Letošní oslavy Mezinárodního dne žen přinesly širokou nabídku akcí a množství témat k diskusi. Vyšel například sborník #ZaIstanbul, pojednávající o domácím násilí a vybraných tématech z oblasti genderově podmíněného násilí, uskutečnil se diskusní seminář o rodinné politice a postavení žen na trhu práce či výstava, zachycující životní realitu žen bez domova.
Ať už to byla komentovaná procházka Prahou po místech, kde se na počátku 20. století scházely ženy, dojednávaly taktiku, pořádaly schůze a manifestovaly za ženské volební právo, nebo křest sborníku Za Istanbul, který shrnuje kampaň za přijetí tzv. Istanbulské úmluvy. Po letitém oddalování schválila vláda České republiky konečně přistoupení k Úmluvě Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, tzv. Istanbulské úmluvě. Ženské organizace budou i nadále usilovat o to, aby ratifikace smlouvy do dvou let skutečně proběhla.
V předvečer svátku uspořádala Česká ženská lobby ve spolupráci s Francouzským institutem promítání polského dokumentárního filmu Solidarita podle žen. Mladá režisérka Marta Dzido v něm hledá odpověď na otázku, kam se po roce 1989 poděly všechny ty odvážné ženy, které byly v 70. a 80. letech aktivní v polské opozici, ve stávkových výborech, mnohdy i jako vůdčí osobnosti a nejednou byly za svou činnost i vězněny. V době po vyhlášení válečného stavu v prosinci 1981, kdy se muži stáhli, ženy vydávaly ilegální noviny a provozovaly rozhlasovou stanici. K historickému jednání u kulatého stolu v únoru 1989, kdy se v socialistickém bloku vůbec poprvé sešli vládnoucí komunisté s opozicí, a které znamenalo začátek změny politického systému, byla přizvána jen jedna jediná žena. Hnutí Solidarita je dodnes chápáno jako příběh „vousatých kovbojů“ v čele s Lechem Walesou. Nedávná historie je skvěle doložena archivními materiály a autentickými výpověďmi někdejších hrdinek.
V následující debatě režisérka konstatovala, že „muži dělali mýtus a patřila jim moc, ženy dělaly práci“ a dodala, že jestliže se tehdy bojovalo za lidská práva, teď je čas na ženská práva! Panelová diskuze se pak zaměřila na roli žen v českém disentu a samozřejmě i na otázku, kam se ženy ztratily při rozdělování vedoucích postů po sametové revoluci. Při srovnání polské a české situace při změně politického systému Anna Šabatová vzpomněla na obdobnou situaci během ustavování Občanského fóra v listopadu 1989: muži se drali do popředí, ženy o to být ve světle kamer nestály. Raději se rozhodly v následujících letech dohnat dosud zapovězené studium nebo se zapojily do chodu nově budované společnosti jinak. Jiřina Šiklová zdůraznila velkou roli žen v disentu: přepisovaly tiskoviny, publikace, materiály a distribuovaly je, aniž by o tom často věděli jejich partneři. Sama pak působení v politice odmítla, věnovala se raději práci na fakultě, založení Gender Studies a občanskému sektoru vůbec. „Ženy nemají potřebu se protlačovat,“ přitakala Jana Hradilková, která dnes kromě neziskového sektoru působí v komunální politice. Cestu k docenění ženské práce vidí ve změně vnímání žebříčku hodnot a orientaci na tmelící vrstvy společnosti. Jana Chržová poukázala na vysokou účast žen v politice komunální: „ženy na malých městech jsou velmi aktivní, směrem nahoru ale žen ubývá.“
Velkému zájmu se těšil diskusní seminář na téma Rodinná politika a postavení žen na trhu práce v severských zemích a v České republice, pořádaný Ministerstvem práce a sociálních věcí a Fórem 50 %.
