Sen o cirkulární ekonomice žije ve Vídni

Vídeň, se svými téměř dvěma miliony obyvatel ve více než devíti stech tisících domácnostech na více než čtyřstech kilometrech čtverečních, je právem považovaná za Mekku cirkulární ekonomiky.

Reuse centrum

„To by u nás nešlo,“ slyším ze skupiny opodál povstávajících žen v jedné z komunitních zahrádek nedaleko vídeňského nádraží Meidling, kam jsme koncem května dorazili. Rajčata rostou, jahody kvetou a branka nízkého plotku oddělující louku od záhonků různého tvaru není zamčená. Tady na zahrádce Sonnenwende mezi novými bytovými domy začíná studijní cesta úřednictva a zastupitelů*ek pražských městských částí a magistrátu hlavního města po dobrých příkladech praxe ve Vídni, kterou organizuje spolek Praha cirkulární spolu s pražskou kanceláří nadace Heinricha Bölla. Nebude ale po nezamčených komunitních zahradách, tam budou jen odpočívat. Jednadvacet lidí navštíví podniky, kde kvete cirkulární ekonomika. Především pak takzvaná re-use centra.

 

Věci se musejí točit

Podobné věty plné pochyb uslyším za tři dny ještě několikrát. Třeba hned v úvodu, při prezentaci firmy Materialnomaden a jejich desky vyrobené ze starých parket, která má sloužit jako prototyp. „V Praze parkety nelikvidujeme, ale renovujeme,“ kroutí hlavou účastnice. Vyslouží si uznání designérů, to je přece ten vůbec nejlepší příklad nevyhazování věcí. Ale při demolici budov ve městě nebo likvidaci zařízení často vzniká odpad, který díky množství stejných kusů lze považovat za vhodný pro přetvoření k novým, sériovým výrobkům. „Například jsme získali tisíce stejných betonových dílů z ropné infrastruktury. Na místo jejich rozbíjení jsme se rozhodli je využít v současné podobě, ušetřit CO2 a vyrobit z nich lavičky,“ vysvětluje zástupkyně Materialnomaden Andrea Kessler. Firma připravuje nejen prototypy, ale také katalogy s návody, jak jednotlivé stavby de-konstruovat, jaké je potřeba nářadí a jak z výsledného materiálu vyrobit něco nového. Nejen pro firmy, co výrobky pak prodávají, ale i pro obyčejné lidi. „Vzniká tak úplně nový obor rukodělné práce,“ shrnuje. Ukazuje nám telefonní budky a vypočítává: „Těchto je v Rakousku jedenáct tisíc a my nyní vymýšlíme, jak je nejlépe přetvořit v tichá místa pro volání například v kancelářských prostorech.“

„Jen něco okolo 5 procent rakouských architektů a dodavatelů používá re-use materiály,“ přibližuje Kessler situaci. S tímto má pomoci zadávání veřejných zakázek, protože město Vídeň bytové domy staví a vlastní, takže si může stanovit procentuální počet použití recyklovaných materiálů. „Tohle může udělat také Praha,“ zaznívá nadějně od zastupitele z Prahy 6.

Přesouváme se do Carly, re-use centra provozovaného Caritas Vídeň, které na čtyřech tisících čtverečních metrech prodává snad úplně všechno. Systém je to vlastně jednoduchý. Převezmou od dárců čisté a neponičené věci, roztřídí je, ocení a ihned dají k prodeji. Denně zhruba od sto dvaceti dárců, o víkendech až od dvojnásobku. Za věci Carla dárcům neplatí. „Oblečení nepereme, nemáme kde. Ale ve Vídni je hodně dalších charitativních obchodů, které se na módu specializují více,“ popisuje nám vedoucí centra Rotraud Moldt.

 

Proudí sem různé skupiny lidí. Ukrajinské uprchlice i s dětmi tu dostanou oblečení, hračky a nějaký nábytek zdarma. Jinak se ceny pohybují velmi nízko. Lidé darují tuny nábytku, oblečení, hraček, kuchyňského vybavení a dalších věcí. Carla umí pomoci i s odvozem. „Věci se tu musejí točit,“ připomíná Moldt nakonec. Zasmějeme se společně tomu, že Carla využívá dobrovolnictvo, aby jim skládali puzzle a ověřili, že nechybí žádný dílek.

