Na přelomu tisíciletí bylo východní rozšíření Evropské unie chápáno jako součást liberálního konce dějin. Uprostřed dvacátých let už dávno víme, že konec dějin nenastal ani pro střední a východní Evropu, ani pro Unii samotnou. Dvacetileté členství dnes můžeme hodnotit právě s ohledem na dřívější ambice.
Postkomunistické elity považovaly za svoji hlavní ambici „nevinný“ útěk ze zajetí ruského „Východu“ zpět na civilizovaný „Západ“, kde se rozhodly hledat politickou a ekonomickou rovnoprávnost. Milan Kundera to vyjádřil už v osmdesátých letech ve svém eseji o střední Evropě Unesený Západ (česky oficiálně vyšel až v roce 2023). Tento údajně nevinný návrat do Evropy v sobě přitom skrýval pochybnosti i mocenské ambice. Především Středoevropané pochybovali, zdali západní Evropa neztratila tradiční evropské hodnoty a touhu po volnosti, které si z pudu sebezáchovy údajně uchovaly společnosti postkomunistické. Jejich mocenskou ambicí pak bylo navrátit se do západního bloku a evropského projektu, jenž na konci dějin hodlal přetvořit zbytek globalizovaného světa k obrazu svému.
Dvě východní strategie
Do roku 2024 se zcela nenaplnila ani jedna z obou ambicí. Zaprvé, ani visegrádská střední Evropa, jejíž společnosti si nárokovaly mezi ostatními zeměmi z nového východu EU privilegovanou pozici, nezískala plnou politickou a ekonomickou rovnost se staršími členskými státy. Podle think tanku European Democracy Consulting zůstávají zástupci východních členských států v unijních institucích dlouhodobě hluboce podreprezentovaní. Žádná ze zemí východní periferie EU také zatím nedosáhla plné ekonomické konvergence. Klopýtající Česko s 91 procenty a setrvale rostoucí Polsko s 80 procenty průměru unijního HDP na hlavu sice s fanfárami přeskakují jižní periferii kontinentu, ale nadále se krčí za nadprůměrnými 115 procenty Německa a 130 procenty Nizozemska v evropském centru. Východu dávno došlo, že EU nerovnosti místo narovnávání jen nanovo přeskupuje skrze vzájemnou soutěž evropských společností.
Zadruhé, narostly pochyby o prestiži a ekonomické váze EU. Světová polykrize, tedy série vzájemně se umocňujících krizí od finanční krize 2008 až po probíhající ruskou agresi proti Ukrajině, znejistila především Evropu. Východní rozšíření sice utvrdilo Unii v sebeobrazu mocnosti, k jejímž civilizačním hodnotám a socioekonomickému modelu svět bezpodmínečně vzhlíží, dnes ovšem „geopolitická Evropa“ tyto hodnoty a model údajně musí před světem bránit. Podle analýz prestižního think tanku ECFR se toto úsilí prolíná s krizí identity Evropanů, pochybami o životaschopnosti EU ve zbytku světa i procesem „vazalizace“ a podřízení kontinentu Spojeným státům.
Střední Evropa na své polovičaté zrovnoprávnění v EU stíhané krizí identity a moci dnes odpovídá dvěma strategiemi: suverenistickou a proevropskou. Ačkoli se suverenisté jako Viktor Orbán nebo Robert Fico (jakožto protivníci evropského mainstreamu) a proevropané jako Donald Tusk a Petr Fiala (považující se za jeho součást) vůči sobě vyhraňují, obě strategie mají dva společné rysy. Jedním je snaha o emancipaci východních zemí vůči západoevropské dominanci a vedení v Unii. Druhým je fakt, že tyto strategie nejsou žádnou exotickou výjimkou východního souboje mezi místními autoritáři a navraceči do Evropy, ale plně zapadají do celoevropského posunu ke středopravicové až krajně pravicové přestavbě EU. Obě strategie lze přitom chápat jako výsledek podřízení se proevropským ambicím let devadesátých a nultých, které se brzy změnilo ve skepsí umocněné zklamání a suverenistický vzdor let desátých.
