Feminismus na Ukrajině byl a bude antikoloniální

Koloniální expanze carského Ruska a jeho přímých následovníků – Sovětského svazu a Ruské federace – byla západní inteligencí a politiky dlouho přehlížena a z kritické analýzy v oboru postkoloniálních studií téměř zcela vyloučena. Důsledkem toho, že Západu chyběla politická i akademická vůle postavit se čelem k otázce vztahů mezi ruským impériem a zeměmi, které Moskva okupovala a kolonizovala, je slepá skvrna, která Západu komplikuje pochopení situace v srdci Evropy. V jeho očích tak byla neokoloniální válka zahájená Ruskem proti Ukrajině v roce 2014 zapříčiněna, řečeno s Freudem, „narcismem malých rozdílů“. Po celoplošné invazi 24. února 2022 oficiální ruská propaganda vyjadřovala přesvědčení, že Kyjev padne za dva až tři dny a celá Ukrajina do dvou týdnů, přičemž tuto zemi označovala za zaostalý, méně rozvinutý a pasivní předmět ruských imperiálních zájmů. Tyto představy ztělesňuje koloniální ideologie ruského mira čili světa. Ruskij mir stojí na myšlence národní a kulturní nadřazenosti Ruska a na agresivním šíření „tradičních“ ruských hodnot, z nichž čiší misogynie a homofobie a které jsou motivem státního financování a podpory boje proti hodnotám a výdobytkům feminismu. Přestože antifeminismus jako systematicky organizovaný antidemokratický politický projekt nalezneme v mnoha společnostech po celém světě, v Rusku představuje zcela zásadní a nedílnou součást imperialistického programu. V této eseji se pokusím popsat, do jaké míry je antifeminismus zapracován do ideologie ruského mira, a ukázat, že ukrajinský antikoloniální boj v sobě zahrnuje také odmítnutí antifeministického a antigenderového hnutí.

Matrjoška – dokonalá metafora ruského mira

Jako trefná metafora k pochopení skutečné podstaty ruského mira může posloužit ruská matrjoška – panenka, která v sobě skrývá několik dalších, čím dál menších panenek s krásně malovanými ženskými tvářemi. Navenek rozzářená a půvabná, uvnitř však připomíná středověký mučicí nástroj známý jako železná panna, který ostny obrácenými dovnitř trýzní uvězněnou oběť. Právě takto domněle antikapitalistická a antikoloniální fasáda Sovětského svazu zakrývala temnější realitu ruských koloniálních a genocidních praktik zakoušených původním obyvatelstvem okupovaných území. Režim tak záměrně zastíral historii plnou systematického rasistického vyvražďování, etnických čistek a vyhošťování Čerkesů během ruských koloniálních válek na Kavkaze v letech 1763–1864. Dalším příkladem je tragický příběh deportace a vyhlazování Krymských Tatrů v roce 1944. Ani Ukrajina nebyla výjimkou a protrpěla si opakované hladomory¹(uměle vyvolávané za účelem likvidace původního ukrajinského a kazašského obyvatelstva) a tzv. popravené obrození (likvidaci ukrajinské národní elity v letech 1937–38), jakož i totální rusifikaci Ukrajinců ve snaze udělat z nich mankurty², poslušné poddané sovětského režimu. Všechny tyto události byly nedílnou součástí kolonialismu na Ukrajině. Za 400 let ruské okupace byla ukrajinština celkem 134krát (!) zakázána. Potlačování ukrajinštiny vždy patřilo k nejsilnějším a nejpronikavějším nástrojům ruské koloniální strategie, která si za cíl kladla utiskování ukrajinské identity. Tyto praktiky vycházely z přesvědčení, že se ukrajinština stala hlavním rozlišujícím znakem, jenž zdůrazňoval národnostní, historické a kulturní rozdíly mezi Ukrajinci a Rusy, kteří navzdory shodnému fenotypu stojí na opačných stranách koloniálního paradigmatu.

Ukrajinské aktivistky prosazovaly ženskou emancipaci spolu s osvobozením národa.

K zamaskování těchto koloniálních praktik sovětský režim vytvořil mýtus o „přátelství mezi národy“, podle nějž na území SSSR neexistovaly žádné národnostní ani etnické předsudky. V moderní, upravené verzi představuje „přátelství mezi národy“ základ dalšího imperiálního vyprávění o třech „bratrských národech“ – Rusech, Ukrajincích a Bělorusech –, kteří společně tvoří „slovanskou trojici“ jediného „všeruského“ národa, sjednoceného pod převládající koloniální ideologií.

