Životní prostředí jako téma a politický program je v České republice ve srovnání s mnoha jinými členskými státy Evropské unie stále upozaďováno. Ačkoli díky unijním opatřením i finanční podpoře došlo k řadě pozitivních změn, mnohé výzvy stále čekají na vyslyšení.
Text byl publikován v čtrnáctideníku A2 v čísle s názvem Středoevropské snění o Evropě, které vzniklo za podpory pražské kanceláře Heinrich-Böll-Stiftung.
V době nepříliš příznivé pro ekologii si ráda připomínám étos po listopadu 1989, kdy se považovalo za samozřejmé, že životní prostředí je důležitou hodnotou a jeho náprava jedním z hlavních úkolů obnovené demokracie. Země, pro jejíž ekonomiku byl klíčový těžký průmysl, bojovala s rozpadem lesních porostů v důsledku kyselých dešťů z elektrárenského spadu a zaplavat si v řece bylo nemyslitelné. Ostatně protesty proti kvalitě ovzduší na Teplicku se staly jedním ze spouštěčů sametové revoluce.
Revoluční atmosféra, v níž kvalita životního prostředí byla prioritou pro občanskou společnost i politickou reprezentaci, však vzala za své tváří v tvář divokému kapitalismu a prosazování volného trhu. Přesto v devadesátých letech proběhla série protestů – proti likvidaci Libkovic kvůli těžbě hnědého uhlí, proti budování jaderné elektrárny Temelín, proti kácení v kůrovcem postiženém Národním parku Šumava, proti prolomení těžebních limitů v Horním Jiřetíně. Zároveň ale od roku 1992 nabíral na síle ekonomický pragmatismus, jenž ekologické aktivisty řadil k extremistickým hnutím. V době vlád Václava Klause a Miloše Zemana se kvalita životního prostředí stala něčím, na co je třeba si nejdříve vydělat. Začalo být zřejmé, že propast mezi minulým a novým režimem nebude zdaleka tak hluboká, jak si mnozí v revolučním nadšení představovali.
Evropa pro klima
Skutečnost, že se Česká republika začala od roku 1996 připravovat na vstup do EU, se naštěstí stala motivací k větší ochraně životního prostředí. Možná nejviditelnějším dopadem se stalo zacházení s odpady: zmizely divoké skládky a Češi se naučili velmi dobře třídit. Nejdůležitější ale byly unijní nároky na kvalitu ovzduší.
Výchozí motivací evropské integrace byla potřeba společného trhu s uhlím a ocelí, nikoli stav přírody nebo dokonce klimatu. Už od roku 1973 ale vznikaly víceleté akční programy pro životní prostředí, stanovující legislativní návrhy a cíle evropské politiky v této oblasti. Jak známo, pro současnou podobu klimatické politiky je zásadní koncept udržitelného rozvoje, koncept uhlíkové neutrality a závazek, že se průměrná teplota na Zemi nezvýší o více než dva stupně Celsia. Koncepty je však třeba realizovat v praxi. Před Kodaňskou konferencí v roce 2009 oznámila EU cíl snížit své emise o 20 procent a podíl obnovitelných zdrojů na celkové spotřebě energie zvýšit na 20 procent – oboje do roku 2020. Cíl považovaný za ambiciózní až nesplnitelný se povedlo dodržet, a důkaz, že dlouhodobá evropská klimatická politika má naději na úspěch, byl na světě.
V té době už bylo Česko plnocenným členem Unie, při řešení konfliktů mezi ochranou životního prostředí a rozvojem ekonomiky nám tak nabízela pomocnou ruku evropská legislativa. Přesto na konci nultých let přetrvávala řada neřešených strukturálních problémů: velká energetická náročnost průmyslu, vysoké emise oxidu uhličitého, nedostatečně strukturovaná krajina, nepřirozená skladba lesů a jejich přezvěření, staré ekologické zátěže či úbytek zemědělské půdy v důsledku zastavování. Společný evropský prostor navíc přinesl i nové, nečekané problémy, jak ukázala třeba libčeveská kauza ilegálního dovozu odpadu z Německa v roce 2006.
Dotace a Green Deal
Kvalitu životního prostředí však neurčují pouze zákony chránící ohrožené druhy a jedinečná území či předpisy stanovící kvalitu ovzduší nebo vody, ale také finanční podpora poskytovaná pomocí fondů a dotací. Jedná se zejména o inovační fond, podporující mimo jiné technologie v oblasti obnovitelných zdrojů energie, či modernizační fond, který je plněn výnosy z emisních povolenek. Systém emisních povolenek z roku 2003 funguje na principu plateb za emise vypuštěné výrobci do ovzduší, přičemž postupně je celkové povolené množství emisí snižováno, a povolenky jsou tak čím dál cennějším zbožím (incidenty podobné tomu, kdy v roce 2011 hackeři ukradli nejen v Česku povolenky v objemu půl miliardy, už se snad nebudou opakovat). Jedním z nejnovějších unijních opatření je nástroj pro oživení a odolnost, který řeší útlum ekonomiky způsobený pandemií. Dobře známé jsou u nás operační programy Životní prostředí a Spravedlivá transformace.
