Marissa Conway se zamýšlí nad jmenováním Borise Johnsona do role britského premiéra a nad tím, že jeho působení pravděpodobně nezmírní nebezpečí, které Brexit pro lidská práva a feministickou politiku představuje.
Spojené království si 23. června 2016 odhlasovalo odchod z Evropské unie. Od té doby Brexit podněcuje vleklé a namáhavé politické postupy spjaté s nejistotou, nestabilitou a pochybnostmi o tom, co přinese budoucnost. Jisté nicméně je – jak potvrzuje proces Brexitu i politické mozky, které ho konstruují –, že Brexit představuje patriarchální záležitost a hrozbu pro lidská práva. Nahlédneme-li na něj feministickou optikou, spatříme řadu politických bojů jak v samotném procesu, tak šířeji v britské politice. Od rasistických a islamofobních narativů, kterými se vyznačovala kampaň za odchod z EU, přes idealizaci britského impéria až po „skleněné útesy“. Není sporů o tom, že Brexit je feministickým tématem.
Kampaň za odchod z EU
Abychom pochopili patriarchální charakter Brexitu, musíme se nejprve vrátit na počátek kampaně za odchod z EU („Vote Leave“). Základy jejího narativu byly dlážděné především třemi hlavními tématy – rasismem, islamofobií a nacionalismem – a země se od té doby potýká se sílícími cílenými zločiny z nenávisti. Konkrétně se toto rámování velmi často točilo kolem představy, že Británie – nebo přesněji řečeno její bílé, elitní obyvatelstvo – si musí udržet kontrolu nad státním rozpočtem, dohled nad hranicemi a konečně také moc v globální hierarchii.
Tyto obavy ze ztráty moci byly rozdmýchány cílenými reklamními kampaněmi. Například Michael Gove a Boris Johnson se v diskuzích často dotýkali „hrozícího“ vstupu Turecka do Evropské unie. Jak oni i mnozí další tvrdili, následkem toho kroku by bylo, že vzhledem k otevřeným hranicím EU by se údajně stala „realitou“ masová migrace muslimů do Británie. Krátce před 23. červnem 2016 bylo na Facebooku uveřejněno kolem miliardy podrobně cílených reklam. Jak uvádí deník Guardian:
Méně rasistickým voličkám a voličům se ukázaly obrázky Borise Johnsona (s citátem „Jsem pro migraci, ale pro takovou, kterou budeme mít pod kontrolou“), zatímco ke třem milionům dalších se dostala inzerce se sugestivním dotazem „DO BRITÁNIE SE PŘESOUVÁ 5,23 MILIONŮ IMIGRANTŮ – JE TO DOBRÁ ZPRÁVA???“ Když klikli na odpověď „Ne“, zavalil je nespočet variací na toto téma.
Ne vždy však byla rasistická, islamofobní a nacionalistická rétorika takto rafinovaná. Nigel Farage neblaze proslul tím, že spojoval nárůst imigrace s nárůstem sexuálních útoků. V červnu 2016 hovořil o „některých zásadních kulturních rozdílech“, a když byl dotázán, zda by se sexuální útoky hlášené během silvestrovských oslav 2014 v Kolíně nad Rýnem mohly stát i v Británii, odpověděl: „Záleží na tom, jestli dostanou pasy Evropské unie. Záleží na tom, jestli si zvolíme Brexit, nebo ne. O to tady jde.“ Tento způsob podněcování strachu legitimizuje užívání rasismu jako „hodnotného“ politického argumentu. Posilování představy, že s přívalem migrantů – mužů tmavší pleti – by byly spjaté podobné davové útoky na britské ženy, nahrává mýtu o „černém sexuálním útočníkovi“, kterým se často vyzbrojovali bílí obyvatelé amerického jihu, když chtěli udržet hierarchii postavenou na bělošské nadřazenosti. Farage své obavy rámuje jako otázku bezpečí a zdraví žen, ale ve skutečnosti se pod ní skrývá touha zachovat „bílou hegemonní patriarchální moc“, která by zabránila především autonomii mužů jiných etnik.
Zmíněné dva příklady toho, jak byla kampaň za odchod z EU vystavěna na vyvolávání strachu a hladu po moci, jsou jen ukázkou mezi mnoha, mnoha dalšími. V kampani se účinně podařilo znormalizovat zaujaté postoje britské veřejnosti a zmanipulovat konkrétní politické rozhodnutí takovým způsobem, aby se patriarchální status quo zachoval jak v Británii, tak v celosvětovém řádu. Kulminace těchto snad nevedla jen k Brexitu, ale i k dalším následkům jako k legitimizaci rasismu, která ovlivnila každodenní realitu mnoha lidí v Británii. Podle organizace TellMAMA, která monitoruje trestné činy z nesnášenlivosti proti muslimům, se rok 2017 vyznačoval dlouhodobým maximem v počtu těchto činů v Británii, což mělo být zapříčiněno alespoň částečně i kampaňovými strategiemi za Brexit.
Brexit a impérium
Mnozí vnímají jako jednu z hybných sil kampaně za odchod z EU a následných vyjednávání o Brexitu i imperiální nostalgii. Tom Whyman v únoru 2017 napsal:
Brexit má kořeny v imperiální nostalgii a mýtu britské výjimečnosti, které – zejména po roce 2008 — narážejí na skutečnost, že Británie už není přední světovou velmocí. (…) Ti, kdo se nechali kouzlem imperiální nostalgie nejvíce uhranout, se nyní sami stali čaroději a jaksi se jim podařilo jako mávnutím kouzelného proutku vyvolat příležitost proměnit Británii k obrazu svému.
