Mezinárodně uznávaná maďarská akademička a profesorka Ústavu genderových studií Středoevropské univerzity (CEU) Andrea Pető se ocitla pod tlakem předsedkyně Maďarské akreditační komise (MAB), která požadovala, aby Pető odstranila odstavec z dvakrát recenzovaného článku s názvem „Je iliberální akademická autorita oxymóron?“.
Mezinárodně uznávaná maďarská akademička a profesorka Ústavu genderových studií Středoevropské univerzity (CEU) Andrea Pető se ocitla pod tlakem předsedkyně Maďarské akreditační komise (MAB), která požadovala, aby Pető odstranila odstavec z dvakrát recenzovaného článku s názvem „Je iliberální akademická autorita oxymóron?“, jenž v listopadu 2021 vyšel ve čtvrtém čísle Berichte zur Wissenschaftsgeschichte / History of Science and Humanities. Profesorka to odmítla a z Maďarské akreditační komise, která patří do Evropské asociace pro zajišťování kvality ve vysokoškolském vzdělávání (ENQA), následně odstoupila.
V inkriminovaném článku Pető prohlásila, že proces akademické autorizace vyhovuje prosazování iliberalizačních záměrů, a zkritizovala také evropský proces vědeckého schvalování. Zejména se vymezila vůči neschopnosti ENQA vyvažovat situaci v Maďarsku, kde „byla CEU přinucena k odchodu do vyhnanství a dvouletý magisterský program genderových studií byl vyškrtnut ze seznamu akreditovaných oborů“. Akademická akreditace tak slouží zájmům iliberálního „chorošovitého“ státu, jak ho nazývají Andrea Pető a Weronika Grzebalska. Chorošovitý stát autorizuje akademické instituce, které často postrádají vědeckou hodnotu a slouží k zajištění akademických pozic pro loajální kádry, zatímco kritici státu jsou umlčováni, jak Pető nedávno uvedla pro maďarské Klubrádió. Obě akademičky svůj termín vysvětlily už dříve v článku pro Huffington Post: „Choroš je parazitická, dřevokazná houba, která se živí hnijícími stromy a přispívá k jejich úhynu. Právě tak polská a maďarská vláda vysávají živiny z původních liberálních institucí a produkují zcela závislou státní strukturu. Tento styl vládnutí vede k tomu, že si státy přivlastňují instituce, mechanismy a finanční zdroje evropského liberálnědemokratického projektu.“
Anna Frenyó: Paní profesorko, dopis od předsedkyně MAB Valérie Csépe, který byl v anglickém překladu publikován na webu Democracy Seminar a ve kterém na vás naléhá, abyste upravila svůj článek, je psán v povýšeneckém a zastrašujícím duchu. Odkrývá se nám jeho prostřednictvím patriarchální systém, v němž je emocionální vydírání jednou z možných reakcí na akademickou kritiku?
Andrea Pető: Ano. Místo toho, aby se analyzovala vadná struktura, sklouzává každý politický spor v iliberálních státech do osobní roviny. Někteří kolegové a kolegyně z MAB mi psali e-maily a říkali, že si ten dopis vykládám špatně. Jenže tady nejde o to, co si já osobně myslím nebo jak se cítím, jde o to, že se v Maďarsku do systému zajišťování kvality ve vysokoškolském vzdělávání naboural iliberální stát, který zároveň zneužívá toho, že evropský systém zajišťování kvality nefunguje.
AF: Valéria Csépe ve svém dopisu požaduje, „aby závěr, který vykresluje lex CEU jako příčinu stojící za zrušením akreditace programu genderových studií, byl okamžitě stažen nebo opraven.“ Své tvrzení poté dokládá datací zákonů a událostí. Člověka to může zmást, skoro jako by cílem bylo, aby čtenáři a čtenářky zapomněli, co se ve skutečnosti děje.