Jedním ze základních stavebních kamenů evropského hospodářství je vedle takzvané kohezní politiky, vyrovnávající sociálně-ekonomické rozdíly mezi regiony, také společná zemědělská politika, jejímž smyslem je už od roku 1957 zvýšení produkce zemědělské výroby, stabilizace trhů a zajištění životní úrovně venkova – právě ona však vyvolává největší kontroverze. Finance nutné pro její realizaci představují asi čtvrtinu celkového rozpočtu EU. Že se právě v oblasti zemědělské politiky střetá požadavek péče o krajinu, kterou je třeba adaptovat na klimatickou změnu a zapojit ji i do ukládání uhlíku a zádrže vody, s podnikáním (hlavně velkých) zemědělců, jsme viděli v posledních měsících ve všech evropských městech včetně Prahy. Kolony traktorů, jejichž cena odpovídá ceně domu na středočeském venkově, byly úspěšné. Jako by opatření na ochranu krajiny, opatrně zaváděná poslední desetiletí, byla šmahem smazána. Tuzemská krajina je přitom devastována dlouhodobě neřešenou erozí a vysokými koncentracemi pesticidů v podzemních vodách.
Vedle značného rozvolnění pravidel pro zacházení se zemědělskou půdou aktuálně Evropská unie zahájila debatu nad novým klimatickým cílem pro rok 2040, jímž by mělo být snížení emise skleníkových plynů o 90 procent oproti úrovni roku 1990. Doufejme, že červnové volby do Evropského parlamentu tuto laťku nesníží. Zelená dohoda pro Evropu a evropská klimatická politika obecně se totiž vedle migrace a války na Ukrajině staly klíčovým tématem nadcházejících evropských voleb. Politické přetahování tak veřejnost začíná štěpit na ty, kteří považují dosavadní tempo transformace za nedostatečné, a ty, kdo se bojí, že přechod k obnovitelným zdrojům a zelená ekonomika ohrozí jejich sociální situaci. Že to s výkřiky o nutnosti ukončení Green Dealu nebude tak žhavé, ale ukazují i výroky Andreje Babiše, který si je dobře vědom objemu finančních prostředků, jež České republice – a jeho podnikům – zelená transformace přináší. Sluší se též připomenout, že před třemi lety přijal Evropský parlament i členské státy první evropský klimatický zákon stanovující právně závazný cíl klimatické neutrality do roku 2050.
Kde máme rezervy?
Na konci letošního dubna vydalo ministerstvo životního prostředí tiskovou zprávu shrnující dvacet let v EU z hlediska ochrany životního prostředí. Pozitivní vliv evropské legislativy a podpůrných fondů shrnuje v číslech: například od roku 2003 do roku 2023 se o třetinu snížilo množství toků v kategorii velmi nebo silně znečištěné; počet čistíren odpadních vod se zvýšil o polovinu; pouze na dvou procentech území dochází k překračování emisních limitů silně karcinogenního benzo[a]pyrenu, který byl dříve téměř plošným problémem kvůli spalování nekvalitního uhlí; roste plocha přirozené obnovy lesů.
Kde máme rezervy? Například v kvalitě ovzduší: podíl energie z obnovitelných zdrojů je sice na 14 procentech (údaj Eurostatu z roku 2022), jenže i zde má Česko co dohánět, protože unijní průměr je téměř 40 procent a legislativa umožňující alespoň nějaký posun existuje sotva pár měsíců. A problém představuje také již zmíněné zemědělství: patříme k oblastem nejvíce postiženým půdním suchem. Největší potíž však spočívá v propasti mezi veřejností a politickou reprezentací. Zatímco čtyři pětiny občanů EU vnímají podle výsledků Eurobarometru z roku 2023 klimatickou změnu jako velmi závažný problém, v České republice to stejně vidí pouze necelá polovina lidí. Způsobeno je to především tím, že Češi nemají o klimatických politikách dostatečné informace – a totéž se bohužel týká velké části poslanců. V boji s klimatickou krizí se ale bez podpory široké veřejnosti legislativní a jiná opatření neobejdou. Snad si nutnost věcné a kulturními válkami nezatížené diskuse brzy uvědomí i politická reprezentace. A možná bychom v Česku občas mohli mít i vlastní klimatické ambice, a nespoléhat pořád na Unii.
