Když píšu o nárůstu nacionalismu a pravicového populismu v Evropě, ihned se mi dere na mysl tísnivý zážitek, který se odehrál před necelými deseti lety. Tenkrát jsem měla jako reportérka pro německý deník Zeit psát o Světových dnech mládeže v Kolíně nad Rýnem. Pro papeže Benedikta XVI., který byl čerstvě zvolen hlavou církve, byla návštěva této události jeho první cestou do Německa ve funkci. To, že se na Světových dnech mládeže dozvím více o národnostech a postoji k Evropě než o dnešním stavu křesťanství, jsem nečekala. Stranou všech křesťanských ideálů rovnosti, pokory a skromnosti v Kolíně vystupoval do popředí s bouřlivou mladistvou vehemencí význam identity a národního vědomí. Nálada připomínala veřejné projekce během fotbalového mistrovství světa či Evropy: tu skandovali mladí lidé s obrovskými modro-bílo-červenými vlajkami „Vive la France“, tam zase „Bella Italia!“, dále vzadu se zpod záplavy červeno-bílých vlajek ozývalo hlasité: „Polska!“ Lidé si mávali vlajkami, halili se do nich od hlavy až k patě, měli na sobě čelenky a náramky s národními poznávacími znaky.
Strach z Bruselu
Kromě nepřehlédnutelného významu národní identity pro globální poutníky jsem si všimla i příklonu k tomu, co je partikulární, regionálně specifické: kdo přijel z Bavorska, raději zvedl bavorskou než německou vlajku, kdo z Krakova, napsal si na polskou vlajku „Kraków“. Uprostřed této záplavy vlajek jsem najednou objevila něco velmi vzácného, raritu, druh mezi vlajkami ohrožený vyhynutím. Osaměle tu vlála: žluté hvězdy na temně modrém pozadí, jež bylo takřka k nerozeznání od třpytivého večerního nebe nad Kolínem, jako by se ostýchala mezi všemi těmi Stars and Stripes, Ordem e Progresso, červeno-bílou a černo-červeno-zlatou: vlajka evropská. Mezi statisíci vlajkami jsem viděla pouze jednu jedinou evropskou vlajku, pouze jediný nadnárodní symbol – a to pouze jediný rok po nejdůležitější události poválečných dějin: rozšíření Evropské unie, kterým v roce 2004 definitivně skončilo bipolární uspořádání světa v době studené války. Strážcem tohoto pokladu byli Francouzi. Oslovila jsem je: „Jste tu jediní s evropskou vlajkou…“ – „Ano, nikdo tady neví, odkud jsme, je to problém, všichni se na nás divně koukají, někteří nám také říkají hloupé věci o EU, ale… upřímně řečeno… no jo, možná to zní divně, ale… nám se evropská myšlenka opravdu líbí.“ Poté se bázlivě ohlédli přes rameno, zda někdo neslyší, jaké kacířské názory tu vypouštějí z úst.
Evropa je vystavena nebezpečí, že si vytvoří nadnárodní identitu způsobem, který byl dosud příznačný pro národní státy: vymezením se vůči těm, kteří zdánlivě nejsou součástí celku – ať už jde o menšiny, uprchlíky nebo hospodářsky slabší jedince.
Pokud jde o popularitu evropské myšlenky, v posledním desetiletí se ve skutečnosti nic nezměnilo. Zdá se, že panuje přímo panický strach z „bruselské“ uzurpace. Brusel se stal synonymem hypertrofické byrokracie, přičemž se vtírá dojem, že většina odpůrců Bruselu má malou představu o tom, jaké administrativní procesy jsou nutné pro nadnárodní společenství, jako je Evropská unie. Rakouský spisovatel Robert Menasse je výstižně popsal (po roční rešerši v bruselském parlamentu, kterému nevystavil špatné vysvědčení) ve svém eseji Evropský systém: Občanský hněv a evropský mír. Podle Menasseho není téměř žádné z rozšířených klišé o zkostnatělých eurokratech pravdivé. Naopak, jak píše, myšlenku společné Evropy vždy podřizují svým vlastním zájmům a krátkozrakým populistickým šachovým tahům spíše národní vlády. Tím ovšem vyvolávají těžké politické a hospodářské krize v Evropské unii.
Důraz kladený na to, co je národní a partikulární, lze ilustrovat bezpočtem příkladů – kromě jiného úspěchem politických stran, jako jsou Opravdoví Finové, Švédští demokraté, Polská lidová strana, maďarská strana Jobbik či Strana pro svobodu nebo nizozemští pravicoví populisté pod vedením Geerta Wilderse. Volby do Evropského parlamentu v květnu 2014 jasně ukázaly, že pravicoví populisté téměř ve všech zemích nejsou okrajovým jevem, nýbrž pevnou součástí dané politické scény. Ve Velké Británii (UKIP) a Francii (Národní fronta) překonaly volební výsledky pravicových populistů všechna očekávání.
