Rozhovor s Adélou Denkovou, šéfredaktorkou webu Evropa v datech, je součástí publikace Budoucnost české zahraniční politiky, která vyšla ve spolupráci Asociace pro mezinárodní otázky a Heinrich-Böll-Stiftung Praha v lednu 2021. Celou publikaci s rozhovory s pěti mladými českými expertkami a experty najdete zde.
Šéfuješ webu, který se snaží Česko zasazovat do evropských souvislostí s pomocí statistik a jejich vysvětlování. Když se zamyslíš nad vašimi analýzami za poslední rok, co tě nejvíc překvapilo?
Třeba jsem vůbec nevěděla, že Česko je čtvrtý největší exportér lyžařského vybavení na světě. Očividně máme opravdu dlouhotrvající lyžařskou tradici. Na našem území byla taky postavená první sedačková lanovka v Evropě, a to v roce 1940, uprostřed druhé světové války. Nebo jsme také evropská včelařská velmoc, máme nejvíc včelařů na počet obyvatel. Jsou to takové zajímavosti, ale vlastně často potvrzují různé stereotypy, které si udržujeme sami o sobě.
Měli jste nějaká podobná zjištění v době pandemie koronaviru?
Dívali jsme se třeba na to, jak rostla obliba chat a chalup. A vyšlo z toho, že Češi jezdí nejčastěji ze všech evropských národů na prázdniny na svou vlastní chatu.
Spektrum témat, kterému se věnujete, je opravdu široké, já doplním namátkou třeba ještě nákupní zvyky, znalosti jazyků, nebo dokonce i sledovanost erotických webů. Ty se ale věnuješ především energetické a klimatické politice. A i v ní hrál koronavirus poměrně velkou roli. Co jste zaznamenali?
Pochopitelně klesla spotřeba elektřiny nebo obecně energie, čímž se v Evropě minimálně krátkodobě otevřel větší prostor pro obnovitelné zdroje, protože kvůli uzavírání podniků musely výrobu omezit třeba i velké elektrárny na fosilní paliva a podíl zelené elektřiny v energetickém mixu tak narostl. A velmi výrazně se samozřejmě snížily také emise skleníkových plynů, celosvětově meziročně asi o 8 procent.
To jsou všechno spíš jednorázové a krátkodobé výkyvy, nebo ne?
Ano, ale zároveň je teď patrné, že jedním z řešení problémů, do kterých jsme se kvůli koronaviru dostali, mohou být právě investice do nízkoemisní energetiky nebo obecně technologií, které snižování emisí pomáhají. A třeba podle Mezinárodní energetické agentury budou právě obnovitelné zdroje jediná oblast v energetice, která za letošek zaznamená alespoň mírný nárůst, pokud jde o investice nebo spotřebu energie.
Myslíš řešení ekonomických problémů?
Ano. Řešíme ekonomickou krizi v momentě, kdy se musí proměnit energetika a průmysl. Všechno je to čím dál tím víc propojené. A klimatická krize se mezitím stává otázkou, kterou řeší úplně celý svět.
Jaké výzvy má před sebou konkrétně Česko?
V podstatě velmi podobné jako všechny evropské státy. Liší se jen jejich výchozí pozice. Konkrétně ta česká je poměrně komfortní, protože máme robustní energetiku - přebytek zdrojů, jsme jedním z největších evropských exportérů elektřiny, máme stabilní přenosovou síť... na rozdíl třeba od Belgie, jejíž jaderné elektrárny jsou velmi zastaralé a které posledních pár let reálně hrozí blackouty. Nebo Německo, které je poměrně ambiciózní a samo si před sebe klade výzvy v podobě například vypnutí jaderných a jen krátce poté také uhelných elektráren.
Česko jádro vypínat spíš nehodlá.
Ano, a i díky tomu, že jsme do něj v minulosti investovali, jsme dlouhou dobu nemuseli přemýšlet o tom, co s energetikou do budoucna. Jenže teď se nám čas trochu krátí a ve veřejné debatě stále dominuje pohled, že právě jádro nám pomůže vyřešit i přechod k nízkouhlíkové energetice.
