Vydržet rozpory. Za bezpečnostní politiku, která se stará.

Německo opět diskutuje o válce, branné povinnosti a schopnosti ubránit se. Od ruského útoku na Ukrajinu se z vnější bezpečnosti během krátké doby stala jedna ze základních společenských otázek. Projevuje se to v debatách o miliardách eur pro armádu, povinné evidenci mladých mužů a možné branné povinnosti, stejně tak jako evropském – také nukleárním – zastrašování. Může to působit trochu technokraticky, ale ve skutečnosti se zde vyjevují zásadní otázky vztahu mezi státem, bezpečností, občany a občankami: Co může stát od svých občanů a občanek požadovat? Co Německo dluží svým evropským sousedům? A kolik militarizace snese demokratická společnost?

Tyto základní otázky zahraniční politiky jsou obzvlášť relevantní pro feministické debaty. Mnoho feministických tradic je z dobrých důvodů antimilitaristických. Kritizují, že dominantní pojmy bezpečnosti jsou většinou zaměřené na stát, militarizované a vysoce exkluzivní. Bezpečnost se v tomto vztahu chápe především jako ochrana územních hranic a státní suverenity, zatímco každodenní a strukturální nejistoty jako chudoba, sexualizované násilí, genderová nerovnost, rasismus, krize péče, ekologická zranitelnost nebo ztráta politických práv mizí v pozadí. Sociálněvědní výzkum1 navíc teoreticky i empiricky ukázal, že militarizace není žádný oddělený vojenský proces, ale že zasahuje hluboko do společenského genderového uspořádání. Militarizované společnosti a vojenské instituce se opírají o stereotypní představy na obranu se stavící mužnosti na jedné straně a ochranu vyžadující ženskosti na straně druhé a tím reprodukují genderovou nerovnost a genderově specifické mocenské vztahy ve společnosti.

Napětí mezi feminismem a militarismem

Navzdory této kritice však v současné situaci nestačí chápat feministickou bezpečnostní politiku pouze jako odpor proti militarizaci. Přelom v bezpečnostní politice od roku 2022 tlačí feministické debaty k tomu, aby ustály rozpory, které nelze oddělit čistým řezem. Současné zbrojení bude mít patriarchální dopady, a tudíž posílí i vnitrospolečenské nejistoty – zejména pro již marginalizované skupiny –, i v Německu. Feministická odpovědnost současně nekončí na národních hranicích. Na Ukrajině a v Pobaltí se to má s militarizací, jež je zde určována ohrožením ruským imperialismem, zcela jinak. Mnoho místních feministek a feministů jasně vidí společenskou cenu militarizace, avšak současně argumentuje tím, že vojsko je nejmocnějším prostředkem proti ruské snaze o koloniální porobení, proto aktivně požaduje západní podporu a zbrojení. Například v působivém manifestu ukrajinských feministek a feministů s názvem: „The right to resist.“ A feminist manifesto.

Bezpečnost není pro všechny stejná

Tento příklad ukazuje, že bezpečnost není pro všechny stejná. Je ukotvena lokálně, určují ji individuální životní poměry lidí a svádějí se o ni politické boje. Co pro jednoho znamená bezpečnost, vytváří pro druhého nejistotu. Je proto nutné upřímně uznat, že rozmanité potřeby bezpečnosti nutně vedou ke kolizi cílů a rozporům, i uvnitř feministických hnutí: sebepojetí mnohých feministek a feministů si žádá radikálně nový přístup k pojmu bezpečnosti: směrem od vojenské a státní bezpečnosti, k sociální, ekonomické, ekologické a lidské bezpečnosti. Pro jiné úkol tkví v dekonstrukci samotného pojmu bezpečnosti, protože je historicky úzce spjatý s kontrolou, útlakem a násilím. Další feministické hlasy zdůrazňují, že v podmínkách akutního existenčního ohrožení může být součástí feministického chápání bezpečnosti i vojenská obranyschopnost. Každou tuto pozici lze feministicky odůvodnit různými způsoby, vznikají však mezi nimi rozpory a dochází ke kolizi cílů.

