Kristina Lunz a Nina Bernarding, které vedou německé Centrum pro feministickou politiku, vysvětlují, proč bez feministické zahraniční politiky zůstane světový mír jen utopií.
Tento text je součástí speciálního cyklu „Feministická zahraniční politika“
Když si lidé troufnou uvažovat vizionářsky, stáváme se svědky nejhlubších historických proměn – takových proměn, které mohou zásadně ovlivnit tradiční rozdělení moci ve společnosti a vést k inkluzivnějšímu pojetí toho, jak si představujeme budoucnost přívětivou pro všechny. Požadovat něco, co zatím nebylo jasně formulováno, si žádá obzvlášť velkou odvahu – zejména v období, kdy se napříč světem vzedmuly konvenční, konzervativní, a dokonce i zdánlivě dlouho překonané fašistické principy. Takovou vizionářkou je i Margot Wallström. V roce 2014 švédská ministryně zahraničí oznámila, že zahraniční politika její země bude feministická.
Vizionářský krok Švédska
Pro Švédsko tohle rozhodnutí možná nebylo vysloveně radikální, protože vláda už svůj příklon k myšlenkám feminismu představila i dříve. Na většinu světa tak ale bezpochyby zapůsobilo. „Feministická zahraniční politika – co to vůbec znamená?“ zaznívalo po švédském oznámení ze všemožných novinových zpráv a komentářů. Margot Wallström přiznala, že se setkala i s výsměchem. Švédská feministická zahraniční politika vychází z liberálně feministické perspektivy a znamená zaměření na „čtyři R“: rovná práva, rovné zdroje a rovné zastoupení všech genderů, to vše s ohledem na realitu – vychází se tedy z průzkumů a z faktů.
Švédské přihlášení k feministické zahraniční politice zásadně proměnilo dění. Začal se zavádět nový koncept a na státní úrovni otevírat prostor, který zpochybňuje status quo zahraniční politiky. To nicméně neznamená, že feministická analýza zahraniční politiky by byla něčím zcela novým. V akademické sféře ji můžeme jako silný proud vysledovat už v osmdesátých let. Ale už během první světové války se aktivistky za práva žen a za mír shromáždily v nizozemském Haagu a požadovaly ukončení bojů. Od dob, kdy ještě ženám bylo upíráno i volební právo, až dodnes – kdy však patriarchální struktury stále straní zkušenostem a myšlenkám mužů – se musela feministická analýza mezinárodních vztahů potýkat s tím, že historicky byla vnímána jako marginální téma, které se dusilo pod tíhou politického realismu.
Změna narativu
Zavedení feministické zahraniční politiky znamenalo významný milník, protože šlo o první případ, kdy stát upřednostnil feministickou vizi mírovějšího světa před staletí zavedenými konvencemi, které většinu populace i většinu států nechávají na holičkách. Zavedením feministické zahraniční politiky Švédsko inspirovalo další země, například Kanadu, která oznámila v roce 2017 feministickou rozvojovou politiku a nyní rozpracovává svou variantu feministické zahraniční politiky. Povzbudilo také další iniciativy a aliance, politické strany včetně britské Strany rovnosti žen a poslankyň německých Zelených. A samozřejmě Centrum pro feministickou zahraniční politiku (CFFP) by neexistovalo ve své nynější podobě, nebýt odvahy Margot Wallström, která sama vychází z opory silných a statečných předchůdkyň.
Hnutí za feministickou zahraniční politiku je maraton. Bojujeme za přístup k zahraničním věcem, který rozpoznává diskriminaci vůči politickým menšinám a chápe genderově podmíněné a sexuální násilí jako důsledek patriarchálních struktur, ne jako pouhé náhodné projevy násilí. Feministická zahraniční politika účinně a s odhodláním implementuje mezinárodní dohody a rezoluce, které posilují práva a zapojení žen a politických menšin, například Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen nebo rezoluci Rady bezpečnosti OSN č. 1325 o ženách, míru a bezpečnosti. Tento přístup si vždy zachovává ostražitost, co se týče diskriminace na základě rasy, třídy, věku, pohlaví, náboženského vyznání či postižení, a bere v potaz i to, jak se tyto formy diskriminace mohou prolínat a vyznačovat se nejrůznějšími projevy. Feministická zahraniční politika musí vždy být intersekcionální.