Podřízení v nultých letech
Východní rozšíření bylo procesem, v němž se Středoevropané podřídili symbolickým, materiálním i formálním nerovnostem Evropské unie. Ty byly vyjádřeny v samotných přístupových podmínkách, které celkovou transformaci východu kontinentu zasazovaly do obrazu (neo)liberální EU a zároveň ji normalizovaly jako vzájemnou soutěž o dosažení minimálních civilizačních kritérií (západo)evropanství. Kodaňská kritéria od roku 1993 nejenže stanovila technokratizované a mnohem tvrdší vstupní podmínky než v předchozích kolech rozšíření, ale od kandidátských zemí postupně vyžadovala implementaci standardů a pravidel, kterým se dosavadní členské státy vyhýbaly. Samotný rok 2004 neznamenal narovnání nerovností mezi Západem a Východem. Nový východ EU naopak zůstal v roli zaostalejších společností, které se musely politicky doučovat a ekonomicky dohánět vyspělejší zbytek bloku.
Jednou z odpovědí na to, proč společnosti východní části Evropy tuto podřízenou pozici přijaly, je, že evropským nerovnostem samy věřily. Proevropan Václav Havel a suverenista Václav Klaus se neshodli prakticky na ničem, snad kromě toho, že Češi si jako historicky nejvyspělejší národ evropského východu zaslouží vstoupit do NATO a EU mezi prvními. Soutěží o vstup do západních struktur si především Středoevropané odůvodnili svou vlastní nadřazenost vůči zbytku postkomunistického prostoru. Jako jeden z intelektuálních otců konceptu střední Evropy a zakladatelů Visegrádské čtyřky dával Havel v devadesátých letech jasně najevo privilegia tohoto regionu v přístupových jednáních. Klaus šel ještě dál a odmítal institucionalizaci podobných středoevropských formátů s argumentem, že by stáhly Česko zpět na východ a zdržely by jeho západní integraci.
Druhou odpovědí je fakt, že příslib socioekonomické konvergence se západoevropským blahobytem a symbolického zrovnoprávnění se Západoevropany dostal se vstupem do Unie reálné základy. Vnitřní trh EU umocnil příliv i efekty soukromých zahraničních investic, které společně s veřejnými investicemi z evropských fondů vzbudily naději v kompletní modernizaci. Ta se měla přelít ze západu na východ EU, a v rámci východu z center Prahy či Varšavy na periferie Ústecka nebo Podlesí. Východ se stal na těchto fondech a investicích závislým a dřívější soutěž o vstup do Unie nahradila soutěž o socioekonomické dobíhání a hlubší integraci. V ní zprvu excelovalo Slovensko, které se za pouhých šest let posunulo z 52 procent průměru unijního HDP na hlavu v roce 2004 na 74 procent v roce 2010. Mimo to brzy přijalo euro.
Naplňující se nevinné ambice ale uvolnily prostor pro ambice mocenské i pro otevřenější skepsi. Vzniklý mix vystihlo rozdělení kontinentu na proamerickou „novou Evropu“ na východě a sklerotickou „starou Evropu“ na západě. Nová Evropa byla daleko ochotnější zapojit se po boku Spojených států do westernizace a demokratizace globálního Jihu, a to i silou jako v Iráku v roce 2003. Zároveň v ní rostla skepse ohledně západoevropského přístupu k Rusku. Když polský suverenistický prezident Lech Kaczyński při solidární návštěvě Tbilisi v době ruské invaze z roku 2008 varoval před „ruským imperialismem“ a kritizoval západní spojence za netečnost, západoevropskou odpovědí mu byl opovržlivý poukaz na jeho východní iracionalitu.
Tuto skepsi prohloubil jen čtyři roky po rozšíření Unie náraz konvergenčních nadějí na globální finanční krizi. Ta nejdříve zasáhla některé východní ekonomiky, ale v rámci dluhové krize eurozóny do poloviny desátých let prakticky zničila představu EU jako hospodářsky mocného a stabilního bloku. Vedle Rumunska a Pobaltí se riziku bankrotu přiblížilo i Maďarsko. Mezinárodní pomoc těmto zemím byla vykoupena tvrdými neoliberálními reformami, které bez špetky solidarity prosazovala především Evropská komise. Středoevropané pro změnu ukázali nulovou solidaritu s jižní Evropou. Většina místních elit podporovala tvrdý německý přístup k předluženému Řecku, zatímco se utvrzovala v přesvědčení, že EU je blokem dluhu a regulace, nikoli stability a blahobytu. Smířlivost vůči nerovnosti východu a západu EU byla tatam.