K nejlepším příkladům této nostalgie se řadí někdejší premiérka Theresa May, která bojovala za pobrexitovou „globální Británii“ s odkazy na internacionalistickou povahu britské kultury a historie. V jednom ze svých projevů v lednu 2017 May uvedla:
Jsme evropskou zemí – a já jsem na naše sdílené evropské dědictví hrdá -, ale také jsme zemí, která se vždy dívala i za evropský horizont dále do světa. Proto jsme jednou z etnicky nejrozmanitějších zemí v Evropě, jedním z nejmultikulturnějších členských států Evropské unie, a proto – ať už mluvíme o Indii, Pákistánu, Bangladéši, Americe, Austrálii, Kanadě, Novém Zélandu, afrických zemích nebo těch bližších zemí v Evropě – má tolik z nás blízké přátele ze všech koutů světa.
Co však May opomíjí zmínit je, že toto sdílené dědictví, o němž mluví, a rodinná pouta mezi Velkou Británií a zbytkem světa, jsou důsledkem kolonialismu. Vznešená slova o schopnosti Británie „dívat se za evropský horizont dále do světa“ zastírají temné a ohavné dějiny, které dlouhodobě způsobovaly po celém světě násilí a bolest. Zametat trauma z kolonialismu pod koberec a vydávat Brexit za příležitost, aby se Británie udržela na výsluní globální hierarchie, znamená posilovat významný a problematický faktor skrývající se v ideologii Brexitu: to, že Spojené království má zůstat kolonizátorem, nikoliv být kolonizovanou zemí.
Nový premiér
Theresa May nebyla feministka a opakovaně prosazovala škodlivou patriarchální politiku. Po její vládě se nebude feministkám a feministům stýskat, ale není radno podceňovat následky její rezignace. Průzkumy ukazují, že u žen je větší šance, že budou zvoleny do vedoucích pozic, v rozbouřených obdobích než v časech relativní stability, což ženy častěji vrhá na pokraj „skleněného útesu“. To spolu s genderově předpojatým a negativně působícím jazykem, jímž se o ženách ve vedení mluví, posiluje toxickou představu, že se ženy ve vedení neosvědčují.
Autoritu bývalé premiérky podlomili a rozdrobili titíž lidé, kteří ji do čela strany předtím dostali. Přesto se v mnoha reportážích její neúspěch vysvětluje její „složitou“ osobností. Používání takových atributů je další praktickou ukázkou patriarchátu. Tento způsob vyjadřování spoléhá na klišé, podle nichž je u žen moc a chuť být ve vedení vnímána negativně, a díky tomu je jednodušší vykreslovat ženy jako iracionální či nestabilní – a tedy nezasluhující si třímat otěže moci. To slouží jako prostředek k určování, kdo má právo na přístup k moci, a nepříliš decentně se tak naznačuje, že moc je něčím, co mohou zvládat jen „zodpovědní“ muži – jinými slovy ti muži, kteří jsou vhodně normativně maskulinní.
Někdejší spojenci bývalé premiérky z řad mužů se nyní vkládají do dění, aby lid „zachránili“ před pohromou, kterou sami stvořili, když z její „komplikované osobnosti“ udělali obětního beránka. Se stereotypně maskulinním „hrdinským“ narativem vloženým do premiérské kampaně Borise Johnsona se britská politická scéna nejen otřásá v už tak dost pohnuté době, ale navíc se ocitáme v dalším zajímavém příkladu vykonstruovaného selhání ženy ve vedení. Právě tak za povšimnutí stojí, že celý tento proces realizuje jen 0,25 procenta britské veřejnosti (pozn. analýza byla psána ještě před volbami v prosinci 2019).
Johnson si dává pozor na to, aby se prezentoval jako přítel žen. Prohlašuje se za feministu, upozorňuje na potřebu lépe financovat vzdělávání dívek, na Ministerstvo zahraničních věcí a Commonwealthu jmenoval zvláštní zástupkyni pro genderovou rovnost a hned zkraje oznámil závazek mít ve vládě co nejvíc žen. Přehled Johnsonových dosavadních výsledků má však k roli feministy či podporovatele žen ve skutečnosti velmi daleko. Ohledně práv na interrupce se při hlasování vždy zdržel, často si neodpustí rasistické a islamofobní poznámky a jeho kariéra se dlouhodobě vyznačuje nedostatkem respektu k ženám. Mocenská pozice v takto politicky napjatém a nejistém procesu mu propůjčuje nezvyklou míru vlivu na domácí i zahraniční politiku. Je potřeba věnovat náležitou pozornost tomu, že tuto moc nevyužije k institucionalizování lidských práv, ale spíše k utvrzování patriarchálního statu quo.
Dokud se bude Brexit vznášet v popředí britského uvažování a udrží si dominantní pozici v místním dění, nikdo – ani premiér – nebude moci smazat neblahý vliv, který Brexit má na obyvatelstvo a politiku Spojeného království. Přestože Johnson zaujímá pevnou pozici, není příliš pravděpodobné, že zpochybní silné koloniální a patriarchální odkazy, které jsou vetkány do struktury britských politických institucí. Nové politické rámce jako feministická zahraniční politika jsou zásadní, aby se v procesu brexitu zajistila ochrana lidských práv a neprohlubovalo se strukturální násilí.
Tento článek byl poprvé vydán Centrem pro feministickou zahraniční politiku v červenci 2019.