„17. listopadu přeměníme Národní třídu v manifest své generace. Naplníme ji vším, co vyjadřuje ducha naší doby a ukazuje možnosti, které nám dává,“ píše se v nedávném dopise studentů Díky, že můžem!, vyjadřujícím vděčnost starší generaci za listopadové změny. Chtělo by se zvolat: „Směle do toho!“ Jenže předsevzetí naplnit ulici doopravdy vším, co vyjadřuje ducha doby, zjevně nebylo skutečným úmyslem organizátorů, nehledě na to, že to ani není reálné. Jinak by Festival Svobody nemohl být v podstatě čistokrevnou hudební přehlídkou. Šňůru pódií lemují stánky s občerstvením, hluk jedné hudební produkce po pár metrech plynule přechází v další, jedna kapela střídá druhou. Vše, co vyjadřuje ducha doby? Manifest generace? Ano, řekli by zřejmě organizátoři a ti, jimž se akce líbila. Bezstarostné odpoledne jako důkaz, že naše doba je „normální“, stejně jako lidé, kteří v ní žijou. Poslechem hudby a popíjením piva slaví pětadvacet let života v demokracii a svobodě a zpřítomňují si pětadvacet let starou euforii.
Až dostatečnému množství lidí dojde, že oslava desítky let starých událostí s jejich životem souvisí především tak, že zakrývá palčivost jejich současných problémů, něco se změní. Anebo se z oslav stane čistokrevný První máj, komunistický svátek práce.
Problematické to celé není jen proto, že „duch doby“ má nezbytně také temné stránky, které vidět nebyly, ale také kvůli tomu, že se slavila pětadvacet let stará událost bez jakékoli reflexe toho, co se během té doby let událo. Jako by bylo jedno, zda jsme s „dobytou“ svobodou vykročili po maďarské, polské či německé cestě a co že je vlastně ta česká?
Poválet listopadovou svátost na jazyku
Ať už je ale přístup k výročí Listopadu jakýkoli a vy osobně dáváte přednost bujarým oslavám, vzpomínkám jak to „doopravdy bylo“, sprostému nadávání či vás zajímá, jak se mají tehdejší ideály k dnešní všednodenní praxi, jedno mají tyto reflexe společné. Listopad zde funguje jako referenční bod, jako referenční rámec našich životů, naší historie, našich hodnot. K tomuto bodu se vztahujeme, k němu vzhlížíme, snažíme se jej hodnotit střízlivě, nostalgicky na něj vzpomínáme nebo nás irituje. Totéž platí i v rovině osobní. Zajímá nás, kdo co před Listopadem i po něm dělal; Listopad a sametová revoluce je pro nás důležitým bodem na osobní trajektorii kariér a osudů kolem nás. Podle toho je posuzujeme, podle toho se k oněm osudům vztahujeme. Srovnání „před“ a „po“ Listopadu je všudypřítomné. Dlouho fungovalo jako bianko šek pro jakékoli přehmaty či přímo nezákonnosti. Kritika jakéhokoli společenského jevu byla odzbrojována standardní formulí, že ať je to jakkoli, je to vždy „lepší než před Listopadem“. A nikdo by si v devadesátých letech netroufnul namítnout, že není. Dnes ano.
Rozdíl není v tom, že dnes už tahle kdysi kouzelná formule nečaruje, ale v tom, že lidí, kteří smýšlejí o komunismu výhradně jako o době čistého zla, ubývá. Pro starší generaci dostává doba „před“ čím dál víc především punc ztraceného mládí – svobodu navíc ve vyšším věku kdekdo rád smění za vidinu jistoty a pomalejšího životního tempa. Levicovými voliči důchodového věku, kteří byli v devadesátých letech často chápáni jako pohrobci komunismu odsouzení k vymření, je nyní generace těch, co byli v době revoluce na vrcholu sil. Kdo má před důchodem, tomu se navíc smysl slova svoboda výrazně proměňuje. Více než cenzura ho omezuje vlastní tělo. Možnost cestovat po celém světě se stává nezajímavou, pokud vyčerpává i cesta do Strakonic. Pro mladé lidi ztrácí pojem svobody na velkoleposti jednoduše proto, že je vzduchem, který dýchají. Mají ten vzduch snad vždycky před výdechem posvátně poválet po jazyku? Nebo zadržovat dech, aby věděli, jaké to bylo předtím? Navíc nikdy nezažili ono listopadové vítězství ideálů svobody a demokracie, ale už jen jeho praktické, nedokonalé fungování.
Generační zkušenost je nepřenosná. To znamená, že zatímco mě osobně – a nejsem jistě jediná – více než oslavy svobody zajímá zamyslet se nad tím, za co by dnes bojovali ti, kteří kvůli svému boji za svobodu seděli za bývalého režimu ve vězení (bylo-li by jim dnes tolik co tehdy), mnoha lidem mladší generace zní otázka, co by dělal Havel, kdyby mu dnes bylo třicet, nutně nesmyslně. Proč zrovna on? Co by měl asi tak dělat? Pokud člověk revoluci nezažil, jako referenční bod pro něj ztrácí smysl. Ledy se lámou jinde, lámou-li se.