Návštěva re-use center ve Vídni

Sociální hotel bez veřejných peněz

Vedle obrovského počtu prodaných věcí z druhé ruky je Carla ještě v něčem výjimečná. Funguje jako sociální podnik. Pomáhá lidem, kteří by jinde měli se sháněním práce problém. „Na třídění a přemísťování věcí přece člověk nepotřebuje dobrou znalost jazyka,“ překládá ještě jednou pro jistotu účastníkům jedna z organizátorek za Prahu cirkulární Hana Matoušová, která se o vznik pražského re-use centra dlouhodobě zasazuje (rozhovor s ní najdete v 7.G 1/2021).

Koncept sociálního podniku nás čeká také v hotelu Magdas. Budova bývalého domova pro seniory v Prátru se může pochlubit spojením konceptu cirkulární ekonomiky a zaměstnáváním nejen imigrantů, kteří pracují pod odborným dozorem. „Na začátku jsme se rozhodli, že provoz musí být udržitelný bez veřejných peněz, a to stále dodržujeme. Chceme ukázat i dalším hotelům, že připravit člověka přicházejícího do Rakouska na práci v hotelnictví není potřeba dotace,“ vypráví Gabriela Sonnleitner, vedoucí manažerka hotelu.

Hotel funguje od roku 2015, rekonstrukce budovy si vyžádala devět měsíců práce a investici jeden a půl milionu eur, s níž pomohla vídeňská Caritas. Pětaosmdesát pokojů, restaurace, bar a zahrada, to všechno je obsluhováno lidmi v zácviku, kteří na konci obdrží certifikát opravňující je k práci v hotelnictví. Za těch sedm let, včetně necelých dvou pandemických, tudy prošlo osmdesát lidi.

Povolení k provozu dostal hotelový tým v této budově jen dočasně, kompletní renovace střechy a elektroobvodů si letos vyžádá přesun do jiných prostor. I další budova bude vybavena použitými věcmi. Proto je každý pokoj jiný a všechny prostory zdobí designové kousky: pletené stínidla lamp, staré dveře na zdi ve formě zrcadel, desky stolů vyrobené ze starých školních lavic. Využití starého je vkusné a vtipné.

U večeře v rušném podniku v Prátru zaznívá, že je potřeba najít čas na debatu o tom, co jsme právě viděli a slyšeli. „Já osobně si myslím, že ty věci u nás možné jsou, ale chci to slyšet i od ostatních. Třeba vidí překážky tam, kde já ne,“ říká mi jedna z úřednic..

Návštěva re-use center ve Vídni

Ptáci ve fasádách i v guerilla zahradě

Ráno už se střídáme po dvou skupinách na úřadu vídeňské ombudsmanky pro životní prostředí. V Česku nevídaná instituce pomáhá obyvatelům hlavního města tím, že hlídá ekologičnost veřejných zakázek nebo připomínkuje demolice a rekonstrukce budov s cílem ochrany biodiverzity. Ptáci hnízdící ve fasádách se tak díky ombudsmanovi každoročně dočkají nových hnízd dle parametrů určených biology a bioložkami z úřadu. Ombudsmanka je také zapojena do otázek jaderné bezpečnosti a do problematické stavby dálnice do centra města, která vyvolává protesty aktivistů*ek. „Není to jednoduchý případ, pracujeme na něm už tři roky a stále nemáme složky uzavřené,“ kroutí hlavou náš hostitel Norbert Hörmayer, zástupce současné ombudsmanky.

