Aneta Zachová: Poptávka po informacích o Evropě v Česku roste, Čechů v Bruselu je ale stále příliš málo

Máme si povídat o české politice v EU. Má ale Česko vůbec svébytnou evropskou politiku? Co ji charakterizuje?

Je důležité rozlišovat dvě roviny. Tou první je taková ta velká evropská politika, kterou dělají předsedové vlád, prezidenti nebo kancléři. Za Českou republiku je to v tuto chvíli pochopitelně premiér Andrej Babiš. A pak je to politika techničtější, týkající se legislativy v nejrůznějších oblastech. Ta druhá rovina se hodnotí obtížněji, protože je v rukou jednotlivých ministerstev, z nichž k tomu zodpovědně přistupují jen některá. Zároveň úplně nevidíme do toho, co jejich zástupci v Bruselu prosazují, ministerstva se tím moc často nechlubí. Může se tak stát, že česká veřejnost nemá jak zjistit, co je česká pozice k nějakému evropskému tématu a jestli třeba není v rozporu s obecným veřejným míněním. To je problematické.

Pak je samozřejmě také otázka, kdo za nás v Bruselu vlastně vyjednává. Můžeme si vzpomenout třeba na nedávný případ, který veřejně odhalil špatnou angličtinu ministryně financí Aleny Schillerové (za ANO 2011). Česká evropská politika v této rovině zkrátka není úplně propracovaná.

Když se ještě vrátím k té první rovině. Zejména kritici premiéra Babiše často upozorňují, že jeho evropská politika - kterou nazýváš tou „velkou” - se točí kolem premiérových domácích politických zájmů, kterým podřizuje i své vystupování na unijní půdě. Není to přílišné zjednodušení?

V těch zásadních otázkách tomu tak skutečně je. Může za to nejen jeho pozice premiéra, ale také silná politická a mediální pozice. Andrej Babiš Česko zastupuje na Evropské radě, tedy na jednáních lídrů členských států, kde se rozhoduje o budoucím směřování unie na další měsíce a roky. V české vládě má hnutí ANO a premiér sám velice silný hlas, navzdory tomu, že je to koaliční vláda dvou stran. Znamená to, že premiérovu názoru se velice často podřizují jednotliví ministři.

A co ta mediální pozice?

Když jede Andrej Babiš do Bruselu, objevuje se to ve všech médiích, včetně veřejnoprávních. Před odletem pronáší tradiční komentář, ve kterém říká, co tam jede prosazovat. Vzbuzuje tak ve veřejném prostoru velký ohlas.

To je opravdu dost výrazný rozdíl oproti úředníkům z ministerstev, kteří na nějaké agendě pracují dlouho a spíš skrytě a do médií mohou mluvit jen prostřednictvím tiskového oddělení, pokud vůbec. Je tu ještě nějaký aktér/ka, jehož nebo jejíž podíl na vytváření české pozice v Evropě bys ráda zdůraznila, protože to dělá dobře, ale třeba není tolik vidět?

Myslím, že v tomhle se poměrně nespravedlivě upozaďuje role byznysu. Podnikatelský sektor může mít v Bruselu obrovský vliv, což starší členské státy už dávno pochopily. Jejich firmy se to naučily a na výsledné legislativě je to dobře vidět. U nás je samotný pojem lobby tak trochu démonizovaný. I my máme samozřejmě v Bruselu své hráče, hlavně větší podniky, které se dokážou i lépe koordinovat s vládou - třeba proto, že jsou částečně nebo zcela vlastněné státem, jako ČEZ. Firmy mají poměrně velký vliv, i proto, že se sdružují s dalšími podniky z jiných koutů Evropy, aby měly silnější hlas. Na jejich roli se v Česku dost zapomíná. Stejně jako na to, že by měl stát firmy motivovat, aby se víc zapojovaly.