Ukrajina jako „zpívající a tancující Malá Rus“

Pokud je národ imaginární společenství, jak napsal Benedict Anderson, obraz toho ukrajinského byl ruským imperialismem přetvořen v orientalizovanou, exotickou „zpívající a tancující Malou Rus“. Jde o neurčitě vymezený geopolitický konstrukt, kde „vše dobré […] pochází ze společného dějinného odkazu Ruska. Vše špatné má naopak původ ve škodlivých, cizích vlivech – u Poláků, katolíků, jezuitů, uniatů, Tatarů, Židů, Němců a tak dále“³, ale korupce, ta byla vždy především – jak jinak – hrozbou ze Západu. Toto paradigma vytváří určitý meziprostor, ve kterém může ruský kolonialismus hlásat „bratrství“ s „Malorusy“ ⁴ a jedním dechem označovat Ukrajince za „ultrapravicové nacionalisty a neonacisty“ ⁵, aniž by byla narušena koloniální logika.

Příběh o „přátelství mezi národy“ byl sice výrazným, ale nikoli jediným imperiálním motivem, kterým si sovětský režim vylepšoval renomé. Dalším byl mýtus o ženské emancipaci, který vytvořila a přiživovala sovětská vláda. Po ruské revoluci roku 1917 vyhlásili bolševici program emancipace žen a zrušení genderové nerovnosti, což později zanesli i do článku 122 Ústavy SSSR z roku 1936. ⁶ Sovětský svaz označoval zrod socialistické modernity bez útlaku žen za jeden ze svých nejvýznamnějších a nejpokrokovějších úspěchů. Ve skutečnosti se však za tímto rozhodnutím skrývala potřeba Sovětů navýšit pracovní sílu, kterou by šlo využít k rozvoji rostoucího hospodářství komunistického státu. Za oponou formálně ustanovené rovnosti mužů a žen bylo domácí násilí – i samotný sex⁷ – odsunuto do pozadí a mimo zájem státu, až nakonec úplně zmizelo z veřejné debaty. Ženám zároveň zůstaly domácí práce a péče o děti, a byly tak zatíženy „druhou směnou“ – po návratu z vyčerpávající práce v továrnách a kolchozech je čekala náročná péče o domácnost. Navíc byly z větší části vyloučeny z politického rozhodovacího procesu, který zůstával hluboce zakořeněn v patriarchálních mocenských hierarchiích. Později, pár let před rozpadem koloniálního monstra jménem Sovětský svaz Michail Gorbačov v knize Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a pro celý svět roku 1987 shrnul „ženskou mystiku“ v sovětském kontextu do myšlenky, že by ženy měly opustit veřejný prostor a „navrátit se k čisté ženskému údělu“ (Gorbachev 1987, s. 117) – tento názor je v ruské společnosti dodnes rozšířený.

Ukrajinské feministické hnutí je antikoloniální

Pro většinu Ukrajinek představovala sovětská nadvláda hned dvojí kolonizaci, a to z hlediska národní i genderové identity. Ukrajinské feministické hnutí mělo svůj pevný základ v myšlence národní emancipace a nezávislosti, což byl poměrně běžný postoj ve všech zemích zažívajících koloniální okupaci (na počátku 20. století byla Ukrajina okupována carským Ruskem, Rakouskem-Uherskem a Polskem). Ukrajinské aktivistky v politické i kulturní sféře prosazovaly ženskou emancipaci spolu s osvobozením národa. Když bolševici vyhlásili emancipaci žen, jména předních představitelek ukrajinského feministického hnutí byla vymazána, včetně desítek let jejich aktivistické práce. Ženy měly být místo toho navždy vděčné sovětskému režimu za to, že je zbavil patriarchálních okovů, a svou věrnost měly prokazovat tvrdou prací.