Jsem proto pro pluralitní feministické chápání bezpečnosti, které tyto konflikty v cílech uzná a vytvoří prostor pro solidární debatu o různých pozicích. Pluralismus zde rozhodně není chápán jako libovolnost, nýbrž jako výzva, že nesmí existovat monopol na feministické postoje k válce a míru. Zdánlivou rozporuplnost feministických odpovědí proto nelze chápat tak, že jedna strana je snad „feminističtější“ než jiná. Ukazuje spíše na to, že feministická bezpečnostní politika pracuje se skutečnými politickými dilematy, jež nelze vyřešit jednoduše. Ptáme-li se, jaký postoj k nim máme zaujmout, měli bychom naslouchat zejména těm, kdo jsou nejsilněji zasaženi (patriarchálním) násilím. Nebo jak to vyjádřil již zmíněný manifest ukrajinských feministek a feministů: „Feministická solidarita je politická praxe, jež musí naslouchat hlasům těch, kteří jsou bezprostředně vystaveni imperialistické agresi.“

Etika péče jako kompas

Abychom se dokázali proplést zmíněnými rozpory a etickými dilematy, nabízí nám alternativu feministická „etika péče“. Jedná se o feministickou etiku, jež staví do středu péči, závislost, zranitelnost a odpovědnost. Na rozdíl například od deontologických přístupů k etice2 se etika péče neptá abstraktně, který princip je eticky správný, nýbrž kdo nese za koho odpovědnost a co z toho vyplývá. Kdo je ohrožený? Kdo potřebuje ochranu? Kdo nese náklady? Čí zranitelnost je upřednostňována a čí zůstává neviditelná? Tento jiný výchozí bod umožňuje zpracovávat rozpory jinak. Protože etika péče nehledá univerzálně správné, nýbrž situačně ukotvené soudy, není v zásadě nutné rozhodovat konflikt mezi antimilitarismem a obranyschopností. Místo toho je nutné ho vydržet a neustále nově na něj odpovídat v konkrétních kontextech. Konkrétně to znamená, že zbrojení ze solidarity s Ukrajinou a Pobaltím je z pohledu etiky péče dokonce žádoucí. Stejná logika ale rozhodně neospravedlňuje zásadně militarizovanou německou zahraniční politiku nebo dokonce vojenskou agresi někde jinde. Etika péče podle této logiky neposkytuje žádný bianko šek na zbrojení – provazuje každé rozhodnutí v bezpečnostní politice zpět s otázkou, čí zranitelnost konkrétně chrání.

Taková perspektiva odkrývá více věcí, které se v německé debatě často přehlížejí. Zaprvé ukazuje, že sociální bezpečnost a vojenská bezpečnost se nesmějí jednoduše stavět proti sobě. Uvěřitelná podpora Ukrajiny nebo Pobaltí ztrácí feministickou podstatu, když je vnitřně financovaná škrty v podpoře demokracie, sociální infrastruktuře nebo péči. Čistě civilní bezpečnostní agenda je naopak neúplná, pokud nedokáže vysvětlit, jak ochránit lidi před akutní vojenskou silou. Etika péče zadruhé pomáhá přemýšlet o odpovědnosti i za národními hranicemi. Německo je zodpovědné nejen za důsledky svého zbrojení, ale také za důsledky své pasivity. Perspektiva etiky péče zviditelňuje, že i nejednání je politickým rozhodnutím a že cenu za toto rozhodnutí často neplatí ti, kdo ho učinili. Pluralismus etiky péče zatřetí chrání před morální neomylností. Může zabránit tomu, aby abstraktní antimilitaristické pozice automaticky vystupovaly jako univerzálně nadřazené principy. Současně ale může také zabránit tomu, aby poukaz na ohrožení z principu a bez pohledu na reálné, patriarchální vedlejší účinky legitimizoval zbrojení.

Pluralismus etiky péče tedy obohacuje feministickou bezpečnostní politiku svým zásadně antidogmatickým charakterem. Připomíná nám, že zbrojení může být v určitých kontextech nutné, ale současně nás vyzývá, abychom se věnovali negativním společenským dopadům militarizace. Feministická bezpečnostní politika proto musí být současně kritická i solidární: kritická k vojenským institucím, patriarchálním bezpečnostním strukturám a potlačování sociální svobody; solidární s lidmi, jejichž reálné potřeby ochrany často nezapadají do naší vlastní feministické intuice. Musí se ptát, co dělá zbrojení s naší společností, a současně, čí bezpečnost je ohrožena pasivitou. Chápání bezpečnosti z pozic pluralitní etiky péče brání jednoduchým odpovědím. Ale právě proto nám může pomoct dělat v době nejrůznějších ohrožení odpovědnější feministickou bezpečnostní politiku.

Tento text původně vyšel v němčině pod názvem „Widersprüche Aushalten. Für eine Sicherheitspolitik, die sich sorgt.“ v rámci série článku „Mit Sicherheit – nicht?.“