AP: Je to typický příklad orwellovského newspeaku, který jde na ruku těm u moci.[1] Ona tvrdí[2], že na tom všechny univerzity byly stejně, ale sama zmiňuje lex CEU, který diskriminoval Středoevropskou univerzitu a nakonec ji donutil přestěhovat kampus do Vídně. Naznačuje, že CEU se mohla upraveným právním předpisům podřídit, čímž zakrývá zcela vědomou zastrašovací kampaň, kterou vláda proti škole vedla, i démonizaci jejího zakladatele, filantropa George Sorose, a vytváří zdání, že podle ní celá ta procedura byla legální. Naprosto přitom ignoruje stanovisko Evropského soudního dvora, který lex CEU odsoudil.[3] Válečné tažení proti CEU a genderovým studiím je ve skutečnosti součástí „Kulturkampfu“, boje o „kulturní hegemonii“, jak ho popsal marxistický filozof Antonio Gramsci. Je to snaha eliminovat vědu i akademickou práci, jak ji známe, a odvrátit se od osvícenství a jeho hodnot, jako jsou objektivita nebo kritické myšlení.
AF: Říkám si, jestli někdo takový jako autorka dopisu, předsedkyně Maďarské akreditační komise, opravdu věří tomu, co říká, nebo jestli vědomě překrucuje fakta?
AP: Je to newspeak.
AF: Debata postavená na argumentech tedy není možná?
AP: Ne. Paní doktorka mě ve svém dopisu shazuje jako ignoranta, protože si nemyslím to, co bych si podle ní myslet měla.
AF: Dopis vám napsala také předsedkyně výboru MAB pro humanitní vědy, která vás upozornila na povinnost zachování mlčenlivosti. Jak jste věděla, že přišel ten pravý čas na reakci – na odchod z Maďarské akreditační komise, porušení mlčenlivosti a sepsání vlastního otevřeného dopisu?
AP: Čas od času nadejde v životě chvíle, kdy se musíte rozhodnout, zda jednat, nebo zůstat zticha. Tady bylo rozhodování celkem jednoduché. Nejenže jsem byla vyzvána, abych cenzurovala svůj vlastní článek, ale ještě jsem si to měla nechat pro sebe.
AF: Guardian uvedl, že rezignaci na váš post v MAB předcházela „velice bouřlivá diskuze“ o odpovědnosti akademické obce ve vztahu k vládnímu plánu zkrátit vzdělávání učitelů o jeden rok. Vy jste byla toho názoru, že by MAB měla proti tomu plánu zakročit.
AP: Při té roztržce Valéria Csépe tvrdila, že postupuje podle zákona, což je typické chování člověka, pro něhož mají Němci expresivní označení Mitläufer – někdo, kdo „jde s proudem“, kdo sice aktivně nespolupracuje, ale poslušně a bez námitek dělá svou práci. Takoví lidé mají vždy po ruce nějakou výmluvu, pokrčí rameny a řeknou, že museli „plnit rozkazy“.
AF: Ve svém otevřeném dopisu jste to nazvala „servilním“ chováním a odkázala jste na svou analýzu dějin diktatur, kde popisujete, jak se instituce a jejich členové pomalu dostávali do role posluhovačů systému.[4] Zní to hrozivě. Jedná servilně i Evropská asociace pro zajišťování kvality ve vysokoškolském vzdělávání? Jsou to také mitlaufeři?
AP: Podívejte se, jak odpověděli Guardianu. Odmítají za omezování akademických svobod v Maďarsku převzít sebemenší odpovědnost.[5] Jak je to možné? Vždyť akademici a akademičky v Maďarsku se bojí promluvit, cítí se v ohrožení a bojí se o svou práci.
AF: Kde přesně se tohle děje?
AP: Všude. Moji maďarští kolegové a kolegyně se bojí veřejně ozvat. To, čemu vláda říká „změna modelu“ terciárního vzdělávání, je ve skutečnosti privatizace maďarských univerzit. Téměř celý vysokoškolský sektor přešel do vlastnictví soukromých nadací, které vedou loajální kádři Fideszu na nadmíru dobře placených a dost možná doživotních pozicích. Všichni ostatní akademičtí pracovníci tudíž přišli o jistotu předvídatelné profesní dráhy (tj. smlouvy na dobu neurčitou), zatímco rozhodování o akademických otázkách mají ve svých rukách tihle kádři. Univerzitní zaměstnanci jsou na tom jako tramvajáci. Když se nějaká tramvajová linka zruší nebo se řidič někomu znelíbí, zaměstnance můžou mrknutím oka vyhodit. Nebude pak mít na splácení hypotéky, akademická kariéra se rozsype a o práci ve státní sféře přijde i manžel či manželka. Ta existenční hrozba neustále visí ve vzduchu. Teď měla ENQA poslední šanci něco říct, ale nestalo se.[6]
AF: K omezování akademických svobod dochází od vítězství Fideszu a křesťanských demokratů v roce 2010, kdy tato koalice získala dvoutřetinovou parlamentní většinu. O rok později začala přestavba vysokoškolského systému směrem k centralizovanějšímu, přímému řízení. Reforma zavedla post univerzitního kancléře jmenovaného předsedou vlády. Představuje aktuální „změna modelu“ další snižování autonomie?
