První z řady esejů věnovaných problematice tzv. kulturních válek ve střední Evropě představuje tento pojem v jeho původním, americkém kontextu i jeho přesun do Evropy. V těchto konfliktech, na rozdíl od historického sporu či ideové debaty, jde v prvé řadě o moc.
Česko nedávno dohonilo Evropu. I v Česku se veřejné spory, provokace a debaty týkají nesmiřitelných postojů v otázkách hodnot, norem nebo symbolů. Kulturní války ovšem nezačaly nedávným ostudným projevem prezidenta republiky pro CNN Prima NEWS ani loňským konfliktem o mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Spory o hodnoty a kulturní symboly nás provázejí od začátku polistopadového období.
Před několika lety se však zásadně změnila jejich podoba. Nejenže úspěšně vytěsňují debaty o politických programech, ale také rozdělují veřejnost na znepřátelené skupiny. Vyznačují se dvěma charakteristickými rysy: principiálními postoji vůči určité hodnotě či symbolu, které nelze vyřešit kompromisem, a agresivním, militantním vedením sporu, ve kterém jde o porážku protivníka spíše než o prosazení vlastního řešení nějakého problému, o něž šlo v „běžné“ politice.
Přestože se většinou jedná o spory nad zdánlivě místními tématy, jsou kulturní války globálním jevem. A přestože v nich jde o ideje a hodnoty, rozhoří se nejvíce tam, kde souzní s bojem o politickou moc. Toto jsou alespoň teze článku, který otevírá cyklus věnovaný úvahám o nedávných kulturních válkách v České republice a jejím okolí. Bude se věnovat především samotnému pojmu kulturních válek, jejich podobám ve středoevropském prostoru a také jejich politické logice.
Boj o duši Ameriky
Pojem kulturních válek (culture wars) pochází už z devadesátých let v USA, ale týká se jevu ještě o něco staršího, který se však nedávno v plné síle vrátil a odrazil na evropské politice. Jeho americká genealogie si pro řadu paralel s dneškem zaslouží pozornost.
V roce 1991 zveřejnil americký sociolog James Davidson Hunter knihu Kulturní války. Boj o definici Ameriky (Culture Wars. Struggle to Define America). Šlo o diagnózu sporů, které silně poznamenaly podobu americké politiky osmdesátých let, ale vedly se již od let šedesátých. Střetávala se v nich síť konzervativních evangelikálních církví a jejich političtí partneři z řad republikánů s intelektuály, umělci a liberálními politiky, kteří reformovali americké rasistické zákony a doprovázeli společenskou liberalizaci politickým a právním uznáním.
Kulturní války byly odrazem hlavně dvou trendů: reakce na rasovou desegregaci a liberalizaci a zásadního přeskupení na americké politické scéně. Odpor proti desegregaci se týkal například toho, zda soukromé školy, které pokračovaly v segregovaném modu „jen pro bílé“, smějí dostávat státní podporu. Odpor proti liberalizaci státních politik vedl později ke stovkám lokálních mobilizací proti výuce evoluční teorie či sexuální výchovy, ke sporům o postoj armády k homosexuálním vojákům za Billa Clintona a o státní uznání homosexuálních manželství kolem roku 2008. Zvláštní kapitolu by si zasloužily války týkající se zákonů o rovnosti pohlaví a odporu proti potratům pod taktovkou tzv. hnutí pro‑life, jež kombinovalo občanský aktivismus, kampaně, sabotáž i někdy i násilí.
Jakkoli dnes tato témata znějí aktuálně, vrcholila už v osmdesátých a devadesátých letech. Kromě výše zmíněné politické a kulturní změny dochází v té době totiž ještě k významné změně politické. Demokratická strana přestává reprezentovat „lidové“, zaměstnanecké třídy, jejichž dobře placená, odbory chráněná pracovní místa se s dezindustrializací prekarizují. Těchto „modrých límečků“ se ujímá tradiční bašta majetných, Republikánská strana. Charismatický Ronald Reagan přichází v osmdesátých letech s příslibem návratu ke staré dobré Americe, k pionýrské soběstačnosti jednotlivce, víře v Boha a v trh a nedůvěře ve stát. Široce pojaté sociální a infrastrukturní politiky, které od šedesátých let budovaly obě strany, se omezují. Obnovený liberalismus se zahaluje do kulturního hávu – svobodná Amerika vyhrává studenou válku a víra v jednoduchý, kulturní a neoliberální recept na obnovu zlatého věku přitahuje na republikánskou stranu konzervativní a manuálně pracující část společnosti. Postupně se americká politická scéna zcela přepóluje. Demokraté přestávají být sociální stranou zaměstnanců a stávají se liberální stranou měst a menšin, která ovšem rovněž přijala tržní liberalismus za svůj; za republikány se stavějí mocné evangelikální církve, venkov a bývalá průmyslová centra. Dřívější socioekonomické štěpení nahrazuje kulturní polarizace.
