50 let politiky OSN v oblasti životního prostředí – feministickým pohledem

Narodila jsem se v šedesátých letech. Za časů, kdy byl ve válkou zmítaném Vietnamu nasazen jako zbraň herbicid Agent Orange, který po sobě zanechal znečištěnou půdu a vodu a novorozence s nevratnými vrozenými vadami. Za časů studené války a celosvětového jaderného zbrojení, které ohrožovalo samu existenci života na naší planetě. Za časů „zelené revoluce“ v Indii, která měla zemi konečně vymanit z okovů kolonialismu, ale intenzivním používáním pesticidů zde způsobila chemické znečištění a vyvolala zdravotní rizika, před nimiž v Tichém jaru varovala Rachel Carson.

Konference OSN o lidském prostředí, která se konala roku 1972, otevřela cestu k tomu, aby se vlády konečně začaly zabývat tím, jaký vliv má znečištění životního prostředí na lidské zdraví a život po celém světě. Byl to historický okamžik, kdy se mohla prostřednictvím paralelně pořádaného fóra poprvé zapojit také občanská společnost. Environmentální, mírové a lidskoprávní hnutí zde skutečně táhlo za jeden provaz. Poprvé se celosvětové konference OSN zúčastnila Čína, která společně s Indií vnesla do jednání o správě životního prostředí otázku práva na rozvoj jakožto cesty ke snižování znečištění. Dále šlo o historickou událost také proto, že konferenci bojkotoval Sovětský svaz. Stockholmská konference roku 1972 měla z dnešního pohledu zásadní dopad na dění ve světě. Vedla k formulování prvních environmentálních politik Evropského hospodářského společenství a urychlila vznik ministerstev životního prostředí. O pár let později vznikla v Německu první Strana zelených, kterou mezi dalšími vedla také ekofeministka Petra Kelly.

Žádné konference OSN se před rokem 1992 nezúčastnilo tolik vlád jako té o životním prostředí a rozvoji (nazvané též summit Země), která se toho roku konala v Riu de Janeiro. Občanská společnost se také zapojila ve velkém. „Globální fórum“ ve stanovém městečku na pláži v parku Flamengo mělo dosud nevídané tisíce účastníků z nevládní sféry. Sama jsem se připojila k Marii Kranendonk z WECF a několika dalším Evropankám, které dorazily na pozvání organizace Planeta Femina. Feministickou skupinu vedly Wangari Maathai (Keňa), Vandana Shiva (Indie), Thais Corral (Brazílie), Bisi Ogunleye (Nigérie) a Bella Abzug (USA). My ekofeministky jsme měly svůj vlastní stan, kde jsme ve dne, v noci připravovaly podklady k textům, o kterých jednaly vlády. Právnička Bella Abzug (WEDO) již dříve během Kongresu žen za zdravou planetu v Miami zorganizovala „lidový tribunál“, kam ženy přicházely s případy znečišťování a ničení životního prostředí, které poškozovaly jejich lidská práva. Lidská práva a rovnost pohlaví se poprvé staly prioritou environmentální politiky (Wendy Harcourt, Irene Dankelman). Díky tlaku Globálního fóra přinesla konference v Riu 1992 ovoce – Deklaraci z Ria obsahující 27 principů včetně bodu 20 o plnohodnotném uplatnění žen, Agendu 21 a také vznik úmluv o změně klimatu a biologické rozmanitosti.

Vůbec poprvé v historii OSN byla rozmanitá občanská společnost uznána za důležitou zúčastněnou stranu podílející se na dosahování udržitelného rozvoje. Planeta Femina se rázně domáhala, aby u jednacího stolu měly své místo jako svébytná skupina také ženy, a zasadila se o uznání ženské skupiny vedle osmi dalších skupin zastupujících občanskou společnost. Planeta Femina se také podílela na 24. kapitole Agendy 21, která se týká role žen v udržitelném rozvoji a vysvětluje, proč je nezbytné odstranit diskriminační překážky, s nimiž se ženy setkávají v oblasti práva a tradičních genderových rolí. Agenda 21 obsahuje celkem 145 odkazů na priority a práva žen v rámci udržitelného rozvoje.

