Daně Drábové, předsedkyni Státního úřadu pro jadernou bezpečnost České republiky, se v noci na 4. března letošního roku podle jejích slov zhroutil její jaderný svět. „Vojenské napadení jaderné elektrárny je porušení článku 59 Ženevské konvence. Na co jiného už se v tomhle světě máme spolehnout, když ne na mezinárodní dohody a konvence tohoto typu,” položila to ráno řečnickou otázku v televizním vysílání. Od té chvíle byla tato „jaderná bába“ na roztrhání. Podle jejích slov se s novou skutečností musíme vyrovnat. Jakoby musela opravit svůj prvotní dojem z ostřelování největší jaderné elektrárny v Evropě v Záporoží.
Drábová od té doby několikrát denně na twitterovém účtu svého úřadu i své osoby informuje o tom, že stav radiace v Evropě, v Česku a na Ukrajině je normální. Vystupuje v médiích častěji než dříve a uklidňuje všechny, kdo ve strachu vyhledávali nově vycházející články o jodových tabletách, bílém oblečení a nejbližších protiatomových krytech. Lidé v Ukrajině se podle jejích slov musejí potýkat s horšími věcmi, než je napadení a obsazení jaderných elektráren. Není to jen cílená snaha nebezpečí bagatelizovat?
Je Černobyl jen symbol?
Už v prvních dnech války v Ukrajině obsadila ruská armáda důležitý symbol, který leží nedaleko běloruských hranic. „Ruský agresor nadále využívá černobylskou jadernou elektrárnu jako svou dočasnou základnu na ukrajinském území. Přestože tři stávající reaktory nejsou v provozu, zařízení zůstává obrovským komplexem se třemi sklady vyhořelého paliva a různými místy s radioaktivním odpadem,“ řekla Oksana Alijevová, kyjevská expertka na energetiku a klima z ukrajinské kanceláře Heinrich Böll Stiftung. Ač byl obnoven přívod elektřiny do zařízení, a tedy i chlazení vyhořelého paliva, nelze podle Alijevové nazvat násilné obsazení elektrárny jinak než jako zcela první akt jaderného terorismu vůbec.
K dvacetinásobnému vzrůstu radiace v okolí elektrárny došlo už jen kvůli průjezdu vojenské techniky třicetikilometrovou zakázanou zónou, tedy přesněji narušením svrchní vrstvy půdy v důsledku pohybu velkého množství těžké vojenské techniky přes vyloučenou zónu a zvýšením znečištění ovzduší. Podle Drábové takové množství radiace není nebezpečné, pokud v něm nezdržíte dlouho. Což zjevně nabyl případ řady ruských jednotek zakopaných v takzvaném Rudém či Červeném lese, jejichž vojáky postižené aktutním radiačním syndromem odvážely zkraje dubna autobusy do běloruských nemocnic. Podle svědectví zaměstnanců elektrárny řada ruských vojáků netušila, že se nacházejí na místě někdejší jaderné havárie.
Lidi pracující v elektrárně držela ruská (a podle očitých svědků i běloruská) armáda několik týdnů jako rukojmí v příšerných podmínkách. „Jejich zadržování je hodně drsné a podmínky jsou srovnatelné s podmínkami v otroctví. Výsledkem je podvýživa zaměstnanců, žádné střídání směn, vznikající zdravotní problémy, jsou bez tepla a čistého oblečení, které je pro pracovníctvo v radioaktivních zařízeních prvořadé,“ informoval v březnu Valerij Koršunov, zakladatel nevládní organizace Evropský institut Černobyl. „Obrátili se na nás příbuzní pracovníků stanice, kteří jsou už od posledního únorového dne bez střídání, pracují beze spánku, jídla a lékařské péče, pod ozbrojeným dohledem ruské armády. Většina z nich nevěří, že se ze stanice vrátí živí,“ dodal Koršunov.
Jeho organizace několikrát apelovala na představitele Evropské unie i Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA), aby rukojmím pomohli a situaci přestali podceňovat tím, že vydávají prohlášení o tom, že lidé v Evropě nejsou v nebezpečí. Několik týdnů však bez výsledku.