James D. Hunter definoval kulturní války ideologicky jako střet dvou rozdílných hodnotových systémů o morální povahu Ameriky – biblické morálky se sekularismem a ortodoxie s progresivismem. Zajímavé na Hunterově pojetí je, že na jedné straně kulturních válek vedle sebe stojí dříve znepřátelení evangelikálové a katolíci, spojovaní ortodoxním či fundamentalistickým zaměřením, a na straně druhé se nachází řada věřících všech náboženství včetně muslimů, jejichž politické pozice jsou sekulární, založené na představě sociálního pokroku a morální autonomie člověka. Druhým zajímavým rysem Hunterovy koncepce je konstatování, které později podpořila řada jiných autorů: toto štěpení není sociologickým jevem. Od začátku bylo jasné, že neexistují dvě jasně definované skupiny, protože v jednotlivých otázkách Američané tehdy ještě byli schopni zastávat velmi různorodé postoje. Sám Hunter chápal kulturní polarizaci jako důsledek kulturního válčení (cultural warfare), jehož se ujaly politické a mediální elity.
Příkladem byl Pete Buchanan, ultrakonzervativec, který během kampaně o nominaci republikánské strany Hunterův pojem kulturní války použil: „V naší zemi probíhá náboženská válka o duši Ameriky. Je to kulturní válka, která je pro národ, jakým jednou budeme, stejně důležitá, jako byla samotná studená válka.“ Buchanan tvrdil, že „když byli mnozí z nás mladí, veřejné školy a katolické školy, křesťanské školy a židovské školy učily děti o jejich náboženském dědictví a židovsko‑křesťanských hodnotách, učily je, co je správné a co špatné. Učili jsme se slávě a dobrotě této země, kterou nazýváme Boží zemí, kde máme všichni to štěstí žít (…), ale dnes máme příliš mnoho škol, v nichž děti ztrácejí svou nevinnost. Jsou zasaženy jedem a obraceny proti svému židovsko‑křesťanskému dědictví, proti americkým hrdinům a proti americké historii, proti hodnotám víry, rodiny a země.“ Jedem, o němž Buchanan mluvil, byla reflexivní kritika liberálů, vypořádávající se s dědictvím otroctví, rasismu a sexismu. A Buchanan tuto válku přijal za svou, když prohlásil, že „budeme bojovat a kulturní válku o duši Ameriky vyhrajeme“.
Evropské kulturní války
Kulturní války jsou tedy od počátku dvojznačné a vzbuzují dojem hlubokého kulturního rozštěpení, které však zároveň cíleně živí kulturní válečníci (cultural warriors). Byla by bez kulturních válečníků v politice a médiích kulturní polarizace tak hluboká, nebo se ve strukturách společnosti něco změnilo natolik, že je dnes lehké a levné kulturní válku rozehrát? Evropský případ tuto ambivalenci potvrzuje. I zde hlubší kulturní a sociální změnu využívají a politizují kulturní válečníci.
Ani v Evropě nejsou kulturní střety zcela nové. První celoevropskou kulturní debatu, jež rozdělila Evropu na katolické a sekularizované státy, odstartovala v roce 2003 otázka, zda má tehdy připravovaná a nikdy nepřijatá evropská ústava obsahovat slovo Bůh, nebo jen odkaz k evropské humanistické tradici. Další kulturní debaty se týkaly eutanazie a asistované reprodukce, jichž se ujímali křesťanští demokraté jako témat, která je definovala v sekularizující se Evropě. Ovšem v té době se historické a bioetické otázky debatovaly sice kontroverzně, ale „civilně“.
