Do jaké míry jsou principy lidských práv základem politiky Evropské unie vůči zbytku světa? Schopnost EU prosazovat stěžejní hodnoty uvedené v zakládajících smlouvách oslabuje častý nesoulad mezi rétorikou jejích lídrů a reálnými činy. Je možné tyto propasti překlenout, aby se respekt k lidským právům, rovnost a sociální spravedlnost staly základem evropské zahraniční politiky? Europoslankyně Hannah Neumann vysvětluje, že ke změně nedojde ze dne na den, ale pokroku lze dosáhnout, pokud se budeme snažit a projevíme dostatek vůle ke kompromisu a dialogu.
Rozhovor byl původně publikován v Green European Journal (Vol 22).
Green European Journal: Co nám odchod Západu z Afghánistánu napovídá o vztahu mezi zahraniční politikou a lidskými právy? Je to znamení, že se Západ obecně zříká odpovědnosti za ochranu lidských práv ve světě?
Hannah Neumann: Lidé, kteří spoluutváří zahraniční politiku, neopouští představu, že zahraniční politika může být nástrojem pro posilování lidských práv a zlepšování životních podmínek pro lidi. Stále se jedná o jeden z pilířů zahraniční politiky a součást zakládajících smluv EU. Domnívám se, že na případu Afghánistánu vidíme, že postup, který jsme v tomto případě zvolili, nefunguje. Rozhodnutí intervenovat v Afghánistánu padlo před 20 lety, ale také v pozdějších konfliktech – například v Mali – Západ usiloval v podstatě o totéž: o podporu vlády a armády v dané zemi nezávisle na tom, jak jsou vnímány, a soustředění na boj s terorismem. Opět se soustředil na bezpečnost ve smyslu pořádku zjednaného policií a armádou spíše než na zabezpečení potravin, potřeb lidí a podobně.
Tato metoda selhala a nyní potřebujeme čas pro vyhodnocení a sebereflexi, než se pustíme do dalšího „dobrodružství“. V Afghánistánu jsme byli kvůli své fixaci na armádu závislí na USA. EU by se nestáhla tak rychle a bezvýhradně, kdyby se USA nerozhodly ke spěšnému odchodu, který dodnes považuji za chybný. Ale také bychom měli pamatovat, že Afghánistán byla mise NATO, nikoli EU.
Mění se způsob, jakým USA vnímají vlastní roli ve světě, nebo alespoň způsob, jakým formulují svou zahraniční politiku v morální rovině?
Ten posun se plně vyjevil, když začal Donald Trump vyjednávat s Tálibánem bez účasti afghánské vlády nebo občanské společnosti. Bylo to bezprecedentní v tom smyslu, že do té doby jsme přijímali pluralismus uvnitř zemí a respektovali vlády, národní suverenitu a současně lidská práva. Tálibán je jen jedna z řady skupin, které působí v Afghánistánu, ale jednání probíhala bez účasti žen nebo aktérů mimo Tálibán. V rámci Tálibánu nejspíš najdeme jak umírněnější lidi, tak fundamentalisty, ale nakonec jsou to všechno bojovníci, kteří věří v náboženský stát a odmítají demokracii.
Tento Trumpův krok představuje výrazný posun. Prezident Biden s Tálibánem neuzavřel dohodu, ale ani nezměnil kurs. Američtí voliči už byli unavení po dvaceti letech vojenského nasazení v Afgánistánu. Dnes se USA navíc soustředí spíše na Čínu. V současné zahraniční politice pozorujeme trend, ke kterému se EU snad nepřipojí: chápání geopolitické mocenské dynamiky jako boje mezi „námi“ a Čínou nebo Ruskem.
Jak do tohoto nového uspořádání zapadá EU?
