Robert Fico slaví comeback. Co to znamená pro Slovensko a Evropu?

Analýza

Robert Fico je zpět ve funkci slovenského premiéra. Co znamená jeho volební vítězství pro demokratickou opozici a občanskou společnost? Na co se musí připravit EU? A jaká poučení si z toho můžeme odnést pro posílení demokracie?

Robert Fico

Slovensko se 1. října po předčasných parlamentních volbách probudilo do scénáře, který se ještě před pěti lety zdál nepředstavitelný. Po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové v roce 2018 a po odhalení korupčních skandálů, které sahaly až do nejvyšších pater politiky a justice, byl tehdejší premiér Robert Fico nucen odstoupit. Nyní je Fico zpět, s 23 procenty hlasů jako jasný vítěz voleb a designovaný premiér. Aby toho dosáhl, vsadil ve své kampani na proruská, homofobní a protiunijní poselství.

Ficův návrat vyvolává mnoho otázek. Lze se obávat, že nová vláda bude krok za krokem přetvářet zemi podle iliberálního scénáře? Obrátí se Slovensko zády k sousední Ukrajině, kterou dosud aktivně podporovalo? Mají nyní EU a NATO ve svých řadách místo spolehlivého spojence “problémového souseda”? A lze si ze slovenského příkladu odnést nějaká poučení, která by pomohla zastavit vzestup pravicových populistů a posílit odolnost demokracie v dalších zemích?

Žádný sociální demokrat

Nejpozději od přizvání radikálně pravicové SNS (Slovenská národní strana) do své vládní koalice už nelze Ficovu stranu SMER-SSD (Smer - Slovenská sociální demokracie), ani stranu HLAS-SD (Hlas - Sociální demokracie), která vznikla odštěpením od SMERu, označit za sociálně demokratické strany. K tomuto závěru dospěla Strana evropských socialistů PES, jíž byly obě členem, a SMER-SSD i HLAS-SD ještě v říjnu vyloučila. Toto rozhodnutí uvítala i frakce S&D (Socialisté a demokraté) v Evropském parlamentu.

Také mnoho Slováků a Slovenek si nedělá o vítězi voleb přílišné iluze, neboť za jeho návratem vidí dva hlavní motivy: pomstu těm, které viní ze svého pádu, a snahu se ochránit před trestními důsledky korupčních skandálů, do nichž byly jeho přechozí vlády zapleteny. Obava, že by Ficova vláda mohla oslabit právní stát, aby ochránila sebe i ostatní před dalším vyšetřováním, se z pohledu jeho kritiků naplnila ještě rychleji a přímočařeji než očekávali: Prvním krokem nově jmenovaného ministra vnitra Šutaje-Eštoka (HLAS-SD) bylo odvolání policejního prezidenta. V koaliční smlouvě kabinet rovněž oznámil záměr snížit tresty za korupci a hospodářskou kriminalitu.

Na rozdíl od maďarské vlády ta Ficova nedisponuje dvoutřetinovou ústavní většinou a má proto menší manévrovací prostor pro demontáž právního státu a demokratických institucí. Přesto však může udělat dost pro to, aby zkomplikovala život těm, kteří ji kritizují. Jedná se především o aktéry z řad médií a občanské společnosti, na které Fico během své volební kampaně opakovaně útočil. Jako premiér se nyní chce pustit do pronásledování jemu nepohodlných organizací. Jeho slib zavést zákon o "zahraničních agentech", známý z Ruska a jiných autokracií, který by sankcionoval organizace za přijetí finanční podpory ze zahraničí, nezůstal jen planou výhružkou, ale stal se součástí vládního programu. Kabinet také plánuje několik kroků týkajících se médií: od rozdělení veřejnoprávní televize a rozhlasu přes přerozdělování státních reklamních zakázek až po blokování informací pro nepopulární média – podobně, jako je tomu i v Maďarsku.