Jak takový přístup hodnotíš, čistě z pohledu energetiky a klimatu?
Určitě je to jedna z možných variant. Ale dlouhodobě se tu zapomíná na zmapování alternativních cest, víc scénářů, mezi kterými se můžeme rozhodovat. Za daných okolností se i my můžeme dostat do stavu, ve kterém nebudeme mít čím pokrýt poptávku po elektřině, pokud se ten obrovský a komplikovaný projekt na dostavbu jádra třeba zkomplikuje.
Takže Česku chybí nějaké dostatečně různorodé koncepční dokumenty? Nebo existují, ale zůstávají na papíře?
Česko určitě není špatné ve vytváření koncepcí, máme jich poměrně dost, minimálně ve srovnání s jinými zeměmi regionu jsme na tom dobře. Třeba Státní energetická koncepce ale dlouhodobě pracuje jen s tím jedním už zmíněným řešením - výstavbou dalších jaderných bloků. Což se stane nejdřív za 20 let. Odborníci tvrdí, že v případě komplikací by se to řešilo zapojením zdrojů na zemní plyn. Jenže mezitím vznikne obrovské množství nových technologií - rozvíjejí se už nyní - a my vůbec nezohledňujeme fakt, že za těch 20 let bude energetika vypadat úplně jinak.
V čem?
Bude založená na menších systémech, které budou spolupracovat - do hry budou stále více vstupovat obnovitelné zdroje, ukládání elektřiny, ale i reakce na straně spotřeby. To znamená, že sami spotřebitelé mohou hrát mnohem aktivnější roli.
Proč se o tom nediskutuje, chybí politická vůle?
Myslím, že primárně ano. Nedá se totiž říct, že by ve státní správě nebyli odborníci, kteří by si tyhle věci neuvědomovali. Nebo ve firmách, včetně polostátního ČEZu. Ale politici jsou v tuto chvíli brzdou.
Máš pro to nějaké vysvětlení?
Jednak ty otázky jsou poměrně komplexní, a českým politickým stranám ve většině případů schází odborníci. No a druhá věc je to, že politici u nás jsou do velké míry ovlivňováni veřejným míněním. A prodat lidem jako „sexy téma" třeba obnovitelné zdroje je dost obtížné kvůli legislativním chybám, které se staly při nástupu solární energetiky v Česku a které způsobily, že jsme na rozvoj obnovitelných zdrojů vynaložili víc peněz než většina zemí Evropy. Další věc je to, že součástí plnohodnotné energetické strategie musí nezbytně být úspory energií plynoucí třeba z kvalitního stavebnictví. Jenže s něčím takovým se člověk těžko vyfotí na billboard.
Je tu vůbec poptávka po něčem takovém? Mění se nějak pohled Čechů na obnovitelné zdroje a zelené technologie?
Určitě roste zájem veřejnosti o ochranu životního prostředí. Data výzkumného ústavu STEM ale například ukazují, že si ji lidé hodně spojují s tématy, jako je sucho, krajina nebo zadržování vody v půdě. Zatímco technologie jsou až druhořadé, včetně modernizace českého průmyslu. To lidi tolik nezajímá. Nemluvě třeba o elektromobilitě, která absolutně není vnímaná jako důležité nebo snad pozitivní téma.
Je pravda, že se teď hovoří především o uhlí. To nejspíš souvisí i s tím, že jsme velmi blízko určení definitivního termínu ukončení jeho spalování a těžby na našem území. Mělo by se to stát někdy v polovině 30. let tohoto století. Pro ekology je to moc pozdě, pro zástupce průmyslu je dřívější termín nepřijatelný. Co o našem „odklonu od uhlí" soudíš ty?