V roce 1972 byl ve Stockholmu jedním z hlavních témat nárůst počtu obyvatel planety a jeho dopad na životní prostředí. O dvacet let později jsme v Riu museli tvrdě bojovat, abychom vyvrátili tento argument, kterým si vlády ospravedlňovaly drakonická opatření omezující reprodukční práva žen, a to i v samotné Brazílii, kde byly ženy z domorodých a nízkopříjmových vrstev společnosti často nuceny ke sterilizaci. Diskuzi se nám podařilo otočit, když jsme prokázali, že dopad na životní prostředí je u jednoho člověka z USA desetkrát až tisíckrát horší než u jednoho obyvatele globálního Jihu (Journal of International Affairs, Ernst U. von Weizsäcker). Znečišťující emise a množství odpadu na hlavu byly nejvyšší v USA a dalších zemích globálního Severu. Bylo podle nás na čase přestat vyčítat ženám z Jihu, že mají děti, a konečně na Severu změnit škodlivé výrobní procesy a nadměrnou spotřebu. Na to naštvaný prezident Bush reagoval tím, že „o americkém životním stylu se [na summitu Země] jednat nebude“.

V Riu 1992 se vlády shodly na základních principech udržitelného rozvoje, jako je zásada „znečišťovatel platí“ (č. 16) nebo zásada předběžné opatrnosti (č. 15). Až příliš často totiž náklady za znečištění způsobené mocnějšími korporacemi a státy nesou nejzranitelnější obyvatelé světa. Ve stejném roce vstoupila v platnost Basilejská úmluva omezující pohyb nebezpečných odpadů. Ta vznikla v reakci na jeden z mnoha ekologických skandálů týkajících se obchodování s odpadem. Loď s názvem Khian Sea tehdy vyplula z USA s vysoce toxickým popelem ze spalovny odpadů a vysypala ho na pláž v Haiti. Pokud existuje podezření, že má znečištění dlouhodobé, nevratné dopady a ničí lidské životy a živobytí, musí se jednoznačně aplikovat zásada předběžné opatrnosti, zavedená už v roce 1972 ve Stockholmu. „Důkazní břemeno“ má být na straně znečišťovatele, nikoli na straně obětí. Zásada předběžné opatrnosti byla klíčová při vzniku nových environmentálních dohod, jako jsou Stockholmská úmluva o chemickém znečištění nebo Rotterdamská úmluva, které vyžadují předchozí informovaný souhlas, než se do země mohou dovézt výrobky s obsahem škodlivin, jako je například azbest. Při vyjednávání o těchto úmluvách sehráli zásadní roli domorodí obyvatelé Arktidy, zejména tamější aktivistky. Jejich zdraví a živobytí ohrožují nerozložitelné organické znečišťující látky jako například DDT a jiné pesticidy či průmyslové chemikálie, které byly a nadále jsou používány v našich zemích, ale poté putují k severnímu pólu a do dalších odlehlých oblastí, kde zvyšují riziko neplodnosti, rakoviny a dalších často nevratných tělesných změn.

Díky Riu 1992 se v oblasti správy životního prostředí učinilo několik velkých kroků vpřed. Došlo k podpisu Rámcové úmluvy o změně klimatu a Úmluvy o biologické rozmanitosti a hlavní principy z konference v Riu se začaly promítat do národního a regionálního práva. Mezi ně patřila nejen zásada „znečišťovatel platí“ a zásada předběžné opatrnosti, ale také zásada č. 10 o přístupu k informacím, účasti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, která byla zakotvena do Aarhuské úmluvy Evropské hospodářské komise OSN, v jejímž předsednictvu zasedají rovněž zástupci a zástupnyě občanské společnosti. Naše kolegyně z Černomořského klubu žen v ukrajinské Oděse využily Aarhuskou úmluvu v soudním sporu s ropným průmyslem znečišťujícím jejich kraj. Soudce jim udělil přístup k informacím, díky kterým nakonec u soudu zvítězily.

