Proč není feministická zahraniční politika univerzálním lékem na bezpečnostní otázky

Co je to feministická zahraniční politika?

Feministická zahraniční politika původně pochází ze Švédska. V roce 2014 pojem pro svou politiku používala tehdejší ministryně zahraničí Margot Wallström. Od té doby schválilo nebo ohlásilo feministickou zahraniční politiku alespoň patnáct států, mezi nimi Chile, Francie, Kanada, Kolumbie, Mexiko, Nizozemsko a Španělsko. Feministickou zahraniční politiku mělo mezi lety 2021–2025 také Německo.

Přestože tyto státy vycházejí z rozdílných regionálních feministických tradic a neexistuje žádná jednotná definice feministické zahraniční politiky, nalezneme společné momenty v různých kontextech. Téměř všechny státy s feministickou zahraniční politikou se zavazují posílit práva, zdroje a zastoupení žen a realizovat stávající multilateriální rámec rovnoprávnosti, sexuálních a reproduktivních práv a antidiskriminaci.

V bezpečnostní oblasti se feministická zahraniční politika orientuje často na lidskou bezpečnost.

„Lidská bezpečnost tvoří protipól k tradičním konceptům bezpečnosti, které do středu staví ochranu státu, a místo toho se zaměřuje na ochranu jedince a jeho lidské důstojnosti.“

S rozšířením o feministickou perspektivu může přispět k tomu, aby posílila bezpečnost marginalizovaných skupin právě v konfliktech, kde obzvlášť silně působí patriarchální a jiné mocenské struktury. Cílem je takzvaný pozitivní mír – tedy absence strukturálního a kulturního násilí, nejen absence války.

Jaká je kritika feministické zahraniční politiky?

Z globálního pohledu násilí neustále přibývá. V roce 2024 dosáhl počet státem vedených konfliktů nového vrcholu, spolu s výrazným nárůstem civilních obětí na životech. Má právě na to odpověď feministická zahraniční politika?

Kritikové a kritičky říkají: Ne. Z jejich pohledu feministická zahraniční politika naráží na své hranice právě u válek a konfliktů. Totiž právě když státy jako Rusko uplatňují násilí v rámci klasické mocenské politiky, nemá jak odporovat. Podle této logiky by tedy trochu přehnaně řečeno byla lidská bezpečnost možná jen v dobách míru, ve válce se počítá jen vojenská a státní bezpečnost. Právě proto je v krizových dobách na programu dne návrat k reálpolitice – tedy zbrojení a vojenskému zastrašování.

„Feministická zahraniční politika skutečně nevedla ke snížení ozbrojených konfliktů a násilí v mezinárodním systému.“

Má tedy kritika pravdu? Feministická zahraniční politika v případě konfliktu nesvede nic?

Proč feministická zahraniční politika selhává

Je pravda, že feministická zahraniční politika často nemá odpovědi na krize a konflikty. Důvod však netkví v samotných feministických přístupech. Feministická zahraniční politika selhává, protože ji státy koncipují a aplikují nedostatečně důsledně a feministické koncepty rozřeďují. Musíme rozlišovat mezi feminismem coby politickým hnutím a státní politikou s nálepkou feminismu.

Feministická hnutí po staletí bojují proti útlaku žen. Antikoloniální, intersekcionální a radikálně-feministická hnutí sjednocuje to, že boj proti patriarchátu je vždy chápán také jako boj proti dalším strukturám útlaku, jako jsou rasismus, militarizace nebo kolonialita. V tomto duchu přinášejí komplexní řešení, jež dokážou vykreslit skutečnost lépe než reálpolitika, která svým zaměřením na vojenskou bezpečnost přehlíží důležité příčiny konfliktů.

Dva příklady: Sborník Feminist Solutions to Ending War Megan MacKenzie a Nicole Wegner chápe válku jako bezprostředně spjatou s patriarchální a kapitalistickou mocí a ultimativně jako „komplexní kolaps vycházející z mezinárodního systému, jenž je určován patriarchátem, militarismem, bělošskou nadvládou a kapitalismem“. Autorky proto požadují hluboké změny, včetně odstranění zbraní, zahrnutí indigenního vědění a ekonomické restrukturalizace. Podobně chápou také palestinští aktivisté a vědci a palestinské aktivistky a vědkyně boj proti izraelské genocidě v Gaze a přetrvávající ozbrojený konflikt jako feministickou a antikoloniální záležitost, jež vychází z dlouhodobé a systematické podoby patriarchálního a koloniálního násilí. Řešení se proto nezaměřují pouze na konec státní moci a okupace, ale také na překonání nejrůznějších forem násilné represe na mezinárodní, národní i lokální úrovni. 

Státní feministická politika je často výrazně umírněnější. Studie ukazují, že feministická zahraniční politika znamená z velké části staré myšlenky v novém hávu. Zatímco feministická nálepka signalizuje inovaci, obsahově se staví především na zavedeném mezinárodním právu a liberálně-feministické agendě, jež slouží státním zájmům. Příkladem je často požadovaná inkluze žen na pracovní trh, jež má pomoci dosáhnout ekonomického růstu a politické stability, aniž se ovšem dotkne genderových, rasových a třídních hierarchií tvořících základ celého přístupu třeba v pečovatelském sektoru nebo vlastnictví půdy. Jak píše Jennifer Thomson, feministická zahraniční politika tedy „není žádná nová nebo originální politika, ale spíš závazek k liberální politické agendě v novém hávu“.

