Bez nadsázky lze říci, že rok 2018 byl rokem, kdy o klimatické změně slyšel či četl úplně každý. Podle amerického deníku New York Times byla klimatická změna tím nejdůležitějším, o čem v minulém roce jeho novináři psali. Tento fakt však není důvodem k radosti.
Globální emise skleníkových plynů po krátké předchozí pauze opět vloni rostly a jejich koncentrace v atmosféře dosáhla dokonce absolutního historického maxima. Rok 2018 byl také čtvrtým nejteplejším rokem v historii měření, přičemž všech pět nejteplejších let proběhlo od roku 2010. Krom toho byl rok 2018 také čtvrtým nejdražším co se týká výdajů za události spojené s extrémním počasím (všechny tři zbylé nákladnější roky se opět udály po roce 2010).
Právě tato stoupající intenzita a narůstající viditelnost negativních důsledků jako je například dlouhodobé sucho či vlny extrémních veder měly za následek, že se o klimatickou změnu začala zajímat i většinová společnost. Britský deník Guardian dokonce označil rok 2018 rokem, kdy se kvůli zhoršujícímu podnebí mezi lidmi rozvinula takzvaná „klimatická úzkost.“
Klimatická změna v roce 2018 již nebyla cosi abstraktního, co se týká pouze malých vzdálených ostrůvků v Tichém oceánu nebo medvědů v Arktidě, ale něco velice reálného, co se na vlastní kůži týká i obyvatel Evropy. Ačkoli se nejedná o dobrou zprávu, má v sobě i jedno pozitivum – čím více se budou efekty klimatické změny objevovat v každodenním životě běžných obyvatel, tím více poroste tlak na politické představitele, aby problém aktivně řešili. Tento vývoj je již patrný zejména v západní a severní Evropě, kde v minulém roce proběhly masové protesty občanů za ambicióznější klimatické cíle (v Belgii či Francii vyšlo do ulic na sto tisíc lidí), ale už i střední a východní Evropa se pomalu přidává.
Globální vývoj
V celosvětovém měřítku bylo událostí roku bezesporu vydání zvláštní zprávy Mezivládního panelu pro klimatickou změnu o oteplení o 1,5 °C. Tato zpráva ukázala, jak rozdílné dopady by pro naší planetu představovalo oteplení o 2 °C oproti 1,5 °C (rozdíly by byly velice markantní a některé změny by při větším oteplení byly nevratné) a představila možné scénáře budoucího vývoje globálních emisí skleníkových plynů, které povedou k udržení růstu globální teploty na 1,5 °C. Podle těchto scénářů je jasné, že je třeba začít snižovat emise ihned a mnohem rychlejším tempem, než doposud. Do roku 2030 je potřeba snížit emise CO2 o 45 % oproti roku 2010 a do roku 2050 musíme dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy stavu, kdy se vypouštěné emise rovnají množství emisí, které jsou z atmosféry zpět absorbovány.
Kromě této zcela zásadní vědecké zprávy vyšla minulý rok také důležitá studie National Climate Assessment ve Spojených státech, která zkoumala vztah mezi extrémními projevy počasí (hurikány, záplavami, požáry atp.) a klimatickou změnou za posledních několik let. Podle této studie se staly extrémní projevy počasí stále častější a zároveň i silnější, než kdyby člověkem způsobená klimatická změna neexistovala. S přibývající teplotou budou tyto jevy také stále pravděpodobnější.
V kontrastu s vědeckými poznatky byl však vývoj na poli politickém. Do tábora mocných klimaskeptiků se k Donaldu Trumpovi vloni přidal také nový brazilský prezident Jair Bolsonaro, který například ihned po svém nástupu ohlásil záměr prohloubit deforestaci Amazonského pralesa – největšího pohlcovače CO2 na zemi.
Rok plný paradoxů byl završen na mezinárodní klimatické konferenci COP24 v polských Katovicích, srdci polského uhelného průmyslu a smogu, která byla spolufinancována uhelnými společnostmi. Výsledek konference se dá označit za přiměřený úspěch – státy se dohodly na pravidlech plnění závazků Pařížské dohody, tzv. rulebook. Nedošlo však k dohodě o navýšení cílů pro snižování emisí, které je nutné pro již zmiňované udržení globálního nárůstu teploty na 1,5°C. Stejně tak Katovice nepřinesly pokrok ohledně financování klimatických opatření v rozvojových zemích prostřednictvím tzv. Zeleného klimatického fondu.
Nejpříznivějším vývojem loňské klimatické konference byl fakt, že mezi vrcholové politiky byli poprvé přizváni také zástupci „obyčejných lidí“. Projev mladé aktivistky Grety Thunberg, která byla právě jako zástupce veřejnosti přizvána, je tak možná nejvíce zapamatovatelným momentem celého roku. Ukazuje se tím pozitivní trend, kdy klimatická politika do budoucna již nebude jen doménou politiků, často odtržených od reálného světa, ale i běžných občanů, jejichž hlas je stále více slyšet. Mimo to je také zřejmé, že tento hlas bude nejčastěji patřit zástupcům mladších generací, kterých se klimatická změna bude týkat nejvíce, ale pro které bylo doposud ovlivňování těchto politik mimo jejich dosah.
