Uhelná komise 4. prosince rozhodla, že doporučí vládě České republiky ukončit spalování uhlí v roce 2038. Rozhodnutí má však jeden háček, kterým je podmínka rozvoje jaderné energie a konkrétně stavba nových bloků atomové elektrárny Dukovany. Naopak při rozhodnutí chyběla analýza dopadů na ekonomiku, plán transformace uhelných regionů či scénář, které elektrárny budeme zavírat jako první.
Všechny tyto dokumenty se budou teprve dodělávat tak, aby pasovaly do finálního data konce uhlí. Česká republika se tak vydala úplně opačným směrem, než ostatní země Evropské unie, které se už dokázaly uhlí zbavit či případně směřují k rychlému útlumu. Na kontinentu patříme ke státům, které chtějí s uhlím skoncovat jako poslední.
Uhlí v současnosti nefiguruje v energetických mixech osmi států EU – konkrétně Belgie, Rakouska, Švédska, Malty, Lotyšska, Litvy, Lucemburska a Estonska. Mimo státy EU bychom nenašli uhlí v těchto evropských státech – Island, Švýcarsko, Norsko a Albánie. Další státy se ale uhlí rychle zbavují. K pochopení trendu postačí jednoduchý výčet států s rokem, kdy plánují se spalováním nejšpinavějšího fosilního paliva skončit.
Portugalsko 2021, Francie 2022, Slovensko 2023, Velká Británie a Španělsko 2024, Itálie 2025, Řecko 2028, Finsko a Nizozemsko 2029, Maďarsko 2030. Za rok 2030 se spolu s Českou republikou dívají jen Německo s rokem 2038 a Polsko, které plánuje skončit až v roce 2049. Žádné plány konec spalování pak nemají Balkánské státy, přičemž největší problém je to u Bulharska, které je při výrobě elektřiny na uhlí závislé z padesáti procent.
Přitom podle vědců bychom se v bohatých státech měli zbavit uhlí v příštích deseti letech, abychom se vyhnuli průměrnému oteplení planety o více 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální době. Překročili bychom cíl, ke kterému máme podle schválené Pařížské dohody směřovat. Z pohledu ochrany klimatu je tedy doporučení Uhelné komise jednoznačně pozdě.
Německá inspirace? Ale kdepak
Celý průběh diskuze o konci uhlí v České republice i její výsledek dost nápadně kopírují dění v Německu. I tam vznikla uhelná komise (s přesným názvem Komise pro růst, strukturální změny a zaměstnanost), která své doporučení vydala v lednu 2019. Podle ní, by Německo mělo skončit s těžbou a spalováním uhlí k roku 2038, a pokud to půjde, tak již v roce 2035.
Už při bližším pohledu ale vidíme mnoho rozdílů. Německá uhelná komise měla osmadvacet členů a členek. Z toho dva vědci zabývající se klimatem a ekologií, dva zástupci národních ekologických organizací, zástupci ekologického a také sociálního think-tanku, dva zástupci místních občanských iniciativ, zástupci odborů, místní i regionální politici a zástupci průmyslu. Naproti tomu v devatenáctičlenné české Uhelné komisi měli převahu politici a zástupci průmyslu.
Na lidi z ekologických organizací či akademické sféry zbyla dvě místa. Ze zastoupených akademiků se ale nikdo formálně nezabýval klimatem či životním prostředím. V komisi bychom nenašli ani zástupce občanské společnosti z uhelných regionů nebo odborných think-tanků zabývajících se transformací energetiky, kteří měli v Německu silný hlas. Mezi zástupci byznysu zcela chyběly asociace sdružující výrobce a prodejce obnovitelných zdrojů.
Přestože se výsledek v Německu i u nás zdá podobný, opak je pravdou. Němci si na základě rozsáhlé analýzy stanovili plán, při kterém už do roku 2023 odstaví 12 GW kapacity uhelných elektráren (což je více než kompletní instalovaný výkon v ČR) a doporučili investovat šedesát miliard euro na spravedlivou transformaci uhelných regionů. O jaderných elektrárnách nemůže být u našich sousedů ani řeči, ty tam končí již příští rok.
Stinnou stránkou jsou štědré kompenzace pro energetické firmy RWE a EPH, které si přijdou také na několik desítek miliard. Ty jsou stále ale součástí politického sporu, stejně jako finální datum konce uhlí, které je z hlediska ochrany klimatu stejně nedostačující jako v případě České republiky.
Česká republika naproti tomu nemá plán žádný a zástupci komise se rozhodovali na základě patnáctistránkového dokumentu vytvořeného firmou ČEPS, provozovatelem elektroenergetické přenosové soustavy. Ačkoliv se tak ministr průmyslu a obchodu tváří, že doporučení Uhelné komise je podloženo nějakými hlubokými analýzami, jednoznačně lže. Ve skutečnosti dokumenty vypracované pro potřeby komise ukazují, že jsme schopní skončit s nejšpinavějším fosilním palivem mnohem dříve.
Uhlí skončí mnohem dříve
Pravda je však taková, že uhelný byznys skončí mnohem dříve, než si uhelné komise v České republice nebo Německu usmyslí. Pandemie umocnila ekonomické problémy, které jsou s tímto byznysem spojené. Nejšpinavějšímu fosilnímu palivu už nevěří ani Čína, která spolu s Tureckem a Indií patří ke státům, kde mají nadále oficiálně v plánu stavět uhelné elektrárny. Asijský gigant chce být do roku 2060 neutrální, což předpokládá rychlé vypínání uhelných zdrojů.
Turecko se svým plánem na výstavbu 37 GW uhelných zdrojů naráží na ekonomické problémy, ale i masivní odpor místních. Ve Spojených státech i přes snahu dosluhujícího prezidenta Donalda Trumpa každoročně podíl uhlí na energetickém mixu klesá, a to na úkor obnovitelných zdrojů. Nejinak je tomu i v Indii.
Přes veškeré snahy australské vlády otevřít největší světovou soustavu uhelných dolů Carmichael stavba pokračuje velmi pomalu, a to díky tlaku klimatických aktivistů i ekonomice. Situaci, v jaké se uhelný byznys nachází, dobře dokresluje poslední obálka časopisu The Economist s titulkem Přišel čas poslat uhlí do historie. A velkou zásluhu na tom má i rok co rok rostoucí tlak klimatického hnutí.
I v Evropě rostoucí cena emisních povolenek nejspíš vytlačí uhlí z trhu dříve, než si bude přát jakákoliv uhelná komise. Česká republika tak promarnila šanci přijít s realistickým plánem, který do sebe zahrne realitu uhelného byznysu, dá uhelným regionům vizi dalšího rozvoje a zaměstnancům energetických firem pomoc s hledáním nového zaměstnání. Místo toho dala uhelným korporacím možnost žádat o kompenzace a svůj byznys přeorientovat na jiné fosilní palivo, třeba na plyn.
