Řešení klimatické změny: Sázky se zvýšily (recenze)

Nezvladatelné požáry, neočekávané povodně a podivné dny, během nichž sluneční paprsky střídá krupobití. Apokalyptické scénáře se pro mnohé staly součástí reality, zatímco další se rozhodli strčit hlavu do písku. Ale hodiny dále tikají, a tak je čím dál tím jasnější, že doba, kdy bylo možné chování životního prostředí předvídat, uplynula. Zvrátit nebo snad zmírnit dopady klimatické změny je skutečná výzva, které se lidstvo musí rozhodnout čelit. A i když se nám podaří se s touto výzvou vypořádat, tak budou příští generace poslouchat pohádky, v nichž jasné dělení ročních období bude znít jen jako stará legenda. Ale když selžeme, apokalyptické obrazy vyschlé krajiny a imigrace vyvolané změnou klimatu budou ještě pochmurnější.

V roce 1996 založila Leila Conners produkční společnost Tree Media Group, která se věnuje filmu v oblasti sociálního marketingu. TreeMedia se zaměřuje na projekty, které se zabývají životním prostředím, lidským rozvojem a globální změnou. Její první celovečerní film 11. hodina, který natočila s Leonardem DiCapriem v roce 2007, dokumentoval závažné environmentální krize, mezi něž patří globální oteplování, odlesňování a vymírání živočišných a rostlinných druhů. O deset let později se Conners znovu spojila s DiCapriem, který se opět ujal role producenta a filmového vypravěče, aby natočila Led v ohni, který vypráví příběh naší klimatické krize, vysvětluje, co s ní lze dělat, a dává hlas odborníkům, výzkumníkům a podnikatelům. Filmové vyprávění je vystavěno tak pečlivě, že se podobá plánu vojenské operace, rozdělené do tří částí: na začátku je krátké představení mise, která nás čeká, po němž následují dvě části, z nichž každá zkoumá řadu možných řešení.

Současná situace: „Prohráváme“

 Film začíná dlouhými expozičními záběry, které nás zavedou do Arktidy, kde je sněhová pokrývka tenčí než dříve a kde tající led odhalil ohromnou kamenitou krajinu. Krátce nato nás film zavede do tundry, konkrétně do zimní scenérie ve Skalistých horách v Coloradu, kde klimatický technik ve sněžné rolbě každé úterý vystoupá do výšky 3 500 metrů nad hladinou moře, aby ručně sebral vzorek naměřeného CO2. Během prvních pěti minut se dozvíme, že vědci z celého světa se vystavují sněhovým bouřím a extrémním povětrnostním podmínkám, aby shromáždili vzorky plynů, které ovlivňují uhlíkový cyklus. Sled diagramů vysvětluje, že zatímco v předprůmyslovém období trvalo 6 000 let, než se koncentrace CO2 zvýšila o 80 ppm (miliontin), v roce 1850 to bylo okolo 280 ppm, v současnosti se zvyšuje o 2 ppm za rok a nyní tak činí 410 ppm. Nárůst emisí CO2 je hybnou silou, která stojí za narušením klimatu a za táním polárních čepiček. Krajina na Islandu je více než vypovídající: ústup ledovce Jökulsárlón způsobil, že řeka Skeiðar změnila svůj směr a pod největším mostem na jižním Islandu nezůstala žádná voda. Jak zdůraznil islandský ministr životního prostředí, most se nyní stal „jakousi památkou, symbolickou připomínkou minulosti“.

Řešení, část první: Příroda na naší straně 

První na seznamu doporučených strategií pro omezení emisí CO2 je využití sekvojových lesů, které zadržují více oxidu uhličitého než kterýkoliv jiný les na planetě. Výrobou biouhlí lze izolovat a znovu použít oxid uhličitý a zadržet vodu. Dále se zdůrazňuje význam ekologických farem, kde půdu tvoří organický materiál, který absorbuje osmkrát více CO2 než konvenční zemědělské postupy. Navrhuje se také podpora zemědělských činností v malém měřítku, což je pravděpodobně jediné nabízené řešení, na němž se mohou jednotlivci přímo podílet. Poté se přesuneme do Connecticutu, kde farmář, který se v minulosti podílel na průmyslovém rybolovu, líčí, jak se stal chovatelem ústřic a „součástí armády, která zachraňuje planetu“ tím, že pěstuje chaluhy. Dozvíme se, že mořské řasy a měkkýši zadržují pětkrát více oxidu uhličitého než pevninské rostliny a že krávy, které se živí mořskými řasami, vypouštějí o 90 % méně metanu. Profesor a odborník na životní prostředí Staša Puškarić pak navrhuje využití mořského sněhu ­– částic organického materiálu snášejícího se z horních vod do hlubokého oceánu – ke snížení hladiny oxidu uhličitého v zemské atmosféře.

