Předpokladem pro skutečnou a udržitelnou obnovu Ukrajiny je především vítězství země nad ruským agresorem. Přesto však diskuze o podobě rekonstrukce a konkrétních krocích nepočká, protože pro obyvatele poničených měst a miliony vnitřně vysídlených osob je nezbytné zajistit schůdné životní podmínky už dnes, během probíhající války. Ukrajinská společnost se musí obrnit v mnoha ohledech. V tomto rozhovoru přinášíme feministický pohled na priority rekonstrukce a na význam mezinárodní pomoci a spolupráce. Rozhovor s Galynou Kotliuk, ukrajinskou koordinátorkou programu Heinrich Böll Stiftung s názvem Genderová demokracie, vedla Anna Lysiak.
Když se na rekonstrukci Ukrajiny podíváme z feministického hlediska, jaké největší úkoly zemi čekají?
Kvůli ruské válce na Ukrajině přišlo o střechu nad hlavou 2,4 milionu lidí. Jedním z našich nejdůležitějších úkolů tak bude zajistit bydlení pro vnitřně vysídlené osoby, uprchlíky, a především uprchlice vracející se z EU a dalších zemí. Pokud je řeč o rekonstrukci poškozených domů a nové výstavbě, bude velice důležité zvolit genderově citlivý přístup a vzít v potaz potřeby matek s dětmi, LGBTQ+, lidí se zdravotním postižením či seniorů a seniorek.
Navíc je naprosto klíčové znovu vybudovat sociální zařízení – školky, školy, nemocnice a domovy pro seniory, které zničila ruská armáda. Musíme si uvědomit, že bez této infrastruktury poroste objem neplacené práce (vykonávané většinou ženami) a celkové pracovní zatížení žen. Proto je velice důležité zařídit obnovu sociální infrastruktury, která slouží našim ženám.
Musíme také řešit potřeby obětí genderově podmíněného násilí (většinou páchaného na ženách, i když mezi obětmi známe i případy mužů a chlapců).
To znamená zprovoznit centra pomoci, kde tito lidé najdou zdravotní, právní a psychologickou podporu, a pomáhat jim s návratem do společnosti. To se neobejde bez patřičně zařízených prostor a vyškoleného personálu. Tato centra musí zohlednit zkušenosti a pohled lidí z komunity LGBTQ+, mají-li se vypořádat s překážkami poválečné rekonstrukce a co nejlépe vycházet vstříc potřebám nuceně vysídlených LGBTQ+ osob. Pouze tak můžeme mít jistotu, že obětem genderově podmíněného násilí pomáháme inkluzivně a nikoho nediskriminujeme.
Myslíte si, že se role žen v ukrajinské společnosti a postavení LGBTQ+ po válce změní? Pokud ano, tak jakým způsobem? Vidíte v tomto ohledu spíše překážky, nebo příležitosti?
To je velice složitá otázka, na kterou se asi nedá jednoznačně odpovědět. Dnes vidíme, jak aktivně se Ukrajinky a ukrajinská komunita LGBTQ+ zapojily do úspěšného tažení proti ruské vojenské agresi: jak ženy, tak lidé hlásící se k LGBTQ+ vstoupili do ozbrojených složek a brání Ukrajinu. V ukrajinské armádě slouží 56 tisíc žen, což je jedno z nejvyšších čísel ve srovnání s členskými zeměmi NATO. Mnoho žen (včetně členek různých feministických nevládních organizací) a LGBTQ+ osob je také velice aktivních mezi dobrovolníky, kteří ukrajinské vojenské složky podporují.
Zapojení žen do vojenského i dobrovolnického hnutí oceňuje také ukrajinský stát.
Osobně doufám, že po ukrajinském vítězství nezůstane toto uznání věcí minulosti a že přispění žen bude oceněno nejen slovně (byť i to je velice důležité), ale také na rozhodovací úrovni, tedy že uvidíme více žen na ministerských a poslaneckých postech a že se dočkáme reforem, které ukrajinskou armádu promění v organizaci, ve které budou moci ženy dělat kariéru i po válce.
Na druhou stranu byla zničena významná část pečovatelské infrastruktury a její oprava bude stát nejen peníze, ale také čas. Dokud tato infrastruktura nebude opět vybudována, o děti a starší příbuzné se budou muset starat ženy, což může jedině zesílit patriarchální rozdělení genderových rolí. Proto je velice důležité do poválečné obnovy Ukrajiny zapojit genderově citlivý přístup, aby se nám tradiční rozdělení genderových rolí nevrátilo jako bumerang.