Slovenská občanská společnost a média se však nevzdají tak snadno. Svou vitalitu a sílu ukázaly už před pěti lety, když díky nim vyšly najevo korupční skandály jeho vlády. Právě ony svolaly protesty, které přivedly do ulic desetitisíce lidí a vedly k jejímu pádu. Fico na vlastní kůži zažil, jak nebezpeční mohou být jeho kritici a kritičky, a proto se nyní bude snažit je oslabit. Hlasy kritické vůči vládě budou potřebovat nejen výdrž a zdroje, ale i podporu Bruselu, jednotlivých členských států včetně České republiky a především slovenské opozice. 

Ta se na tuto svou roli již chystá. Strana Progresivní Slovensko (PS) sice nedokázala Fica porazit, ale s necelými 18 procenty se stala druhou nejsilnější politickou silou. Ústy svého lídra Michala Šimečky slíbila být "tvrdou opozicí a strážkyní demokracie v parlamentu". Tato relativně mladá strana má již několik poslanců v Evropském parlamentu, ale v minulém volebním období nebyla ve slovenské Národní radě zastoupena. Pokud chce splnit svůj slib, musí se s rolí nejsilnější opoziční síly rychle sžít a sjednotit za sebou zbytek opozice, který se skládá z poměrně protichůdných hráčů: konzervativních katolíků z KDH, liberálů z SaS a strany Oľano a priatelia, která je dědičkou Matovičova politického projektu.

Už ani náboj pro Ukrajinu?

O budoucí podobě zahraniční a evropské politiky nové slovenské vlády rozhodne to, zda se Robert Fico vrátí ke své předchozí strategii, kdy v Bratislavě vystupoval jako populista a v Bruselu jako pragmatik. Prvním důležitým lakmusovým papírkem pro slovenskou zahraničněpolitickou strategii byla Ficova účast na summitu EU na konci října, kde se hlasovalo o dalším balíčku unijní pomoci pro Ukrajinu.

Před volbami oblétlo stránky mezinárodních médií Ficovo prohlášení, že v případě vítězství SMERu-SD Slovensko "nepošle na Ukrajinu ani jeden náboj". Bylo to překvapivé prohlášení od země, která spolu s Polskem jako první členský stát EU poskytla Ukrajině stíhačky a přijala již výrazně přes sto tisíc ukrajinských uprchlic a uprchlíků. Ještě před odletem do Bruselu Fico balíček pomoci kritizoval a během summitu hlasitě požadoval záruky, že pomoc nebude na Ukrajině zpronevěřena a že se na poválečné obnově země budou podílet slovenské firmy. Poté, co vyslal tento vzkaz pro domácí publikum, zdvihl Robert Fico pro přijetí balíčku ruku. Estonská premiérka Kaja Kallas to poté komentovala slovy: "Dokud vrcholní politici členských států EU říkají špatné věci a dělají ty správné věci, je vše v pořádku." Tento komentář však ignoruje dopady Ficovy rétoriky na Slovensku, kde soustavně podněcuje nedůvěru veřejnosti v EU.

Lze předpokládat, že Fico bude i další zahraničněpolitická rozhodnutí činit vypočítavě a oportunisticky na základě údajných "slovenských národních zájmů" a jejich "prodejní hodnoty" vůči svému voličstvu. Slovensko tak již skutečně nechce dodávat zbraně ze svých zásob na Ukrajinu. Podle odborníků se však jedná pouze o symbolický krok, protože veškerý dostupný vojenský materiál na Ukrajinu poslaly již předchozí vlády. Fico navíc nechce omezovat komerční dodávky slovenských zbrojovek a vidí příležitosti pro slovenskou ekonomiku v účasti na poválečné obnově země, zejména na východním Slovensku, které s ní sousedí.

“Slovenské národní zájmy” ve službách Roberta Fica také budou v jeho politických rozhodnutích zřejmě hrát mnohem větší roli než přátelství s Viktorem Orbánem. Ten na sociálních sítích Ficovo volební vítězství oslavoval a doufá ve spojence v EU a Visegrádské skupině. Ačkoli se Fico Orbánem v mnoha ohledech zjevně inspiruje, v jeho primárním zájmu je neztratit přístup k fondům EU. Ty nutně potřebuje, aby mohl splnit svůj příslib ekonomické stability a prosperity: programové prohlášení nové vlády slibuje jak rozšíření sociálního státu, tak konsolidaci státního rozpočtu, což je záměr, který neumožňuje vzdát se žádných významnějších příjmů do státní pokladny. Fico si proto pravděpodobně dá dobrý pozor, aby nepřekročil hlavní červené linie, které by mohly vést ke zmrazení prostředků z fondů EU jako v případě Polska a Maďarska.

