Rezilience jako všelék: co to vlastně znamená?

Neustále se proměňující hybridní hrozby dnes již nedílně patří k bezpečnostním výzvám, jimž čelí státy po celém světě. V současném bezpečnostním diskurzu se objevuje pojem tzv. konfliktů šedé zóny, kdy mizí jednoznačná hranice mezi mírovým stavem a válkou. Z povahy hrozeb tzv. šedé zóny – navíc ještě umocněných pokročilými komunikačními technikami – nicméně vyplývá, že si již žádná země nemůže dovolit je nadále ignorovat. Masové rozšíření sociálních médií umožňuje cizím aktérům přímo komunikovat s populací kterékoli země, čímž moderní informační války, fake news a trolling – jevy prohlubující polarizaci a erozi vzájemné důvěry uvnitř společnosti i mezi občany a politickým vedením země – získávají nebývalou sílu. Dezinformační kampaně mají schopnost zásadním způsobem oslabit politické vedení i ochotu společnosti bránit stát a základní demokratické hodnoty. Hybridní útoky proto nemusí vždy cílit přímo na stát a státní správu, ale mohou ohrožovat i občanskou společnost či cílit na nevládní organizace a soukromé podniky v oblasti zdravotnictví, produkce potravin, energií a dalších základních služeb.

Útokům dnes čelí státy i společnosti

V nové geopolitické realitě sofistikovaných hybridních hrozeb a strachu z hybridní války se pozornost obrací zpět k národní a světové bezpečnosti. Často se zmiňuje, že tzv. rouge states (česky „darebácké státy“, tedy státy nedodržující mezinárodní právo) i další nepřátelské subjekty jsou schopné podnikat hybridní útoky proti kterékoli zemi, mnohdy aniž by bylo možné odhalit jejich identitu. Do těchto taktik spadají kybernetické útoky, dezinformační kampaně, ekonomické či energetické vydírání, diplomatický nátlak např formou tzv. „diplomacie dělových člunů“ a další narušující aktivity nebo fyzické sabotáže. Cílem je vždy zasáhnout slabé místo, narušit politickou stabilitu a oslabit národní soudržnost, aniž by došlo k vyprovokování plnohodnotného válečného konfliktu. Hybridní hrozby mohou, ale nemusí cílit přímo na stát a veřejnou správu. Podobné taktiky a strategie nejsou z historického hlediska ničím novým, společnosti jsou však dnes narušujícími aktivitami a informačními kampaněmi výrazně více ohroženy i ve srovnání s dobou před pouhými několika lety.

 Závislost na digitálních systémech tak v dnešním vysoce propojeném světě znamená významné ohrožení suverenity.

Hlavním důvodem je vysoká míra závislosti běžného provozu na internetu a pokročilých technologiích. Kybernetické útoky na citlivé informační systémy nebo infrastrukturu mají potenciál paralyzovat celou společnost na dlouhé časové úseky. V moderních společnostech se tak z řady životně důležitých systémů, často vlastněných a spravovaných soukromými firmami, stala slabá místa, která na jednu stranu potřebují silnou ochranu, zároveň jsou však mimo kontrolu státu. Nabízí se tak otázka, nakolik je zvýšení jejich efektivity vykoupeno zvýšením společenské zranitelnosti. Dokonce i farmy jsou často do velké míry digitalizované a bez informačních technologií nejsou schopny fungovat: většinu techniky, včetně například traktorů, lze ovládat i vypínat dálkově. Závislost na digitálních systémech tak v dnešním vysoce propojeném světě znamená významné ohrožení suverenity.

To vše představuje závažná bezpečnostní rizika, s nimiž si demokratické státy musí poradit, aniž by zároveň opustily principy otevřené společnosti a aniž by docházelo k porušování mezinárodního práva a norem. Jednotlivé země musí vybalancovat řešení hybridních hrozeb a tzv. konfliktů šedé zóny s udržením demokratických procesů a silných mezinárodních institucí. V politických debatách se této problematice dosud nevěnovala pozornost, především kvůli zaměření na východní hrozbu a širšímu geopolitickému kontextu.