Jestliže chceme, aby se lidem ve světě žilo lépe – což pořád považuji za hlavní cíl zahraniční politiky, nikoli snažit se všechny přeprat –, nejvíce záleží na malých, konkrétních krocích. Například: jak můžeme zajistit, aby se humanitární pomoc v Afghánistánu dostala ke každému, i když bude u moci Tálibán? Měli bychom poskytovat finanční podporu, ale trvat na tom, že projekty budou pomáhat i ženám, nejen mužům. Pokud chceme financovat vzdělávání, měli bychom to dělat ve prospěch všech, a jestliže jsou dívky nejzranitelnější, pak se musí zdroje vynakládat na vzdělávání dívek.
Pokud chceme aplikovat tyto principy, musíme být schopní přijímat suverénní rozhodnutí jako jednotná Evropská unie a mít kapacity na to, abychom je dokázali implementovat. Musíme spolupracovat s dalšími státy, ale v případě, že ty se nebudou mít k činům, musíme být schopni jednat sami za sebe. Nejde o to mít víc peněz, lodí nebo vojáků, jde o společné rozhodování.
Společná zahraniční politika EU by pak měla daleko větší dopad. K čemu potřebujeme 27 ambasád v tolika zemích? Proč nemáme společnou unijní delegaci, v níž se členské státy dělí o úkoly v různých oblastech? Jak může jeden členský stát EU uvalit zbrojní embargo na Saúdskou Arábii, zatímco jiná země tam bude nadále vyvážet zbraně? Jak můžeme na takovém základě budovat jednotnou zahraniční politiku? Dokud se mohou jednotlivé státy navzájem blokovat a podrývat a nebudou ochotny smysluplně vynakládat své zdroje, neposuneme se ani o píď.
Jak může jeden členský stát EU uvalit zbrojní embargo na Saúdskou Arábii, zatímco jiná země tam bude nadále vyvážet zbraně?
Pokud jde o nástroje pro podporu lidských práv v zahraničí, EU právě vytváří legislativu týkající se odpovědnosti v dodavatelských řetězcích, která má za cíl, aby evropské firmy mimo Evropu přímo ani nepřímo neporušovaly základní práva. Mohla by tak EU posílit svou pozici?
EU má k dispozici různé páky. Jednou je legislativa týkající se due diligence (hloubkové kontroly). Ta vychází z premisy, že firmy nesou odpovědnost za porušování lidských práv, k němuž dochází v jejich dodavatelských řetězcích, například za vykořisťovatelské praktiky nebo neadekvátní pracovní podmínky. Už se nemohou vymlouvat, že o takovém jednání nevěděly. Naopak: odpovídají za to, že jejich dodavatelé dodržují vysoké sociální – a doufejme, že brzy také ekologické – standardy. Diskuze v rámci EU pokročily, ale zatím se nedospělo k žádným závěrům. Stává se, že poté, co se progresivním silám podaří prosadit mezi priority určitá nařízení, ta se na celé roky zadrhnou v institucionální mašinérii. Ani souhlas komisaře nebo komisařky a Evropského parlamentu nezaručí, že určitá legislativa spatří světlo světa.
Další podstatný krok by byl zákaz dovozu zboží, které pochází z nucených prací. Nový unijní sankční mechanismus také umožňuje individuální sankce, tedy takové, které cílí na konkrétní osoby nebo entity, nikoli celé státy. Může se jednat o efektivní nástroj pro cílené sankce. Platí zatím jen rok, teprve tedy uvidíme, jaký reálný dopad bude mít.
Vzhledem k ekonomické síle EU představují obchodní dohody významný vyjednávací nástroj; privilegovaný přístup na trh přináší nemalý vliv. Například máme program GSP+, který přiznává obchodní privilegia zemím, které vylepšují svůj profil co do lidských práv. Příslušný komisař bohužel není ochotný uvažovat o opatřeních ve vztahu k zemím jako jsou Filipíny, které jsou na tom v dodržování lidských práv velmi špatně. Jako EU tedy nevyužíváme ani těch nástrojů, které již máme k dispozici.
