Vaše organizace existuje už pět let. Co bylo během té doby pro vás nejdůležitější?
Určitě projekt Kuchařek bez domova, který vznikl už před čtyřmi lety. Nejsme klientská organizace, ženy bez domova bereme jako partnerky a ony s nadšením přijaly myšlenku vaření pro veřejnost. Charitativní organizace pro lidi bez domova vaří, ale proč by ženy bez domova nemohly vařit pro druhé? Začaly jsme s prodejem našich vegetariánských a veganských jídel na farmářských trzích a na náplavce.
V roce 2013 se také uskutečnil náš první výzkum o potřebách žen bez domova. Důležité bylo divadelní představení ONY, hodně souviselo s násilím, protože násilí je často příčinou proč se ženy dostanou na ulici a ženské bezdomovectví je jím hodně poznamenáno. Naše dokumentární divadlo mělo dvě roviny, jednak terapeutickou - ženy měly možnost mluvit o svém příběhu, což pro některé bylo úplně poprvé a mohly svou minulost tímto způsobem zpracovat. Představení vznikalo paralelně s art terapií, z počátku se zúčastnilo asi 13 žen, v samotném představení jich vystoupilo sedm, respektive šest při reprízách. Druhá rovina směřovala k veřejnosti - odstranit různé mýty typu, že za bezdomovectví si každý může sám, a ukázat, čím vším si ženy prošly, a jak jim tyto zážitky brání uplatnit se v běžném životě. Každé z osmi realizovaných představení bylo pro jeho aktérky neskutečně náročné a tak při přípravě druhého si přály, aby vyznělo trochu odlehčeněji.
Naše druhé dokumentární divadlo s názvem Co čumíš? vycházelo z jejich pohledu na svět kolem nich. Vyprávěly v něm třeba o tom, jak vnímají různé situace při prodeji časopisu Nový prostor, jak samy jsou stálým předmětem okukování. Jejich výpovědi byly stejně silné jako v prvním představení, ale vedené trochu zlehčujícím tónem. S režisérkou Zuzanou Burianovou se domluvily, že další dokumentární divadlo by chtěly zaměřit na to, jak se jim žije na ubytovnách a v azylových zařízeních.
Terapeutický byl i fotografický projekt, zakončený v loňském roce výstavou Můj svět bez domova.
Ano, a návazně na něj kniha Rad Bandit Naděje je na druhém břehu, která je napůl výzkumná, ale zároveň velmi čtivá, vznikla na základě životních příběhů žen, které se zúčastnily fotografického projektu. A vše začalo tím, že jsme jedenácti ženám bez domova rozdali jednorázové foťáky, aby fotily svůj svět. Rad Bandit se s nimi dlouhodobě setkával, vedl s nimi rozhovory a vznikla úžasná kniha o životě pražských žen bez domova.
Mohu jen potvrdit. Není to lehké čtení, ale nesmírně důležité. (Knihu je možné koupit v bistru v Brožíkově ulici). Vraťme se k těm pěti letům. Co během nich bylo pro tebe osobně nejpodstatnější, co jsi předtím o bezdomovectví nevěděla a co se změnilo.
Hned na začátku bylo poznání, že když se jednou octneš na ulici, tak se toho stigmatu už nikdy nezbavíš, máš ho pořád v sobě, pod kůží. Bezdomovectví má různé následky, nenechává jen šrám na duši, ale na člověku je to poznat i na jeho vzezření, třeba na zubech, protože na zubaře peníze nemáš. A vzhled působí těžkosti při hledání práce i bydlení. A nikdy se nezbavíš ani těch zážitků, spojených hodně s násilím. Násilí není jen spouštěčem bezdomovectví žen, ale často je i součástí života na ulici, dochází k němu i na ubytovnách, které jsou smíšené a na denních centrech. Při pražské charitě v Žitné ulici sice vzniklo jedno centrum jen pro ženy, ale Charita údajně zvažuje, že od něj ustoupí, protože muži na ženy stejně čekají venku, a také by chtěli víc využít kapacitu centra, mužů bez domova je víc.