Pád středních vrstev
Zejména finanční krize a eurokrize znamenaly vítr do plachet pro kritiky globalizace a euroskeptiky. Nacionalistické projevy, které jsem s podivem zažila na Světových dnech mládeže, se v jejich světle zdají být neblahou předzvěstí. Neboť to, co se v Kolíně ještě dalo vysvětlit jako kulturní fenomén (jako touha po národní jednoznačnosti ve stále složitějším světě), se mezitím spojilo s hmatatelnými ekonomickými zájmy.
Ke znepokojení není nutné vycházet z historických paralel (Christoph Butterwegge, politolog zabývající se chudobou, srovnává dnešní situaci s dobou po roce 1929 a věří, že bude docházet k posilování extrémně pravicových ideologií). I kdyby se mělo podařit odvrátit fundamentální hospodářský pád, mnozí lidé budou mít nadále strach z nedozírných následků eurokrize – a strach ze sociálního sestupu. Ten dnes panuje především u nižší střední třídy. Podle nových studií společnosti McKinsey zaznamenala střední třída v celé Evropě dramatický úbytek a prognózy uvádějí, že tento vývoj bude pokračovat. Ten, kdo už nepatří do střední třídy (nebere 70 až 150 procent průměrného příjmu v dané zemi), ve většině případů nepostoupil vzhůru, nýbrž zažil sestup.
Přinejmenším empiricky jsou tyto obavy zcela oprávněné. Podle nedávno zveřejněné studie OECD se ve většině průmyslových zemí výrazně prohlubují rozdíly v příjmech a roste podíl chudých lidí. Zatímco na jedné straně vláda podporuje ekonomické globalizační procesy a mezinárodní spolupráci, na straně druhé je široce rozšířenou odpovědí na tyto oprávněné a v žádném případě paranoidní obavy ze sestupu útěk k národnímu, obrat k patriotismu, hledání bezpečí v tom, co je člověku známé, regionální. Přitom se však vychází z pojmu vlasti, který je z ideově-historického hlediska zakotven v pozdně romantickém myšlení národních států 19. století.
Nadnárodní eurozóna se naopak jeví jako abstraktní politická konstrukce, ke které dokáže přilnout jen málo občanů. Dokud tento projekt sliboval ekonomické výhody a přinášel praktické úlevy, například v cestovním ruchu, byl přijímán. Se začátkem dluhové krize, jež ohrožuje společnou měnu i celý projekt evropské integrace, tento souhlasný postoj postupně slábl. Nyní se z pohledu řady občanů Brusel jeví nejen jako synonymum pro megalomanský monstrózní úřad, ale také pro ekonomické selhání. V novém společném evropském prostoru se nebezpečně prolíná nejen národní identita, ale také úspory. Co by tedy bylo více nasnadě, než si opět vzpomenout na národní stát?
Otevřený rasismus
Pro pravicové populisty přišla eurokrize ve správný okamžik. Pod pláštíkem euroskepticismu, jenž odpovídá duchu doby, se snaží šířit své nacionalistické myšlenky. Například Thilo Sarrazin, který je v Německu znám svými xenofobními tezemi, kritizuje, že euro umožnilo hospodářsky slabým státům eurozóny uzavírat úvěry s historicky nízkými úrokovými sazbami. Díky tomu si prý Španělsko, Řecko či Irsko mohly dovolit zvyšování mezd, což údajně dále oslabilo jejich konkurenceschopnost. Německo si ale podle něj nemůže dovolit trvale podporovat hospodářsky méně úspěšné státy. Podle aktuálních průzkumů je většina Němců pro vyloučení Řecka z eurozóny. Když padnou Řekové, je to přece jejich problém! Ne náhodou Sarrazin pohrdavě vysvětluje, že euro je třeba chápat pouze jako jakési smazání dluhu za holocaust. A na takové sentimentality si prý nepotrpí. Tento způsob myšlení odpovídá vnímání suverénního nacionalismu, který si vybírá spojence podle ekonomického užitku a nezajímá se o sociální a morální otázky. Podle těchto představ, které nejsou právě bratrské, by musely eurozónu zřejmě opustit i země jako Španělsko, Itálie, a možná dokonce Francie. Pak by zůstala pouze jakási euromarková zóna s Německem a Rakouskem, ke které by se snad ještě mohli přidat Finové a Nizozemci.