Vyhořelé palivo bez chlazení
Co nám hrozilo především? Ve skladu vyhořelého jaderného paliva číslo jedna se nachází více než dvacet tisíc palivových souborů jaderných reaktorů RBMK. K bezpečnému rozptýlení tepla z palivových souborů je nutné chlazení, které je zajištěno nepřetržitým čerpáním vody. Devátého března však ruská armáda elektrárnu odpojily od elektřiny. Nastoupily záložní dieselové generátory, které ale umí zajistit chlazení jen po dobu osmačtyřiceti hodin. Ukrajinskému energetickému podniku se dodávky proudu podařilo obnovit až po šesti dnech. IAEA následně, stejně jako Drábová, ujišťovala, že nebezpečí nehrozí, a když, tak pouze lokální.
„Pokud nebude v černobylské elektrárně zajištěna činnost všech kontrolních a bezpečnostních systémů, bude muset současný personál, mezi nímž jsou i likvidátoři, fyzicky zkoumat jaderná zařízení, a vystavit se tak neznámému množství radiace. Jako lidé, kteří výbuch v Černobylu přežili, to známe z první ruky: v závislosti na míře ozáření je to buď rychlá ošklivá smrt, nebo velmi pomalá ošklivá smrt,“ připomněl Koršunov.
Hrozící rizika pak ozřejmila Olga Košarná, odbornice na jadernou energetiku, která dříve pracovala ve Státním úřadu jaderného dozoru Ukrajiny: „Chybějící ventilace má za následek hromadění radioaktivního vodíku. Pokud jeho koncentrace dosáhne čtyř procent, může dojít k vodíkovému výbuchu. Druhý moment: pokud se bazén uzavře a voda se vyvaří, dojde k řetězové reakci, která povede k roztavení krytu, čímž se zničí fyzikální bariéra mezi radioaktivními částicemi a okolím.“
Naštěstí se nic z toho nestalo. Polovinu ze dvou stovek pracovníků elektrárny propustili ruští okupanti po téměř měsíci nepřetržitého nasazení 20. března. Vystřídalo je přibližně padesát lidí. Zkraje dubna pak ruské jednotky Černobylskou jadernou elektrárnu opustily.
Ostřelování Záporožské
Snad ještě větší obavy vzbuzoval noční útok na největší ukrajinskou i evropskou jadernou elektrárnu, Záporožskou, k němuž došlo 4. března. V době uzávěrky tohoto čísla je pět reaktorů řízeně odstavených a funguje jen jeden, a to na snížený výkon. Video z ostřelování zveřejnili a analyzovali Tim Mak a Daniel Wood z americké veřejnoprávní rozhlasové stanice NPR. „Důkladné přezkoumání videozáznamu trvajícího čtyři hodiny a jednadvacet minut z bezpečnostních kamer ukazuje, že ruské síly opakovaně střílely z těžkých zbraní směrem k masivním reaktorovým budovám elektrárny, v nichž se nacházelo nebezpečné jaderné palivo. Fotografie ukazují, že administrativní budova přímo před reaktorovým komplexem byla ruskou palbou rozmetána,“ napsali autoři analýzy. Na záběrech z bezpečnostních kamer je také vidět, jak ruští vojáci chaoticky střílejí raketovými granáty do hlavní administrativní budovy elektrárny a nepustí k požáru ukrajinské hasiče, i když v nedaleké cvičné budově zuří nekontrolovatelný požár. To je ale v rozporu s tím, co prohlásil generální ředitel IAEA Rafael Mariano Grossi – že pouze jeden projektil zasáhl tréninkovou budovu sousedící s reaktorovým komplexem.
Jaderné reaktory záporožské elektrárny jsou chráněny ochranným obalem (kontejnmentem) navrženým tak, aby přestál náraz velkého letadla s plnými nádržemi paliva. Podobně jsou navrženy i obalové soubory pro skladování vyhořelého paliva. „Pravděpodobně by došlo k poškození a vyřazení elektrárny z provozu, větší havárie by ale velmi pravděpodobně nenastala,“ zhodnotil v roce 2015 na serveru O energetice Martin Ševeček skandální odhalení deníku The Guardian o nedostatečné zabezpečení jaderného paliva největší evropské jaderné elektrárny.