Možná se za těch pět let trochu změnil přístup sociálních pracovníků a pracovnic, kteří s námi spolupracují. Pořádali jsme pro ně školení o genderovém aspektu bezdomovectví, o jeho specifikách. Také se nám podařilo částečně propojit jednotlivé organizace, zabývající se touto problematikou. Myslím, že se nám daří v peer programu, který vzešel od samotných žen bez domova.
Do budoucna bychom chtěli otevřít komunitní centrum, o kterém jsme diskutovali během víkendového výjezdu z Prahy do jednoho spřáteleného penzionu. Pro všech asi 25 účastnic to byl velmi pozitivní zážitek - střecha nad hlavou, postel, teplá sprcha, zajištěné jídlo, příroda. Hodně se tam mluvilo a zapojení žen pak bylo intenzivnější. Komunitní centrum by si vlastně měly vytvořit pro sebe.
Kolik žen bez domova je s vámi od začátku projektu?
Asi čtyři nebo pět, za tu dobu prošly nějakým vývojem, některé z nich dělají peer pracovnice – vyhledávají ženy na ulici, radí, vysvětlují. Prošly kurzem pracovníků v sociálních službách, jedna z nich to má dokonce jako pracovní úvazek. Každé úterý máme u nás poradenství a tato jeho forma se těší velké důvěře žen bez domova, „pírky“ problematiku bezdomovectví detailně znají ze svého života a rozumějí jí mnohem víc než běžné sociální pracovnice. V tomto ohledu je náš projekt ojedinělý.
Počet žen, které se aktivně a dlouhodobě do našich aktivit zapojují, není nijak vysoký, jádro je asi 15, ty nejaktivnější z nich mají nakročeno k tomu se bezdomovectví zbavit. Některé z nich pracují dnes v bistru.
Stoupá počet žen bezdomovkyň a mění se důvody, pro které se ženy dostávají na ulici (ztráta zaměstnání, nemožnost platit nájem, dluhy vlastní nebo partnera)?
Podle výzkumů vycházejících z dat služeb, které se problematice bezdomovectví věnují, je počet žen mezi lidmi bez domova tak 25 %. Velká je dědičnost chudoby. V poslední době se víc na ulici dostávají ženy v důchodovém věku, které mají nízký důchod, nebo jim zemřel manžel a samy už placení nájmu nezvládají. Klasické důvody jsou samozřejmě rozvody, rozchody, násilí ve vztahu. Asi se to váže obecně na ekonomickou závislost žen na mužích. Uvidíme, jak to bude se zákonem o sociálním bydlení. Absence cenově dostupného bydlení je velký problém.
Otevření Jídelny Kuchařek bez domova v Brožíkově ulici na Smíchově je určitě dosavadním vrcholem projektu.
Myšlenka bistra vznikla brzy po zahájení našeho projektu. Od začátku jsme vařily na farmářských trzích, pak jsme v létě byly skoro každý den na náplavce, později jsme přidaly catering. Vařily jsme vždy v nějaké půjčené kuchyni nebo ve dvou spolupracujících restauracích. Ale mnohdy to nešlo a některé zakázky cateringu jsme musely i odmítat. Potřeba vlastní profesionální kuchyně byla dlouhodobá, stále jsme hledaly vhodný prostor. Tenhle prostor bývalé jídelny jsme našly na vývěsce pronájmů Prahy 5 a v té době byla pro nás příznivá politická situace, tehdejší radní Tatiana Konrádová (Strana zelených) nám pomohla, pozvala nás k jednání sociální komise a představit náš projekt. Prostor jsme získaly za symbolické nájemné korunu ročně, s tím, že rekonstrukci uděláme na naše náklady. Na náročnou rekonstrukci a zařízení kuchyně jsme získaly grant EU, spoustu věcí jsme dělaly samy. S rekonstrukcí nám hodně pomáhala architekta Zuzana Krmelová, především po stránce technické, vyhovět všem předpisům pro kuchyni není jednoduché. Podoba interiéru vyšla z nápadů žen, hodně jsme chtěly využít recykl, spojily jsme se s dílnou Mars, která pracuje s recyklovaným sklem, z něj máme nejen sklenice, ale z úlomků skla je i mozaikové obložení interiéru. Pravda, byl to pracný a časově velmi náročný postup, ale s výsledkem jsme spokojeni a líbí se i návštěvníkům.