Velkou zásluhu za prosazování českých zájmů v EU pak mají pochopitelně čeští diplomaté v Bruselu. Pracují sice na základě zadání od české vlády, mají ale na starosti tu nejtěžší mravenčí práci, hledají kompromisy, tráví hodiny v jednacích místnostech, aby byla výsledná legislativa pro Česko co nejvýhodnější.

Jako další bych asi jmenovala klasické úředníky zejména v Evropské komisi.

K tomu se hned dostaneme, zastavila bych se ale ještě u těch podniků - kdo by je podle tebe měl podporovat? Čí je tohle selhání?

Obecně vláda by měla firmy vybavovat základními znalostmi o tom, jak se bruselská politika dělá, a pootevírat jim tam dveře. Případně by mělo docházet ke spolupráci státní správy s konkrétními firmami nebo svazy, které zastupují jednotlivé podnikatelské sektory.

Můžeš dát nějaký příklad?

Teď se třeba v EU připravuje farmaceutická strategie. To může být pro české firmy velmi důležité, ve vládě ale nemají oporu. Někoho, kdo by jim řekl, jaké příležitosti vznikají a co by měly dělat, aby z nich mohly těžit. Uměla bych si představit třeba to, že Ministerstvo zdravotnictví osloví podniky, zasedne s nimi ke kulatému stolu, zjistí, co si o dané legislativě myslí, a domluví se s nimi na společné pozici - výhodné jak pro vládu, tak pro český byznys - kterou se budou obě strany snažit prosadit. 

Je toto model, který už dnes funguje v zahraničí a nám by stačilo ho převzít?

Ano. My se musíme v tomhle inspirovat na západě, abychom pak dokázali prosazovat naše postoje k evropské agendě. Už se o něco takového pokoušíme, nějaké dialogy se vedou, třeba i mezi poslanci Evropského parlamentu a domácími firmami, ale pořád je to málo.

Když se teď vrátím k tomu, co jsi zmínila: čeští úředníci v Bruselu. Už je to taková smutná stálice debat o evropské politice, stesk nad tím, že - zejména v porovnání se zeměmi západní Evropy, ale třeba i Maďarskem - je v institucích EU jen málo Čechů. Mění se na tom něco?

Bohužel zatím stále ne, ačkoliv se tahle debata skutečně vede už několik let. V roce 2015 dokonce vláda přijala strategii pro navyšování počtu Čechů v Bruselu, pokračovalo to nějakou další koncepcí, která měla platit do letoška. Ale věci napsané na papír se úplně neuskutečnily. Přitom když se podíváme na čísla, tak to na první pohled nevypadá úplně špatně, protože Češi v institucích jsou, i když někde vyloženě jen díky národním kvótám. Problém je ale v tom, že nezastáváme důležité pozice.

Které to jsou?

Platí to zejména pro Evropskou komisi. Máme tam nepochybně schopné úředníky, ale nemáme je na vysokých postech, kde by České republice mohli pomoci.

Nemá být Evropská komise nadnárodní? V čem by taková pomoc spočívala?

Ano, evropští komisaři zastupují zájmy celé EU, nikoli svých států. Na druhou stranu, každý eurokomisař i všichni podřízení úředníci přinášejí do legislativy něco „svého”, založeného na předchozích zkušenostech a znalostech. Čeští úředníci v Komisi vědí, jaká situace panuje v Česku, znají různá místní specifika a mohou se to pokusit zohlednit i na evropské úrovni. „Nekopou” za svůj stát, nemohou se ale od něj ani odříznout.

Vláda si to zjevně uvědomuje, před několika týdny za tím účelem vzniklo video z dílny Ministerstva zahraničí, které se snaží práci pro unijní instituce propagovat. Zaujalo řadu lidí na sociálních sítích, bohužel ne vždy nezbytně v dobrém. Ve stručnosti řekněme tolik, že hlavní aktérka videa, které se podařilo projít náročným unijním výběrovým řízením EPSO, se kvůli tomu setkává s posměchem a nepochopením svých přátel, zůstávajících v Česku. Co na to video říkáš?