Fico se rovněž hlásí k takzvané "politice čtyř světových stran". Za tímto pojmem se skrývá záměr organizovat zahraničněpolitickou spolupráci nikoli s ohledem na evropské a západní partnery, ale podle aktuálně definovaných národních zájmů. Tím se Slovensko stane v Evropě obtížně předvídatelným a nespolehlivým partnerem. Otevírá se prostor pro užší spolupráci s autokratickými státy, například s Ruskem. Všechny tři strany vládní koalice navíc už během volební kampaně vyjádřily zájem o prohloubení vztahů s Čínou.[1]

Takováto politika národního egoismu by mohla Slovensko, malou zemi se silnými hospodářskými vazbami na EU a člena eurozóny, přivést do izolace, která jen stěží být v jeho skutečném zájmu. Dokud bude sloužit jeho vnitropolitickým zájmům, nebude Fico s největší pravděpodobností negativním dopadům své zahraniční politiky věnovat příliš pozornosti. Evropská a zahraniční politika nebyla nikdy jeho teritorium, dříve ji coby premiér do značné míry přenechával zkušenému diplomatovi Miroslavu Lajčákovi, který je nyní zvláštním představitelem EU pro dialog mezi Bělehradem a Prištinou a další regionální záležitosti na západním Balkáně. Jeho volba nového ministra zahraničí však naznačuje, že by se to nyní mohlo změnit: V osobě svého stranického kolegy Juraje Blanára si Fico na tento důležitý post vybral velmi loajálního regionálního politika bez zahraničněpolitických zkušeností a s omezenými znalostmi angličtiny. Pro Roberta Fica je tak snazší tuto oblast politiky udržet pod svou kontrolou.

Tři závěry ze slovenských parlamentních voleb

Úspěch pravicových populistů a nacionalistů je znepokojivým trendem, který v současnosti ohrožuje řadu demokratických států v Evropě i ve světě. Za těchto okolností by bylo příliš zjednodušující, kdybychom výsledky voleb na Slovensku vnímali jako něco specifického pro země středně východní Evropy. Spíše má smysl diskutovat o tom, co z nich vyvodit i pro ostatní evropské demokracie, aby byly vůči takovému vývoji odolnější a mohly se co nejlépe připravit na nadcházející volby – už v červnu 2024 do Evropského parlamentu. Z voleb na Slovensku si podle mého názoru můžeme odnést tři důležitá ponaučení:

  1. Špatné vládnutí stojí důvěru (v demokracii)

Po vraždě Jána Kuciaka a odhalení řady korupčních skandálů se zdálo, že politické kariéře Roberta Fica je konec. V roce 2020 se překvapivým vítězem voleb stala strana Ol'ano (Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti) Igora Matoviče, která slibovala zejména jedno: odstranění klientelistických struktur a obnovení nezávislosti justice a policie. Jeho vláda se však brzy začala utápět v osobních sporech a chaosu a vynikala spíše svou nekompetentností než úspěchy v protikorupčním boji. Již po roce byl Matovič v čele vlády neudržitelný a vyměnil si post se svým stranickým kolegou a ministrem financí Eduardem Hegerem, což však předčasnému konci vlády nezabránilo.

 

Po necelých třech letech Matovičovy vlády se důvěra slovenských občanů a občanek v parlament a vládu propadla na šokujících 14 procent. Při takto otřesené důvěře v politiku bylo v současné volební kampani málo platné, že ostatní strany vytrvale zdůrazňovaly korupci předchozích Ficových vlád. Pokud voliči obecně nedůvěřují politice, je v jejich očích každý politik potenciálně zkorumpovaný a jedná spíše ve vlastním než ve veřejném zájmu. Fico neměl čistý štít, ale protože sliboval vůdcovské schopnosti, zkušenosti a stabilitu – kvality, kterými předchozí vláda příliš neoplývala – mohl se mnohým mohl jevit jako menší zlo. Na špatné vládnutí tak nakonec doplatily nejen demokratické strany na Slovensku, ale i demokracie jako celek.