Vzdor let desátých
Pokud nultá léta jakožto doba podřízení strukturálně nahrávala proevropským silám, desátá léta přála těm suverenistickým. Krize eurozóny pootevřela Pandořinu skříňku polykrize globální i unijní, jakmile se na ni navršily další problémy: populismus, migrace, klima, brexit, Donald Trump, pandemie, ruská agrese, inflace. Viktor Orbán jako hlavní architekt suverenistické strategie dokázal prakticky každou z těchto krizí využít. Jako příležitost suverenisté uchopili i přetrvávající symbolické a ekonomické nerovnosti. Díky nim se totiž mohli stát autentickým zrcadlem, které přiostřilo jak požadavek na zrovnoprávnění se Západoevropany, tak rostoucí skepsi k (neo)liberálně laděnému mainstreamu EU a západoevropským společnostem jako civilizační normě.
Hospodářská krize přes svůj různorodý dopad na jednotlivé země i jejich regiony sehrála zásadní roli. Narušila proevropský příslib, že za hůře placenou práci pro západoevropské investory získají východní pracovníci na vnitřním trhu EU kontinuální socioekonomickou konvergenci. Krize takovou konvergenci zvrátila, zastavila nebo aspoň zpomalila. Orbán sám se v roce 2010 vrátil k moci v důsledku tvrdého řešení dluhového managementu, a to se suverenistickým heslem „Nebudeme kolonií“. Jakkoli Polsko prošlo krizí úspěšně, pozdější premiér Mateusz Morawiecki po volebním vítězství Práva a spravedlnosti v roce 2015 oznámil svůj cíl vymanit zemi z přílišné ekonomické a rozhodovací „závislosti“ na zahraničním kapitálu. Polsko jako údajný růstový šampion mezitím pokračovalo v konvergenci z 69 procent průměru unijního HDP na hlavu v roce 2015 na dnešních 80 procent, aniž by ale překročilo hranice východní hospodářské závislosti.
Požadavek na socioekonomické zrovnoprávnění byl pragmaticky doplněn skepsí vůči tomu, jaký hospodářský model je vlastně dobíhán. Po ekonomické krizi totiž v důsledku politik úsporných opatření a nedostatku investic Evropa začala hospodářsky i technologicky ztrácet za Spojenými státy i Čínou. Zatímco v roce 2008 byl HDP Evropské unie o něco větší než HDP Spojených států, dnes už je o třetinu menší. Pokud Klaus a jiní středoevropští neoliberálové od devadesátých let brojili proti údajné sociální a zelené přeregulovanosti přicházející z Bruselu a západu Evropy, nyní se jim dostalo zadostiučinění. Jak skomírající západoevropský sociální stát, tak podfinancovaná zelená agenda proti klimatické krizi ztělesněná Green Dealem suverenistům umožnily vymezit se proti „socialismu“ z Bruselu.
Migrační krize po roce 2015 byly další příležitostí pro prohloubení skepse ze ztráty pudu civilizační sebezáchovy. Od vstupu do EU snad poprvé a naposledy středoevropští lídři vzkřísili Visegrádskou skupinu jako jednotný blok s jasným cílem. Kunderovská představa o tom, že na rozdíl od postkomunistických společností ty západoevropské již nebyly schopné ochraňovat hodnoty západní civilizace, ožila. Odpověď Středoevropanů byla jasná. Petr Fiala ještě v roli opozičního lídra navrhoval jako řešení migrační krize snížit „sociální výhody“ a „bránit hranici“ ostnatými dráty. Prezident Miloš Zeman odmítl principy relokace a rovnovážné distribuce migrantů mezi nejvíce a nejméně postiženými státy EU, protože umístit kdekoli „muslimské těžko slučitelné migranty“ či příchozí z globálního Jihu obecně by ničilo evropskou, a především českou identitu a bezpečnost. Šlo o vzdor vůči pomyslnému bruselskému diktátu a myšlence kulturně i rasově barevnější společnosti, ale také o další výraz nesolidarity s jižní periferií Evropy.