V celkovém přístupu ukrajinského obyvatelstva k LGBTQ+ jsme zaznamenali velké změny k lepšímu: za posledních šest let (2016–2022) podíl Ukrajinců a Ukrajinek s negativním postojem vůči LGBTQ+ 1,5× klesl (z 60,4 % na 38,2 %), podíl s pozitivním postojem narostl čtyřnásobně (z 3,3 % na 12,8 %) a podíl neutrálních se zvýšil z 30,7 % na 44,8 %.
K 8. červenci 2022 dosáhla petice za legalizaci stejnopohlavních manželství 25 tisíc podpisů. Po vypuknutí celoplošné invaze odešla spousta LGBTQ+ osob do první linie bránit vlast před ruskými okupanty. Podle současných ukrajinských zákonů jsou však jejich rodiny zranitelnější než kdy dříve – LGBTQ+ lidé nemůžou uzavřít oficiální sňatek, získat děti do péče, zdědit majetek partnera či partnerky, a dokonce ani nemají právo je pohřbít. Ačkoli prezident v reakci na petici navrhuje jako alternativu registrované partnerství, na změnu ukrajinské legislativy dosud stále čekáme. Podle mě je nyní na ukrajinské občanské společnosti, aby dál monitorovala situaci a prosazovala registrované partnerství. Všichni bychom měli pracovat na tom, aby se všem ukrajinským občanům a občankám dostalo stejných práv a svobod bez ohledu na gender, sexuální orientaci, etnickou příslušnost nebo náboženské vyznání – v tom spočívá hlavní rozdíl mezi Ukrajinou a agresorem.
Rekonstrukce bude úkolem především pro ukrajinskou společnost. Zásadní roli však hraje i mezinárodní podpora. Jaká podpora je z feministického hlediska nejpotřebnější?
Především ta finanční. Světová banka loni v červnu odhadla celkovou rekonstrukci a obnovu země na 349 mld. dolarů, ale dnes už částka může být vyšší. Stát představil Plán obnovy Ukrajiny poprvé na Konferenci o obnově Ukrajiny v Luganu. Tento plán poválečné rekonstrukce však postrádá genderově citlivý přístup. Proto bude naprosto klíčové přesvědčit vládu, aby toto hledisko do plánu zapojila, a také podporovat místní iniciativy a nevládní organizace, které disponují potřebnou odborností a znalostmi.
Dále podpora odborníků a odbornic, kteří se mohou podělit o osvědčené postupy při řešení různých problémů (např. návrat obětí genderově podmíněného násilí do běžného života). To by mohlo probíhat formou sdílecích seminářů nebo školení.
Zatřetí informační podpora. Válka na Ukrajině probíhá v plném rozsahu už téměř rok. Zahraniční partneři a spojenci si na to začínají zvykat. To je špatně – válka není normální společenská situace. Proto je důležité lidem v EU konflikt neustále připomínat, mluvit s nimi a vysvětlovat, proč je podpora Ukrajiny tak zásadní.
Mezinárodní podpory by se mohly a měly účastnit také sítě a skupiny prosazující stejné hodnoty. Přestože feministická komunita je sama o sobě velice rozmanitá a složitá, jaký máte dojem: mají ukrajinské feministky pocit, že je jim v zahraničí dostatečně nasloucháno a že jsou podporovány?
Celkově vzato ano a ta podpora hřeje u srdce. Stále se však ozývají i pacifistické hlasy, které do debaty nic plodného nepřinášejí. Ukrajinské feministky chtějí mír, ale jednat s Ruskem v tuto chvíli nedává smysl – válka by se tím neukončila, ale jedině prodloužila.
Vnímáme také touhu našich západních kolegyň dostat feministky z Ukrajiny, Ruska a Běloruska k jednomu stolu, vést společné debaty a udělat z nás „zase přátele“.
Tato představa tří spolupracujících „bratrských národů“ je ale odtržená od reality. Ukrajinské feministky a feministé ji nepovažují za přínosný způsob boje. Nepopíráme, že v budoucnu bude nutné komunikovat, ale tlačit nás do něčeho takového, dříve než Ukrajina vyhraje válku, Rusko zaplatí reparace a všichni zločinci budou odsouzeni v Haagu, Ukrajině zvítězit nepomůže.
Co v mezinárodním prostředí chybí?
Zaprvé je potřeba antikoloniální přístup k přehodnocení historických, kulturních a politických vztahů mezi Ruskem (jako impériem) a jeho koloniemi, například právě Ukrajinou. Pořád vidím, že spousta západních intelektuálů a intelektuálek nepovažuje Rusko za impérium a Ukrajinu za oběť jeho koloniálních ambicí. Proto by to byl zásadní první krok pro formulaci antikoloniálního diskurzu. Tímto způsobem by se mělo uvažovat na všech úrovních, včetně akademického a veřejného prostoru.
