Jaderný průmysl se na celém světě zmítá v agonii, kterou se vlády všemožně snaží prodlužovat. Přitom atomová energie přináší jeden průšvih za druhým. Měli bychom opustit příběh o člověku, který skrze atom přinutil přírodu k poslušnosti, a dát šanci větru a slunci.
Pamatuji si na první moment v životě, kdy mi došlo, že o jaderné energii se nedá diskutovat racionálně. Psal se rok 2015 a zrovna probíhala klíčová klimatická konference v Paříži. Spolu s Josefem Patočkou jsme jako zástupci evropských Mladých Přátel Země měli v kavárně nedaleko Náměstí Republiky schůzku s jedním z režisérů Nedej se!, který do Francie přijel natáčet o summitu.
Po seznámení, předání kontaktů a domluvě na natáčení přišlo také na diskusi o atomové energii. Jaderný průmysl byl už tehdy v krizi, rozestavěné bloky všude po Evropě nabíraly zpoždění a byly výrazně předražené, procentuální zastoupení atomové energie na celosvětovém energetickém mixu klesalo.
Nový reaktor ve finském Olkiluotu, který měl signalizovat jadernou renesanci, nabral jen šestileté zpoždění a stál jen o pět a půl miliardy víc oproti původním předpokladům. Francouzský blok elektrárny Flamanville měl jen tři roky zpoždění a o sedm a půl miliardy eur větší náklady. Slovenské Mochovce tehdy jely podle plánu a britský Hinkley Point poprvé navyšoval rozpočet.
Nikdo nevěděl, co s vyhořelým jaderným odpadem, těžba a převoz uranu nadbytečně zatěžovala životní prostředí. Od katastrofického výbuchu elektrárny v japonské Fukušimě uběhly čtyři roky. Zmiňovaný režisér po celém tom koloběhu argumentů s námi vyšel ven a při průchodu pařížským Náměstím Republiky vynesl soud: „No jo, ale podívejte se všude kolem, na ty světla, na tu energii. To nepůjde nahradit sluncem a větrem.“
Jaderná energie je součástí představ o člověku jakožto tvoru, který dokázal ovládnout přírodu a přinutit ji fungovat pro svůj vlastní prospěch. Ovládání atomu pomocí lidmi vyvinutých technologií musí přece z principu mít větší sílu než energie zachycená jednoduše z objektů, které leží mimo vliv člověka (slunce, vítr). Po pěti letech od zmiňované příhody je ale situace jaderného průmyslu ještě horší.
Agonie pokračuje
Reaktor v Olkiluotu stále nejede a do října 2021 ani zprovozněn nebude. Francouzský Flamanville bude spuštěn možná v roce 2022, jisté to však není. V Mochovcích pravidelně zasahuje slovenská Národní kriminální agentura (NAKA) kvůli korupci spojené s výstavbou. S uvedením reaktorů do provozu nikdo v brzké době nepočítá. V Británii se začalo stavět, ovšem s ještě více navýšeným rozpočtem a nejistými vyhlídkami.
Ano, tento výčet není úplně objektivní. Novou jadernou elektrárnu v Evropě mezitím přece jen otevřeli, v Bělorusku. Jmenuje se Astravec a po dni provozu musela provoz přerušit kvůli poruše. O dva týdny později selhal nouzový chladicí systém. Stejně jako v ostatních evropských případech tak Astravec nejspíš skončí ostudou. Pro nelegitimního běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka je to další rána v zemi zmítané protesty proti jeho autoritářské vládě. Přes agonii jaderného průmyslu ale existují státy, které chtějí na tuto technologii vsadit.
O pokusech České republiky spustit tendr na stavbu nových bloků elektrárny Dukovany v tomto čísle píše Karel Polanecký. Podobnou cestou se však chtějí vydat i v sousedním Polsku, kde oznámili postupný útlum uhlí do roku 2049. Reálně ale uhlí u našich východních sousedů skončí dříve (stejně jako jinde) a Poláci už nyní připravují projekt stavby historicky první jaderné elektrárny v Pomořansku. A spolu s vládou České republiky tlačí na to, aby na tyto nesmysly přispěla i Evropská unie.
Reálný stav jaderného průmyslu
O skutečném stavu jaderného průmyslu vypovídá i poslední zpráva The World Nuclear Industry Status Report, která sleduje celosvětový vývoj tohoto oboru. Podle ní bylo na rok 2019 naplánováno otevření bezmála devatenácti nových elektráren. Z nich funguje jen šest, tři v Rusku, dvě v Číně a jedna v Jižní Koreji. Naproti tomu ve stejném roce státy předčasně ukončily provoz pěti elektráren — dvou ve Spojených státech a po jedné ve Švýcarsku, Švédsku a Německu. Osm dalších bylo uzavřeno oficiálně, přestože už několik let nebyly v provozu, konkrétně pět v Japonsku a po jedné v Jižní Koreji, Rusku a na Tchaj-wanu. V první polovině letošního roku k tomu všemu uzavřela Francie dva bloky ze své rozsáhlé jaderné flotily a Spojené státy jeden další blok.
Oproti roku 2002 je tudíž celosvětově v provozu o třicet reaktorů méně. Důležitým ukazatelem je však také stáří reaktorů, jejichž průměrný věk se stále zvyšuje — v současnosti je 30,7 roku. Další pokles počtu reaktorů se dá tedy v brzké budoucnosti reálně očekávat, jelikož kromě Číny se nové reaktory ve velkém nestaví nebo se je nedaří uvádět do provozu.