AP: Často zapomínáme, že vysoké školství je byznys, který vynáší. „Změna modelu“ začala v roce 2019 na Korvínově univerzitě v Budapešti. Iliberální chorošovitý stát si hlídá, aby mince chřestily pouze v kapsách jeho věrných posluhovačů. Vysává všechny zdroje v systému a přesouvá je k loajálním a ideologicky vyhovujícím lidem. K tomu došlo i na Korvínově univerzitě.
AF: Jak píšete v článku „Zpráva ze zákopů. Debata o výuce genderových studií v Maďarsku“ [7], genderová studia se stala populárním oborem, ale vláda je vnímá jako svého nepřítele a výjimkou nejsou ani velmi ostré reakce. Náměstek ministra pro lidské zdroje Bence Rétvári například genderová studia přirovnal k marxismu-leninismu a Aliance mladých křesťanských demokratů je označila za „pseudovědu“ či „výmysl homosexuální lobby“. Kde se bere tato nenávist vůči genderovým studiím?
AP: Rozhodně nepřichází od Bence Rétváriho. Neprobudil se jednoho krásného dne s tímhle novým slovníkem a politickou agendou, on zkrátka používá pojmy, které se do Maďarska dostaly ze zahraničí. Stejný slovník a koncepty používají různí iliberální aktéři od Brazílie po Švédsko. Iliberální výpady proti genderu a proti rovnosti jsou typickým manévrem v této nové studené válce. Cílem je vyvolávat nejistotu a nevraživost. Jak píšeme v článku „Gender jako symbolické pojivo: jak se ‚gender‘ stal zastřešujícím termínem pro odmítnutí (neo)liberálního řádu“[8], koncept genderu, „genderové ideologie“ a odpor vůči genderové politice spojují plejádu společenských a politických aktérů, jejichž cílem je vytvořit alternativu současného neoliberálního řádu. Nejde o geografickou válku, ale o proces neustálého formování kolektivní identity „těch druhých“ jakožto nepřátel. Události v Maďarsku jsou jen střípkem celosvětové války, ale Maďarsko se dostalo na přední strany světových médií, protože vyškrtlo dvouletý magisterský program genderových studií ze seznamu akreditovaných oborů, což bylo tabu, které do té doby nikdo neprolomil. Zasahování vlády do akademických svobod, do akreditačních procesů, rozhodování o tom, co se na vysoké škole má, nebo nemá učit – to je hranice, kterou demokratické vlády nepřekračují.
AF: Jaký je vztah mezi genderovými studii a iliberalismem?
AP: Genderová studia jsou disciplína, která na současnou situaci nahlíží kriticky a předkládá nám vědomosti a jazyk, díky nimž můžeme utvářet lepší, férovější a rovnější svět. Ztráta akademické autorizace v Maďarsku genderová studia oslabila, ale neodstranila, naopak je o ně teď větší zájem než kdy dřív. Ti samí lidé vyučují ty samé předměty na jiných univerzitách. Název kurzu se možná změnil, aby nepřitahoval pozornost vyplašených univerzitních pracovníků, ale obsah zůstává stejný. Iliberální stát nicméně podrýváním akademické autorizace podkopává i naši schopnost kolektivně promýšlet budoucnost. Iliberální spindoktoři vědí, že role terciárního vzdělávání a akademické autorizace je zásadní. Když je někdo profesor nebo docent, má to určitou váhu. Iliberální stát však z vysokoškolských institucí dělá pouhé imitace či simulakra původních institucí a používá je ke svým vlastním účelům. Proto se prostřednictvím akreditačních komisí a neoliberálních think tanků „nabourává“ do systému zajišťování kvality a akreditací, napodobuje systém ukazatelů kvality a za peníze daňových poplatníků vytváří iliberální instituce. V nedávno publikovaném článku „Nový pohled na ‚neomezenou svobodu‘. Maďarské historické časopisy v letech 1989 až 2018“[9] s kolegyní Ildikó Barnou popisujeme, jak v prostředí historické vědy vznikly paralelní instituce mimo systém zajišťování kvality, což vedlo ke vzestupu „diletantských či propagandistických výkladů dějin“ z per kvazihistoriků pracujících pro kvazivědecké instituce a časopisy.[10] Iliberalismus relativizuje kvalitu akademické práce, vytváří svůj vlastní systém a na vysoké akademické pozice dosazuje své vlastní lidi. Kdokoli se může stát kýmkoli, má-li politickou podporu, což snižuje kariérní postup těch, kteří se na své tituly opravdu nadřeli. Nemohoucí evropský akreditační systém tak pomáhá dobyvačnému iliberalismu.
