Vítězství demokratického kandidáta Joea Bidena v amerických prezidentských volbách je nejvýznamnější událostí světové klimatické politiky od konce roku 2015, kdy byla přijata Pařížská dohoda. Kdo a jak řídí klimatickou agendu ve Spojených státech je pro zbytek světa zásadní – a to nejen kvůli pozici USA jako druhého největšího producenta emisí oxidu uhličitého na světě.
Pokud jde o morální povinnost v klimatických otázkách rázně jednat, ještě relevantnější je fakt, že Spojené státy jsou vůbec největším historickým znečišťovatelem – podle serveru Our World in Data mají na svědomí celých 25 % světových emisí CO2 od roku 1751 (EU ovšem nezůstává příliš pozadu: evropská osmadvacítka dodnes způsobila 22 % všech světových emisí).
Přístup k antropogenním změnám klimatu (či vůbec uznání jejich existence), a potažmo představy o adekvátní reakci Spojených států, patřily bezpochyby mezi nejpropastnější odlišnosti Trumpovy a Bidenovy kampaně. U některých dalších zásadních témat, jako je mezinárodní obchod či transatlantické vztahy, byly neshody mezi oběma kandidáty spíše formální než obsahové; v otázkách klimatu si však lze těžko představit větší rozdíly. Konkrétně Donald Trump v průběhu svého volebního období zpochybňoval podíl lidské činnosti na změnách klimatu, a to celou řadou zavádějících až vysloveně nepravdivých výroků.
V roce 2017 prezident Trump prohlásil, že pařížská dohoda poškozuje americkou ekonomiku a Spojené státy se proto stanou první zemí, která od dohody odstoupí; ironickou shodou okolností tento krok nabyl platnosti až 4. listopadu 2020, tedy den po posledních prezidentských volbách. Trump také opakovaně blokoval formální projednávání klimatických otázek na vlivných mezinárodních fórech včetně summitů skupin G7 a G20.
Trumpova neochota zabývat se ochranou životního prostředí se netýkala jen zahraničních vztahů USA. Prezident za čtyři roky vládnutí zásadně oslabil federální Agenturu pro ochranu životního prostředí, propagoval oživování amerického uhelného průmyslu (především v apalačské oblasti) či povolil těžbu ropy a zemního plynu v rozlehlých částech dříve chráněných území, mimo jiné v nedotčené přírodě v Arktické národní přírodní rezervaci na Aljašce.
To vše naznačuje, že pokud chceme v první řadě udržet nárůst globální teploty ve zvládnutelných mezích (podle konkrétních ambicí do 2 nebo 1,5 °C oproti období před průmyslovou revolucí), už samotná Trumpova prohra by měla přinést úlevné vydechnutí. Joe Biden a jeho komplexní legislativní návrhy a předvolební sliby jsou však mnohem víc než jen „ne-Trump“.
Pro pochopení významu Bidenova vítězství pro budoucnost globální klimatické politiky je třeba prozkoumat jak způsob, jakým o tématu mluvil během kampaně, tak konkrétní kroky, které již od svého zvolení vykonal – především ustanovení Johna Kerryho svým „klimatickým carem“. Tyto kroky v souhrnu naznačují ambiciózní příslib, který vláda Joea Bidena pro americkou klimatickou politiku znamená. V uvádění těchto idejí do praxe bude nicméně Biden a jeho tým na domácí scéně čelit nelehkým výzvám v podobě těsně rozděleného amerického Senátu a množství Trumpem jmenovaných konzervativních soudců na všech úrovních amerického soudnictví.
„Green New Deal“ to úplně není – ale skoro
Joe Biden během kampaně představil ambiciózní klimatickou agendu. Řadu návrhů, byť ne všechny, přejal přímo z tzv. Zeleného nového údělu – Green New Deal, dokumentu představujícího obecnou vizi udržitelné transformace celé společnosti, jejž vytvořila americká progresivní občanská hnutí a levicově orientovaní mladí demokraté v čele s Alexandrií Ocasio-Cortez.
Z rozsahu a ambicióznosti Bidenovy klimatické politiky je zjevné, s jakou vážností bývalý viceprezident k problému přistupuje. Mezi jeho hlavní klimatické cíle patří bezuhlíková elektrická síť do roku 2035 (v současnosti pochází ze zemního plynu a uhlí asi dvě třetiny americké elektřiny) a uhlíkově neutrální americká ekonomika do roku 2050. Vzhledem k tomu, že čtyři pětiny energie vyrobené a spotřebované v USA v současnosti pocházejí z fosilních paliv, nepůjde o nijak malý úkol.