Aby jaderný průmysl zůstal alespoň na stejných číslech a nezačal se propadat, muselo by se tempo výstavby nových reaktorů zdvojnásobit. Dvě třetiny ze současných dvaapadesáti rozestavěných reaktorů mají podobné problémy jako Olkiluoto, Mochovce nebo Flamanville — jsou proti původním předpokladům zpožděné a předražené. I proto jaderný gigant Francie plánuje, jak svou závislost na jaderné energii snížit.
Celou situaci ještě zhoršila pandemie nemoci COVID-19, která zkomplikovala logisticky náročné stavby nových reaktorů, ale i provoz těch spuštěných. Podle zmíněné The World Nuclear Industry Status Report přispěla pandemie ke snížení bezpečnosti současných provozů. A to, že se stavbě reaktorů daří jen v některých nedemokratických režimech, které na bezpečnost nedbají tolik jako demokratické země, by spíš pro nás mělo být spíš hrozbou než uklidněním.
Problémy se stavbou nových bloků ale nejsou jediným průšvihem, se kterým jaderný průmysl bojuje. Za posledních deset let také dramaticky vzrostla cena vyrobené elektřiny z atomu. Podle analýzy investiční banky Lazard stoupla ze 123 dolarů za megawatthodinu na 155 dolarů, tedy o šestadvacet procent. Výhledy stejné banky navíc ukazují, že cena elektřiny z atomu spíš poroste. V budoucnu se tak dají očekávat sociální problémy spojené s cenou elektřiny. Připomeňme, že za stejnou dobu klesla cena elektřiny u solárních zdrojů bezmála o devadesát procent (na přibližně 40 dolarů za megawatthodinu) a o sedmdesát procent v případě větru (na přibližně jednačtyřicet dolarů za megawatthodinu). Elektřina ze slunce je tak v současnosti nejlevnější ze všech.
Jen kdyby přišel Rus nebo Číňan
Ekonomické a sociální problémy spojené s atomovou energií však nejsou jedinými aspekty, které určují podobu jaderného průmyslu. Celý byznys je totiž také součástí geopolitických strategií zejména východních mocností, které se skrze nákladné projekty snaží rozšiřovat svůj vliv i do jiných zemí. Příkladem může být zmiňovaná běloruská elektrárna Astravec, skrze kterou ruský Rosatom zajistil sblížení Lukašenkova a Putinova režimu.
Pro příklady ale nemusíme chodit až tak daleko. Stačí se podívat do Maďarska, kde tamní vláda premiéra Viktora Orbána uzavřela pro Maďarsko velmi nevýhodnou smlouvu s Rosatomem o stavbě atomové elektrárny v Paksi. Maďarsko si navíc od Ruské federace na stavbu půjčilo peníze, které musí začít splácet v roce 2026, nezávisle na tom, zda už elektrárna bude nebo nebude fungovat.
Stavba jednoho ze dvou plánovaných bloků je teprve na začátku a prozatím jde vše podle plánu. Troufám si však tvrdit, že i vzhledem ze zkušeností z Evropy či Běloruska se plánovaná šestiletá stavba výrazně protáhne. Závislost Maďarska na Rusku se však prohloubí tak jako tak. Na své si chce v tomto ohledu přijít i Čína, která však v geopolitice jaderné energie zatím za Ruskem zaostává.
Navíc uran potřebný pro provoz elektráren se dováží, do Evropské unie až čtvrtina z Ruska a podíl dovozu z této země každým rokem stoupá. Když proto politici mluví v souvislosti s jadernou energií o energetické nezávislosti, nelze jim věřit. Není proto divu, že české tajné služby či ministerstva vnitra a zahraničí považují účast ruských nebo čínských firem v tendru na Dukovany za bezpečnostní riziko. Západní jaderné firmy oproti tomu tonou v problémech, například americký Westinghouse či jaderná sekce francouzského EDF se dlouhodobě pohybují na hraně bankrotu.
Jaderná dekadence
Když si to tedy shrneme: jaderná energie je příliš drahá a její cena bude stoupat. Reaktory postupně stárnou a nové se nedaří stavět. Těžba a převoz uranu má velké dopady na životní prostředí. Nevíme co dělat s vyhořelým jaderným palivem, které je životu nebezpečné stovky tisíc let. Riziko havárie s tragickými následky nejde nikdy úplně vyloučit. Nadto celý průmysl využívají Rusko a Čína k rozšiřování svého vlivu v ostatních zemích. Malé modulární reaktory jsou v nedohlednu a ještě neznáme jejich náklady a rizika.
Ať si to počítám jakkoliv, investice do atomových technologií je nesmyslná. Žádnou jadernou renesanci očekávat nemůžeme, to raději investujme do parních lokomotiv. Vyjde to nastejno. Měli bychom proto opustit příběh o člověku, který dokázal ovládnout atom, a tím přinutit celou přírodu k poslušnosti. A připustit, že slunce a vítr a jiné obnovitelné zdroje pro nás můžou udělat mnohem víc.
(Tento text původně vyšel v časopise Sedmá generace číslo 6/2020 za podpory Heinrich-Böll-Stiftung Praha)