Zatímco řada evropských zemí od využívání jaderné energetiky odstupuje, ať již jde o politické rozhodnutí nebo o ekonomickou realitu, Česko by rádo šlo opačným směrem. Atomové reaktory jsou tu deklarovány a významnou částí společnosti vnímány jako čisté a bezpečné zdroje elektřiny. Mají nahrazovat uhlí, snížit naše vysoké emise skleníkových plynů, zajistit energetickou soběstačnost a rozvíjet moderní průmysl. V úvahách těch nejsmělejších plánovačů bychom se měli stát jakousi velkou jadernou elektrárnou Evropy poskytující levnou elektřinu jejím nedostatkem strádajícím zemím. Jak se to Česku přihodilo? Jsou zmíněné plány vůbec reálné a máme nějakou alternativu?
Průmyslová tradice spjatá s atomem
Jaderná energetika v České republice, respektive v dřívějším Československu, má velmi bohatou historii. Díky zásobám uranových rud se republika stala významným producentem uranu pro Východní blok. Od započetí průmyslové těžby v roce 1946 v Jáchymově do roku 2016, kdy na ložisku Rožná na Vysočině oficiálně skončila, přesáhlo vytěžené množství uranu 112 tisíc tun. Nevyhnuli jsme se ani drastické metodě chemického loužení, při které byly do podzemí čerpány kyseliny rozpouštějící uran. Miliony hektolitrů. Po třiceti letech takové těžby nám zůstavání zamořené podzemní vody i půda, po celé zemi haldy a toxické kaly. Dokonce existují plány na obnovení těžby uranu, pokud by se stala ekonomicky rentabilní.
A právě dostupnost uranové rudy byla důvodem, proč československý průmysl začal už v roce 1958 stavět vlastní těžkovodní reaktor na přírodní uran ve slovenských Jaslovských Bohunicích, který byl pod označením A-1 zprovozněn v roce 1972. Po těžké havárii byl v roce 1977 definitivně odstaven. Nákladnou likvidaci zamořených provozů a okolí po rozdělení státu řeší Slovensko, takže i tento aspekt jaderné energetiky uniká pozornosti české veřejnosti.
První jaderná elektrárna na území České republiky zprovozněná v letech 1985-1987 v Dukovanech již používá čtyři sovětské tlakovodní reaktory typu VVER 440 o celkovém výkonu 2040 MW. Ty by měly být odstaveny až po padesáti letech provozu, tedy dlouho po projektované životnosti. I přesto, že dávno nesplňují aktuální bezpečnostní požadavky, nemají ani ochranný železobetonový kontejnment, uvažuje jejich provozovatel, elektrárenská firma ČEZ, o dalším prodloužení jejich provozu takřka do poloviny století.
Druhá česká jaderná elektrárna Temelín se dvěma sovětskými reaktory VVER 1000 byla spuštěna po velkých kontroverzích, zpožděních a zdraženích v letech 2000-2002. Má celkový výkon 1 055 MW a nekončící problémy s turbínami od českého dodavatele Škoda Plzeň. Byla to také poslední velká zakázka českého jaderného průmyslu, který ještě v rámci Varšavské smlouvy dodával základní části atomových elektráren celému východnímu bloku. Firmy vesměs změnily majitele, výrobu, zkušení odborníci odešli. Zbyla nostalgie a nereálné představy o možnostech znovu tuto část našeho těžkého průmyslu „nakopnout“.
Zajímavý paradox se ukazuje v případě jaderného odpadu. Česko, ostatně stejně jako Německo, musí najít co nejbezpečnější řešení pro tisíce tun vyhořelého jaderného paliva. A zodpovědné státní instituce zjišťují, že ho na nikde místní nechtějí. Jenže valná většina těch, co se obávají vysoceradioaktivních odpadů u svých obcí, zároveň věří, že potřebujeme nadále provozovat jaderné reaktory a mentálně si odmítají spojovat delší provoz reaktorů s narůstajícím množstvím odpadu. Asi nejnápadněji takový rozpor najdeme u starostů z nejbližšího okolí Dukovan, kteří s velkou vervou usilují o postavení nového bloku, a zároveň by se chtěli zbavit vyhořelého paliva skladovaného v areálu elektrárny.