Jako cestu k dosažení těchto vysokých met Biden navrhuje celou řadu federálních investičních plánů v souhrnné hodnotě 2 biliony dolarů. Tři základní priority jeho plánu – pravidla, investice a spravedlnost – jsou přímo převzaté z Green New Deal: „přísná pravidla, která urychlí dekarbonizaci klíčových sektorů jako je elektřina, stavebnictví a doprava; rozsáhlé veřejné investice do čisté energie, zelené infrastruktury či ohrožených komunit, které zároveň vytvoří množství pracovních míst; a celkový důraz na spravedlivou transformaci, aby se nejohroženějším komunitám – ať už na ně nejvíc dopadá klimatická změna či důsledky přechodu na čistou energetiku – dostalo největší podpory.“
Právě v důrazu na spravedlnost se ukazuje vliv nové demokratické levice na Bidenovy environmentální plány, a zároveň snaha budoucího prezidenta vyjít vstříc tomuto segmentu svých, často mladých, voličů. Navrhované přerozdělování se týká nezanedbatelných částek: Biden slibuje poslat 40 % federálních zelených investic do oblastí zvláště ohrožených dopady klimatické změny jako jsou silnější záplavy, sucha či požáry.
Joe Biden, věrný tvrzení Billa Clintona, že Američané se nejvíc ze všeho starají o svou ekonomickou situaci, své klimatické ambice důrazně spojuje s plány na oživení amerického hospodářství, především průmyslového sektoru. Biden chce využít těžkou váhu federálních investic k tomu, aby ve velkém podpořil americkou produkci zelených technologií (solárních panelů, součástek do čističek odpadních vod, hybridních/elektrických automobilů apod.), čímž by zároveň vznikala pracovní místa v amerických továrnách. Biden se také nijak netají tím, že by americký zelený průmysl neváhal chránit před dovozem z EU a Asie prostřednictvím dovozních cel.
Biden svou zelenou revoluci zkrátka plánuje provést v Americe, skrze Američany, a především pro Američany.
John Kerry – Bidenovo eso v rukávě
Nedávno ohlášené ustanovení Johna Kerryho Bidenovým „zvláštním prezidentským vyslancem pro klima“ je dalším ukazatelem toho, jak velkou pozornost čerstvě zvolený prezident klimatu věnuje. John Kerry je zkušený a všeobecně respektovaný veterán nejvyšších pater americké politiky: v Senátu sloužil 28 let, předsedal významnému senátnímu výboru pro zahraniční vztahy a mimo jiné prosazovalvýznamný, byť nakonec neúspěšný, návrh zákona, který by vytvořil federální systém obchodu s emisními povolenkami.
V druhé Obamově vládě byl Kerry ministrem zahraničí; především v tomto období si vybudoval důvěru na poli mezinárodních vyjednávání o klimatu. V roce 2015 vedl americký tým během jednání v Paříži, a na výsledné podobě dohody, první svého druhu, měl lví podíl. Kerry dovedl Spojené státy i k podpoře dalších mezinárodních úmluv, mj. na ochranu světové biodiverzity či oceánských ekosystémů. John Kerry nepochybně zvládne navázat tam, kde před čtyřmi lety skončil, a pokračovat společně s dalšími světovými lídry v multilaterálním vyjednávání o klimatu.
Kerryho formální role v Bidenově administrativě je neméně důležitá. Coby „klimatický car“ bude mít stálé místo v Národní bezpečnostní radě, tedy nejvyšším orgánu, který mají američtí prezidenti pro otázky národní bezpečnosti k dispozici. Je to poprvé, kdy se klimatická agenda dostává do tak blízkého okruhu prezidentových bezpečnostních poradců. Jak uvedl sám John Kerry, jde o jasný signál, že Bidenova vláda bude ke klimatické změně přistupovat jako k „závažné hrozbě pro národní bezpečnost, kterou skutečně je“. Americká veřejnost obvykle věnuje větší pozornost problémům, které jsou vládou jasně označeny jako „hrozby“, právě proto má i oficiální uznání bezpečnostního rozměru ve vnímání klimatické změny takový význam.