Do konce desátých let byl sice příkop mezi západem a východem EU socioekonomicky o něco mělčí, ale symbolicky se prohloubil. Mohli za to i Západoevropané a evropský mainstream. Požadavky na zrovnoprávnění i samotný vzdor zpětně hrály na strunu západoevropských stereotypů o iracionálních, autokratických a zkorumpovaných společnostech východní periferie. Karikaturou tohoto přístupu se stal například belgický liberál Guy Verhofstadt, pro něhož vlády Viktora Orbána, Mateusze Morawieckého, Andreje Babiše nebo Roberta Fica byly bez rozdílu pro „evropskou duši“ a Unii „větší existenční hrozbou než brexit“. Podobně jako Verhofstadt se mnozí západoevropští politici, experti a novináři předháněli v návrzích, jak „ochránit hodnoty EU“ nebo východoevropské společnosti disciplinovat odebráním evropských fondů. Západoevropské elity samy neopustily stereotypní vidění Východu, což nakonec posilovalo pozici suverenistů jakožto národních ochránců před opovržením ze strany západoevropských metropolí.
Emancipace
Ruská agrese v roce 2022 katapultovala východ EU do evropského vedení. Zatímco koronavirus umocňoval jeho perifernost, reakce části střední Evropy a baltských zemí na napadení Ukrajiny signalizovala podle mezinárodního a domácího tisku „přesun těžiště moci na východ“. V až ironickém smyslu kunderovského eseje z osmdesátých let to byli opět Rusové, kteří pomohli symbolickému návratu části Východu na Západ. České předsednictví Rady EU pod napůl suverenistickou a napůl proevropskou vládou Petra Fialy, kterému hrozila programová vyprázdněnost, i suverenistická politika Polska dostaly nový, evropský smysl. Šlo přitom prakticky o resuscitaci skepse i ambicí „nové Evropy“. S návratem proevropských sil do polské vlády se proevropská strategie pod taktovkou Donalda Tuska stala rovnocennou strategii orbánovského vzdoru. Ani jeden z obou přístupů už se nepodřizuje, ale oba se snaží o asertivní emancipaci.
Začněme znovuvzkříšením strategie proevropské. Okamžitá a setrvalá pomoc Ukrajině ze strany Česka, Polska, Slovenska i baltských a dalších severských zemí je hodna jednoznačného obdivu. Pochopení si zaslouží i východní kritika prvotní netečnosti a pasivity západoevropských zemí, přičemž oboje má kořeny již v nultých letech. Středoevropská i baltská pomoc Ukrajině proti Rusku má nicméně i své mocenské ambice, a sice zmíněný přesun těžiště evropské moci na východ. Poválečná obnova Ukrajiny je často vnímána jako „příležitost“ pro další konvergenci východu EU tím, že tamní země zopakují investiční „kolonizaci“, již samy zakusily od západní Evropy. Jinak správná kritika ruského imperialismu přitom svědčí o dosebezahleděnosti Středoevropanů, kteří se v této věci musí vyrovnávat s nezájmem globálního Jihu. Podle polského ministra zahraničí Radosława Sikorského jde o poslední „koloniální válku“, protože na Západě je kolonialismus „něco uzavřeného“. Středoevropané se tak hlásí k vykreslování EU jako ultimátně mírového projektu ve světě plném imperialismů, jež jsou v tomto pojetí výhradně nezápadní. Skepticismus vůči neochotě západní Evropy více se angažovat pak po vzoru nové Evropy vítá vazalizaci EU a její přimknutí ke Spojeným státům – tentokrát nikoli jako prostředek šíření západních hodnot na globálním Jihu, ale jako způsob jejich obrany v Evropě.