Co je feministická zahraniční politika?
Tento přístup se v zahraniční politice zaměřuje na potřeby a perspektivy podreprezentovaných skupin. Základním bodem, od nějž se určuje míra bezpečí, tedy není stát, nýbrž jednotlivec. Cílem je lidem zajistit bezpečnost, která je definována následovně:
„Bezpečí, které zabraňuje rizikům hladovění, onemocnění, kriminality a represe, a ochrana před náhlými a škodlivými narušeními každodenního života, a to jak v domácnosti, tak v zaměstnání a ve společnosti“.
Bezpečí státu se ne vždy automaticky překrývá s bezpečím lidí. Někdy dokonce státy, které jsou v bezpečí, vystavují rizikům své vlastní obyvatelstvo.
Feministická zahraniční politika jako taková především znamená vzít na vědomí, že na celém světě existují projevy nespravedlnosti včetně (ale ne výhradně) těch genderových. Dále feministická zahraniční politika proaktivně přispívá k tomu, abychom tyto nespravedlnosti odstranili i s kořeny a abychom překonali dlouhodobý útlak a nerovnost v podobě přetrvávající nadřazenosti bílých lidí a patriarchátu. Lidská práva jsou univerzální. Bez feministické zahraniční politiky zůstanou udržitelný mír a prevence konfliktu jen utopií. Výzkumy, například od Valerie Hudson, naznačují, že nejvýznamnějším faktorem k určení mírovosti země, je její úroveň genderové rovnosti. Právě tento rozšiřující se objem výzkumů přivedl Margot Wallström k známému komentáři: „Feministická zahraniční politika je inteligentní a prozíravá. Není to jen něco, co by bylo vhodné udělat.“
Pokud státy celého světa včetně Německa s jeho Strategickými zásadami k prevenci krize, řešení konfliktů a vytváření míru skutečně myslí podporování míru vážně, zahraniční a bezpečnostní politika se musí zaměřit na odstraňování nespravedlnosti a nerovnosti, upřednostnění lidských práv jakožto prostředku k zajištění bezpečí státu a k přerozdělení moci, a to jak lokálně, tak globálně. Právě tak funguje feministická zahraniční politika. Slouží jako nástroj k analyzování moci: kdo ji má, kdo ji uplatňuje, jak je udržována a za jakým účelem? Táže se, kdo má možnost mluvit nebo rozhodovat a kdo je umlčován, čí zkušenosti mají přednost a považují se za relevantní. Pouze analyzováním této dynamiky moci skrze feministickou optiku lze pochopit, že dosavadní fungování moci může být ničivé.
Feministická zahraniční politika je založená na zpochybňování status quo a následujícím uvědomění: jen proto, že něco bylo po desetiletí normou, ještě nelze tvrdit, že to bylo správné nebo spravedlivé – právě proto, že na zavádění těchto norem, struktur a procesů mělo vliv jen malé procento populace.
Feministická zahraniční politika požaduje radikální přehodnocení priorit v oblasti zahraničních věcí. Co je nejdůležitější, tato politika znamená ukončení militarizace bezpečnostních struktur. Feministický přístup k zahraniční politice odmítá zavedené přesvědčení, že „více zbraní rovná se větší bezpečnost a jaderné zbraně jsou nejjistější garancí bezpečnosti, protože jsou největší a nejdrsnější,“ jak trefně glosovala Ray Acheson, ředitelka programu odzbrojování Reaching Critical Will.
Feministická zahraniční politika není nakloněna tomu, že organizace jako NATO – vojenská aliance založená především na představě, že bezpečnost se odvozuje od dominance – jsou vnímány jako záruka naší bezpečnosti. Feministická zahraniční politika vítá zakládání ministerstev míru, která nedávno vznikla v Kanadě a Etiopii, protože ukazují, že mír je pro zahraniční politiku stejně podstatný jako obrana státu.