Po roce 2010 byl (především zpětně) zaznamenán obrat od civilní k militantní kontroverzi. Kulturní otázky se staly předmětem masové mobilizace, petičních kampaní a debatních válek. První velké mobilizace na tomto poli se odehrály v letech 2011 a 2012 ve Francii, kde se v reakci na plánované rozšíření institutu manželství na stejnopohlavní páry zformovalo hnutí Demonstrace pro všechny (La Manif pour tous – LMTP). Na LMPT se nepodíleli pouze katoličtí fundamentalisté, ale i běžní pravicoví konzervativci. Až statisícové demonstrace měly velký mobilizační úspěch – roztříštěná pravicová opozice socialistické vlády se sjednotila nad tématem, které do té doby bylo spíše marginální. Podobná logika dočasného sladění zájmů konzervativců a fundamentalistů se bude později opakovat ve všech významných mobilizacích proti stejnopohlavnímu manželství.
LMPT sice neuspěla, Hollandova vláda stejnopohlavní manželství uzákonila, stala se však důkazem mobilizačního potenciálu kulturně pojaté konzervativní politiky. Do roka se zformovaly odnože LMPT v řadě evropských států. Sdílely její sekulární jazyk a pozitivní slovník i růžovomodré pastelové logo. Slogany jako „táta a máma, rovní a komplementární“ a „méně genderu a více sexu“ zněly v roce 2013 neškodně, později se ale staly nástrojem skryté kulturní války. Už v roce 2013 získala chorvatská katolická aktivistka Željka Markić s podporou církve téměř 750 tisíc podpisů pro referendum o ústavní zakotvení heterosexuálního manželství a Chorvaté jej v referendu přijali. Později se podobná referenda neúspěšně zopakují na Slovensku (2015) a v Rumunsku (2018), všude v situaci, kdy pravicová opozice podporovaná katolickou církví mobilizuje proti (nominálně) levicové vládě. Tento příhodný politický kontext dal „hodnotovým“ sporům téměř válečný rozměr – velké mobilizace pro symbolický výsledek, které vytvoří dva více méně stabilní tábory, liberálně‑levicový a konzervativně‑národní.
Rok 2013 také odkryl rostoucí sílu organizované konzervativní katolické občanské společnosti a její podporu ze strany amerických evangelikálů. Mobilizace v letech 2012 a 2013 se organizovaly na sociálních sítích skrze aktivistické postupy, které do té doby rozvíjela pokroková a liberální občanská společnost. Petice, lobbing, soudní spory, každoroční pochody, letní školy, ale i specifický branding s logy, barvami a slogany se staly nástroji profesionalizovaného konzervativního aktivismu. V roce 2012 organizace One of Us uspořádala Evropskou občanskou iniciativu (ECI), která měla v případě úspěchu vést v Evropském parlamentu k legislativnímu návrhu na omezení financování organizací podporujících potraty a destrukci embryí. S podporou papeže Benedikta získala 1,7 milionu podpisů. One of Us je evropská odnož „globálního pro‑life hnutí“ a použila v USA vyzkoušenou proceduru tzv. gag laws, tedy požadavků pro zákaz státního financování organizací označených za nemorální.
ECI sice neuspěla, Evropská komise konstatovala, že etické standardy výzkumu kmenových buněk jsou právně ošetřeny, posloužila ale mobilizaci, ve které se spojili italští politici, Vatikán, katolická občanská společnost a američtí evangelikální lobbisté. Od roku 2013 se po celé Evropě včetně Česka pořádají pravidelné protipotratové demonstrace. Právě střední Evropa je prostorem, kde různé typy kulturních sporů nejvíce proměnily společenskou atmosféru.
Středoevropská kulturní bojiště
Kulturní války výše zmíněného typu přišly i do střední Evropy – spolu s kontroverzemi spojenými s tzv. Istanbulskou úmluvou v Polsku, stejnopohlavním manželstvím v Chorvatsku a „genderovou ideologií“, jak ji označily biskupské konference v roce 2013. Vůči západním státům EU se střední Evropa vyznačovala silnou politizací těchto témat, a to zejména během polarizujících voleb. Na Slovensku v roce 2018 a v Polsku v roce 2020 se hlavní debaty týkaly domnělého liberalismu prezidentských vyzyvatelů a jejich postojům vůči homosexuálům; Polsko a Slovensko rozdělují pokusy o úplné zakázání, respektive omezení potratů a populisté v Maďarsku a v Česku veřejně a systematicky brojí proti translidem a homosexuálům.