Obezřetnost velí reflektovat i vlastní chování

Je proto nutné se ptát, jak se demokratické země mohou bránit hrozbám a krizím, aniž by přitom pošlapávaly demokratické a mezinárodní instituce, které mají chránit. V současnosti silně rezonuje názor, že je třeba budovat a posilovat rezilienci. I to je však potenciálně problematické a tento politický koncept je nutné přinejmenším kriticky zkoumat.

Prvním krokem je zhodnocení současné situace. Mezinárodní organizace jako Evropská unie, NATO nebo v nedávné době vzniklá centra excelence často zdůrazňují, že země jako Rusko, Čína nebo Írán používají nástroje hybridní války. To je samozřejmě fakt. Pokud však zároveň nejsme ochotni stejným metrem zkoumat i chování západních států, hrozí nám návrat k rétorice studené války. Například nátlak USA proti Dánsku v otázce Grónska nebo „diplomacie dělových člunů“ uplatněná proti Venezuele jsou dva nedávné incidenty, které rovněž spadají do kategorie hybridních hrozeb. Úkolem demokratických států je dodržovat mezinárodní právo a normy bez ohledu na to, že některé jiné státy je porušují. V tomto mají zásadní úlohu instituce jako OSN, Mezinárodní trestní soud a Mezinárodní soudní dvůr. Akty agrese některých států neopravňují západní země k tomu, aby zavrhly zavedené normy a uchýlily se k praktikování mocenské politiky.

Například nátlak USA proti Dánsku v otázce Grónska nebo „diplomacie dělových člunů“ uplatněná proti Venezuele jsou dva nedávné incidenty, které rovněž spadají do kategorie hybridních hrozeb.

V aktuální napjaté geopolitické situaci hybridní hrozby a potenciál budoucích válek jen posilují všudypřítomný strach z eskalace. Účinná analýza a boj s hybridními hrozbami jsou proto zásadní pro udržení dlouhodobé bezpečnosti a stability. Často zaznívá, že státy a mezinárodní organizace by měly na tyto hrozby reagovat tím, že budou „budovat“ či „posilovat“ svou rezilienci. Příznivci tohoto názoru rádi propagují rezilienci jako všelék na veškeré bezpečnostní problémy dneška. V nejlepším případě si lze pod reziliencí představit snahu o vytvoření víceúrovňového systému správy, na němž se podílejí všichni klíčoví aktéři od vlády až po jednotlivce. Takový systém by pak ideálně propojil všechny zainteresované strany – ty vládní i ty z řad občanské společnosti – ve spolupráci na posilování kritické infrastruktury, zlepšování kybernetické bezpečnosti, zvyšování mediální gramotnosti a psychologické odolnosti a posilování důvěry veřejnosti v demokratické instituce.

Rámováním diskurzu kolem rezilience se odpovědnost přesouvá na jednotlivce

Představa zvyšování rezilience států, společností a jednotlivců je přirozeně přitažlivá, odborníci a odbornice k ní nicméně mají vážné výhrady. Přestože má v politickém diskurzu skvělý zvuk, samotný koncept rezilience je rozporuplný: jednak rozmělňuje odpovědnost mezi různé aktéry a úrovně a jednak předpokládá správní model, který závisí na dobrovolné účasti a zároveň přesouvá tíhu odpovědnosti na jednotlivce. Rezilienci lze dokonce považovat za formu neformálního vládnutí – specifický způsob řízení a kontroly populace v demokratických společnostech. Připravenost, uvědomělost a průběžné monitorování situace i vlastní schopnosti reagovat na nejrůznější hrozby slouží jako nástroj sociální a politické kontroly. Rezilience se tedy stává systémovým, programovým pojetím společnosti a bezpečnosti.

