Dokument Karin de Miguel Wessendorf Nepřekročitelná mez představuje tři hlavní důvody k protestu proti rozšíření uhelného dolu. S odkazem na konkrétní případ hnědouhelného dolu Hambach v severozápadním Německu určuje následující důvody: ochrana životního prostředí vycházející z předpokladu, že využívání fosilních paliv již nemá opodstatnění s přihlédnutím ke klimatické krizi; ochrana přírody vzhledem k tomu, že takové rozšíření těžby vyžaduje úplné zničení prastarého lesa; a ochrana kulturního dědictví, přičemž se kvůli stále se prohlubující jámě bourají celá města, včetně katedrál. Jakmile se tato východiska stanoví, film po zbytek svého trvání předpokládá oprávněnost těchto argumentů a bezvýhradně a neomluvně se staví na stranu protestujících.
Nepřekročitelná mez v názvu filmu odkazuje k mezinárodní protestnímu symbolu, který se poprvé objevil ve Francii, kde jím aktivisté vyznačili limit, za nímž odmítají přijmout jakékoliv další poškozování životního prostředí. V Hambachu tato mez vymezuje poslední zbývající část lesa, o jehož záchranu před stále se rozrůstající roklí, vytvořenou dolem, usilují různé skupiny. Přesněji řečeno, pokud jde o hnutí proti dolu, přicházejí tisíce znepokojených občanů oděných v červené, aby utvořili mez táhnoucí se mnoho kilometrů napříč dotčeným areálem po vzoru původní francouzské akce.
Tento moment je pouze jedním z obrovského sledu akcí zachycených ve filmu, který pokrývá časové rozpětí téměř pěti let a sleduje jednotlivé snahy různých protestujících. Rozhodujícím způsobem však nastiňuje, jak tyto nesourodé postavy a metody spojují síly v rámci společného úsilí. Patří mezi ně lidé, kteří zvolí cestu okupace a vybudují si provizorní komunitu ve stromech, aby zastavili odlesňování, nebo také muž, který zatvrzele zůstává ve svém domě, zatímco město kolem něj kousek po kousku bourají. Jsou mezi nim také ti, kteří se soustředí spíše na šíření informací, a to jako průvodci na procházkách lesem nebo jako zástupci občanů na oficiálních setkáních s politiky a průmyslníky. Každý z protagonistů boří stereotypy o radikálních hippie aktivistech. V čele stojí množství konvenčně vyhlížejících postav ze střední třídy, přičemž i ti, kteří volí partyzánštější přístup života ve stromech, mluví vybraně, působí sympaticky a neškodně. Celkem vzato lze říci, že film představuje katalog forem protestů, z něhož ale vyplývá, že každý má hodnotu pouze ve spojení s ostatními.
Po formální stránce je jako celek nezajímavý, využívá běžný televizní postup, kdy film sleduje jednotlivé postavy a vypráví aktuální situace. Film odolává nutkání estetizovat prostředí, o něž se vede spor, i přes jeho působivý charakter. Jediný případ, kdy se snaží o jakýkoliv filmový požitek, je příležitostné použití příliš dramatické hudby, která ostře kontrastuje se strohým stylem většiny dokumentu. Navzdory tomu film svá tvrzení podává velmi výstižně a soudržně, přičemž současně udržuje určitou energii a tempo, které pohání příběh a udržuje napětí.
To je zvláště působivé vzhledem k rozsahu akce, která se ve filmu objevuje, aniž by byla výslovně uvedena. Z osmi stromových táborů postavených v lese se zabývá jen jedním, takže nechává na divácích, aby si sami domysleli rozsah celého hnutí. Stejně tak není zapotřebí příliš představivosti k tomu, abychom si domysleli, kolik materiálu muselo být natočeno během několikaletého období, přičemž použité okamžiky byly vybrány pečlivě a efektivně. Například jeden z nejpůsobivějších zásahů – orchestr, který pronikne do důlní jámy, aby zahrál píseň – je představen v úvodní scéně, v níž film využívá prvek překvapení, aby vytvořil atmosféru, než aby podléhal diktátu přesné chronologie. Použití scén z televizních zpráv k shrnutí uplynulého vývoje také funguje velmi efektivně jako prostředek k posunutí příběhu, aniž by film opakoval již řečené nebo vše blahosklonně zjednodušoval.
Jak již bylo zmíněno, film odmítá propůjčovat důvěryhodnost jakýmkoliv názorům stojícím na straně průmyslu. Těch několik málo případů, kdy jim dá prostor, dávají příliš zjednodušený pohled a pochází z relativně pochybných zdrojů (nedůtkliví staří muži, prospěchářští zástupci dolů). Toto rozhodnutí, ačkoliv v mnoha ohledech pochybné, má smysl, pokud jde o strukturování už tak přesyceného příběhu, a je v souladu s postojem, který otevřeně dává najevo obsaženou ideologii. Cílovým divákem je opravdu již někdo zjevně přesvědčený, přičemž důraz je kladen na vývoj snah o odpor spíše než na jakoukoliv snahu přesvědčit skeptiky.
Zajímavé v tomto ohledu je, že de Miguel Wessendorf dokázala najít prostor pro diskusi o přijatelnosti násilí při protestech, směřující k názoru, že protestující si za žádnou cenu nesmí dovolit, aby byli vyprovokováni. Je zřejmé, že režisérka měla pocit, že taková věc stojí za objasnění a rozhodně je to v souladu s celkovým tónem a poselstvím filmu. Dramatické události jsou podány zdrženlivě (kromě zvukového doprovodu) a emoce jsou viditelně potlačeny. Protagonisté i tvůrkyně filmu si zjevně uvědomují, že je třeba zachovat dokonale čistou fasádu, a tak zůstávají za všech okolností bezúhonní, aby se vyhnuli tomu, že by jejich postavení bylo oslabeno snadnými obviněními z nesprávného chování nebo extremismu.
Film končí vítězstvím protestujících a přímou výzvou k boji, což dále upevňuje jeho pozici jako otevřené propagandy a něco jako návodu k použití pro potenciální rekruty. Film svůj případ podává velmi přesvědčivě a je těžko sympatizovat s vymýcením starých krajinných oblastí a celých komunit kvůli zdroji, u něhož se již počítá s postupným útlumem v relativně blízké (ale možná ne dostatečně blízké) budoucnosti. Proto jednostrannost Nepřekročitelné meze vyvolává otázku, zda jsme ještě morálně a politicky vázáni k tomu, abychom se alespoň zabývali druhou stranou, nebo zda čas na diplomacii vypršel a nyní se ocitáme ve fázi, v níž bychom měli používat všechny prostředky nezbytné k tomu, abychom zabránili hrozící katastrofě.
Recenzovaný film:
Nepřekročitelná mez – nahlas pro Hambach (Die rote Linie - Widerstand im Hambacher Forst, 2019) od Karin de Miguel Wessendorf
Překlad: Martin Babička