Dost často se objevuje argument plný nadějného očekávání, že přijdou nové jaderné technologie, které jaderný odpad do mrtě využijí, jakkoliv takové vůbec nejsou ani v dohledu. Desítky let propagandy na všech úrovních ve prospěch jádra udělaly z Čechů pravděpodobně jeden z nejvíce technooptimistických národů Evropy, nejen v případě jaderné energetiky. Problém je, že se při tom dívají do zpětného zrcátka. Spolu s hlubokým zakotvením představ o bývalé roli jaderného průmyslu v povědomí Čechů toto bude jednou z příčin tak vysoké aktuální podpory plánům na nové reaktory, která podle různých průzkumů veřejného mínění je v populaci nadpoloviční. Pokud se samozřejmě lidí nezeptáte, zda jsou také ochotni si za nové reaktory připlatit v ceně elektřiny nebo pokud by mohli volit mezi některým z obnovitelných zdrojů a jádrem. V takovém případě jsou odpovědi zcela opačné a situace tak není beznadějná. Proč jsou tedy v České republice obnovitelné zdroje tak slabě rozvíjené?
Obnovitelné zdroje jako konkurence pro jádro
Zhruba před deseti lety vše vypadalo, že se i Česko inspirováno Německem, Rakouskem a dalšími zeměmi skutečně rozhodlo rozvíjet využití obnovitelných zdrojů energie cestou motivační výkupní ceny elektřiny. Jestli do té doby převažovalo skeptiky šířené tvrzení, že u nás slunce svítí málo na to, aby z něj šla vyrábět elektřina, dnes už si to myslí málokdo. Problém není v technologiích a dostupném potenciálu, ale ve vhodném nastavení ekonomických stimulů a v odstranění administrativních bariér (třeba větrná elektrárna se v Česku povoluje dlouhých sedm let).
První nastavení podpory pro fotovoltaiku se ukázalo nadmíru štědré, ale namísto oprav chyb v systému politici šlápli na brzdu zprudka a dostali celý slibně se rozvíjející sektor do stagnace trvající prakticky dodnes. Aktuální zhruba 14procetní podíl obnovitelné elektřiny na tuzemské spotřebě je daleko pod možnostmi. Není zde prostor popsat, kdo a proč se na takovémto způsobu podílel, ale indicie ukazují, že šlo o vítané odstavení konkurence. Obnovitelné zdroje energie by se mohly stát nikoliv vysmívanou, ale skutečnou alternativou k fosilnímu a jadernému průmyslu. Dodnes tak od ministra průmyslu a celého spektra klíčových politiků i úředníků ovlivňujících naše energetické směřování slýcháme varování před přílišným posilováním nestabilních a u nás i v potřebné míře nedostupných obnovitelných zdrojů. Energiewende v Německu není vykreslována jako inspirace a příležitostm, ale jako ohrožění naší ekonomiky.
S tím souvisí i aktuální vládní plány na minimální, daleko menší než možný, podíl čistých obnovitelných zdrojů jak ve vládní energetické koncepci, tak i národním energeticko-klimatickém plánu, pomocí něhož mají být splněny společné evropské klimatické cíle. Dlouhodobě oba dokumenty čelí kritice za svoji neambicióznost a „děravost“. Česko usiluje pouze o to, aby s minimálním úsilím vyhověla požadavkům plynoucím z nyní platných evropských cílů pro rok 2030. Podíl elektřiny ze slunce, větru, vody či biomasy má do roku 2030 narůst na pouhých 17 procent, závislost na uhlí zůstává. Zákon o podporovaných zdrojích energie, který by měl přinést nové způsoby tržně konformní podpory a odblokovat stagnaci v sektoru obnovitelných zdrojů, má roky zpoždění a i v Parlamentu leží jako nechtěné dítko. Zato snaha rozvíjet u nás jadernou energetiku má zcela jinou dynamiku.
