S dalším horkým létem čelila Evropská unie nové zkoušce své energetické transformace: dokáže elektřina z obnovitelných zdrojů skutečně snížit spotřebu fosilních paliv, zajistit dostupné vytápění a chlazení a udržet obydlí obyvatelná i v oteplujícím se klimatu? Zatímco Brusel připravuje Akční plán pro elektrifikaci, novinářka Seden Anlar zkoumá, kam až může elektrifikace sama o sobě zajít.
Během léta mnoho částí Evropy opět zažívalo další vlny extrémních veder. Objevují se nové zprávy o nejteplejším jaru, nejteplejším měsíci či nejteplejším dni v historii měření.
Extrémní vedra už nejsou jen letní novinkou nebo otázkou pohodlí. Projevují se v nemocnicích, infrastruktuře, domácnostech i ve ztracených životech. Odhaduje se, že v roce 2022 zemřelo v Evropě v souvislosti s vedry více než 60 000 lidí. O rok později jejich počet stále přesahoval 47 000.
Ani druhá část roku nevypadá lépe. Chladné domovy a nedostupné vytápění souvisejí s vyšší zimní úmrtností, respiračními a kardiovaskulárními onemocněními a situací, kdy si domácnosti musí vybírat mezi teplem a úhradou jiných nezbytných výdajů, zejména v nezateplených budovách.
Extrémní vedra i extrémní chlad odhalují stejnou slabinu: domovy a energetické systémy mají stále větší problémy chránit lidi v podmínkách stále výraznějších teplotních výkyvů.
Právě zde vstupuje do hry energetická transformace. Klimatická změna způsobuje častější a intenzivnější teplotní extrémy. Ty zvyšují poptávku po vytápění a chlazení. Pokud však bude tato poptávka nadále pokrývána systémem založeným na plynu, ropě a uhlí, Evropa riskuje posilování závislosti, od které se snaží odpoutat.
Na papíře Evropa postupuje rychle. Green Deal, balík Fit for 55 a revidovaná Směrnice o obnovitelných zdrojích energie stanovily cíl nejméně 42,5 % energie z obnovitelných zdrojů do roku 2030. Ruská invaze na Ukrajinu navíc učinila z čisté energie nejen klimatickou, ale i bezpečnostní prioritu.
Výsledky jsou již viditelné. V roce 2024 tvořily obnovitelné zdroje přibližně 47 % evropského elektroenergetického mixu, přičemž hlavní podíl na růstu měly větrné a solární elektrárny. Obtížnější otázkou je, zda tato čistá energie skutečně nahrazuje plyn, ropu a uhlí v sektorech, kde jsou fosilní paliva stále hluboce zakořeněna: v budovách, dopravě a průmyslu. Obzvlášť důležité je vytápění a chlazení, které představují zhruba polovinu konečné spotřeby energie v EU.
Brusel stále častěji nabízí jednu odpověď: elektrifikaci.
Velký přechod
Jestliže obnovitelné zdroje mění způsob výroby energie v EU, elektrifikace má změnit to, kam energie směřuje a jak je využívána.
V praxi to znamená nahrazování technologií přímo spalujících fosilní paliva zařízeními poháněnými elektřinou: plynových kotlů tepelnými čerpadly, automobilů se spalovacími motory elektromobily a fosilních průmyslových procesů jejich elektrickými alternativami. Znamená to také rozšiřování sítí, budování dobíjecí infrastruktury a vytváření podmínek, aby elektřina mohla nahradit fosilní paliva ve větší části ekonomiky.
Tomu se věnuje připravovaný Akční plán pro elektrifikaci z dílny Evropské komise. Na rozdíl od dřívějších částí Zelené dohody a balíku Fit for 55, které byly zaměřeny na cíle a legislativní rámce, má nový plán klást důraz na realizaci: rozvoj sítí, povolovací procesy, investice, ceny elektřiny a přístup spotřebitelů.
Elektrifikace sama o sobě není automaticky klimatickým řešením. První otázkou je, jaký druh elektřiny se využívá, jak rychle lze nové zdroje zavádět a zda elektřina skutečně nahrazuje fosilní paliva. Pokud elektřina nahrazující plyn, ropu a uhlí bude stále více obnovitelná, dostupná a cenově přijatelná, může se elektrifikace stát jedním z nejsilnějších nástrojů transformace.