Čím dřív odejdeme od uhelné energetiky, tím to bude lepší. Na druhou stranu se to nemusí za každou cenu uspěchat. O jeden rok dřív nebo o dva později je víceméně jedno. Čímž nechci nijak zlehčovat to, že s ohledem na měnící se klima se nám skutečně krátí čas. V tomhle případě spíš záleží na detailech toho rozhodnutí. Je třeba možné, že uhelná energetika do té doby vymře tak jako tak, jednoduše se firmám přestane vyplácet s ní pokračovat. A my bychom se neměli dostat do situace, kdy bychom několik let z veřejných peněz uměle udržovali při životě už mrtvé odvětví, pokud by například uhelný průmysl za ten odklon dostával kompenzace. Což ale neznamená, že není potřeba postarat se o lidi, kteří kvůli tomu přijdou o práci.
Říkala si, že se nám kvůli klimatu krátí čas. Je jasné, že o problémech planetárního rozměru nemá úplně smysl uvažovat v nějakých místních kontextech, natož daných národními hranicemi, ale jak moc namále máme v Česku, co se týče uhlí?
Myslím, že teď je skutečně pravá chvíle stanovit datum odklonu od něj. A zároveň i konkrétní kroky, které se musí od teď každý rok odehrát. Zásadní je to hlavně pro uhelné regiony, pro které to celé znamená opravdu velkou změnu. Nechci předvídat, ale troufám si říct, že jako stát jsme schopni to zvládnout velmi dobře, ale zejména pro Ústecko a Karlovarsko to může být šok. A lidé potřebují jistotu, aby věděli, s čím můžou rok od roku počítat.
Němci svůj „konec uhlí" určili vloni, podobně jako my měli speciální vládní komisi, která se nakonec shodla na roce 2038. V čem bychom se u nich mohli teď poučit?
Hodně tam dbají právě na to, aby se do plánování - třeba toho, co se stane s lokalitami po skončení těžby - zapojili místní lidi. Za prvé se jich to týká, za druhé to tam znají ze všech nejlíp. U nás se o tomhle zatím hodně mluví, reálně se to ale příliš neděje.
Obecně snižování emisí skleníkových plynů, s čímž odklon od uhlí souvisí, je teď velkým tématem v celé Evropské unii. Komise navrhuje snížení do roku 2030 o 55 procent, hlasovat by o tom v prosinci měli lídři členských států. Český ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček (za ANO) argumentuje, že pro Česko je to nereálný cíl. Má pravdu?
Nemyslím si. A to nevycházím z nějakého svého názoru, ale z existujících odborných studií, které ukazují, že to zvládnutelné je. Samozřejmě že to bude vyžadovat investice ze státního rozpočtu, ty je ale možné z velké části pokrýt celou řadou nástrojů, které nyní vznikají na unijní půdě. Takže kdy jindy to udělat než teď?
A já upřímně nevěřím, že by ministr Havlíček byl pevně přesvědčený o tom, že to není reálné. Já to odmítnutí vnímám spíš jako nějakou vstupní vyjednávací pozici Česka. Trochu se možná inspirujeme Polskem, které si takhle pro sebe získává zejména finanční výhody.
Těch 55 procent není cíl pro jednotlivé členské země, ale pro unii jako celek. Kolik konkrétně bude muset ubrat Česko zatím není stanoveno, dokážeš ale nějak odhadnout, jak moc a co budeme muset v příští dekádě omezit?
Zmíněné snížení výroby elektřiny z uhlí pomůže velmi. Dnes je energetika zdrojem asi 40 procent všech našich emisí. Ekonomicky i technicky to zvládnutelné je, neměli bychom ale zapomínat na to, že uhlí se dnes v Česku nepoužívá jen k výrobě elektřiny, ale i tepla.
Což je i sociálně daleko citlivější otázka. I tady už ale máme nějaká řešení, modernizaci tepláren například, a Teplárenské sdružení se nově spojilo s Českým plynárenským svazem na společném projektu přechodu některých tepláren na plyn.
Opravdu se zemní plyn dá považovat za zelený zdroj energie?
Minimálně v oblasti vytápění má jeho využití smysl, a to například i pokud jde o vytápění jednotlivých domů pomocí domácích kotlů. Výrazně totiž pomáhá snižovat emise znečišťujících látek.