Často je přitom nejasné, kde leží primární odpovědnost, a předpokládá se, že břímě odpovědnosti i vloženého úsilí ponesou v první řadě jednotlivci. V několika severských zemích už jsou plošně distribuovány vládní příručky s instrukcemi, jak si poradit bez pomoci státu, například ve Švédsku brožura „Co dělat, když nastane krize nebo válka“ (dostupná i v angličtině pod názvem „In Case of Crisis or War“). Ty obsahují řadu doporučení od toho, aby měl každý doma zásobu pitné vody na celý týden, až po rady, jak se o sebe postarat, pokud dojde k výpadku základních služeb. Vidíme, že současný diskurs o společenské rezilienci tlačí na individuální aktivaci a přenášení odpovědnosti na občany, v zásadě jde o neoliberální přístup k řešení společenských problémů. Namísto hledání kolektivních řešení je tedy tíha odpovědnosti kladena na jednotlivce spolu se společenským očekáváním, že bude „dobrým, soběstačným občanem či občankou“ a nikoli zátěží pro systém.

Válečná připravenost byla v dřívějších dobách zcela mimořádným stavem v lidském i občanském životě. V konceptu rezilience ale nyní societální a národní bezpečnost splývají v jeden celek, a civilní a válečná připravenost se stávají konstantně přítomným aspektem běžného života.

Obecně vzato současné pojetí obrany nese prvky tzv. společenské bezpečnosti (societal security), rezilience a neoliberálního režimu vládnutí. To vše ukazuje na přesouvání bezpečnostních témat z jejich tradičního těžiště ve vztahu stát-občan do vztahů mezi jednotlivými občany. Zároveň ze zorného pole mizí zásadní rozlišení mezi válkou a mírem i mezi stavem krize a stavem bezpečí. Válečná připravenost byla v dřívějších dobách zcela mimořádným stavem v lidském i občanském životě. V konceptu rezilience ale nyní societální a národní bezpečnost splývají v jeden celek, a civilní a válečná připravenost se stávají konstantně přítomným aspektem běžného života. Život v permanentním strachu a stavu pohotovosti je navíc dokonalou živnou půdou pro další sekuritizaci a militarizaci společnosti. Z toho samozřejmě nevyplývá, že bychom měli být naivní a ignorovat potenciální hrozby. Měli bychom si však aktivně uvědomovat bezpečnostní logiku: bezpečnostní zájmy často umožňují přijímat mimořádná opatření; pokud se s nimi operuje až příliš často, hrozí oslabování veřejné debaty a demokratických institucí.

Rezilience je přirozeně v souladu s decentralizací, komunitní akcí a lokálním fungováním společnosti. Když se však aplikuje do sféry národní a mezinárodní bezpečnosti, vidíme, že s sebou přináší nové funkce i způsoby vládnutí. Žijeme v éře polykrize, v průsečíku několika současně probíhajících krizí. Zaměření velké části pozornosti na národní a mezinárodní bezpečnostní otázky může vést k vytěsnění jiných problémů: pozornost strhávají mimořádné události a nebezpečná budoucnost, zatímco probíhající „plíživé“ krize jako je klimatická změna, rostoucí životní náklady nebo rozpad veřejných financí zůstávají stranou. Budování societální rezilience jako odpovědi na hybridní konflikty tak s sebou nese dva vzájemně provázané problémy. Zaprvé může docházet k ignorování každodenních potíží populace a upozaďování civilních krizí ve prospěch válečných příprav a obrany před nepřátelskými aktéry. Zadruhé pak militarizace společnosti a válečná připravenost umožňují neustálé monitorování a „vylepšování“ státu, společnosti i jednotlivých občanů v zájmu národní bezpečnosti.

Je nutné porovnat přínosy a náklady rezilience pro demokracii

Mohlo by se zdát, že zvyšování rezilience je praktický, pragmatický a apolitický koncept pro posílení národní bezpečnosti a jako takový má v zásadě neomezené uplatnění. Rezilience je však ve své podstatě politická a je nutno ji kriticky zkoumat: kdykoli se s ní ve státní politice a politickém diskurzu operuje, je třeba jasně vysvětlit, jak má být organizována – kdo je za zajištění rezilience odpovědný, jaké úrovně bezpečnosti chceme dosáhnout a jakým způsobem, jaké to s sebou nese náklady a v jakém časovém horizontu? Jedině skrze podrobné zkoumání a veřejnou debatu lze zjistit, jakou cenu otevřené demokratické společnosti, jež chceme chránit, za zvýšenou rezilienci v konečném důsledku zaplatí.