Památník v Letech je i bojem o důstojnost současných Romů a Romek

Na jaře 2024 byla česko-romská společnost svědkem historické události. Na místě bývalého koncentračního tábora v Letech u Písku se téměř po 80 letech od konce druhé světové války slavnostně otevřel Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách. Cesta k jeho otevření nebyla jednoduchá, především kvůli faktu, že na místě fungoval desítky let vepřín jako dehonestující připomínka nezájmu o památku obětí genocidy i romské rodiny přeživších. Během dlouhého předchozího období jsme byli svědky neúnavné snahy potomků přeživších Romů v čele s Čeňkem Růžičkou a dalších aktivistů a podporovatelů o odstranění vepřína a důstojné uctění památky obětí.  Byli jsme ale také svědky systémového vytěsňování, zpochybňování i individuálního popírání rasové perzekuce Romů a Romek, které v důsledku vedlo k ponižujícímu vnímání Romů jako méněcenných občanů a občanek české společnosti.

Za tím vším nelze udělat tlustou čáru pouhým vybudováním památníku. Není totiž jen prostou připomínkou minulosti, vůči které splácí česká společnost Romům (a i sama sobě) dluh. Krom toho, že památník připomíná utrpení romských žen, mužů a dětí, je také veřejným aktem, manifestací politického postoje, v němž politická reprezentace vyjadřuje uznání holokaustu českých Romů a Sintů a do určité míry se zavazuje jej zahrnout do širšího narativu druhé světové války. Aby se tak mohlo stát, je potřeba zahrnout informace o osudu českých Romů a Sintů do školních učebnic, a to nejlépe tak, aby z nich nevypadli Romové jako samotní aktéři dění, a to včetně jejich poválečného úsilí o veřejnou připomínku obětí holokaustu. Tyto snahy o důstojnou památku a vůbec uznání rasové perzekuce Romů jsou totiž neoddělitelnou součástí romských dějin a vyprávění o holokaustu Romů. Ne náhodou je vnitřní expozice Památníku, kterou připravilo Muzeum romské kultury, nazvaná „Paměť místa – místo paměti“. A ne náhodou bylo úsilí o odstranění vepřína a vybudování památníku označováno některými historiky a aktivisty jako „boj o paměť“.

Toto úsilí bylo ale také bojem o důstojnost a o to být jako Rom nebo Romka vyslyšen. Z paměti bychom neměli vymazat obraz zmíněného Čeňka Růžičky, jak s vytištěnými historickými dokumenty a rodinnými fotografiemi svých zahynulých příbuzných objíždí státní i mezinárodní instituce a politiky, aby je přesvědčil o důležitosti odstranění vepřína, a jak současně vysvětluje do médií proč je nutné zpochybňování či popírání holokaustu Romů odsoudit a v daných případech i trestně stíhat. On sám podal několik trestních oznámení, naposledy v roce 2018 na členy krajně pravicové strany SPD, Tomia Okamuru a Miloslava Roznera. Bojovnost a odhodlání Čeňka Růžičky tak mnohokrát zastřely ponižující fakt, že pro důstojné zpietnění místa v Letech musel nejdříve společnost přesvědčit, že Romové si takové uznání vůbec zaslouží.
Památník nám proto také připomíná, koho hlas jsme jako společnost dlouhá léta neslyšeli či slyšet nechtěli. A taky že tyto hlasy jsou ve společnosti přítomné i po tom, co už samotný památník stojí.
Doposud nevyslyšeným apelem je například odškodnění majetku, který byl perzekvovaným romským rodinám zkonfiskován či odebrán při internaci do koncentračních táborů. Otevřením tématu by mohla být nedávno vydaná studie historika Jiřího Smlsala, která o odebraném majetku českých Romů a Sintů přináší četné doklady a vznikla opět na podnět Čeňka Růžičky. To, zda se současné rodiny přeživších Romů, ve kterých vyrůstá už jejich třetí a čtvrtá generace, nakonec skutečně dočkají odškodnění své majetkové perzekuce, je otázka, kterou by se stát měl začít zabývat.