Feministická zahraniční politika není nakloněna ani skutečnosti, že čtyři z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN, tedy orgánu, jehož mandátem je podle Charty OSN udržování mezinárodního míru a bezpečnosti, patří k pěti největším vývozcům zbraní na světě. Společně s Německem, USA, Ruskem, Francií a Čínou zodpovídají za 74 procent všech vyvezených zbraní v letech 2013-17. Místo aby rada byla mezinárodním klubem hlavních vývozců zbraní, měli by se její členové stát průkopníky míru a odstraňování nerovnosti po celém světě, protože právě ta bývá podhoubím mnoha konfliktů. Ženská mezinárodní liga pro mír a svobodu nedávno zveřejnila svá doporučení pro členy rady nazvaná „Vstříc feministické Radě bezpečnosti“, v níž srozumitelně nastiňuje, jak by opatření typu posílení partnerství s ženskou občanskou společností, provádění genderové analýzy konfliktů a podpora odzbrojování vedly k mírovějšímu světu. Tyto návrhy jsou zrovna tak relevantní pro Německo, které nedávno zahájilo své dvouleté funkční období v roli nestálého člena Rady bezpečnosti. Co konkrétně Německo plánuje a co by mělo dělat v souvislosti s implementací agendy týkající se žen, míru a bezpečnosti, také zjistíte v tomto dossieru.
Kromě vyšší bezpečnosti a rovnosti by překonání militarismu znamenalo také uvolnění milionů eur: Scilla Elworthy, trojnásobná kandidátka na Nobelovu cenu a autorka „Ekonomického mírového plánu“ prohlásila: „Na militarizaci ročně vydáme 1686 miliard dolarů, přičemž za pouhých 38 miliard bychom mohli zajistit čistou vodu a hygienické zázemí pro všechny děti na planetě.“ Po sečtení nákladů na prevenci konfliktů a válek dodala: „Mohli bychom mít prevenci za 2 miliardy dolarů, ale místo toho vynaložíme 1686 miliard dolarů na militarizaci.“
Kromě toho, že feministický přístup znovu propojuje analýzy, cíle a priority zahraniční politiky, představuje také výzvu pro modus operandi současných politických procedur. Znamená rovné zapojení napříč všemi hierarchiemi ve všech institucích, které vytvářejí a realizují zahraniční politiku – od ministerstev, přes ambasády až po spolupracující subjekty. Neustále vyhodnocuje, zda politické procedury umožňují vyrovnaný vliv politicky marginalizovanými skupinám a aktivně vyhledává spolupráci s těmi, kdo v občanské společnosti podporují genderovou rovnost a práva politických menšin. Tento typ politiky také bere v zahraničních záležitostech v potaz přetrvávající odkaz kolonialismu a aktivně se s ním snaží vypořádat. A co je nejdůležitější, feministická zahraniční politika vždy upřednostňuje spolupráci před dominancí. Podporuje partnerství a inkluzi oproti nadvládě a vyloučení. Zdůrazňuje sdílení a sounáležitost mezi lidmi, místo aby posilovala dělení nebo rozlišovala „my“ a „oni“.
Ženy, mír a bezpečnost
Feministická politika je založena na agendě žen, míru a bezpečnosti. Vychází z ní, zahrnuje ji, ale také překračuje její někdejší rozměry. Výchozím dokumentem byla rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1325 z roku 2000 a sedm na ni navazujících dokumentů. Úspěch této agendy je úspěchem feministických grassrootových organizací a občanské společnosti, které navázaly na mírovou konferenci v Haagu roku 1915 a po dlouhá desetiletí požadovaly genderovou rovnost v mezinárodních vztazích.
Tato agenda dále stanovuje, že globální nerovnost je záležitostí války a míru. Jak opakovaně ukazují výzkumy mezinárodních konfliktů, které prováděla předně Frances Stewart, čím větší je nepoměr mezi různými skupinami obyvatelstva, tím vyšší je pravděpodobnost násilného vnitřního či vnějšího konfliktu u dané společnosti, a to zejména pokud tyto nerovnosti přetrvávají dlouhodobě, objevují se mezi společensky různorodými skupinami nebo marginalizovaní lidé nemají příležitost, aby byly v politice vyslyšeny jejich hlasy. U mírových dohod je o 35 procent vyšší šance, že vydrží alespoň 15 let, pokud se do vyjednávání a procesů předcházejících dohodě zapojují ženy. Země s vysokou mírou rovnosti také mají menší sklony k násilnému extremismu. Rovnost žen má na udržitelnost státu ještě větší vliv než demokracie a HDP.