To, co odlišuje střední Evropu od západní, však sotva je katolická tradice nebo náboženská horlivost. Kulturní války se rozehrály i v relativně sekulárních či multikonfesních zemích, jako je Česko a Maďarsko. Rozdílem je kontext, ve kterém je konzervativní mobilizace pouze poslední z několika kulturních válek. Spory o liberální hodnoty totiž nelze oddělovat od celé řady jiných sporů, které jim předcházely nebo je doprovázely, protože jsou na mnoha úrovních úzce propojeny. Různé typy kulturních válek lze rozdělit podle tří typů politik.
První jsou politiky paměti. Vztah k minulosti je prvním tématem, na němž se vyhraňovaly protichůdné tábory, a to zejména ve vztahu k dědictví komunismu nebo druhé světové války. Kontroverze týkající se (spolu)viny za zločiny na Židech v Polsku, nacistické symboliky na Slovensku, rehabilitace Horthyho režimu v Maďarsku nebo historického revizionismu a ustašovského státu v Chorvatsku jsou příklady tzv. paměťových válek, které proti sobě stavějí národně a kriticky smýšlející politiky, publicisty a aktivisty.
Druhým polem kulturních válek jsou politiky identity. Krizový rok 2015 vedl k nepředvídatelné polarizaci společnosti ve vztahu k migraci a islámu. Takřka nikde ve visegrádských zemích se nedebatovalo o pragmatickém řešení tzv. uprchlické krize, nýbrž o povaze islámu a jeho domnělé hrozbě pro „křesťanské hodnoty“. Proti tzv. liberálnímu a proevropskému táboru se ve jménu tehdy vznikající představy o křesťanské identitě Evropy a nekompatibilitě náboženství a kultur postavil tábor, který kladl národní homogenitu nad univerzální principy a také nad evropskou spolupráci.
Výše zmíněné politiky morality jsou až třetím, ale dosud nejaktivnějším bojištěm středoevropských kulturních válek. Ve sporech o práva žen, homosexuálů a translidí se překvapivě rychle rozpadá shoda na tom, že stát má v liberální demokracii jednotlivcům zajistit svobodu a rovnost bez ohledu na jejich vlastnosti. Reproduktivní chování, sexuální orientace a vzdělání se stávají předmětem moralizujícího pohledu a terčem požadavků na státem a církvemi řízenou regulaci a uznání většinových norem za normy morální na úkor individuální autonomie.
Ani západní Evropa se kontroverzím v politikách paměti a identity nevyhnula. V posledním desetiletí se některé evropské státy stále více otevírají složitému přehodnocování vlastní koloniální éry a téměř všechny živě diskutují pravidla multikulturní společnosti, kterou se pod vlivem poválečné pracovní migrace a evropské mobility staly. Na Západě byl nicméně proces historického narovnání pozvolný a vážné debaty o multikulturalismu kulminovaly už v polovině nultých let. Většina západoevropských států mezitím opustila prvotní kulturní formu debat o národní povaze a začala problémy řešit pragmaticky.
Ve střední Evropě se naopak sešlo několik odlišných procesů. Jedním z nich byly důsledky vstupu do EU, po němž různé středoevropské politické proudy ztratily vizi a cíl a začaly vycházet najevo jejich ideologické rozdíly. Postupně musela střední Evropa také zpracovat symbolické důsledky evropské integrace. Zdejší historická paměť si vyžaduje komplexnější vyrovnání s druhou světovou válkou a komunismem, než nabízí západoevropský symbolický rámec. Liberální společenské hodnoty vyjádřené v antidiskriminačních zákonech a v zákonech na ochranu menšin zase potřebovaly čas na „strávení“ občanským aktivismem, reformami státní správy a kulturou na to, aby byly plně integrovány do společenského povědomí. Polarizující síla kulturních sporů se naplno rozvinula po roce 2015, v momentě téměř hmatatelných obav ze střetu s komplikovaným světem za nepevnými hranicemi Evropy.