Jádro ve státním zájmu
Obě jaderné elektrárny – Dukovany i Temelín vyrobily vloni o něco málo více než 30 TWh elektřiny, což je zhruba třetina elektřiny vyrobené v zemi. Česko postupně ztrácí svoji pozici jednoho z největších exportérů elektřiny na světě (donedávna vyváželo víc, než co vyrobil Temelín), ale pořád ještě činil vloni čistý vývoz cca 10 TWh. Schválená vládní energetická koncepce České republiky počítá s navýšením výkonu jaderných elektráren do roku 2040 o 1500 MW (včetně náhrady 2040 MW v Dukovanech), ale tento plán se zejména z ekonomických důvodů již dnes jeví jako nerealistický.
Veškeré úsilí se nyní upíná k výstavbě jediného nového reaktoru v Dukovanech, který navíc, kvůli omezené dostupnosti chladící vody bude limitován výkonem 1200 MW. Stavět by měl ČEZ za naprosto bezprecedentní veřejné ekonomické podpory. Pro ni je připraven nový zákon lidově zvaný Lex Dukovany. Jde o kontroverzní návrh, který fakticky staví jaderné bloky mimo konkurenci na trhu s elektřinou a přenáší podnikatelské riziko na spotřebitele elektřiny a státní rozpočet. V první řadě má jít o výhodnou stoprocentní státní půjčku na investici, která bude ve výši okolo 250 miliard korun (asi 9,7 miliard Euro). Půjčka, která bude po dobu stavby bezúročná, má ušetřit investorovi náklady spojené s financováním tak obrovské stavby.
ČEZ má další poždavek, nechce jít do projektu bez smlouvy zavazující stát vykupovat veškerou elektřinu vyrobenou v nových jaderných elektrárnách za cenu, která jí pokryje náklady a přiměřený zisk. Tedy vyšší, než za kolik by jí prodala na trhu. Rozdíl pak mají doplácet spotřebitelé elektřiny.
K tomu dojde, pokud bude reaktor dokončen, někdy kolem roku 2040 a atomový příplatek k ceně pak bude na fakturách za elektřinu dalších třicet let, ale podle posledních úvah vlády i šedesát let s možností prodlužování klidně až do konce životnosti elektrárny.
Jestliže by takový způsob podpory odsouhlasila Evropská komise, bude prošlapána cesta, po které by mohla být ve jménu chimérické energetické soběstačnosti České republiky prosazena také stavba dvou dalších dvou reaktorů v Temelíně.
Téma jaderné energie zajímá českou společnost hlavně kvůli případnému zapojení čínského nebo ruského dodavatele technologie coby ohrození naší bezpečnosti. Prezident Miloš Zeman je sice zastáncem posilování vztahů s Čínou, ale jeho poradci mají obchodní zájmy hlavně v Rusku. V Česku teď není žádná velká parlamentní strana, která by se stavěla skepticky k otázce jaderné energetiky jako takové, například z hlediska bezpečnosti nebo problematiky uložení odpadu.
Transformace, ne konzervace energetiky
Česká republika potřebuje co nejrychleji odstavit uhelné elektrárny a modernizovat svoji energetiku. K tomu nám nepomůže utopení celkem až bilionu korun do technologií velkých jaderných elektráren, které dobře fungovaly v minulém století, ale jejichž vysoký podíl si lze jen stěží představit v decentralizované energetice s vysokým podílem nespojitě vyrábějících obnovitelných zdrojů, akumulací a zcela jiným typem řízení stability. Navíc se k první elektřině z nových Dukovan nemáme šanci dostat před rokem 2040, tedy moc pozdě na náhradu uhlí.
Potřebujeme urychlit přípravu nové státní energetické koncepce, která přijde s odvážnou vizí a bude reagovat na rychle se měnící realitu v energetice, ať již technologickou, ekonomickou nebo politickou.