Jana Maláčová, ředitelka odboru rodinné politiky a politiky stárnutí na MPSV, přehledně a podrobně seznámila s tím, co se za dva roky od nástupu nové ministryně Michaely Marksové Tominové v oblasti rodinné politiky podařilo, co je ve stadiu návrhů a připomínkování a jaké jsou plány do budoucna. M. Marksová a její tým chápou rodinnou politiku jako klíčovou pro rovné postavení žena a mužů. Znovu zazněla známá fakta: vysoká nezaměstnanost žen s malými dětmi a minimální zapojení mužů do péče o děti má za následek i jeden z nejvyšších rozdílů platů mužů a žen v Evropě - 22 %, tj. 6 000 Kč. Stát přichází každoročně o potenciál 320 tisíc žen, které se nemohou uplatnit na pracovním trhu právě kvůli péči o děti nebo o rodiče.
Dosud se podařilo prosadit porodné na druhé dítě, zvýšení daňových slev na další dítě, zákon o dětské skupině. V návrhu je úprava rodičovského příspěvku směrem k větší flexibilitě, otcovská poporodní dovolená, projekt mikrojeslí - do tohoto tříletého projektu se mohou přihlásit obce, které budou jeho garantem. Dalším cílem MPSV je podpora flexibilních forem práce, jako je pružná pracovní doba a práce z domova (o částečné úvazky je zájem menší), neméně důležité bude zavedení pečovatelské dovolené nebo spíše dlouhodobého ošetřovného s 60 % platem a pracovně právní ochranou, připravované podle rakouského modelu.
Za nízkou porodností a stále stoupajícím věkem prvorodiček (dnes 29 let) jsou ekonomické a existenční obavy. Nedostatečná zaměstnanost žen s malými dětmi je výraznou příčinou chudnutí rodin. V tomto by měl pomoci zákon o sociálním bydlení – ČR je jednou z mála evropských zemí, která tento zákon nemá.
Při poslechu příspěvku dánské političky Katrine Skov o rodinné politice a péči o děti v Dánsku, jsme mohli porozumět, proč jsou Dánové pokládáni za nejšťastnější národ na světě: platy téměř stejné, zaměstnanost mužů a žen vyrovnaná, velmi dobře propracovaný a pružný systém péče o děti, od nejmenších až po instituce typu školních klubů. V podstatě každý rodič může poslat dítě do školky, velkou měrou na ně přispívá stát, rodiče podle příjmů platí 25 – 30 % nákladů, ti nejchudší mají školku zadarmo. Dánové chápou péči o děti jednoznačně jako aktivní výuku, každá instituce, ať soukromá nebo komunální musí mít svůj plán výuky (a to už i pro děti do dvou let!), dbá se i na zdraví dětí, např. cukr je omezován až k zákazu nosit dorty na narozeninové oslavy.
Členka norského parlamentu Heidi Nordby Lunde uvedla svůj příspěvek o rodinné politice a postavení žen na pracovním trhu v Norsku slovy „nikdy v historii jsme neměli tolik času na děti jako nyní“. I v Norsku je rozdíl platů žen a mužů minimální, 40 % zastoupení žen ve vysokých pozicích, včetně parlamentu, ve vládě půl na půl. V předškolních zařízeních je umístěno 90 % všech dětí. Důležité je 36 týdnů rodičovského volna, z nějž minimálně 10 týdnů čerpá matka a 10 týdnů otec. Přesvědčivá čísla dokazují, že čím více žen pracuje, tím lepší je vývoj ekonomiky.
Všechny tyto příklady ze severských zemí zní pro nás jako rajská hudba, ale snad se nám společným úsilím něco podobného v budoucnu podaří také.
Hezkou tečkou za oslavou Mezinárodního dne žen byla (pro mne) vernisáž výstavy Můj svět bez domova. Unikátní výstava amatérských fotek žen bez domova diváka dovede do míst, kam by se jinak nikdy nedostal, přiblíží mu vidění světa bezdomovkyň. K výstavě brzy přibude i publikace, jejíž součástí kromě fotografií budou i příběhy, které vznikly v průběhu desítek hodin rozhovorů s těmito ženami.
Projekt připravila obecně prospěšná společnost Jako doma – Homelike za pomoci crowdfundingové sbírky na portále Hithit.cz. Výstava v Národní technické knihovně v Praze potrvá do 8. dubna 2016.