Bidenův tým také během příprav na převzetí vlády naznačil možnost vytvoření zcela nového úřadu, který by měl koordinovat klimatickou politiku a ochranu životního prostředí v rámci USA. Nejvýraznější osobností zvažovanou tuto roli je guvernér státu Washington Jay Inslee, který v záplavě demokratických prezidentských kandidátů do voleb roku 2020 vyčníval velkým důrazem na bezodkladné řešení klimatické krize. Jeho zvolení do úřadu implementujícího Bidenovu domácí agendu by dále potvrzovalo klimatické ambice nově zvoleného prezidenta.
Bouřlivé vody americké domácí politiky
Joe Biden představil v otázce klimatu extrémně ambiciózní plány jak na domácí, tak na mezinárodní scéně, a své sliby podepřel nominací Johna Kerryho. Jaká je však pravděpodobnost, že se mu klimatické plány opravdu podaří uskutečnit ve slibovaném rozsahu?
První výzvou budou překážky pramenící z polarizace americké politiky a těsného rozdělení obou komor Kongresu. Ve Sněmovně reprezentantů si udrží mírnou většinu demokraté, zatímco Senát v tuto chvíli ovládají republikáni v poměru 50-48 a předpokládá se, že si těsnou převahu udrží i po dvou dodatečných volbách ve státě Georgia, které proběhnou v lednu. Návrhy zákonů musí schválit obě komory, řada z Bidenových klimatických plánů by proto mohla ztroskotat právě kvůli odporu konzervativců v Senátu. Prezident má sice možnost Kongres obejít prostřednictvím tzv. exekutivních nařízení, to je nicméně nestandardní postup – a navíc tato nařízení mohou být velmi snadno zneplatněna hned dalším prezidentem.
Pokud by Biden prosazoval environmentální reformy pomocí exekutivních nařízení, velmi pravděpodobně by se setkal také s tvrdým odporemu soudů, které jsou v USA vůči přílišnému vměšování výkonné složky v legislativní proces velmi ostražité. Spor by se pak mohl dostat až k Nejvyššímu soudu, kde konzervativně smýšlející soudci převažují v poměru 6-3 (tři konzervativce stihl za jediné volební období jmenovat právě prezident Trump). Tam by Bidenovy reformy mohly být zrušeny ne kvůli závadnému obsahu, ale kvůli způsobu jejich schválení, jejž by Nejvyšší soud mohl prohlásit za „překročení pravomoci vlády“.
Zdá se tedy, že nejlepší strategií pro Bidena bude jít cestou kompromisu a pokusit se skrze pečlivě zacílené ústupky získat na svou stranu několik republikánských senátorů, kteří jsou environmentálním zákonům v zásadě nakloněni (především senátorky Susan Collins a Lisu Murkowski). Zákon přijatý oběma komorami Kongresu by měl oproti exekutivním nařízením nesrovnatelně větší šanci před americkými soudy obstát. I tato taktika ovšem může selhat: Biden se totiž bude zároveň nacházet pod silným tlakem ze strany levicovějšího křídla Demokratické strany, pro něž je nedůvěryhodný už kvůli svému věku (skutečně bude nejstarším americkým prezidentem v historii) a celoživotnímu politickému centrismu. Je zřejmé, že na domácí scéně bude Biden muset předvést velkou zručnost v hledání kompromisu, pokud chce své environmentální sliby zrealizovat.
Také v mezinárodních politických vodách čekají Ameriku a její klimatické ambice jisté překážky, a to i s Johnem Kerrym u kormidla. Vybudovat mezi suverénními státy důvěru trvá roky, zničit ji však lze během chvilky; v tomto směru je ztráta důvěryhodnosti a reputace tou nejničivější a nejvíce dlouhodobou škodou, již za sebou zanechává Trumpova politika „Ameriky na prvním místě“. I kdyby další země věřily, že Biden bere nutnost podniknout zásadní kroky ke zbrzdění klimatické změny skutečně vážně, nemají nyní žádnou jistotu, že vítěz dalších voleb v roce 2024 závazky dodrží.
Bidenovým a Kerryovým úkolem tedy není pouze „odvolat, co Trump odvolal“, což bude samo o sobě náročný proces – musí také přesvědčit americké občany i celý zbytek světa, že odhodlání s klimatickou změnou bojovat vydrží déle než jedno volební období. Doufejme, že se jim to podaří.
(Z anglického originálu přeložila Sára Foitová)