-Böll-Stiftung pořádá 13. dubna 2021 kurz Zvládání stresu: prevence vyhoření pro ženy klimatického hnutí Česka a Slovenska.

Rozhovor s Adélou Denkovou, šéfredaktorkou webu Evropa v datech, je součástí publikace Budoucnost české zahraniční politiky, která vyšla ve spolupráci Asociace pro mezinárodní otázky a Heinrich-Böll-Stiftung Praha v lednu 2021.

Společnost Severní energetická majitelů Pavla Tykače a Jana Dienstla je v České republice po ČEZu druhou největší firmou, která operuje s uhlím. Provozování několika uhelných elektráren a lomů, které způsobují klimatickou krizi a přispívají k více než deseti tisícům tuzemských předčasných úmrtí ročně, není ale jedinou černou kaňkou na jejím byznysu. Severní energetická je také známá pro své neférové PR praktiky, které používá při snaze poškodit své odpůrce z řad ekologů či občanské veřejnosti.

Jaderný průmysl se na celém světě zmítá v agonii, kterou se vlády všemožně snaží prodlužovat. Přitom atomová energie přináší jeden průšvih za druhým. Měli bychom opustit příběh o člověku, který skrze atom přinutil přírodu k poslušnosti, a dát šanci větru a slunci.

Na první pohled by se mohlo zdát, že klimatické hnutí v České republice může slavit. Zákon „o opatřeních k přechodu České republiky k nízkouhlíkové energetice“ prochází Poslaneckou sněmovnou vysokou rychlostí, a dokonce jsou k němu svolávány mimořádné schůze. Názvem to připomíná antifosilní zákon, který řadu let prosazovaly české ekologické organizace Velkou výzvou. Ovšem hned vymezení základních pojmů zákona, kde je stanoveno, že nízkouhlíková výrobna elektřiny musí být vybavena jaderným reaktorem, nás vyvede z omylu. Rychlé snižování rizik spojených s globální změnou klimatu není jeho cílem.

Přesně pět let uběhlo od chvíle, kdy s velkou pompou téměř všechny členské státy OSN schválily na klíčovém projednávání Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu v Paříži v lecčems klíčovou klimatickou dohodu. Už tehdy jsme s kolegou Josefem Patočkou v Deníku Referendum psali, že dohoda sama o sobě nestačí. Je totiž založená na dobrovolných závazcích států, které si samy určují, kolik emisí do kterého roku sníží.

Uhelná komise 4. prosince rozhodla, že doporučí vládě České republiky ukončit spalování uhlí v roce 2038. Rozhodnutí má však jeden háček, kterým je podmínka rozvoje jaderné energie a konkrétně stavba nových bloků atomové elektrárny Dukovany. Naopak při rozhodnutí chyběla analýza dopadů na ekonomiku, plán transformace uhelných regionů či scénář, které elektrárny budeme zavírat jako první.