Jinak je ale plyn samozřejmě fosilní palivo a v energetickém mixu budoucnosti by měl hrát spíše podpůrnou roli. Která ale právě v době přechodu k bezuhlíkové energetice může být zásadní. A s novými technologiemi by mělo být možné vyrábět vodík a následně plyn z přebytkové elektřiny vznikající z obnovitelných zdrojů.
Co dalšího nás čeká?
Třeba už zmíněné zlepšování úspornosti budov, na které se třeba Česku v posledních sedmi letech nedařilo úplně čerpat evropské peníze. Velký potenciál je stále ve veřejných budovách, z nichž většina zůstává nezrenovovaná, což znamená, že se tam ročně propálí opravdu hodně tepla.
No a velká změna bude muset přijít i v dopravě, která odpovídá asi za 17 procent všech emisí v Česku, a ten podíl navíc stále roste. Tady nejde zdaleka jen o tu poměrně negativně vnímanou elektromobilitu, ale třeba i plánování městské dopravy. To znamená zajistit lidem, aby se v centrech měst mohli pohodlně pohybovat hromadnou dopravou nebo ve sdílených autech a do měst se mohli pohodlně přiblížit například vlakem.
Zaujaly mne ty budovy - předpokládám, že renovacemi se myslí zateplení. Co třeba ale montáž střešních solárních panelů?
Ano, to je přístup, který se dneska prosazuje čím dál tím víc: kombinace snižování spotřeby na jedné straně se zvyšováním podílu obnovitelných zdrojů na výrobě energie na straně druhé. A myslím, že se to pojetí bude ještě rozšiřovat, a na budovy se budeme dívat v rámci celých čtvrtí nebo obcí. Čímž se dostáváme k dalšímu tématu, o kterém bych si přála, aby u nás rezonovalo víc, a to je komunitní energetika. Tedy systém, ve kterém místní lidé spoléhají na své místní zdroje elektřiny.
Umožňuje podobná řešení v současné chvíli vůbec český právní řád?
Nejsem právnička, ale legislativně na něj připravení nejsme, protože zákon nezná pojem „energetická komunita". Technologicky jsme přitom v řadě aspektů dál, než by si řada lidí možná dovedla představit. Třeba co se týče možností ukládání elektřiny. Řada z evropských států už nějaké velké baterky k dispozici má, a pilotní projekty zkouší Česko. Ani toto ale není z hlediska zákonů zatím vyřešeno.
Zmínka o moderních technologiích mi připomněla fakt, že třeba EU se tu debatu o dekarbonizaci ekonomiky snaží rámovat jako příležitost k až skoro překotnému rozvoji a růstu, který by Evropu vystřelil do pozice globálního lídra. Když si vzpomenu na tvůj postřeh nutnosti zapojovat obyvatele z českých uhelných regionů, nemůžu se ubránit skepsi. Jak tuhle perspektivu skvělých příležitostí a zítřků vysvětlit někomu, kdo v nejbližších letech prokazatelně přijde o živobytí?
To je velká výzva. Protože když se na to podíváme zeširoka, tak třeba z hlediska počtu pracovních míst není uhelný průmysl nijak zásadní, a to i když bereme nepřímá, navázaná pracovní místa. V konkrétních okresech nebo městech to bude ale opravdu velký problém. Částečně ho mohou vyřešit větší projekty obnovitelných zdrojů v místech bývalých dolů, které - jak se ukazuje stále víc a víc - dokáže počet těch původních dorovnat. Může se stát i to, že ti lidé budou potřebovat úplně jiné znalosti a dovednosti. Pak jsou klíčové smysluplné rekvalifikace.
A také to, aby tito lidé státu důvěřovali, že se o ně postará. Je tomu tak?
Nemám to úplně prozkoumané, ale odhaduji, že převládá spíš nedůvěra. Takže krok číslo jedna by byl opravdu v tom, vtáhnout ty lidi do debaty o jejich vlastní budoucnosti. A debatovat lidsky - globální změna klimatu je důležité téma, jenže vysvětlovat jim, že o práci přišli kvůli záchraně planety na ně asi moc nezapůsobí. Takže to už je pak čistě otázka co nejprofesionálnější komunikace.