Vypořádat se s odškodněním romských žen

K citlivějšímu vnímání těchto hlasů a rozpoznávání postojů, které vedou k (současné) rasové diskriminaci Romů v České republice, má přispět i vládní přijetí definice antic*ganismu. Tuto definici jako specifickou formu rasismu vůči Romům ustavila v roce 2020 Mezinárodní aliance pro připomínání holocaustu (IHRA) a vyzvala své členské státy včetně ČR k jejímu přijetí. Je zřejmé, že ač samotná definice nezaručuje vymahatelnost potrestání projevů rasismu, uznání definice českou vládou má důležitou symbolickou váhu. Vláda tím přiznává, že Romové a Romky v České republice můžou čelit a také čelí různým projevům rasismu na každodenní bázi.
Aby se toto přijetí nestalo pouhým politickým a alibistickým aktem, je nutné symbolickou rovinu překlopit do řešení jednotlivých případů rasismu, jakož i silnějšího a jednoznačného odsouzení projevů rasismu ze strany vládních představitelů a představitelek, včetně zpochybňování válečného utrpení Romů. Vláda v zastoupení svých ministerstev musí podniknout kroky směřujících k nápravě dalších závažných pochybení, s nimiž se stát doposud důsledně nevypořádal nebo se s nimi potýká už desítky let. Jedním z takových případů je nucená sterilizace romských žen prováděná od konce 60. let v Československu.  
Jde o jeden z nejdrastičtějších zásahů vůči Romům a Romkám v Československu, který je přirovnáván k nacistickému zneužití eugeniky.[1] I přes ostrou mezinárodní kritiku politická reprezentace dlouhou dobu zpochybňovala závažnost lékařských zásahů a manipulace v rámci „sterilizační kampaně“ a odmítala odškodnit celoživotně poznamenané romské ženy. K veřejné omluvě došlo až v roce 2009, zákon umožňující kompenzaci byl po vlekoucím se vyjednávání přijat až o dvanáct let později, v roce 2021.

Úporná snaha o omluvu a odškodnění romských žen se tak zdá být završena. Ani v tomto případě si však nelze nevšimnout, jak těžké, a pro romské ženy ponižující, bylo přesvědčování vládních představitelů nejrůznějšími aktéry o závažnosti neřešeného problému a nutnosti se s ním vypořádat. Mluvčí mnoha romských žen příliš se stydících na to, aby veřejně vystoupily, se stala Elena Gorolová, která byla rovněž pod nátlakem a manipulací zdravotního personálu ve svých jednadvaceti letech nuceně sterilizována. V současné chvíli probíhá proces vyřizování žádostí, ale ani ten, jak se zdá, neprobíhá adekvátně k situaci postižených žen. Úřad ombudsmana upozornil v roce 2023 ministerstvo zdravotnictví na závažná pochybení při vyřizování žádostí, přičemž vychází z desítek stížností romských žen či pozůstalých, neboť některé z nich během vyřizování žádosti zemřely.[2] Ženy mohou zároveň žádat o kompenzaci jen do konce letošního roku 2024. Zákon je bohužel platný pouze pro poškozené romské ženy s českým občanstvím; Slovensko doposud zákon umožňující odškodnění nepřijalo.
 

Mít své místo a být vyslyšen

V kontextu politické snahy o nápravu křivd vůči Romům můžeme říct, že otevření Památníku holokaustu Romů a Sintů v Letech a rozhodnutí o odškodnění nuceně sterilizovaných romských žen představují významné historické milníky pro česko-romskou společnost. Tyto události nejenže uznávají utrpení a rasovou perzekuci Romů a Romek, ale také vybízejí k hlubšímu porozumění společenského postavení Romů a citlivějšímu vnímání porušování lidských práv a rozpoznávání rasové diskriminace.
Neměli bychom zapomínat, že Romové jako součást širší společnosti také utváří  její historii, byť bohužel často v pozici lidí bránících svá základní práva.

Ve veřejném prostoru bohužel nadále chybí širší debata o těchto rasisticky motivovaných praktikách a činech, které nelze rámovat jinými historickými událostmi týkajícími se i široké neromské části společnosti. Musíme o nich naopak uvažovat jako o specifické zkušenosti Romů, potažmo přeživších holokaustu, potomků přeživších, romských žen či dětí a jejich rodičů, kteří nadále čelí nejrůznějším formám odmítání a vyčleňování. Kdo jiný než právě ti, kterých se to týká, by měli dostat prostor sdílet své zkušenosti a být vyslyšeni.  
Těmto hlasům bychom měli naslouchat a současně vytvářet takové podmínky, ve kterých si Romové a Romky nebudou muset nejdříve obtížně vyjednávat rovnocennou pozici či přesvědčovat zbylou společnost o vlastní kredibilitě.