Nerada bych někoho urazila, ale jako potenciální členka cílové skupiny - mladý člověk, absolvent mezinárodních vztahů - musím říct, že mě to úplně nemotivovalo. Nějaká taková kampaň je určitě dobrý nápad, i video jako formát, ale to provedení není úplně šťastné.

Pro mě to video bylo do určité míry symbolem české debaty o EU jako takové - Brusel a jeho fungování v něm vystupuje jako něco vzdáleného, nesrozumitelného a cizího, o co vlastně není zas tak moc stát. Ty kromě evropské politiky jako takové pečlivě sleduješ právě i tu debatu o ní tady doma. Mění se nějak?

Řekla bych, že v České republice teď roste poptávka po informacích o tom, co se tedy v tom Bruselu děje. Svým způsobem za to může bohužel migrační krize. Na druhou stranu - ona je to pravda, že Brusel je obrovský, nepřehledný, a lidem trvá měsíce a roky, než pochopí, jak funguje evropská politika nebo instituce. Takže v tomhle to veřejné mínění nejde úplně změnit.

Co mě ale mrzelo bylo, že v tom videu nezaznělo, že Brusel není jenom po lidi, kteří dělají politiku, zajímají se o politiku, studovali mezinárodní vztahy a tak podobně. Je to místo pro odborníky z jednotlivých oblastí, ajťáky, lidi, kteří se zabývají zemědělstvím, zdravotnictvím. Právě odborníky z praxe, se znalostí konkrétní problematiky, Brusel potřebuje. A to video to vůbec nevychytalo.

Zmínila jsi rostoucí poptávku po informacích, já si jí všímám i v souvislosti s nástupem evropské environmentální agendy. Z mého pohledu je ta debata ale nadále motivovaná tak trochu reakčně - touhou zjistit, co EU rozhodne, čemu se budeme muset přizpůsobit. Vnímáš to podobně?

Vnímám, a bohužel je to tím, jak o tom komunikují naši politici. Když jsi zmínil to klima: vlastně to jediné, co od začátku koronavirové krize slyšíme z vlády, je, že se musí zastavit evropský Green Deal. A ten český zvyk spíš reagovat na to, co se stane, se netýká jen veřejné debaty, ale i politické úrovně.

Co tím myslíš?

My čekáme na to, co vymyslí Evropská komise. Která přitom nechrlí legislativní návrhy jen tak, jak ji napadnou. Vždycky za nimi stojí nějaká skupina členských států nebo jiná vlivová skupina, která se snaží něco prosadit. A my čekáme, co se toho vyvrbí, načež se tu legislativu snažíme ohnout tak, aby nám to tady doma napáchalo - a teď trochu přeháním - co nejméně škody. Takový přístup je úplně špatně, a promítá se samozřejmě i do veřejného prostoru, kde pak panuje přesvědčení o diktátu z Bruselu. Souvisí to také s tou už zmiňovanou rolí byznysu nebo lobbingu.

Vidíš někde pokusy o zlepšení?

Ano, trochu se to snaží změnit čeští europoslanci, těch 21 politiků, kteří byli zvoleni v květnu 2019. Jsou poměrně aktivní, uvědomují si informační deficit mezi evropskou a českou úrovní. A zároveň jakmile se legislativní návrhy dostanou k nim na stůl, už je pozdě, to vyplývá z povahy evropského zákonodárného procesu.

Za dva roky bude Česko předsedat Evropské radě, což bývá pro členské státy většinou příležitost propagovat jak svou zemi a agendu v EU, tak naopak i přiblížit EU vlastním občanům. Program českého předsednictví teprve vzniká, jsou ale nějaké indicie, na co by se mohl soustředit?

Úřad vlády k tomu už spustil veřejnou konzultaci a je vidět, že jim záleží na tom, aby to celé proběhlo tak nějak se ctí. Jednou z priorit bude určitě jednotný vnitřní trh a odbourávání jeho bariér. To je téma, které se Česko snaží prosazovat dlouhodobě, a je to tak správně, protože pro nás je vnitřní trh základním principem evropské integrace. Že to bude číslo jedna, už teď zaznívá i z jednotlivých ministerstev.