Oblast, v níž by se EU mohla zlepšit, je podpora zastánců a zastánkyň lidských práv, zvláště v případě zemí, kde jsou tito lidé cíleně pronásledováni. Při současných pravidlech pro udílení víz nemohou zastánci lidských práv do EU ani na krátkodobé návštěvy, například na konference nebo za účelem hledání kontaktů. Nedává to smysl: vydání víza do Schengenu nás nestojí nic a bylo by to důležité gesto podpory a často navíc otázka bezpečnosti.
Firmy nesou odpovědnost za porušování lidských práv, k nimž dochází v jejich dodavatelských řetězcích, například za vykořisťovatelské praktiky nebo neadekvátní pracovní podmínky. Už se nemohou vymlouvat, že o takovém jednání nevěděly.
Navzdory globální povaze krizí, kterým nyní čelíme, existuje nadále tendence upínat se k řešení na rovině jednotlivých států. Co chápete jako současný globální trend v dnešním globalizovaném světě a jak byste obecněji charakterizovala „zelenou“ pozici?
Domnívám se, že Zelení nadále věří v globální multilateralismus, ať už jde o otázky klimatu nebo světového míru. Mezi Zelenými panuje široká shoda, že EU potřebuje nástroje a schopnost stavět se za multilaterální hodnoty a lidská práva.
Zelení v tom ale nejsou sami. Také Francie chápe, že v EU jsou jen malé země a země, které si ještě nepřiznaly, že jsou malé. Jen když budeme spolupracovat, můžeme ovlivňovat svět. Na to se nicméně mnohdy zapomíná, když dojde na politická rozhodnutí a někdy se dokonce zdá, že namísto dopředu kráčíme zpět.
V oblastech, kde má EU autoritu, především v obchodě, na nás nikdo nemá. Například když EU zaujme společné stanovisko k ochraně dat, ostatní se přidají. Takový Facebook nyní aplikuje unijní pravidla ochrany dat po celém světě, protože nedávalo smysl, aby fungoval současně podle dvou režimů a přijít o evropský trh si zkrátka nemohl dovolit.
Kdybychom měli podobně jednotnou unijní zahraniční politiku založenou na lidských právech a multilateralismu, byli bychom silnější globální aktér. Jakmile by EU zaujala jednoznačný postoj, další mocnosti by se musely přizpůsobit. Dokud k tomu nedojde, další země budou využívat našich rozporů. Namísto jednání s EU se budou obracet přímo na Francii, Německo …
V EU jsou jen malé země a země, které si ještě nepřiznaly, že jsou malé. Jen tehdy, když spolupracujeme, můžeme mít vliv po celém světě.
Některé země EU razí tržní přístup k mezinárodním vztahům a jsou ochotné z ekonomických důvodů přehlížet porušování lidských práv; například Německo ve vztahu k Číně. Nakolik takový přístup oslabuje schopnost EU bojovat za dodržování lidských práv a demokratických svobod v globálním měřítku?
Pokud jde o Čínu, mnoho lidí v Německu doufalo, že když posílíme obchodní vztahy, Čína se sama posune správným směrem také v oblasti sociálních a lidských práv. Tato naděje se nenaplnila, to uznávají i někteří němečtí konzervativci. Přístup EU k Číně se v poslední době dramaticky změnil. Na oprávněnou kritiku ze strany některých poslanců Evropského parlamentu – včetně mě – kvůli porušování lidských práv Ujgurů a následujícím zavedení sankcí proti některým viníkům Čína odpověděla sankcemi proti nám. Ty se týkaly velvyslankyň, velvyslanců, výzkumnic a výzkumníků některých think tanků a celého podvýboru Evropského parlamentu pro lidská práva. Následně bylo přerušeno jednání o Komplexní dohodě o investicích mezi EU a Čínou, což považuji za důležitý krok a doufám, že bude znamenat precedens pro podobné dohody v budoucnu.
Toto jsou zkrátka debaty, které nyní vedeme v rámci EU, ale také v Německu a jinde: nakolik jsou otázky klimatu, lidských práv a sociální politiky zásadní pro naše trhy a hospodářské vztahy? Má být respekt k lidským právům stěžejní podmínkou jednání, nebo se o lidských právech má jednat jen v diplomatickém zákulisí? Domnívám se, že pomalu postupujeme správným směrem.