Z angličtiny přeložil Kryštof Herold.
[1] Newspeak (novořeč) je uměle kontrolovaný jazyk se zjednodušenou gramatikou a omezeným slovníkem, který má vyhovovat ideologickým požadavkům totalitárního superstátu Oceánie a který „nebyl navržen tak, aby se rozsah myšlení zvětšil, nýbrž aby se zmenšil“, jak se píše v dodatku Orwellova románu 1984.
[2] Ukázka z dopisu od Valérie Csépe: „Zákon XXV/2017, který vešel ve známost jako ‚lex CEU‘ a kterým se mění národní zákon o vysokoškolském vzdělávání z roku 2011, byl schválen 17. dubna 2017. Tento zákon, který se dotkl i Středoevropské univerzity (CEU), zahraniční vysokoškolské instituce se sídlem v Maďarsku, vstoupil v platnost 31. prosince 2017, tudíž všechny zahraniční vysokoškolské instituce působící v Maďarsku měly příležitost upraveným zákonným požadavkům vyhovět.“ (Zvýrazněno ed.)
[3] Evropský soudní dvůr „došel k závěru, že ‚lex CEU‘ porušuje závazky Maďarska vyplývající z členství ve Světové obchodní organizaci a ustanovení Listiny základních práv Evropské unie týkající se akademických svobod,“ uvedla CEU na podzim 2020.
[4] „Studiem dějin diktátorských režimů jsem zjistila, že neexistují psané pokyny o servilním chování, jaké se od podřízených očekávalo. Z písemných pramenů se nedá vysledovat, kdy a jak se instituce a jejich personál stanou posluhovači diktatury.“
[5] Zástupci ENQA v článku tvrdí, že „ENQA při kontrolách hodnotí úřad jako takový (jeho pravidla a postupy), nikoli vzdělávací systém země, ve které působí“.
[6] Jak Andrea Pető píše ve svém otevřeném dopisu, „instituce odpovídající za zajišťování kvality v evropském vysokém školství je absolutně nepřipravená na hodnocení vysokoškolského vzdělávání v iliberálním státu a MAB z této nepřipravenosti těží, protože není hnána k odpovědnosti za postoje, které zaujala – nebo naopak nezaujala.“
[7] Vyšlo v Heinrich Böll Stiftung.
[8] Vyšlo také v němčině pod názvem „Gender als symbolischer Kitt - Warum das Konzept genutzt werden kann, um progressive Politiken zu delegitimieren“. In: Luxemburg. Gesellschaftsanalyse und linke Praxis, 2018/2, 14–19.
[9] Vyšlo online 19. července 2021 v Cambridge University Press.
[10] Z oddílu Zakládání paralelních institucí v článku „Je Iliberální akademická autorita oxymóron?“: „V posledním desetiletí tyto iliberální chorošovité země založily několik nových ústavů vyšších studií, výzkumných institucí, muzeí a univerzit se stejnými profily, jaké najdeme u existujících muzeí a univerzit. Například jen v samotné historiografii založil maďarský stát od počátku minulé dekády šest nových historických výzkumných ústavů, a sice Veritas, Výbor národní paměti (NEB), Clio, Ústav a archiv dějin změny režimu (Retörki), Ústav maďarských studií a Rubicon. Tyto ústavy pouze simulují zajišťování kvality a fungují bez ohledu na obecně přijímané vědecké standardy.“