Další téma, které už teď tak trochu „probublává", je digitální agenda. Česko si na ní tak trochu snaží postavit lepší reputaci. Aktivní je v tom zejména Ministerstvo průmyslu a obchodu, které se pokouší Česko dostat do role průkopníka umělé inteligence nebo i jednotného digitálního trhu.

Jsou nějaká témata, které Česko takříkajíc „zdědí” po státech, které mají předsednictví ještě před námi, tedy třeba Německo nebo Francie?

Jedním z nich bude evropská soběstačnost, hodně důležité téma Francouzů. Teď je třeba velmi aktuální otázka soběstačnosti ve výrobě zdravotnických materiálů, ale půjde i o obecné vyhodnocení toho, co Evropská unie potřebuje, může vyrábět doma, a jak zařídit, aby jednotlivé dodavatelské řetězce byly co nejvíc evropské a co nejvíc bezpečné.

Jaké téma bys k tomu dodala ty sama za sebe? V čem má Česko expertizu, a mohlo by něčeho dosáhnout?

Já si myslím, že bychom mohli zapracovat na energetické agendě. A tím teď nemyslím nezbytně nízkouhlíkové technologie, ale spíš energetickou bezpečnost. V tuto chvíli se například velmi ostře debatuje o plynovodu Nord Stream 2 a Česko má velmi zajímavou pozici jakožto stát, kterého se to přímo dotýká, zároveň ale není energeticky ohrožen, jako je tomu třeba v případě Polska. Mohli bychom tak i navázat na naše předchozí předsednictví v roce 2009, během kterého byla energetika také klíčovým tématem. Zrovna totiž probíhala plynová krize kvůli politickému pnutí na Ukrajině, a nám se ji podařilo velice dobře zvládnout. Udělali jsme si tím docela dobré jméno. A podobně by mohla zafungovat i otázka východního partnerství a rozšiřování EU. Pro Česko je to tradiční, a navíc velmi hodnotově postavené téma, které jiné státy příliš nezajímá.

Zmínila jsi to předsednictví v roce 2009, se kterým se pojí i řada spíš negativních vzpomínek: v jeho průběhu padla vláda, kvůli skandálu firmy, která zajišťovala ozvučení českých akcí, skončilo devět lidí ve vězení, několik členských zemí se cítilo dotčených oficiálním uměleckým dílem Davida Černého. Jak to napodruhé uchopit lépe?

Já si myslím, že navzdory těmhle nešťastným událostem jsme v Evropě nechali poměrně dobrý dojem, a na něm můžeme stavět. Co bychom ale měli udělat rozhodně lépe, je to, využít příležitosti a dostat do Česka zajímavé osobnosti a firmy. Není to jen vrcholná politická událost, ale také byznysová.

Když vloni předsedalo EU Rumunsko, konal se jeden z klíčových summitů v Sibiu, malém historickém městě dost daleko od metropole. Místní z toho byli nadšení. Je předsednictví šancí i pro české regiony?

Určitě ano, setkala jsem se například s návrhy na to, aby místem pro různá setkání nebyla jen Praha, ale třeba i Ostrava nebo Brno. A bylo by dobré, kdyby předsednictví česká vláda využila jako jakousi ukázku toho, že „Brusel" není žádný diktát, ale že je to těleso založené na sice složitých, ale demokratických postupech. Jejich část se na krátkou dobu přenese fyzicky do Česka, to je výborná příležitost je přibližovat a vysvětlovat.

Ještě jednu věc považuji za naprosto zásadní. V roce 2009 předsednictví vygenerovalo velký počet velmi schopných lidí. Úředníci, kteří se do něj zapojili, získali obrovské zkušenosti s vyjednáváním velkých mezinárodních dohod. Státní správa se na ně ale potom vykašlala. A to si podruhé nemůžeme dovolit. Musíme je udržet ve veřejném sektoru, dobře je zaplatit, posílat je do Bruselu - o tom už jsme mluvily. Ministerstva a další úřady už začaly s nábory a mě moc těší, že se tam do velmi zajímavých pozic dostávají mladí lidé.