Zadruhé potřebujeme mezinárodní spolupráci a projekty. Přála bych si, aby ve feministických kruzích probíhala živější mezinárodní spolupráce a ukrajinské feministky byly v zahraničí více vidět. Gunda Werner Institut počátkem prosince v živém vysílání na Instagramu uspořádal debatu se dvěma ukrajinskými odbornicemi, které hovořily o genderově podmíněném násilí na Ukrajině (já to pomáhala facilitovat). Podle mě je nezbytné, aby bylo víc takových mezinárodních událostí, kde můžou odborníci a odbornice z Ukrajiny promlouvat o své zemi a současném dění.
Jakou roli by mohly zahraniční feministické organizace sehrát při rekonstrukci země? Jaký druh podpory a občanských projektů je zapotřebí?
Velké mezinárodní feministické organizace mohou na Ukrajinu posílat peníze. Mohou se také podělit o postupy, které aplikují při hodnocení, monitorování a dohledu nad různými projekty a politikami, aby podobné snahy byly na Ukrajině produktivní a úspěšné.
Všichni partneři si mohou vyměňovat zkušenosti a osvědčené postupy. Považuji za velmi důležité, aby feministické odbornice a odborníci z Ukrajiny a Evropy měli k takové komunikaci prostor. Úzká mezinárodní spolupráce totiž bude cennou pomocí při udržitelné a genderově citlivé obnově země. Jako jeden konkrétní příklad bych uvedla, že potřebujeme odbornice a odborníky, kteří se mohou podělit o vědomosti a zkušenosti s řešením následků genderově podmíněného násilí a s pomocí obětem překonat tuto zkušenost a znovu se začlenit do společnosti.
Dále musíme utvářet diskurz, více publikovat a pořádat více debat, workshopů, seminářů a konferencí, kde budou zaznívat ukrajinské hlasy. To se týká akademického i veřejného diskurzu. Je moc důležité, aby ukrajinské odbornice a odborníci byli na Západě vidět a slyšet v akademickém a mediálním prostoru. Feministické skupiny by mohly vytvářet platformy, které by zajišťovaly právě takovou intelektuální spolupráci a diskuzi o Ukrajině s ukrajinskou účastí.
Co očekáváte od mezinárodních feministických sítí?
Ukrajinské nevládní organizace jsou už dlouhou dobu z mezinárodních sítí vyloučeny, zato ty ruské se měly vždy více příležitostí udržovat s nimi spojení. Považuji za zásadní, aby byly zapojeny i ukrajinské nevládní organizace – zajistí to výměnu znalostí a zkušeností a ukrajinská občanská společnost se bude moci integrovat do evropského prostoru.
Heinrich Böll Stiftung v říjnu uspořádala další ročník ukrajinsko-německé konference Kyjiwer Gespräche (Kyjevský dialog). Účastníci došli mimo jiné k závěru, že v Německu chybí odborníci na ukrajinskou problematiku. Zároveň ukrajinské občanské organizace napsaly otevřený dopis s tímto požadavkem: „Nesnažte se budovat naši ‚kapacitu‘ (…) Mezinárodním nevládním organizacím často chybí vlastní organizační kapacita a znalost našeho kontextu.“
Jak podle vás zvýšit povědomí o genderu a feminismu na Ukrajině? Jaké jsou podle vás nejlepší zdroje informací?
Po vypuknutí celoplošné invaze získaly ukrajinské feministky, výzkumnice a výzkumníci přístup k západním akademickým zdrojům. To je dobré znamení, ale musíme zajistit, aby tento přístup po konci války nezmizel – může a měl by se stát základem budoucí spolupráce mezi feministickými skupinami na Ukrajině a v Evropě.
Na druhou stranu vidíme u západních kolegyň a kolegů bezprecedentní zájem o Ukrajinu. V souvislosti s vědeckými publikacemi narážíme na problém, že většinu materiálů o Ukrajině na Západě vydávají západní badatelky a badatelé, což ovlivňuje pohled na Ukrajinu a ukrajinskou feministickou komunitu. Anglicky psaných materiálů o Ukrajině od ukrajinských odbornic a odborníků je nedostatek – většina vyšla pouze v ukrajinštině. U západních kolegyň a kolegů nyní vidíme vyšší poptávku po anglických materiálech, ale vzhledem k okolnostem je velmi obtížné zajistit překlady. V rámci našeho projektu v HBS s názvem „Gender in Detail“ jsme přeložili do angličtiny několik vybraných článků, což ukrajinské i západní kolegyně a kolegové velice ocenili. Uvědomuji si však, že je to jen kapka v moři. V příštím roce se chystáme na našem webu publikovat další překlady.
Tento text byl poprvé zveřejněn na ua.boell.org.
Gender in Detail najdete také na sociálních sítích, například na LinkedInu. Anglická mutace Twitteru se připravuje.
