Šedá zóna zelené transformace

Pojem šedá zóna se používá se k vyjádření komplicity s nelegálním jednáním, umožňuje tak rozřeďovat odpovědnost a znejasňovat, kdo je viník a kdo oběť. Nejednoznačnost doprovází i současné zavádění environmentálních, potažmo klimatických politik. Docházíme skutečně k vytyčenému cíli, nebo vytváříme nové problémy, či dokonce zostřujeme již existující nespravedlnosti? 

Podobné otázky si ostatně klademe nejen v environmentální oblasti, ale i v oblasti rozvoje východní Evropy v posledních čtyřiceti letech. Následujeme příklady západních zemí, ale neděje se tak jen ve vybraných kategoriích a momentech, které jsou výhodné jen pro určité společenské skupiny? Skutečně pozorujeme budování soudržnosti nebo jen vytváření nových regionů a skupin obyvatel, kteří nesou následky rozvoje skrze zdevastované životní prostředí? Nejednoznačnost a rozporuplnost proměňování hospodářství s ohledem na snižování dopadů na životní prostředí byly leitmotivem konference, kterou jsem navštívil v polovině května v rumunském Sibiu. Ohledávání nuancí a specifických projevů transformace totiž umožňuje snáze se zorientovat v živelně probíhajících změnách a v ideálním případě pomoci kormidlovat mezi úskalími, která ohrožují úspěch transformačního projektu.

Tato konference byla zorganizována v rámci projektu EcoJust, který se věnuje environmentální nespravedlnosti v Rumunsku. Přitom se soustředí na každodenní praktiky, které tuto nespravedlnost vytvářejí, vyrovnávají se s ní nebo proti ní bojují. Je to neobvyklý přístup k otázkám nespravedlnosti, kterou si často asociujeme se soudními procesy nebo s kvantitativním vyjádřením nepoměru dopadů či zdrojů. Právě v tom je ale inovativní: soustředí se především na ty komunity a skupiny, které jsou schopné nespravedlnosti čelit a samy určovat kritéria, podle kterých je nespravedlnost možné pojmenovat.

Toto úsilí je opravdu jedinečné. O environmentální spravedlnosti ve střední a východní Evropě se toho stále nemůžeme dočíst příliš. Spravedlnost jako by byla zakázané slovo, možná je to antikomunistické dědictví, že určitá slova nepatřila do slovníku, protože jsou zprofanovaná a lidé jsou vůči nim nedůvěřiví nebo dokonce předpojatí. Mezi taková slova patří například spravedlnost, solidarita nebo kapitalismus. Ačkoli žijeme v době, kdy slova ztrácejí význam, v akademické sféře je ještě doposud možné někdy vést debaty, klást nepříjemné otázky a snažit se porozumět dění okolo nás.

Právě optika environmentální spravedlnosti je zajímavá, protože dobře vysvětluje tlak a odpor k drancování přírody, které vyvstávají v místech, kde přímo zasahují životy lidí. S koncem komunismu a začátkem kapitalismu tento tlak nikam nezmizel, naopak.

Zásadní jména a díla 

Hlavní řečnictvo na konferenci možná nejsou veřejně nejznámější intelektuálové, ale minimálně pro mě to jsou intelektuálně stimulující autoři. Erik Swyngedouw je marxistický geograf, který působí na univerzitě v Manchesteru. Jeho kritické texty o udržitelnosti pro mě byly významným zdrojem pro zájem o politickou ekologii, protože dovede využít aparát politické teorie k analýze snah o udržitelnost. Je velmi kritický; jeho texty tepou pokrytectví manažerských a zdánlivě apolitických přístupů k udržitelnosti, kvůli kterým je pak možné kořeny environmentální destrukce přehlížet a prosazovat jen kosmetická opatření.

Stefania Barca je profesorka environmentální historie, která se soustředí na průniky mezi požadavky pracujících a environmentálního hnutí. Její poslední kniha Workers of the Earth se zabývá novým pojetím práce, které může sjednotit sociální hnutí v boji za rovnost i za udržitelnost. Navzdory časté představě, že požadavky a nároky pracujících stojí v protikladu ke snahám o zachování životního prostředí, Stefania Barca dlouhodobě sleduje historické příklady, kdy hnutí pracujících naopak vítězí tam, kde nový způsob výroby není pro přírodu devastující. V její poslední knize postupuje ještě o krok dál a hledá nové pojetí práce, která není vázaná jen na placená pracovní místa v průmyslu. Pokud bychom uvažovali o pracujících jako o subjektu, který může spojit široké skupiny lidí a vytvořit politickou většinu, pak je vhodné o práci uvažovat šířeji. Reproduktivní práce, ať už je to neplacená práce v domácnosti, ve výchově nebo na pozemku pro živobytí a samozásobitelství, buduje důstojnější životní podmínky a vzdoruje tak tlaku na ničení životního prostředí.