Rozpad Sovětského svazu a potřeba „remaskulinizace“

Rozpad SSSR z ruského pohledu nebyl jen „největší geopolitickou katastrofou 20. století“, jak ho nazval Putin⁸, ale vedl také k úpadku patriarchální maskulinity, který přímo souvisel s úpadkem ruské koloniální hegemonie. V přímé souvislosti s pádem sovětského imperialismu tudíž vyvstala potřeba „remaskulinizace“ ⁹. Ruská federace je stejně jako Sovětský svaz společnost postavená na patriarchálním systému hodnot, ve kterém si „legitimita moci často žádá předvedení kvalit ‚skutečného muže‘“.¹⁰ „Skutečný muž“ v tomto případě není definován tím, čím je, ale tím, čím není: není zženštilý (a tudíž není homosexuál), nemá jinou než bílou barvu pleti ani jiné než pravoslavné vyznání. ¹¹ Tento společenský požadavek naplnil Putin, jenž se na přelomu století stal premiérem a poté prezidentem a jako takový ztělesňuje novou ruskou neokoloniální maskulinitu „neoddělitelně spjatou s připuštěním násilí – násilí dostačujícího k překonání značné vojenské kapacity kolonizovaných společností“ (Connel 2016, 306). Putinova maskulinita, která vizuálně připomíná ruskou verzi reklamy na Marlboro a v politické sféře se vyznačuje tvrdým slovníkem a troušením „surových, machistických aforismů, pro které se vžilo označení ‚putinismy‘“ (Wood 2016, 2), funguje jako „ujištění, že je schopen vrátit Rusku velmocenské postavení“ (Orlova 2018, 61). Putinova hypermaskulinita jako recept na cestu k moci se rychle stala stěžejním prvkem budování národa a jeho „značky“. Diskurz dotýkající se genderu zde v rámci těchto snah slouží k vytváření a přiživování představy o „genderové hranici mezi námi a těmi druhými“ (Voronova 2017, s. 219). Jde o diskurzní strategii, která se ukázala jako obzvlášť úspěšná po první invazi Ruské federace na Ukrajinu v roce 2014. Když Kreml 24. února 2022 zahájil celoplošnou válku proti Ukrajině, Putin prohlásil:

Západ se snaží zničit naše tradiční hodnoty [autorčino zvýraznění] a vnutit nám své pseudohodnoty, které nás, náš lid, mají pohltit zevnitř; jsou to všechny ty myšlenky, které Západ agresivně rozsévá na svém území a které přímo vedou k rozkladu a degeneraci, protože jsou v rozporu s lidskou přirozeností.

Putin už v proslovu nezmínil, že tyto „tradiční hodnoty“ jsou plné antifeministické rétoriky a homofobie. Ruský kolonialismus oživil manichejský svět studené války, kde „tradiční hodnoty“ stojí proti „genderové ideologii“, která je vyobrazována jako výlučně západní vynález. Otevřený antifeminismus je už roky významnou součástí ruského politického a společenského systému. Na jedné straně ruská ústava de jure pokračuje v sovětské tradici proklamované rovnosti mužů a žen (článek 19), na straně druhé ruská populární kultura de facto vytrvale odsouvá feminismus do ústraní jako abnormální a zvrácenou ideologii, protože ženy by přece před bojem za práva a rovnost měly upřednostňovat rodinu a děti. Antifeministický a antigenderový diskurz jdou zcela ruku v ruce s protizápadním, antidemokratickým a protilidskoprávním narativem, který je v ruské společnosti tak rozšířený a velkoryse exportovaný do území fyzicky či ideologicky okupovaných ruskou neokoloniální politikou.

Nevinnost národa ohrožovaného sexuální perverzí ze Západu

Je docela symbolické, že po třetím zvolení Putina prezidentem v roce 2012 se začal v Rusku ve velkém používat výraz „Gayropa“ jako urážka na adresu evropské civilizace (coby součásti většího Západu) v kontrastu s ultrakonzervativní ruskou civilizací. Tato urážka měla zdůraznit onen rozklad a úpadek Evropy, přátelské k LGBTQI+, ve srovnání s „tradičními hodnotami“ Ruské federace. Toto rámování značí počátek sexualizace ruské politiky, která sexuální úzkost využívá k vytváření mýtu o nevinnosti národa, jenž je neustále ohrožován „sexuální perverzí“ ze Západu. Jinými slovy, antigenderové a antifeministické hnutí se stalo nástrojem Kremlu k etablování ruského mira jako ruské verze „politiky věčnosti“¹², která ruský národ vykresluje jako „panenský organismus sužovaný jedině hrozbou zahraniční penetrace“ (Snyder 2018, s. 57), a tudíž vyžaduje ochranu vůči obludnostem přicházejícím zvenčí. Jak poukázala Leandra Bias, „[v]eřejné hanobení ‚genderové ideologie‘ má několik cílů. Slouží k ospravedlnění autoritářství a represí uvnitř země, legitimizuje agresi v zahraniční politice a konečně pomáhá najít společnou řeč s pravicovými hnutími“.

Současné Ukrajinky a LGBTQI+ lidé hrají významnou roli v armádě, což dokládá posun k inkluzivitě a progresivním ideálům.