2. Nacionalismus v sociálním hávu jako náplast

Slovensko, stejně jako ostatní země středně východní Evropy, prošlo od 90. let ekonomickou transformací, která byla sice v mnoha ohledech úspěšná, ale také poměrně lhostejná vůči svým sociálním dopadům. Neoliberální reformy, privatizace a prohlubující se propast mezi bohatými a chudými vedly u mnoha lidí, zejména ve venkovských regionech, k frustraci a pocitu, že jsou odkázáni pouze sami na sebe. Na tomto pozadí se začaly objevovat nostalgické vzpomínky na socialismus, který kromě politické nesvobody především venkovským regionům přinesl také hospodářský rozvoj a modernizaci – což je také jedním z důvodů pozitivního vztahu řady Slováků a Slovenek k Rusku. Politici a političky, jež se na tyto lidi obracejí se směsí sociálního a nacionalistického politického programu, který se obrací do minulosti a apeluje na kolektivní a sociální cítění, pak ani nepotřebují výjimečný talent či charisma, aby upoutali jejich pozornost. I když neslibují skutečná řešení, nabízejí aspoň náplast - na často  závažné sociální problémy a nejistoty řady lidí prostřednictvím (jakkoliv možná nesystematických) sociálněpolitických opatření a na jejich pociťovanou bezmoc a izolaci zase skrze volání po větším semknutí národního společenství.

3. Autenticita může navracet důvěru

Strana Progresivní Slovensko ve své předvolební kampani vsadila na společensky liberální hodnoty a progresivní politický program – a to s pozoruhodným úspěchem, který vůbec neodpovídá stereotypu Slovenska jako konzervativní, katolické a rurální země. Zatímco se stejnopohlavní páry na Slovensku dosud nemohou ani legálně registrovat, zařadila manželství pro všechny mezi svých deset nejdůležitějších programových bodů. Progresivní Slovensko vytrvale stoupalo v předvolebních průzkumech a i když se stalo hlavním vyzyvatelem SMERu-SD, strana odolala pokušení přejít na catch-all kurz. Navzdory rétorickým výpadům ze strany SMERu a radikálně pravicové SNS proti progresivní politice a údajné "genderové ideologii" se strana, která se v roce 2020 nedostala do parlamentu, umístila na druhém místě s necelými 18 procenty. Stejně jako v případě prezidentky Zuzany Čaputové, která rovněž vzešla z Progresivního Slovenska, voliči zjevně ocenili, že je autentická a má čitelné postoje. To může lidem navracet důvěru, které se (nejen) na Slovensku tak silně nedostává.

Nadcházející roky budou pro Slovensko přelomové. Zatímco Fico hledí směrem k Maďarsku a Rusku, jeho kritici a kritičky se nyní dívají do Polska a doufají, že za čtyři roky se jim podaří docílit podobného obratu. Demokratická opozice uspěje pouze tehdy, pokud se jí podaří získat i část voličů současné koalice. Společně s občanskou společností a nezávislými médii by se proto neměla zaměřovat na polarizaci, ale na posilování sociální soudržnosti a obnovu důvěry, aby pronikla i k voličským skupinám, u kterých zatím neměla úspěch.

 

[1] Euractiv.sk ve spolupráci s pražskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung analyzoval zahraničněpolitické postoje slovenských politických stran. Předmětem zkoumání byly nejen volební programy a výroky čelních představitelů stran během volební kampaně, ale také odpovědi na otázky, které autorka analýzy stranám zaslala. Hlavní zjištění analýzy naleznete zde: https://cz.boell.org/cs/2023/09/12/zahranicnopoliticka-agenda-v-programoch-strany-najviac-rozdeluje-pristup-k-moskve.