Síla inkluze
Ovšem vědomosti a výzkum samy o sobě jen zřídka otřesou dominantními strukturami a konvencemi. Představitelky a představitelé politických menšin – a také žen – zůstávají podreprezentované v politických funkcích i procesech jako mírová vyjednávání. Následkem toho nemohou výsledky mírových vyjednávání odrážet potřeby a zájmy poloviny populace. Společnost v zemi, která má z konfliktu vstoupit do nové, mírovější kapitoly svých dějin, tím utrpí újmu. K úspěchu může vést jen to, pokud se ústředním principem stane inkluzivnost, protože společnost nemůže využít plně svého potenciálu, řídí-li se jen potřebami a pravidly hrstky lidí.
Nicméně i v Kolumbii, jejíž mírová jednání bývají zmiňovaná jako jeden z nejinkluzivnějších příkladů na světě, nebyly ženy a další marginalizované sociální skupiny k vyjednáváním přizvány od samého počátku, ale musely si účast vylobbovat. Feministická analýza mírových dohod a inkluzivnost celého procesu je klíčem k úspěchu. Catalina Ruiz-Navarro ve svém článku popisuje kolumbijský mírový proces z feministické perspektivy a zdůrazňuje, že bezpečnost lze chápat i jinak než jen z tradičně mužské perspektivy, jak je vidět právě v Kolumbii, kde se od podepsání mírové dohody zvýšil počet útoků na ženy hájící lidská práva.
Různé dopady politických opatření
Feministická zahraniční politika znamená upřímnou snahu porozumět tomu, jaké různé dopady politická opatření mají na lidi různého genderu, třídy a etnika. Tyto různící se dopady se často neberou v potaz ani z akademického, ani z praktického hlediska. Vyučující na Oxfordu a členka poradního orgánu Centra pro feministickou zahraniční politiku, Dr. Jennifer Cassidy napsala: „Muži – od králů, sultánů, knížat a emírů, přes premiéry a ministry až po vyslance a další zástupce – fungovali jako hlavní tvůrci a zprostředkovatelé geopolitického řádu od počátku lidských dějin.“ Dále vysvětluje, že androcentrismus odrážející postoj bílých západních mužů, kteří v této sféře převládají, umlčuje zkušenosti žen a politických menšin a upírá jim zapojení.
Konkrétním příkladem může být text Erin Kamler, v němž vysvětluje, že feministická zahraniční politika vůči Myanmaru vedená mezinárodními organizacemi a institucemi nemůže přistoupit na nezacílené sankce, o nichž EU uvažuje. Píše: „Mezinárodní společenství (a především EU) by se však mělo vyvarovat paušálního zavádění sankcí na Myanmar s účelem vyvolat tlak na ozbrojené síly, protože takové sankce by velmi pravděpodobně poškodily tisíce žen pracujících v různých prekarizovaných sektorech (např. textilním průmyslu) i aktivistické neziskové organizace, které odvádějí nepostradatelnou práci.
Feministická zahraniční politika – přínos pro udržitelnou globální bezpečnostní politiku
Pokud kterákoli země či instituce myslí vážně to, že chce předcházet konfliktům, naplňovat cíle udržitelného rozvoje a podporovat mír, je pro ni zásadní taková zahraniční politika, která povede k odstraňování nerovností – tedy ta feministická. „Bez feministické zahraniční politiky uspět nemůžeme. Bez ní nelze mluvit o tom, že bychom rozuměli, co vlastně zahraniční věci mají být,“ uvedla Clare Hutchinson z NATO.
Feministická zahraniční politika má potenciál stát se nejnadějnější reakcí na populismus a autoritářství rostoucí po celém světě od USA, přes Brazílii až po Maďarsko a další země. Jestliže byl feminismus – tedy boj za intersekcionální rovnost – jedním z nejúspěšnějších hnutí sociální spravedlnosti v mnoha desetiletích, potom má tato iniciativa sílu rozrušit i tak exkluzivní a elitářský sektor naší společnosti, jakým je zahraniční politika. Máme-li upřímný zájem o udržitelnou globální bezpečnostní politiku, potom je feministická zahraniční politika nutností.
Článek byl původně zveřejněn na boell.de.