To se odráží také v uplatňování feministické zahraniční politiky, a to právě v bezpečnostní politice. Mnoho států s feministickou zahraniční politikou nemá adekvátní odpověď na nadále trvající izraelskou genocidu v Gaze, především západní státy, včetně Německa. Feministická zahraniční politika sice nenabízí žádnou univerzální šablonu pro nejrůznější konfliktní situace, ale zavazuje sama sebe k určitým feministickým principům a k tomu se řadí především ochrana marginalizovaných skupin v konfliktních situacích.

„Zatímco Španělsko, Chile a Kolumbie tento závazek vzaly do velké míry vážně – například v podobě embarga na vývoz zbraní do Izraele nebo finanční podpory Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) –, německá feministická zahraniční politika nebyla na Gazu aplikována.“

A přestože bývalá ministryně zahraničí Annalena Baerbock opakovaně zdůrazňovala nutnost ochrany žen v konfliktních situacích, požadavkům palestinské feministické občanské společnosti a vědy ohledně klidu zbraní nebo humanitární pomoci se takřka nedostávalo sluchu. Vládla tedy značná diskrepance mezi rétorikou feministické zahraniční politiky a skutečnými potřebami a zkušenostmi marginalizovaných a feministických skupin mezi civilním obyvatelstvem, ve vědě a aktivismu.

Ztraceno v překladu

Čím to je? Můj výzkum o německé feministické zahraniční politice ukázal, že ukotvit feministické praktiky, koncepty a teorie v zahraničněpolitických institucích není snadné. Jedním důvodem je téměř výhradní zaměření na operativní realizaci. To však jde na úkor zpracování zásadních otázek po významu feminismu pro zahraniční politiku – přestože právě ona tuto implementaci směřuje. Diplomaté a diplomatky se chápou především jako praktici, kteří se zaobírají operativními všedními záležitostmi, nikoli politickou prací nebo „akademickými“ koncepty, jako jsou feminismus, intersekcionalita nebo kritický pojem bezpečnosti.

Tento odstup od teoretických základů se bezprostředně promítá do rozvoje feministické zahraniční politiky.

„Koncepci této politiky totiž nesou na svých bedrech především diplomaté a diplomatky – nikoli politikové a političky.“

Vlády ohlašují feministickou zahraniční politiku často bez konkrétního obsahu a politickou podobu přenechávají svým ministerstvům zahraničí. V praxi se diplomaté a diplomatky musejí opřít o vlastní znalosti. Často však postrádají odbornost, pokud jde o feministickou praxi i teorii, a to právě v oblasti bezpečnostní politiky. Diplomaté a diplomatky totiž toto vědění nezískávají v rámci institucionálního vzdělání.

K tomu se přidávají institucionální tlaky v běžném diplomatickém provozu: příliš velký objem práce při nedostatku personálu, komunikační cesty, jež napomáhají vytváření konsenzuálního názoru instituce jako celku namísto inovativních řešení, nebo chybějící možnosti, jak nabýt feministické vědění například samostudiem nebo v rámci workshopů. Místo toho se diplomatická praxe řídí rutinou, jež diplomatům a diplomatkám umožňuje vůbec zvládnout běžný provoz. To vše vytváří kontinuitu.

„A když už jsou feministické koncepty do zahraniční politiky skutečně převzaty, zpravidla se tak děje jen v oslabené podobě.“

A tak se z feministické reflexivity (feminist reflexivity) – reflexi o vlastních pozicích a globálních a lokálních mocenských strukturách a o tom, jak se projevují – stal „feministický reflex“ – automatická integrace genderové rovnosti ve všech zahraničněpolitických rozhodnutích. Současně musí být feministické koncepty kompatibilní se stávajícími politickými diskurzy, ty však upřednostňují státní bezpečnost, namísto bezpečnosti lidské. A pak jsou feministické koncepty vytlačeny státními zájmy,  tzv. Staatsräson nebo vojenskými odpověďmi na konflikty. Feministická řešení tedy nemohou v zahraniční politice působit vůbec účinně.

Co teď?

Feministická zahraniční politika tedy nenabízí vždy efektivní odpovědi na konflikty a krize – ale feministická hnutí ano. My všichni, ale především rozhodující aktéři a aktérky v politice a na ministerstvech, se od těchto hnutí můžeme jedině učit. Prvním krokem správným směrem by bylo zavedení obsáhlého pojmu bezpečnosti, který uzná komplexnost mocenských struktur zejména a také v ozbrojených konfliktech a navrhne adekvátní komplexní řešení. Není k tomu potřeba žádná feministická nálepka zahraniční politiky – je zapotřebí uvědomění, že feministická hnutí už mají odpovědi, které právě hledáme.

Tento text původně vyšel v němčině pod názvem „Warum feministische Außenpolitik kein Allheilmittel für Sicherheitsfragen ist“ v rámci série článku „Mit Sicherheit – nicht?.“