Řešení, část druhá: Obnovitelné zdroje energie vs. fosilní paliva

 DiCaprio na začátku vysvětluje, že je zásadní, abychom se zcela přeorientovali na obnovitelné zdroje energie, a Martin Hermann, generální ředitel společnosti BrightNight Energy, zdůrazňuje, že cena elektřiny, kterou vyrábějí v Mount Signal, projektu běžícím ve třech fázích v San Diegu a Jižní Karolíně, je už teď nižší než u fosilních paliv. Dokument se zaměřuje také na další zdroj zla: metan, skleníkový plyn, u nějž hrozí, že ještě více zvýší teplotu planety. Film zachycuje vědce s pojízdnými laboratořemi jako svého druhu „metanovou policii“, která se snaží odhalit potenciální únik plynu, zatímco jejich kolegové v laboratořích se snaží pochopit jeho dopad. Oblastmi s vysokým rizikem jsou území v Arktidě pokrytá permafrostem, tedy zmrzlou zemí, která obsahuje metan a CO2: pokud veškerý organický materiál, který je zde zadržován, unikne do atmosféry – jinými slovy, pokud tato zmrzlá zem roztaje – pak se situace dostane mimo kontrolu. Vrátíme-li se k diskuzi různých řešení, film končí poukazem na geotermální procesy, které přeměňují oxid uhličitý na horniny nebo na bionické a umělé listy. (Film tvrdí, že tyto umělé listy, vytvořené v harvardských laboratořích, provádějí úplnou fotosyntézu „desetkrát lépe“ než listy běžné.) Film se dále zabývá možnostmi generátorů přílivové energie.

Filmu Led v ohni se především daří předat fakt, že ačkoliv jsme od průmyslové revoluce vypustili do atmosféry 1,3 bilionu tun oxidu uhličitého a polární čepičky tají rychleji než kdy jindy, mají tyto problémy také skutečná a konkrétní řešení. Poselstvím filmu tak je, že hrozící katastrofu ve formě nevratného zvýšení teploty lze odvrátit, pokud budeme dodržovat kroky, které již popsala vědecká komunita. I přes hrozivou atmosféru tématu tak jednu a půl hodiny dlouhý film uplyne, aniž by vyvolal beznaděj. To je docela neobvyklé na dokument o změně klimatu, protože jiná forma vyprávění by mohla snadno vyvolat lavinu obav a zděšení. Led v ohni místo toho přináší přínosné varování. Daří se mu zvýšit povědomí nikoliv tím, že by se odvolával na naše existenciální instinkty, ale tím, že představuje situaci tak, jak je (tedy hlavně špatná) a spojuje ji se správným množstvím naděje (sice opatrné, ale přítomné).

Na otázku, zda je její dokument aktivistický v tom smyslu, že by pomáhal hnutím, jako je například Exctinction Rebellion nebo Sunrise, Leila Conners v červnu 2019 odpověděla, že problémy řešené ve filmu jsou vědecké komunitě dobře známy, zatímco Spojené státy je popírají, jen aby zachovaly fosilní průmysl. Dále řekla, že do týdne od vydání filmu ji ropné společnosti kontaktovaly se záměrem změnit směr. Můžeme tedy učinit závěr, že dokument částečně cílí na myšlení technokratů a podnikatelů z celého světa, kteří, poučení a možná vystrašení z možných ekonomických dopadů, by mohli po zhlédnutí filmu více dychtit po možnosti udělat něco pro ekologii. Na druhou stranu, Led v ohni sice rozhodně zvyšuje povědomí, neukazuje však praxi, kterou by si mohli osvojit řadoví aktivisté – technologie, jako je harvardský bionický list, nejsou zrovna nejjednodušší věci k sehnání. Jediným řešením, které si běžní diváci mohou odnést, je zapojovat se do zemědělských činností zdola a sázet stromy. 

Přesto se filmu daří obhájit to, že větší povědomí o výše zmíněných řešeních by nesmírně pomohlo zvýšit příznivé dopady. Odsuzuje také ty, kteří podkopávají vědecký výzkum a zatemňují myšlení šířením propagandy, často kvůli ekonomickým vazbám na uhelný průmysl. Jemnou polemiku mířenou na Trumpa předává účinný záběr, který ukazuje, jak emise fosilních paliv stoupají do atmosféry, do čehož neustále zní hlas prezidenta, jež svým voličů slibuje „čisté uhlí“. Podle filmu je naprosto jasné, co je pro životní prostředí dobré nebo špatné: oxid uhličitý je špatný, stejně jako jeho nejbližší spojenec metan, a proto by kontrola emisí těchto skleníkových plynů měla být naším jediným cílem.

 Nicméně, jestliže se z etické pozice filmu stane axiom, pak z toho vyplývá, že všechno, co míří ke stejnému cíli, je považováno za spojence v konání dobra. V tom dochází k poměrně nepříjemné věci. Dokument s potěšením zdůrazňuje, že obnovitelné energie slibují zisk a že kapitalismu nebude hrozit újma. Malebný východ slunce v Kalifornii ke konci filmu je obraz, který ilustruje DiCapriův důrazný slib, že „zelená ekonomika už teď vytváří miliony pracovních míst a další miliony vytvoří“. Jeden z výzkumníků k tomu pak dodá, že vzhledem k tomu, že relevantní technologie nakonec zlevní, altruismus k ochraně životního prostředí není potřeba. Jinými slovy, Led v ohni následuje čistě pragmatickou linii, podle níž „práce pro vyšší dobro“ zaručí budoucnost příštích generací a která zároveň slibuje zachování kapitálu a zabránění (ještě větší) ekologické imigraci. Opravdu zapojení zelených řešení do systému, který se orientuje na zisk a růst, obrátí svět vzhůru nohama a pomůže nastartovat novou éru lidstva? Na takové otázky se film neobtěžuje odpovědět, dokonce si je ani nepokládá, ale i přes nebezpečí, která následování pragmatického přístupu filmu skýtá, je nutné uznat, že je to přinejmenším transparentní způsob, jak naši situaci přiblížit. Potřeba jednat podle vědeckých doporučení byla prokázána, hodiny tikají a my bychom si nyní měli vybrat, na které straně budeme stát.

Recenzovaný film:

Leila Conners, Led v ohni (2019)

Překlad: 

Martin Babička