Je třeba, aby bistro spolu s cateringem bylo finančně soběstačné, vydělalo si na platy a na provoz. Zatímco na náplavce jsme prodávaly a budeme prodávat jídlo za dobrovolný příspěvek, tady máme pevné ceny, ale na rozdíl od mnoha dnes módních a drahých veganských restaurací si naše meníčko za 95 Kč může dovolit mnohem víc lidí. Na catering máme už řadu stálých zákazníků, převážně neziskových organizací a coworkingových center. Čtyři ženy jsou zaměstnané na plný úvazek, ostatní najímáme jako brigádnice na výpomoc při farmářských trzích a cateringu. Nabídnout klasické pracovní místo pro nás bylo důležité. Ženy bez domova v podstatě pracují od rána do večera, ale všechno jsou to brigády nebo dočasná práce, hodně na černo. Ale je nutno říct, že pracovní úvazky jsou kvůli dluhům pro většinu z nich nevýhodné, protože by jim stejně zůstalo minimum, vše ostatní by šlo na splácení dluhu, který mnohdy asi samy nezavinily. Ženy, které jsou v bistru zaměstnané, zároveň pracují s insolventní poradkyní na oddlužení a do pěti let by mohly mít čistý štít. Jinou šanci na splacení dluhů nemají. Snažíme se jim platit důstojnou mzdu, ale její velká část jde na dluhy. Jedna z našich čtyř kuchařek už prochází oddlužením, takže je svému cíli blízko.
Jaká je návštěvnost bistra za necelé dva měsíce provozu?
Po velkém počátečním zájmu zvědavců dnes prodáme asi 40 až 50 obědů denně, řada zákazníků, kteří bydlí nebo pracují v okolí, chodí pravidelně, i s nádobami na jídlo, u stolků je jen 12 míst. Potřebujeme celý systém přípravy jídel vylepšit, nestíhali jsme paralelně cateringy, které jsou důležitým zdrojem příjmů Kuchařek bez domova. Odpoledne tady bývá volněji, takže bychom chtěly pořádat nějaké akce jako čtení, promítání, přednášky a diskuse, vztahující se k tématu bezdomovectví nebo veganství. Máme otevřeno do 19 hodin, k večeru si chodí lidé zase víc pro jídlo.
Kromě zmíněné knihy je možné tady získat noviny Bezdomoviny.
Noviny vycházejí každý druhý měsíc, distribuujeme je zdarma a nejsou zaměřeny na širokou veřejnost, ale naopak na ženy bez domova samotné a ony je také samy píší. Bezdomoviny vznikly původně proto, aby ženy mohly mezi sebou sdílet různé rady, na koho se obrátit, jak se bránit v násilných situacích. Postupně tam ale píší i o tom, co zažily, udělají třeba rozhovor se zajímavou sociální a oblíbenou pracovnicí z Ostravy a podobně. Velmi je to baví, nejen psát, ale i distribuovat, jsou i v reakční radě. Grafiku a redakční práci děláme my. Náklad je kolem tisícovky, posíláme noviny i do Ostravy, kde funguje spřízněná skupina žen bez domova.
Zbývá jen Lexe, která na čas předává štafetu vedení organizace kolegyni Lence Vrbové, poděkovat za rozhovor.