„Ostřelování jaderného kontejnmentu je nevýslovným zvěrstvem, protože žádná z jaderných elektráren nebyla projektována pro případ válečné nouze,“ komentovala útok ruské armády Alijevová. Podle provozovatele jaderné elektrárny EnergoAtomu se ruské armádě navíc podařilo zaminovat hranice areálu, aby nebylo snadné elektrárnu znovu získat pod ukrajinskou kontrolu. Do uzávěrky tohoto čísla 7.G se jí to také nepodařilo.
„Neexistuje žádný dohled ze strany jaderných dozorových orgánů. Nemohou přímo sledovat, co se děje. Vidíme také pohyb ruské armády směrem k další jaderné elektrárně, Jihoukrajinské, s tím, že pokud prorazí, může nastat podobný scénář. Noční můrou je však perspektivní bitva u Rivenské jaderné elektrárny, kde jsou dva ze čtyř reaktorů starší konstrukce bez ochranného obalu a jsou mnohem zranitelnější,“ dodal Jan Haverkamp, vedoucí expert Greenpeace na jadernou energetiku a energetickou politiku. Připomeňme, že situaci komplikuje fakt, že Ukrajina potřebuje dodávky energie, takže není možné všechny bloky odstavit. (Jihoukrajinskou ani Rivenskou jadernou elektrárnu ruské jednotky k 15. dubnu neobsadily, pozn. red.)
Ohrožení nejen pro Ukrajinu
Ruské vojenské akce ohrožují nejen Ukrajinu, ale i Evropu a vlastní území Ruska. Model možného šíření radioaktivního materiálu, založený na podmínkách k 4. březnu, naznačoval, že emise by postihly především Rusko a Bělorusko. Vliv na rychlosti šíření by měla i meteorologická situace, stejně jako v případě Černobylu.
Dana Drábová obavy mírnila. „Havárie Záporožské by byla velmi těžká situace pro Ukrajinu, pro část Ruska, ale neznamenalo by to ohrožení pro celý svět, tedy přímé ohrožení. Analogie kulhají, ale nejhorší scénář pro Záporožskou je menší Fukušima. Jsou to jiné, mnohem robustnější reaktory jiného typu, než byly v Černobylu,“ řekla pro Deník N.
Tlumočí tak postoj Mezinárodní agentury pro atomovou energii, která byla ale podle slov Olexyje Pasjuka, experta na životní prostředí z nevládní organizace Ecoaction, vytvořena na podporu jaderného průmyslu a mluvit o rizicích je pro ni ošemetná pozice.
Zmínění mezinárodní odborníci a odborníce vidí naději ve vládách států, které provozují jadernou energetiku. Očekávali, že se ke komunikaci s Moskvou připojí velké státy jako Čína a Indie, Brazílie nebo Jihoafrická republika. Právě hlavy dalších jaderných mocností by měly v budoucích týdnech sehrávat klíčovou roli, protože ani OSN, ani IAEA nemá dostatečně silné páky, jak situaci ovlivnit.
Jenom jaderné strašení?
Aby toho nebylo málo, tak Rusko během března několikrát bombardovalo laboratoř jaderného výzkumu v Charkově, v níž se též nachází reaktor. Ukrajina opakovaně žádala OSN a NATO o uzavření oblohy nad ukrajinskými jadernými zařízeními, ale bezvýsledně.
Ukrajina provozuje na svém území patnáct jaderných bloků ve třech lokalitách. Jejich případné obsazení je podmíněno nejen dalším postupem ruské armády, ale také celkovou strategií agresora, který je podle všeho využívá k vydírání a strategickým cílům. Odbornice a odborníci se shodují, že bude nutné Rusko vyloučit ze všech jaderných svazů a zažalovat zemi za dosud nevídaný akt jaderného terorismu. A ještě silněji apelovat, aby Rusko zcela opustilo ukrajinské území.