To se částečně týká jedné z informací, které se o předsednictví už dostaly na veřejnost, a to je fakt, že je plánované v dost úsporném módu. Má stát zhruba 1,2 miliardy korun, pro menší státy, jako jsme my, se přitom většinou počítá s rozpočtem zhruba o třetinu větším. Odborníků, kteří by měli půl roku řídit celou unii, chce mít dokonce méně než nejmenší členské země. Věříš opravdu tomu, že ten personální bonus, nebo jak to nazvat, vznikne?

Je pravda, že z toho schváleného rozpočtu opravdu jde zaplatit jen strašně málo lidí. Doufám, že dojde ještě k nějaké změně, a ať bude tou dobou v české vládě kdokoliv, tak nějaké peníze ještě najde. V tuto chvíli to pro vládu rozhodně priorita není.

Premiér - bylo to myslím v reakci na nápad ministra Karla Havlíčka - si letos v létě pochvaloval možnost uspořádat takzvané „online předsednictví”. I to by měla být jedna z cest k úspoře peněz. Opozice i někteří experti to ale kritizují, připomínají například nepostradatelnost osobních schůzek a jednání na cestě k politickým kompromisům. Jak zatím rozumíš tomu premiérovu nápadu?

Já ten nápad chápu. Spousta jednání se dá udělat online, teď během koronaviru tak funguje celá Evropská unie. A u některých méně důležitých schůzek - proč ne. Ale vést takto celé předsednictví rozhodně nejde. Mohla by se ale najít nějaká rovnováha, využít ten boom digitálních technologií, to, že se s nimi lidi naučili pracovat, zvykli si na ně. Na druhou stranu EU už je těmi online schůzkami docela unavená a nemyslím si, že po dalších třeba čtyřech online měsících bude někdo ochotný trávit další dlouhé dny civěním do obrazovek, namísto osobních schůzek. Všichni se těší, jak se budeme potkávat a vyjednávat osobně.

Předsednictví bude probíhat také v politicky značně napjaté době: krátce po parlamentních volbách, v čase komunálních voleb a během prezidentské kampaně před prezidentskými volbami v roce 2023. Jak to všechno může politické klima ovlivnit?

Já věřím, že až budou příští rok parlamentní volby, bude už jasno, co a jak se bude během předsednictví odehrávat. A že tedy politika předsednictví moc neovlivní. Nejtěžší práci odvádějí úředníci.

Trochu to ale otočím - já totiž doufám, že předsednictví by se mohlo stát tématem předvolebních kampaní. Že by se ho mohla chytnout opozice, která je v Evropě dost aktivní, jsou od ní slyšet kritické hlasy třeba právě kvůli tomu úspornému předsednictví. Kdyby toho využili v rámci kampaní, to by se mi líbilo.

V poslední otázce si dovolím být trochu osobní: ty toho o evropské politice víš skutečně hodně, zabýváš se jí a píšeš o ní na Euractivu každý den. Šla bys sama pracovat třeba do institucí?

Většina lidí mě zná jako někoho, kdo si z evropských institucí dělá srandu a je k ní často skeptický. Myslím ale, že v nějakém horizontu třeba pěti nebo deseti let bych do toho asi i šla. Musela bych ale cítit, že je po člověku, jako jsem já, nějaká poptávka.

A do té doby - jaký je tvůj profesní cíl?

Zlepšit informovanost o EU. A to nejen mezi lidmi, ale aby ji chápali politici, zástupci českého byznysu. Už nyní tam vnímám určité zlepšení. Někdy stačí, aby se objevila zajímavá osobnost, která pak přitáhne i ostatní, v byznysu je to například Radek Špicar. A ve státní správě se to podle mě zlepšuje částečně i s generační obměnou. Ale je to ještě hodně práce. A teď mám tak trochu pocit, že mi tenhle konkrétní cíl zabere zbytek života.