Na implementaci výstupů z konference v Riu 1992 se aktivně podílelo i naše ekofeministické hnutí. Zájmová skupina Women and Gender Constituency byla oficiálně zapojena do jednání o klimatické politice OSN a od roku 2006 patří mezi silné skupiny zastupující zájmy občanské společnosti. Zaměřujeme se v ní zaprvé na „falešná řešení“, která prosazuje soukromý sektor. Naše skupina vzdoruje a nastavuje zrcadlo neudržitelným technickým řešením změny klimatu, jako je jaderná energie – která je naprosto neudržitelná – a velkoplošná výsadba lesních monokultur, která ničí biodiverzitu, připravuje místní obyvatele o živobytí a znečišťuje krajinu pesticidy. Zadruhé ukazujeme, že v oblasti klimatu by politické úsilí a peníze měly směřovat především do „genderově spravedlivých klimatických řešení“. Taková řešení mají skrze demokratické procesy vedené ženami v rukách místní obyvatelé, dbá se na ochranu lidských komunit i přírodních zdrojů a ustupuje se od škodlivých praktik, které zatěžují klima a životní prostředí.

Zdravé životní prostředí je pro naši organizaci klíčové téma. Zdravotní dopady chemikálií, odpadu a nerostů, jako je například rtuť, jsou devastující, protože bývají často nevratné a týkají se zejména dětí. Stockholmská úmluva o celosvětovém zákazu nejnebezpečnějších chemických látek vyústila v nařízení Evropské unie o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek (REACH), a to díky houževnatosti tehdejší komisařky pro životní prostředí Margot Wallström a silné podpoře a zapojení ekologických a ekofeministických organizací. I když se postupuje pomalu a chemický průmysl využívá všech možných kliček, tyto právně závazné postupy pomáhají zastavit znečištění karcinogenními, reprotoxickými a endokrinně disruptivními chemikáliemi. Díky neutuchající snaze občanské společnosti, včetně našich partnerských sítí, byla nedávno přijata celosvětová úmluva o zákazu rtuti. Na letošním Environmentálním shromáždění OSN vlády zahájily jednání o celosvětové dohodě, která by ukončila znečišťování životního prostředí plasty.

Proč je tohle vše důležité právě teď, u příležitosti Stockholm+50? Protože dnes máme k dispozici všechny vědecké poznatky a sociální, ekonomická i technická řešení pro spravedlivý přechod, který zabrání úplnému klimatickému a environmentálnímu kolapsu naší planety. Přestože ale víme, jak na to, politická vůle chybí a místo ní vidíme silný odpor proti správě životního prostředí i zásadám genderové spravedlnosti v rámci tohoto transformace. Tak jako v roce 1992 je za největší dopady na klima stále zodpovědná hrstka miliardářů, zatímco ti, kteří za katastrofu mohou nejméně, přicházejí o celé své živobytí (Oxfam), přičemž většinu lidí v nouzi tvoří ženy a děti (zpráva Evropského parlamentu). Společně musíme vzdorovat miliardovým investicím a dotacím, které nadále směřují do činností poškozujících klima – od zachraňování leteckých společností až po dotování průmyslového zemědělství –, a naopak prosazovat spravedlivý přechod k ekonomice postavené na péči, která je udržitelná a férová, která investuje do sociální ochrany, zdravotnictví a péče o děti, která nutí znečišťovatele platit za ztráty a škody a která vytváří bezpečná a zelená pracovní místa pro všechny – pro ženy, muže i nebinární osoby ze všech zemí a společenských vrstev.

Proto je potřeba, aby letos v červnu bylo ve Stockholmu ekofeministické hnutí jasně slyšet.

Z anglického originálu přeložil Kryštof Herold

Sascha Gabizon je mezinárodní ředitelka organizace Women Engage for a Common Future (WECF).

Tento text původně vyšel v časopise Böll.Thema k 50 letům mezinárodní enviromentální politiky.