Pokud se společný měnový prostor rozpadne, ztroskotala by i politická integrace Evropy – s nedozírnými důsledky. Hospodářský kalkul pravicově populistických euroskeptiků se však nestará o politické následky, jako například xenofobii. Hospodářská krize se velkou měrou dotýká zejména menšin, které se zároveň stále častěji stávají terčem otevřeného rasismu. V uplynulých letech byla v Maďarsku zaznamenána řada útoků na romské domy a sídliště. Mimořádný rozruch vyvolal brutální útok, jenž se odehrál ve vesnici Tatarszentgyörgy, přibližně padesát kilometrů jihovýchodně od Budapešti. Pachatelé zapálili zápalnými bombami dům spící romské rodiny a poté chladnokrevně zastřelili otce a jeho čtyřletého syna, když chtěli z domu uprchnout. Zanedlouho se v této obci konal jeden z prvních velkých pochodů fašistické Maďarské gardy. Podle průzkumů je osmdesát procent obyvatelstva vůči Romům naladěno nepřátelsky.
Možná, že je situace Romů v Maďarsku mimořádně špatná, ojedinělá však není. Evropská komise nedávno popsala situaci Romů v Evropě drastickými slovy: „Diskriminace, sociální vyloučení a segregace, jimž Romové čelí, navzájem zesilují svůj účinek.“ To se odráží „ve vyšší míře úmrtnosti a kratší naději dožití“. V mnoha evropských státech dnes totiž nabírá diskriminace Romů takové podoby, které bychom už v 21. století nepovažovali za možné. V Rumunsku docházelo v uplynulých letech opakovaně k násilným výpadům proti Romům, v některých slovenských obcích se kolem romských sídlišť staví „protihlukové zdi“, v Maďarsku nedávno zástupce ultrapravicové strany Jobbik požadoval, aby Romové, kteří se dopustili trestných činů, byli odesláni do koncentračních táborů. V maďarských maloměstech také došlo k sérii vražd Romů.
V jiných zemích, jako je Kosovo, živoří Romové na odpadišti společnosti. Od genocidy Romů přitom uběhlo teprve několik desetiletí. Tenkrát nacisté zavraždili půl milionu Romů, často, zejména v jihovýchodní Evropě, za aktivní podpory místního obyvatelstva. Každá druhá až třetí romská rodina, která má být nyní odsunuta z Německa, ztratila příbuzné v koncentračním táboře.
Zacházení s menšinami ve společnosti naznačuje, do jaké míry v ní jsou realizovány opěrné pilíře demokracie, jako jsou lidská práva a tolerance. Pokud jde o to, jak většina evropských vlád zachází s Romy, jsou výsledky bilance podle tohoto měřítka zdrcující. Německo přitom nepředstavuje výjimku, ačkoliv zde odsuny probíhají z právního hlediska spořádaně, bezproblémově a „čistě“ – jenže za takových okolností působí tento skandál ještě tísnivějším dojmem.
Pohrdání druhými
Dalším příkladem je zacházení s uprchlíky. Předzvěstí toho, co bude následovat, byla debata o uprchlících v souvislosti s povstáními v arabských státech. Tisíce migrantů, kteří se dostali do Itálie, vyvolaly v Německu hystericky vedenou diskusi o tom, zda by v Bavorsku a Rakousku měly být obnoveny hraniční kontroly. V debatě o migraci pokračuje renacionalizace evropské politiky, která se rýsuje od té doby, kdy začala měnová a finanční krize. Vlády zemí Evropské unie se čím dál více dovolávají svých národních zájmů – či toho, co za ně v případě pochyb považují. Rozdmýchávání nálad proti uprchlíkům se před volbami setkává s odezvou – a někde v Evropě jsou vždycky volby.
„Přistěhovalci, kteří zde žijí, ohrožují můj osobní způsob života a moje hodnoty.“ Tento výrok se setkává se souhlasem řady Evropanů, jak dokládá nedávno zveřejněná studie Nadace Friedricha Eberta (FES) nazvaná Pohrdání druhými. Výsledek studie FES: misantropie zaměřená na určité skupiny, pohrdání a předsudky vůči tomu, co pociťujeme jako „cizí“ či „jiné“, jsou v Evropě velmi rozšířené. S nejmenším souhlasem se opovržlivé výroky setkaly v Nizozemsku, největší odezvu měly v Polsku a Maďarsku. Pokud jde o xenofobii, islamofobii a rasismus, studie FES zjistila jen nepatrné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. Evropany evidentně spojuje odmítání cizího: „Přibližně polovina všech evropských respondentů je toho názoru, že je v jejich zemi příliš mnoho přistěhovalců,“ uvádí studie.