Třetí pozvanou řečnicí byla profesorka Vivian Price, která je skutečně organickou intelektuálkou. Gramsci tím měl na mysli lidi, kteří nepocházejí z prostředí intelektuální smetánky, ale přesto dovedou výborně porozumět společenským jevům a vyjádřit vlastní zájmy, díky čemuž mohou překlenout odlišné perspektivy různých skupin. Věnuje se rovněž tématům pracujících a genderové nerovnosti, zároveň se ke studiu dostala až později kvůli tomu, že pracovala v manuálních profesích a zapojovala se přitom do sociálních hnutí. Její výzkumná práce ji přivedla také k filmu, který jí umožňuje sledovat dráhy a výpovědi lidí přímo účastných v kauzách proměny těžebního nebo zbrojařského průmyslu. V nedávném článku (2023) se s dalším autorstvem zabývá možnostmi hlubšího transformačního přístupu ke spravedlivé transformaci u pracujících ve zbrojařském průmyslu. Naději spatřují v současném nárůstu zájmu o účast v odborech a industriální akci (typicky je to například stávka) zejména u železničářských odborů ve Velké Británii. Lídři těchto protestů jsou oceňovaní kvůli zdůrazňování provozu služeb pro zisk, namísto ekologického a sociálního blahobytu. Tato slova rezonují i u některých pracujících ve zbrojařských firmách a skrze kolektivní akci, která zdůrazňuje potřebu hluboké proměny organizace práce, je pak možné zastavit běžící pás destrukce.

Opustíme pojem spravedlnost a naděje?

Nepřekvapí, že v úvodním panelu převládal kritický pohled na probíhající klimatickou transformaci, obzvlášť ve světě rozpadajícího se geopolitického řádu. Erik Swyngedouw přichází s kontroverzním vyjádřením, v němž navrhuje opustit slova, která jsou již zprofanovaná a přebraná korporátní hantýrkou. Takovým slovem je například spravedlnost, obzvláště v případě spravedlivé transformace dovede přikrýt i projekty a návrhy, které přitom nepomáhají vyrovnávat vztahy mezi dosavadními prohrávajícími, kteří nesou dopady výroby při produkci, ale i při nakládání s odpady. Podobně jako opustit slovo spravedlnost navrhuje i opustit koncept naděje. 

Swyngedouw tvrdí, že jako ekologické hnutí, ale i jako běžní lidé prohráváme na plné čáře. Ve světle klimatického rozvratu nepomohla bezprecedentní celosvětová mobilizace k zachování oteplení pod 1,5 C, podobně prohráváme i v dílčích kauzách a malá vítězství a pozitivní příklady jsou pouze ojedinělá a nedovedou zvrátit dynamiku rozpadu ekosystémů, ale i společenských pořádků. Podobně je to i se slovem transformace, které když dnes spousta lidí (včetně mě) slyší, vypínají a nedovedou mu rozumět jako příležitosti. Neustálá změna a inovace navíc dosud táhnou destruktivní sílu tržního hospodářství při vytváření nových zbytných produktů a potřeb. Otevírají se nové doly na další nerostné zdroje, stejně jako se kontaminuje půda, vzduch a voda novými toxickými sloučeninami.

Ohledávání hranic spojenectví

Další část debaty se vedla kolem hledání spojenectví. Je možné spolupracovat s lidmi, kteří mají odlišné hodnoty a zájmy než my? Kde leží hranice mezi lidmi, se kterými jsme ochotní podniknout riskantní akce, a těmi, vůči kterým je zapotřebí se vymezit? V programu konference, stejně jako v úvodním panelu, více příspěvků ukazuje mnohé kauzy a příležitosti, kdy se tak děje, například u protestů proti těžbě nebo u drobných zemědělců. 

Naopak opačný příspěvek o vymezujícím se environmentalismu přednesl Balša Lubarda, který dlouho mapuje přístupy k ochraně životního prostředí krajně pravicových skupin. Nyní se věnuje vymezování se vůči jiným skupinám obyvatel, které dělají i environmentální aktivisté. Poukazuje na přejímání nacionalistických argumentů vymezování se vůči jiným skupinám. To pak může bránit   emancipačnímu charakteru ekologického hnutí, které se uzavírá vůči jiným etnickým, nebo národnostním skupinám. Jeho výzkum v Srbsku a Černé Hoře se věnuje vytváření „obětních beránků“, což je jedna ze strategií ostrakizace určitých skupin, které nemají být součástí hnutí nebo naopak mají nést zodpovědnost za znečišťování přírody. Obětním beránkem se může stát více různých skupin, například chudí lidé nebo Romové. Pokud namísto zneužívání sociálního zabezpečení změníme argumenty na znečištění životního prostředí, obtížně se pak hledá cesta, jak se k ekologickému hnutí mohou tyto skupiny přidávat. 