Z rozhovorů se současnými studenty mám ale spíš pocit, že referenční body sdílejí spíš jednotlivé subkultury než generace jako celek a že široce sdílené odkazy jsou navíc spíš věcí popkultury než morálky.
Flashback euforie
Ať je to jakkoli, snaha zpřítomnit pětadvacetileté výročí Listopadu Festivalem Svobody ignoruje fungování demokracie a svobody v praxi (čistokrevná oslava reflexi neumožňuje). Ale i v případě pouhé oslavy revolučních dnů 89 se nic ani vzdáleně podobného euforii nedostaví, pokud chybí osobní vzpomínka. Jen ta má moc zažehnout cosi jako flashback.
Navíc zůstaneme-li u studentů, proti generaci otců a matek je přirozené se především vymezovat, což znamená neskočit jim na špek. Špek bajky o komunismu je, že to byla hrůza hrůz a že má být člověk rád, že je rád, protože tak hrozné jak tehdy to není a nebude. Dělají chytré, že oni vědí a že mládí ještě nic nezažilo, tihle rodičové se zkušeností revoluce. Prdlajs, nato mládí. Náš život je přece fuška, kterou nikdo nemá právo zlehčovat.
A co když to bylo nakonec předtím lepší, respektive jednodušší? Ostatně vyjádřili se v tom smyslu i guruové undergroundu Magor a Brabenec. Takže to bylo snazší nejen proto, že rodiče říkají opak a nikomu nad třicet se nedá věřit, ale protože za komunismu bylo jasné, proti komu bojovat. Nepřítel se dal jednoznačně identifikovat. Že to dnes nejde, přece neznamená, že by nebylo proti čemu. Naopak. Prohlásit, že identifikovat nepřítele dnes „není jen tak“, znamená připustit, že ho tu máme. Že „vítězství svobody a demokracie v roce 89“ není konečná. Že po nepříteli není veta, jen vypadá jinak a hůře se mu čelí.
Notoricky pohlavkovaná Fukuyamova teze o konci dějin, podle níž je pád komunismu ve východní Evropě spojený s rozpadem SSSR a nastolením demokracie interpretován jako konečná fáze dějinného vývoje a demokracie a kapitalismus jako světový osud „na věčné časy“, žije v Česku dál. V globálním měřítku ji vyvrátili třeba „nehodní“ muslimové, kteří o demokracii nestojí, ovšem u nás jako by se v devětaosmdesátém zastavil čas. Respektive pochopení pro cosi jako „příběh naší společnosti“. Naše „velké vyprávění o nás samých“ jako by stále končilo prvními svobodnými volbami, podobně jako pohádky končívají svatbou prince a princezny nebo zabitím draka. Pak už se to zřejmě nějak doklepává, nehybnost nadosmrti bez opravdových událostí, nad kterou je zbytečné ztrácet čas. Žijeme skutečně v bezčasí a řešíme jen provozní problémy manažerského typu? Neklademe si řečnickou otázku, zda se lze vracet k Listopadu bez zohlednění toho, co se za těch pětadvacet let událo. Ale tážeme se: „Jak dlouho to ještě budeme dělat?“
„Hurá, máme demokracii!“
Kolik ještě let budou oslavy Listopadu vypadat jako Festival svobody na Národní třídě? Bude se jejich podoba měnit zvolna nebo dramaticky? Až dostatečnému množství lidí dojde, že oslava desítky let starých událostí s jejich životem souvisí především tak, že zakrývá palčivost jejich současných problémů, něco se změní. Anebo se z oslav stane čistokrevný První máj, komunistický svátek práce. Ten má také své smysluplné historické kořeny. Slaví se na paměť stávky amerických dělníků v Chicagu 1. května 1886, která vyústila v tzv. Haymarketský masakr. Prázdnou režimní maškarádu z něj v Československu učinil až komunistický režim. Tím samým se stanou oslavy 17. listopadu, až bude krédo letošního Festivalu Svobody „hurá, máme demokracii a kapitalismus, zpřítomněme si alespoň na jediný den euforii roku 89“ znít dostatečnému množství lidí dostatečně zpozdile, to znamená mimoběžně vhledem ke společenským problémům, které vnímají jako doopravdy palčivé. Překvapivý a nefér bude tento masový odvrat od oslav typu Festivalu Svobody na Národní třídě jen pro ty, co zamrzli v čase. Pro ty, jejichž zásadním referenčním bodem je a nadále bude sametová revoluce a srovnání s dobou „před“ a kteří jako „komouše“ označí každého, kdo hledá z ideových pozic jakékoli mouchy na fungování současné české společnosti a politického provozu.
Úcta ke svobodě nespočívá v pietě, ale v aktivním využívání jejích možností. Nejen ve smyslu protiruského a protikomunistického aktivismu, jež z odkazu listopadové revoluce přímo vycházejí. Nic proti nim a zvlášť ten protiputinovský je dnes velmi potřeba, ale také aktivismu, který Listopad s prominutím nezajímá. Právě ten je myslím pro ducha naší doby čím dál typičtější. Aktivismus lidí, pro něž Listopad už není referenčním bodem.
Autorka je spisovatelka.
Text byl publikován na www.a2larm.cz