Zhruba polovina dotázaných kromě toho paušálně odsuzuje islám jako náboženství netolerance – v tomto ohledu není výjimkou ani Nizozemsko. I ve východoevropských zemích, kde je v obyvatelstvu nízký podíl muslimů, panují předsudky a odmítavé postoje. Islám je vystaven obecnému podezření. Především v Německu a Polsku většina lidí prohlašuje, že islám není slučitelný s vlastní kulturou.
Autoři studie výslovně varují před nárůstem pravicového populismu. Řada lidí sice uvedla, že nesdílí všeobecný nezájem, pokud jde o politiku, mají však pocit, že je politici nechali na holičkách. Výhrady těchto lidí však nebyly namířeny proti etablovaným stranám, nýbrž proti přistěhovalcům, muslimům a slabým skupinám ve společnosti. Zdá se, že tento šovinistický postoj, spojený s podnikohospodářským pragmatismem, Evropě stále více dominuje, a to nejen s ohledem na společenské menšiny. Jak se zdá, i Evropa je vystavena nebezpečí, že si vytvoří nadnárodní identitu způsobem, který byl dosud příznačný pro národní státy: vymezením se vůči těm, kteří zdánlivě nejsou součástí celku – ať už jde o menšiny, uprchlíky nebo hospodářsky slabší jedince. Takové selektivní vymezování však vytváří společenství, které je očividně v rozporu s vlastním chápáním Evropské unie, jež se ráda označuje jako „prostor svobody, bezpečí a práva“.
Nejdůležitější úkol Evropy
Proběhlo již mnoho – většinou značně křečovitých a zavádějících – pokusů definovat něco jako evropskou identitu. Zatím se to přesvědčivě nepodařilo. A domnívám se, že to ani žádným určujícím způsobem není nutné. Přesvědčeným proevropanem může člověk být i bez korzetu zdánlivě jasně vymezené identity – aniž bychom formulovali pochybná vylučovací kritéria jako „islám nepatří do Evropy“ nebo že ten či onen způsob života či kulturní výtvory jsou pro identitu Evropy určující. V nepopiratelně pluralistické Evropě, k níž patří různá náboženství stejně jako různé kulturní rysy, vedou právě taková vylučovací kritéria jen k vnitroevropským roztržkám, vymezování a nacionalismům.
Evropské země chápu spíše jako rodinu s velmi rozdílnými členy. Zeměpisně a historicky jsou spolu nedílně spojeny – ve své rozdílnosti, kterou je lepší přijímat než zlehčovat. Z jedné známé sociální studie vyplývá, že sourozenci se charakterově liší výrazněji než dva libovolní chodci na ulici – neboť každý si v rodinné soustavě hledá svou vlastní pozici, své vlastní místo v rámci rodinné konstelace. Blízkost a rozdílnost spolu dokonce přímo souvisejí, vzájemně se podmiňují. Rozdíly v Evropě lze možná pomocí tohoto modelu lépe pochopit a tolerovat. Mladí lidé ze Světových dní mládeže ovšem pociťovali národní stát a Evropu jako protiklady – o vylučující se protiklady se však jednat nemusí. Partikulární a nadřazené kolektivní prvky lze také vnímat jako dva do sebe včleněné celky, podobně jako u ruské matrjošky.
Konec rozdělení Evropy po skončení studené války a bipolárního světového uspořádání i rozšíření Evropské unie jsem vždy vnímala jako milníky (vyrůstala jsem v Západním Berlíně poblíž Berlínské zdi, u hraničního přechodu Dreilinden na nás Berlíňany mířila hlaveň tanku T-34 – nezapomenutý hrůzný obraz mého dětství). Evropa ještě nikdy nezažívala tak mírovou dobu. Doufám, že vědomí této skutečnosti se udrží a nezapadne v bezduchém nacionalisticko-egoistickém marastu. Kdo dnes touží po 19. století, zcela určitě se nedokáže vypořádat s výzvami 21. století. Toužím, podobně jak to Menasse požaduje ve svém eseji, po zavázaném duchu Georga Büchnera, po vynalezení nové, postnacionální demokracie. V tom spatřuji nejdůležitější úkol Evropy v příštích letech. Jinak získají převahu početní pravicoví populisté a zaženou nás zpět do nacionalisticko-militaristického malostátnictví 19. století. A pak: dobrou noc.
Autorka je spisovatelka a novinářka.
Z němčiny přeložila Martina Stocker.
Text byl publikován na www.a2larm.cz