To, co charakterizuje středoevropské kulturní války, je skutečnost, že řada vyzyvatelů politických pořádků po vstupu do EU byla schopna využít celé škály polarizujících nástrojů pro prosazení určitého politického projektu. Jak ukazují zkušenosti ze Západu i Východu, otevřená kulturní válka nastává v momentě, kdy se populistický subjekt pokouší prosadit na pravém spektru a konzervativní liberálové se ujímají jejich témat a stupňují kulturní boj. Ve střední Evropě to byly právě úspěšné projekty národního konzervativismu jako Fidesz a Právo a spravedlnost, které konsolidovaly pravici skrze kulturní války na všech třech zmíněných polích. Středoevropský příklad potvrzuje Hunterův argument o kulturních válkách jako způsobu vedení politického boje diskursivními prostředky.
Boj o hegemonii: pokus o definici
Pojem kulturních válek je sám natolik dvojznačný, že by bylo rozumné používat jej v uvozovkách. Na jedné straně totiž popisuje kulturní střety, na straně druhé je sám nálepkou diskreditující oponenta. Implikuje znepřátelené strany, které sám vytváří. Na rozdíl od historického sporu či ideové debaty kulturní války skutečně polarizují – vytlačují aktéry do krajních pozic na opačných stranách, aniž by umožňovaly kompromis. Na rozdíl od sporů a debat v nich jde přímo o moc. To, co je na tomto typu politiky „kulturní“ nebo snad nekulturní, je skutečnost, že v nich jde o boj o definice, o prosazení určitého pojmového aparátu skrze postupně budovaný kulturní a politický vliv, nebo naopak o politický vliv prostřednictvím prosazování určitého diskursu.
Aktéři kulturních válek definují určité téma – komunismus, pojem gender, rovnost pohlaví, liberalismus – nově nebo prosazují nový úhel pohledu. Nástroje jsou zdánlivě ideové. Kulturní válečník však nediskutuje a nehledá „pravdu“, nýbrž s pomocí mobilizace ve fyzických či virtuálních prostorech prosazuje svůj pohled a definici proti soupeřovým. Zavádění nejasných, prázdných pojmů (genderová teorie, kulturní marxismus, islamofašismus, diktát EU, vítač, ale také xenofob, islamofob a rasista) je nástrojem moci už tím, že úspěšně boří nevědomý konsenzus a označuje a diskredituje nepřítele.
Kulturní války se dále nejčastěji vedou pod vlajkou menšinové či ohrožené pozice a proti domnělé, často uměle vytvářené převaze. Výrazy jako liberální diktatura, ochrana práv většiny, válka proti křesťanům, ohrožený bílý muž nebo vláda politické korektnosti implikují jakousi vynucenou převahu. Tak vytváří pojem liberální „moci“ prezident Zeman, když záměrně a hrubě urazí novináře, ženy či translidi, je za to širokou veřejností kritizován a může potom poukazovat na to, že vůči němu většina prosazuje své normy. Druhou fází kulturní války je ovládnutí kulturních institucí a poradních sborů (univerzit a médií v Polsku a Maďarsku, mediálních rad) a snaha prosazovat do blízkosti moci ty, kteří jsou spojeni určitým kulturním kódem (odporem k pojmu gender, migraci, EU).
Boj o kulturní hegemonii, který popsal ve dvacátých letech 20. století italský marxista Antonio Gramsci, si získal i krajně pravicové teoretiky. Alain de Benoist používá pojem metapolitika pro „doménu hodnot“, kterou se řídí sociální konsenzus, a právě ovládnutí zdrojů sociálního konsenzu je gramsciánskou cestou k získání politické moci. „Kulturní války“ nejsou nevinnými kulturními spory. Nejsou sporem o hodnoty, ale bojem za hodnoty a konkrétní symboly, kterými je kódován postup určité skupiny. Je třeba je kriticky analyzovat právě proto, aby veřejný prostor zůstal otevřeným prostorem pro usilování o hodnoty.
/Text vznikl ve spolupráci s Heinrich‑Böll‑Stiftung Praha a byl publikován v magazínu A2, číslo 14-15/2021. Autorčiny názory nemusí být odrazem stanovisek HBS./