Cestou navštívíme další pozoruhodnost. V prázdném prostoru nad vlakovou tratí v Meidlingu vyrostla už před patnácti lety guerillová komunitní zahrada. Nikdo jí neplánoval, ani nepovoloval, nemá žádnou skupinu na sociálních sítích, žádný web nebo pravidla. Přesto ve zhruba dvaceti členech různého staří i osudu obhospodařují neutěšený plácek o výměře tři sta čtverečních metrů, plný betonu a grafitti. „Úplně největší problém je s vodou na zalévání. Loni jsme se ji pokusili čerpat z nedaleké říčky Vídeňky, ale nakonec jsme se zase připojili na nedaleký hydrant. Pozemek patří drážní společnosti nebo městu, a tak jej prý nemůžeme oplotit, ale jsme tu trpěni. A posledním problémem je množství tříděného odpadu, který tu vzniká,“ vypočítává naše průvodkyně Dina Ludwig.

Členská schůze konaná jednou za půl roku vybere roční příspěvek ve výši osmi eur na nákup hadic a dalšího materiálu a zjistí, jestli je členstvo v plném počtu. Dina si vzpomíná na jediný případ, kdy se komunita shodla, že je potřeba nějaké pravidlo: „Chvíli byl součástí komunity člověk, který pěstoval ve velkém česnek pro svoji restauraci. I když jsme se shodli, že nebudeme úrodu hnojit, tento člověk to porušoval.“ Dneska už zeleninu nepěstují, na záhoncích různého tvaru a velikosti vidíme květiny a bylinky. „A když někdo něco zničí, co už, jsou to rostliny, zase vyrostou,“ uzavírá Dina a usmívá se, když se nám snaží přeložit druh ptáka, který sem zalítává. Je to prý vzácný druh drozda.

Návštěva re-use center ve Vídni

Pračky, co se (ne)dají opravit

Osvěžení zeleným hájkem uprostřed rozpáleného města se vydáváme do Reparatur- und Service-Zentrum (zkráceně R.U.S.Z.), kde nás mezi repasovanými pračkami vítá zakladatel Sepp Eisenriegler. Vypráví příběh o tom, jak ho štvalo, že v Rakousku neustále klesá životnost výrobků. „Často nemá cenu nechat si pračku opravit, protože nová vyjde skoro stejně draho jako oprava té staré plus součástky. A kvůli tomu ještě víc ubývá opravářů a stává se z toho začarovaný kruh,“ vypráví, zatímco nás provází halou plnou kuchyňských spotřebičů. „Tak jsem něco musel udělat. V roce 1988 jsem otevřel opravárenské centrum, zaškolil dlouhodobě nezaměstnané a zajistil si celostránkový inzerát v největších rakouských novinách.“

Názorně nám demonstruje, kde se v pračkách se nacházejí takzvaná „kurvítka“. A jaké přínosy má neplastový obal bubnu pračky. „Jasně, že ty tisíce opravených a znovu prodaných výrobků mi dávají znalosti. Použitá pračka v ceně tři sta euro od nás vydrží aspoň dalších deset let a tahle čerstvě nová ze supermarketu vám odejde po pár letech, podle toho, kolik za ni zaplatíte. Nová pračka za tři sta eur vydrží maximálně tři roky, za čtyři sta euro čtyři a tak dál. Jen u praček nad šest set euro můžete mít velkou jistotu, že vydrží patnáct a více,“ vysvětluje Eisenriger a jmenuje tři značky, s nimiž v centru pracují a na které nedá dopustit.

„Dobře vím, že opravdové změny jsou ty systémové. A k nim už potřebujete lobbing u politiků. Posledních pět ministrů životního prostředí Rakouska se se mnou muselo seznámit,“ směje se a líčí, jak Rakousko díky jeho iniciativě a ministerskému návrhu Leonore Gewessler platí z Národního plánu obnovy (ve kterém se počítá s využitím 1,4 miliardy eur) každému občanu polovinu z ceny opravy jeho rozbitého spotřebiče. Průměrná cena opravy je aktuálně sto padesát dva eur, tedy jeden vánoční stromek. A pak hovoří o nové evropské legislativě, která zavádí povinnost distribuce náhradních součástek deset let od ukončení prodeje výrobku a která za pár let přinese štítky informující o předpokládané životnosti výrobku, třeba o počtu praní.