Vedle proevropské strategie tu ovšem zůstává i ta suverenistická, která reprodukuje dřívější vzdor v širších globálních a nezápadních trendech. Ačkoli ruská agrese zničila Orbánovy ambice na sjednocení střední Evropy coby ultrakonzervativní hodnotové protiváhy proti údajně ultraprogresivistické západní Evropě, autoritářská transformace a mocenský návrat Roberta Fica i pragmatický příklon Andreje Babiše k této pozici ukazují na pokračující vitalitu suverenismu. Ani Orbán samozřejmě nevyvazuje EU ze závislosti na Spojených státech, protože jen trpělivě čeká na návrat Donalda Trumpa do Bílého domu. Rétoriku kolonizace ze strany Unie a západních investorů přitom umně smísil s pokračující spoluprací s německým automobilovým průmyslem a novou spoluprací s čínskými výrobci elektrických aut pro vnitřní trh EU. Orbánovy a Ficovy apely na „mírové řešení“ a jejich lhostejnost vůči ruskému imperialismu jsou nakonec nejen cyničtějším odrazem dřívější západoevropské politiky vůči Ukrajině, ale i vyvažovacím manévrem v reakci na rostoucí význam Číny a globálního Jihu i na Trumpův možný návrat.
Konečně evropský mainstream?
Obě strategie – proevropská a suverenistická – spolu vzájemně soupeří jak na domácí, tak na (středo)evropské úrovni. Také ale mezi nimi existují průniky, a to například i ohledně přestavby Unie. Vlastně se jedná o dvě odlišné odpovědi na původní středoevropské ambice i skepsi spojenou s polovičatým zrovnoprávněním východní periferie EU, přičemž sama Unie pochybuje o své dříve málokdy zpochybňované sociální, ekonomické i hodnotové převaze v globálních vztazích. Obě zmíněné strategie přitom nejsou žádným východním exotismem, ale naopak plně zapadají do středopravicového až krajně pravicového přerodu Unie v „pevnost Evropa“.
Středoevropské politické elity se ve většině shodnou na otázkách migrace, zelené tranzice a unijní ekonomiky. Není proto překvapením, že Tusk stejně jako Orbán a Fico veřejně odmítl nový migrační pakt. Ten má téměř deset let od migrační krize mimo jiné rozseknout spor o principy relokalizace tak, aby vyhovovala všem členským státům. Společné cíle – tedy zabránit nelegální migraci, zvláště pak z neevropských zemí, a ochránit středoevropské státy od nesení přílišné odpovědnosti za její řešení – jsou často zmiňovány jako další průniky a důvody ke spolupráci. Skepse vůči zeleným regulacím a cílům Green Dealu a snaha je snížit a zpomalit ve prospěch konkurenceschopnosti EU dnes spojuje politiky od protiruského Alexandra Vondry po proruského Orbána.
Tyto průsečíky jsou zároveň ve shodě s postupnou krajně pravicovou transformací evropského mainstreamu, což je činí hlavními tématy blížících se voleb do Evropského parlamentu. Tuto transformaci po celé Evropě pohání růst krajní pravice a mainstreamizace jejích programů ve veřejné debatě za pomoci všech hlavních středopravicových stran – ať už jde o přijetí postfašistické italské premiérky Giorgii Meloni do evropského mainstreamu, podíl krajní pravice na vládách ve Švédsku a Finsku, vítězství krajní pravice v Nizozemsku nebo růst preferencí AfD v Německu. Opakování těchto národních úspěchů pravicových stran se očekává i v nadcházejících evropských volbách. Nový středopravicový až krajně pravicový Evropský parlament se pak může symbolicky potkat s maďarským předsednictvím Radě EU v druhé polovině roku 2024. Ironickou otázkou dvacátých let 21. století tedy zůstane, zda plnohodnotný podíl východu EU na pravicové přestavbě Evropy postsocialistickým členským zemím konečně přinese vytouženou politickou i ekonomickou rovnoprávnost.
Text byl publikován v čtrnáctideníku A2 v čísle s názvem Středoevropské snění o Evropě, které vzniklo za podpory pražské kanceláře Heinrich-Böll-Stiftung.