Jaderná energie ukazuje, proč na tomto rozlišení záleží. I když během provozu elektrárny produkují nízkouhlíkovou elektřinu, nejde o obnovitelný zdroj a zůstávají nevyřešené otázky nákladů, délky výstavby, radioaktivního odpadu, spotřeby vody a dodavatelských řetězců. Pokud by se elektrifikace stala cestou k rozšiřování jaderné energetiky na úkor rychlejšího rozvoje obnovitelných zdrojů, mohla by pod jedním označením skrývat velmi rozdílné klimatické budoucnosti.
Další otázkou je, zda se od elektrifikace nečeká příliš mnoho. Příkladem jsou vytápění a chlazení. Na první pohled se zdá logické nahradit fosilní paliva obnovitelnou elektřinou v jednom z energeticky nejnáročnějších sektorů Evropy. Klíčovou roli v tom sehrají tepelná čerpadla, ale nejsou jediným řešením.
Pro některé domácnosti bude odchod od fosilních paliv znamenat výměnu plynového kotle za tepelné čerpadlo. Jiné mohou být napojeny na systémy centrálního zásobování teplem využívající různé zdroje. Dánsko například ukazuje, jak lze kombinovat velkokapacitní tepelná čerpadla, solární termické systémy, geotermální energii a využití odpadního tepla.
Součástí řešení je také průmyslové odpadní teplo. Energeticky náročná odvětví, jako je výroba oceli, cementu, chemikálií, papíru, skla či potravin, produkují značné množství tepla, které se často ztrácí. Některá města proto hledají způsoby, jak jej zachytávat a využívat v systémech centrálního vytápění.
Třetí slabinou je samotná spotřeba energie v budovách. I kdyby Evropa vyráběla čistší energii a lépe distribuovala teplo, transformace bude náročnější, pokud budovy budou i nadále spotřebovávat příliš mnoho energie.
To je důležité, protože budovy představují přibližně 40 % spotřeby energie v EU a více než třetinu emisí souvisejících s energií. Přibližně tři čtvrtiny budov v EU mají špatnou energetickou účinnost a každoročně se renovuje jen asi jedno procento stávajícího fondu budov.
Tyto statistiky se odrážejí ve zdech, oknech a střechách. Špatně izolovaný byt není drahý pouze na vytápění v lednu, ale může být také nesnesitelně horký v červenci. Proto renovace, zateplování, stínění, větrání a pasivní chlazení nejsou pouze doplňky adaptačních strategií, ale podstatná součást energetické transformace.
Všechny tyto otázky ukazují jednu věc: elektrifikace může znít jako technický pojem, ale plány EU jsou hluboce politické. Záleží na tom, odkud elektřina pochází, jaké technologie dostávají prioritu, jak se dodává teplo, kolik energie budovy potřebují a kdo dostane podporu pro přechod na nové technologie.
Politické zúčtování transformace
Připravovaný Akční plán pro elektrifikaci přichází ve chvíli, kdy se evropská energetická transformace přesouvá od stanovování cílů k jejich realizaci, a zároveň do politicky složitějšího prostředí.
Od evropských voleb v roce 2024 posílila krajní pravice a témata konkurenceschopnosti, cenové dostupnosti a regulační zátěže se stále častěji používají jako argumenty proti částem klimatické politiky. Snaha Komise o zjednodušování pravidel vyvolává obavy, že se pod heslem „omezování byrokracie“ mohou některé části Zelené dohody znovu otevírat, odkládat nebo oslabovat právě ve chvíli, kdy by měly být uváděny do praxe.
Toto politické klima zároveň komplikuje hodnocení nového plánu, protože EU ne vždy naplnila své sliby o odklonu od fosilních paliv. Po ruské invazi prudce poklesl dovoz ruského plynu potrubím, ale závislost se částečně pouze přesunula jinam. Vzrostl dovoz LNG a největším dodavatelem plynu do EU se staly Spojené státy. To vytváří nové riziko dlouhodobé závislosti na plynárenské infrastruktuře a kontraktech, které mohou zpomalovat odchod od fosilních paliv.
Právě touto optikou by měl být Akční plán pro elektrifikaci posuzován: zda další fáze evropské energetické politiky dokáže nejen rozšířit elektrifikaci, ale také skutečně snížit využívání fosilních paliv, podpořit domácnosti, renovovat budovy a zajistit obyvatelné domovy jak v lednových mrazech, tak v červencových vedrech.
Tento článek byl poprvé zveřejněn na webu EnergyTransition.org.
Názory a stanoviska vyjádřené v tomto článku nemusí nutně odrážet postoje nadace Heinrich-Böll-Stiftung European Union | Global Dialogue.