Velké obavy vyvolávají také jaderné zbraně Ruské federace, jejichž použití by bylo fatální. Drábová situaci nevidí tak černě. Domnívá se, že zastrašování jadernou zbraní fungovalo i za Studené války a že kolem ruského prezidenta Putina je dost lidí, kteří by využití jaderných zbraní odmítli.
České jádro problému
Vedle hrozby jaderného výbuchu a následného radioaktivního spadu čeká Česko změna dodavatele jaderného paliva pro Dukovany i Temelín. Ty jsou – stejně jako ty slovenské – zásobovány výhradně společností ATLA, která patří pod ruskou státní společnost TVEL. Skandální přistání ruského letadla s jaderným palivem po uzavření českého a slovenského vzdušného prostoru začátkem března tak jen demonstruje současnou patovou situaci energetik obou zemí.
Najít certifikovaného dodavatele paliva stejného typu je totiž velmi obtížné. Nadějná je pouze kanadsko-americká společnost Westinghouse, která má však s podobným typem paliva velmi malé zkušenosti. Navíc je, jak píše Euractiv, dražší. Společnost ČEZ, která obě jaderné elektrárny provozuje, by měla mít zásoby paliva na další tři roky.
V tomto kontextu působí nedávné zahájení tendru na výstavbu dalších bloků jaderné elektrárny Dukovany přinejmenším ignorantsky. Argument o nutnosti zajištění energetické bezpečnosti a práv na energie neobstojí. Termíny dokončení nových jaderných bloků se neustále prodlužují, nelze tedy čekat, že projekt Dukovany II. bude možné spustit v avizovaném roce 2036. Jak píše jaderný expert Mycle Schneider v poslední Zprávě o stavu jaderného průmyslu ve světě, v letech 2011–2020 se ve světě začalo stavět padesát sedm reaktorů, z toho tři projekty byly předčasně ukončeny, devětatřicet je stále ve výstavbě a jen patnáct jich k polovině roku 2021 funguje.
Proti výstavbě nových jaderných bloků stojí i další argument. „Náklady spojené s výstavbou nových bloků Dukovan budou mnohonásobně vyšší, než česká vláda nyní tvrdí,“ komentoval plány české vlády odborník na ekonomiku energetiky, profesor Stephen Thomas z Greenwichské univerzity. Cena dalších dvou dukovanských bloků byla v roce 2020 odhadnuta na 160 miliard korun. Thomas si však myslí, že celý projekt bude minimálně dvakrát dražší, pravděpodobné ovšem je, že zkrachuje, a bylo tudíž naivní platit jej ze státní kasy.
Schneider i Thomas se shodují, že bychom se spíše měli zaměřit na rychlé budování obnovitelných zdrojů (které v Evropské unii už vyrábějí více energie než jádro) a pomoct lidem i firmám nastartovat úsporné strategie, celkově je však budoucí energetický mix a připravenost přenosové soustavy velkou otázkou, kterou by česká vláda měla řešit urgentně a prioritně. Další zima totiž může být, stejně jako v jiných evropských zemích, bez ruského plynu, což ohrozí miliony domácností a podniků. Vedle apelů na energetickou soběstačnost totiž existuje ještě jeden silný, morální důvod: přestat platbami za ruský plyn financovat krvavou válku.
S Rosatomem na věčné časy?
Na závěr připomeňme, že některé unijní země mají úplně jiné dilema. Například Maďarsko dosud plánovalo postavit dva nové bloky v Jaderné elektrárně Paks II., které si v roce 2014 objednalo u ruského Rosatomu bez výběrového řízení. Výstavba se však zpožďuje, přičemž ruský stát poskytl na projekt v ceně dvanáct a půl miliardy eur půjčku ve výši deset miliard eur. V posledních dnech se ale objevují informace, že celý projekt bude zrušen, protože kvůli válce v Ukrajině není Rosatom stavbu aktuálně realizovat a bylo mu doporučeno jaderné reaktory v Evropské unii nestavět. Uvidíme, jak se situaci vyvine, sázka na ruský atom je však v současným souvislostech krajně riziková.
Článek vyšel v originále v časopisu Sedmá generace č. 2/2022