Jak se stavíte k porušování lidských práv uvnitř samotné EU? Některé členské státy byly kritizovány, že nedostatečně chrání práva menšin.
Zajisté máme vlastní problémy, které vlády jiných zemí nikdy neopomenou zmínit, jakmile zavedeme řeč na téma lidských práv. Například máme téměř 2000 občanů EU, kteří odjeli do Sýrie bojovat za ISIS a jsou tam dosud, protože jsme je nepřijali zpět. Určité obavy jsou pochopitelné, ostatně ti lidé se mohli dopustit závažných zločinů. Na druhou stranu jsou to naši občané, jsou zadržováni v příšerných podmínkách a zaslouží si spravedlivý soud a následně trest v souladu s mezinárodními standardy.
Další otázka je zacházení s uprchlíky. Společnosti se silnou tradicí Gastfreundschaft [pohostinnosti], kde se k cizincům přistupuje s respektem, by s uprchlíky na hranicích nezacházeli tak, jak to děláme my. Pak je ale přicházíme poučovat o lidských právech. Mluvíme o právech zahraničních dělníků v Kataru a zatím nám umírají lidé na hranicích EU.
Jak hledáte rovnováhu mezi spoluprací s určitými vládami a agendou lidských práv ve Vaší každodenní práci?
To je velmi důležitá otázka. Podívejme se například na Saúdskou Arábii. Jak bychom měli k této zemi přistupovat? Vedu delegaci na Arabském poloostrově. Pokud se rozhodnu nejednat se Saúdskou Arábií, bude to dělat někdo jiný a – když to dopadne opravdu špatně – bude ten druhý domlouvat třeba obchody se zbraněmi. Domnívám se, že je vhodnější využít svého vlivu pro naplňování cílů, které považuji za důležité. Vždycky si kladu otázku: jak mohu pomoci lidem a dosáhnout zlepšení v zásadních tématech jako je ochrana lidských práv nebo klimatu? Jestliže Saúdská Arábie nenechá svou ropu pod zemí, můžeme si tu snižovat emise oxidu uhličitého, jak se nám zlíbí; oni svou ropu zkrátka prodají někomu jinému a ten vypustí do vzduchu emise tak jako tak. Položme si otázku, jak docílit toho, aby Saúdská Arábie fungovala podle smysluplného ekonomického modelu, který nepočítá s prodejem ropy. V tu chvíli začneme konstruktivně jednat o čistých zdrojích energie, distribuční soustavě, obnovitelných zdrojích, aniž bychom ztráceli ze zřetele lidská práva. Takovému konstruktivnímu přístupu k řešení problémů dávám přednost.
Jiná otázka zní: jak můžu napomoci ženskému hnutí v Saúdské Arábii? Pokaždé, když do země přijedu, nejprve se setkám s ženskými organizacemi a poslankyněmi, abych jim dodala odvahy k hájení jejich zájmů. Připomínám případy žen, které jsou vězněny za to, že bojují za svá práva. Zahraniční politika není jen geopolitika, kdy máte nějaký veliký plán, jak proměnit svět, většinou jde o to činit soustavně malé krůčky, aby se svět stal lepším místem k životu.
Co mohou ostatní – například představitelé občanské společnosti – dělat pro to, aby se uplatňovaly již existující právní mechanismy a aby EU jednala v souladu s tím, co hlásá?
Tlak je strany aktivistů a aktivistek je vždy nápomocný. Zvláště důležité je vyžadovat transparentnost. Ze své zkušenosti vím, že veřejné mínění je vždy na straně lidských práv a míru, nikoli ekonomických zájmů. Pokud například víme, kam se vyváží zbraně a kam doputují, můžeme vyvolat veřejnou debatu o vývozu zbraní a zapojit do ní občany – a tím můžeme jen získat.
Z anglického originálu přeložil Antonín Handl.