Výzkumníci a jejich jiné zapojení

Konference ukazuje, že se environmentální spravedlnost a politická ekologie ve východní Evropě zažívá zájem mnoha akademiků. Někteří z nich přitom působí na zahraničních univerzitách a jsou důležitými intelektuály pro své obory. Velkou roli v tomto sehrála Irina Velicu, která se dlouhodobě věnuje právě přímo zasaženým komunitám, jako je například Rosia Montana. V této rumunské oblasti chráněné UNESCO se neustále přetřásá možnost těžit zlato, a to navzdory neuvěřitelné zarputilosti místních lidí. Záchrana Rosii Montany také byla celonárodním politickým konfliktem, který obnažuje rozpory mezi životy běžných lidí a příležitostmi ekonomického rozvoje. 

Kritika rozvoje, který má spíše podobu závodu ke dnu, je pak důležitý reflexivní bod k podobám rozvoje. Zdaleka ne všechno je totiž možné ospravedlnit ekonomickým růstem, ne vždy je ekonomický rozvoj a údajná svoboda veskrze pozitivní pro místní lidi. Konference ukazuje, jak její práce inspiruje další akademiky v regionu, aby se věnovali environmentální spravedlnosti ve svých domácích zemích.

Podobně výrazným hlasem je Agnes Gagyi, která se dlouhodobě věnuje semiperifernímu postavení postsocialistických zemí východní Evropy v rámci globálního ekonomického systému. Ve svém konferenčním příspěvku ukazuje problematické aspekty zamýšlených gigantických projektů zasahujících mimo Evropskou unii, například stavbu přenosové elektrické infrastruktury zamýšlené pro transport zelené energie z vodních elektráren v Gruzii a Azerbajdžánu na dně Černého moře. Také George Iordachescu poukazuje na zásahy v rumunských lesích, které jsou na jedné straně bezohledně vytěžovány, na druhé straně chráněny jako zdroj biodiverzity, což ale místním lidem omezuje možnosti využívání lesa pro vlastní obživu.

Na závěr konference vystoupila v divadelním představení Oana Rusu. Sama je jak herečka v Dacianově národní operetě a muzickém divadle, tak výzkumnice. Její performance obrátila role, kdy se z výzkumníků a výzkumnic v publiku najednou stal objekty zkoumání, podepisovali souhlas s účastí, někteří byli ztvárňovaní. I další nešvary vědeckého provozu, odpovídání recenzentům a úpravy článků, které znesnadňují jejich čtení kvůli vědeckému jazyku, byly v její performance přítomné. Reflexivní představení pak pomáhá se zpětnou vazbou pro profesionály v akademii, která může pomoct zamezit uzavírání se ve slonovinové věži kateder před světem venku. Pomáhá podívat se na sebe jinýma očima a neztrácet ze zřetele původní zaujetí pro zkoumání společenských fenoménů, aby výsledky práce mohly být k něčemu dobré. Propojení akademické práce s hnutím se ukázalo i při promítání a debatě o filmu Natural Gas, The Bridge to Climate Disaster od kolektivu just wondering… o budování těžební plošiny Neptun Deep pro zemní plyn v Černém moři.

Je postsocialistická východní Evropa necelých 40 let po pádu železné opony v něčem speciální ve srovnání s jinými regiony? Možná už je to dávno, kapitalismus je tu už téměř tak dlouho jako tu byl komunismus, který jsem už ani já nezažil. Jak dlouho ještě budeme post-komunističtí, nedoznívá v nás náhodou ještě trochu Rakouska-Uherska? Není post-socialistická mentalita jenom laciný flirt se Západem, že jsme stále trochu exotičtí a živelní, ale také zodpovědní, znalí západní etikety, podobně jako to říkají Berlin Manson v parafrázi citátu berlínského starosty Klause Wowereita?

Megalomanské modernistické projekty devastující životní prostředí, jako jsou olbřímí přehrady, nebo jaderné elektrárny, můžeme nalézt v postsocialistických zemích stejně jako v těch takzvaně svobodných. Globální ekonomické procesy zasahují východní Evropu stejně jako jiné regiony. I trendy vzrůstajícího autoritářství můžeme podobně pozorovat i jinde ve světě, na západě stejně jako na východě. 

V závěrečném panelu pak zazněla provokující teze, že východní Evropa není výrazně výjimečná ve srovnání s jinými regiony. Právě proto potřebujeme víc než pocity přesnou a současnou analýzu. Politická ekologie a environmentální spravedlnost se soustředí hlavně na místa, kde vyvěrají konflikty, se zaměřením se na perspektivy a artikulace lidí, kteří vzdorují proti vykořisťování. Protože se takové konflikty stále proměňují a objevují se i další, domnívám se, že v České republice, potažmo ve východní Evropě stojí za to pěstovat tento přístup k jejich porozumění.