Podle Eisenrigera má spotřebitel obrovský vliv. Celá 53 procenta zátěže na životní prostředí spojená s životním cyklem spotřebiče, jako je pračka, vznikají při dopravě a výrobě. „V této zemi můžeme ušetřit celé čtyři miliony tun CO2 ročně, když budeme o rok déle používat čtyři typy přístrojů: pračky, vysavače, telefony a laptopy,“ vypočítá.

Starosti má jen s nedostatkem lidí. „Evropské peníze nyní míří do inovací, nikdo nechce financovat špinavé prsty. Úplně se vytratily vzdělávací instituce, které by učily člověka opravovat věci,“ uzavírá smutně. Naději slyším jen v příslibu nového pracovníka, který se přijde ukázat zrovna dnes. „Doufám, že bude šikovný a doplní tým.“

Návštěva re-use center ve Vídni

Pražské re-use centrum bude v...

Zatímco se před návštěvou posledního re-use centra procházíme čtvrtí Seestadt, která je budována jako koncept „bez aut“, probíhá mezi účastnictvem debata o tom, že budoucí pražské centrum budou muset řídit srdcaři. Logistika re-use center se jim zdá složitá a nezbytnou roli musí hrát magistrát, shodují se.

Jednu z hlavních úloh musí hrát podle Martiny Ableidinger z vídeňského magistrátu ještě více věcí. Například design. „Potřebujeme ukázat, že nejsme žádný blešák nebo skládka, že použité zboží je stejně plnohodnotné jako to z běžných obchodů.“ Zvenčí vypadá re-use centrum 48er-Tandler tak trochu jako budova v Pražské tržnici, když ale vejdete dovnitř, ocitnete se v jiném světě. Uprostřed obchodu stojí naleštěný historický kabriolet obklopený kruhovými knihovnami.

„Věci u nás v Tandleru sice získáváme zadarmo, ale vždycky je prodáváme. Zaprvé je díky tomu celý náš provoz rozpočtově neutrální. A zadruhé máme vyzkoušeno, že věcí zadarmo by si lidé tolik nevážili – buď by je zakrátko zase odložili, nebo by jich někteří naopak shromažďovali neúměrné množství. Takhle naopak garantujeme kvalitu každého kusu, který prodáváme,“ doplňuje Ableidinger. „Jen počet dílků puzzle bohužel nestíháme ověřit,“ směje se naší otázce.

Videňský Tandler fungující pod magistrálním odborem odpadů provozuje dvě prodejní centra a externí sklad, ale spravuje také více než dvacítku sběrných míst po celé Vídni, odkud sváží dvakrát týdně použité oblečení, nádobí, sportovní potřeby nebo knihy. Také pronajímají dva obytné vozy plné nádobí na nejrůznější venkovní akce. Město Vídeň totiž už v roce 2009 zakázalo jednorázové obaly na akcích, některé kelímky jsou tak prý v oběhu už třináct let. Tandler má také na starosti všechny ztráty a nálezy ve Vídni, které se po uplynutí lhůty k vyzvednutí vrací do oběhu.

„V centru také organizujeme nejrůznější akce, protože věříme, že tak se k nám některé skupiny lidí dostanou snadno. Například minulý týden tu byla autorka anglicky psané literatury a předčítala,“ vypráví Ableidinger.

Po prezentaci se k nám na pár chvil ještě připojí Markéta Vinkelhoferová z české Federace nábytkových bank a re-use center. Přítomným politikům*čkáma úřednictvu nabízí konzultace a zkušenosti s nastavením principů a sociální problematiky. „Re-use centra jsou obrovskou příležitostí pro spojení environmentálních výzev s řešením sociálních problémů,“ shrnuje pro účastníky*ce studijní cesty.

Kolem mě v rohu stolu se začalo debatovat o tom, proč by pražské re-use centrum nemohlo být součástí Nákladového nádraží Žižkov. Mohlo, zaznívá od představitelů magistrátu i městské části Praha 3. Že by opojení dobrými vídeňskými příklady přineslo tak rychlou a bezproblémovou dohodu? Doufejme.

 

Žaneta Gregorová, Koordinátorka programu ekologie, Heinrich-Böll-Stiftung Praha

 

Text vyšel v originále v časopisu Sedmá generace 3/2022.