Česká a evropská scéna
Energetické debatě v České republice v loňském roce na první pohled dominovala otázka možné stavby nových jaderných bloků, ačkoli zde za celý rok nedošlo k velkému posunu. Ačkoli politická vůle se zdá být vysoká, finanční náklady na stavbu nových bloků by byly obrovské a odrazily by se i na spotřebitelských cenách elektřiny. Většina jaderných elektráren se v současné době staví mnohem déle a s mnohem vyššími náklady, než jaký je původní záměr. Krom toho u nás stále není vyřešena otázka úložišť radioaktivního odpadu, tudíž by výstavba nových bloků byla problematická hned z několika důvodů. Toto mediálně žádané téma by však nemělo zastínit důležitý vývoj (či naopak nebezpečnou stagnaci) na jiných polích, například v otázce útlumu těžby uhlí či rozvoje obnovitelných zdrojů energie.
A skutečně šlo spíše o stagnaci. Například v otázce výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů vloni Česká republika zdaleka nedosáhla svého potenciálu. Zatímco na celoevropské úrovni vloni produkce z obnovitelných zdrojů vzrostla a jejich podíl na celkové hrubé výrobě elektřiny dosáhl 32,3 %, tak v České republice byl tento podíl pouze 11,1 %. Hlavním důvodem je především nedostačující podpora obnovitelných zdrojů energie (OZE) ze strany státu a s tím spojené nepříznivé investiční prostředí. Změnu k lepšímu by mohla přinést novela zákona o podpoře OZE, která je od loňského roku připravována a která bude mít na budoucí rozvoj tohoto odvětví zásadní vliv. Pokud chce Česká republika vůbec přispět k udržení globálního růstu teploty na 1,5°C, pak bude muset nový zákon vypadat o poznání ambiciózněji, než jak tomu bylo doposud.
Podíl uhlí na výrobě elektřiny naopak vloni zůstal v Česku na vysokých 51 %. Zároveň se však Česká republika v loňském roce připojila k evropské platformě pro uhelné regiony v transformaci, která má za cíl pomoci vybraným regionům v Evropě co nejefektivněji zvládnout odklon od těžby uhlí a přechod na nízkouhlíkovou ekonomiku. Výhledově tak již s uhlím v českém energetickém mixu nelze počítat, přestože česká vláda zatím nevydala jasné rozhodnutí, kdy a jak chce od uhlí odstoupit.
Mimo to i vloni pokračovala Česká republika ve výrobě většího množství elektřiny, než kolik byla domácí spotřeba. Čistý export elektřiny dokonce vzrostl o 7 % v porovnání s předchozím rokem. Česká republika se tak stále drží v žebříčku deseti největších exportérů elektřiny na světě. Většina této elektřiny však byla vyrobena právě z hnědého uhlí, které je co do emisí skleníkových plynů vůbec nejnáročnějším zdrojem energie. V současné době vyrábí Česká republika asi o 15 % více elektřiny, než kolik jí spotřebuje, je zde tedy prostor pro snížení emisí jen pouhým snížením produkce.
K propojení národní a evropské úrovně klimatické politiky došlo na konci roku, kdy nejprve Evropská komise zveřejnila strategický dokument, představující osm scénářů možného snižování emisí do roku 2050. Nejméně ambiciózní scénář počítá se snížením emisí o 80 % do roku 2050, zatímco ten nejvíce ambiciózní kalkuluje s dosažením uhlíkové neutrality v polovině století. Rozhodnutí o tom, jaký scénář nakonec Evropská unie přijme za svůj, bude nyní spočívat na členských státech.
Na samém konci roku 2018 pak Ministerstvo průmyslu a obchodu zveřejnilo očekávaný návrh národního klimaticko-energetického plánu, který nastavuje, jak bude Česká republika snižovat své emise do roku 2030. Tento návrh plánu nyní projde kontrolou ze strany Evropské komise a do konce roku 2019 musí Česká republika připravit finální verzi tohoto plánu. Bohužel, prozatímní verze nastavuje příliš nízký cíl pro růst obnovitelných zdrojů (plán počítá v roce 2030 s růstem pouze o 1 TWh elektřiny z OZE oproti roku 2017) a nevyužívá ani plný potenciál energetické účinnosti.
V neposlední řadě patřil rok 2018 diskuzím o příštím víceletém finančním rámci, tedy evropském rozpočtu pro roky 2021 až 2027. Jeho finalizace proběhne až letos, ale již nyní je jasné, že na klimatická opatření bude muset jít více peněz, než doposud (v současném programovém období to je pouze 7 % rozpočtu). Obecně tak rok 2018 na české i evropské úrovni představoval zejména rok příprav a plánování, důležitá politická rozhodnutí nás ale čekají až letos.