„Strach ze šílenství není něčím, co nás donutí nechat prapor imaginace spuštěný na půl žerdi.“
(André Breton: Manifest surrealismu)
Jako bývalý disident a v období kolem roku 1989 opoziční politik a teoretik jsem samozřejmě často žádán o to, abych načrtl bilanci velkých změn ve východní Evropě. Cítím velké pokušení sám sobě protiřečit jen proto, abych se neunudil k smrti svými odpověďmi, ale myslím, že bych tomuto pokušení měl odolat.
Zároveň, ačkoli jsem byl svědkem i účastníkem, nemám zájem o zadostiučinění pro svou úžasnou generaci nebo o diskurs nostalgie, rozčarování či zříkání se názorů. Už jsme to všechno viděli a slyšeli, a už to stačilo. Otázka zní: „Co z toho zůstalo?“
Ideologický chaos
V roce 1989 existovaly dva dominantní mýty: jedním byla „restaurace“ či „restituce“ a druhým „obnova“ či „nový začátek“. Některé politické síly měly podle všeho pocit, že se stačí vrátit tam, kde přestali Horthy, Piłsudski, Brătianu či Masaryk, znovuvytvořit to úctyhodné harampádí, které vedlo, mimo jiné, ke druhé světové válce, a předstírat, že „socialismus“ byl jen intermezzem nebo špatným snem. Pořád existují politici či novináři, kteří takto mluví, ale nikdo je nebere vážně, i když třeba náhodou mají parlamentní většinu – ovšem ze zcela jiných důvodů. Jiné síly (obvykle zvané, poněkud nepřesně, „liberálové“) podle všeho snily o tom, že mají převzít to, co se jim zdálo ze západního myšlení nejlepší – obvykle jakousi kombinaci konstitucionalismu, lidských práv, volného trhu, antiautoritářských postojů, „otevřenosti“, přitakání globalizaci, odluky církve a státu, „Evropy“ a tak dále. Síly minulosti, tedy nástupnické strany takzvaně komunistických „státostran“ z období před rokem 1989, se přidaly k jednomu nebo k oběma dominantním mýtům a celkově jsou mainstreamové ideologie stále jejich kombinací (nejčastěji jsou popisované jako „prozápadní“ a „protizápadní“, „moderní“ či „antimoderní“).
Východoevropské společnosti „státního socialismu“ byly podivnou verzí moderního, tedy kapitalistického, systému, ustavenou antikapitalistickým hnutím se svými vlastními sociálními a morálními cíli.
Další dělící linií mezi politickými silami je „antikomunismus“, zajímavý nápadnou absencí jakéhokoli významného levicového hnutí prosazujícího radikální změnu. Všechno je jen odkazem k minulosti. „Komunistický“ znamená v soudobé východní Evropě zejména něco či někoho historicky spjatého s minulým režimem nebo připomínajícího jeho autoritářské praktiky. Například v Maďarsku je Orbánova vláda často nazývána „komunistickou“ či „fašistickou“ v tomtéž sloupku „liberálních“ novin, přičemž na mysli se patrně mají státní zásahy. Protestní hnutí a jejich advokáti, jako třeba autor tohoto textu, jsou podobně nazýváni „komunisty“ (a agenty CIA!) pro svoje rovnostářské a sociálně orientované požadavky. Ovšem když lidé od médií objeví, že tato hnutí jsou zároveň feministická, protihomofobní, protirasitická, protiválečná, proti cenzuře a ekologická, mají potřebu označit je za „liberální“, protože něco, co jim nepřipomíná diktaturu z doby před rokem 1989, přeci nemůže být na levici. (Zatímco bývalí straničtí funkcionáři, kteří se mezitím přidali k té nejšosáčtější, nejšovinističtější, nejklerikálnější reakci, jsou nadále klasifikováni jako „levice“…) Ať je to, jak chce, ideologický chaos, obohacený o dějinnou neznalost, jen ukazuje, že povaha nových východoevropských společností je ponejvíce definována analogiemi a paralelami, spíše než pokusy o definici meritu věci.
Hlavní překážkou je jedno zásadní nepochopení. Zjednodušující dilema, jestli se jednalo o restauraci nebo o nový počátek, je zapříčiněno přesvědčením, že východoevropské režimy před rokem 1989 byly socialistické, takže kapitalismus musel být restaurován nebo vytvořen nanovo.
Jak jsem popsal jinde, plánovaný státní kapitalismus sovětského typu nebyl „socialismem“ v normativním smyslu; rozhodně ne v tom smyslu, v němž takovou věc pojímaly různé větve dělnického hnutí a marxismu. Nejde jen o to, že zákon hodnoty, zbožní produkce a námezdní práce, peněžní ekonomika a třídní systém nadále existovaly, spolu s dělbou práce a rozlišením fyzické a duševní práce či státním aparátem odděleným od lidu. Hlavním rozdílem mezi „socialismem“ a kapitalismem, podle proponentů sovětského systému, byl údajný konec soukromého vlastnictví, pomýlení založené na špatném pochopení tohoto konceptu, třebaže dobře definovaného politickou filosofií od Aristotela a politickou ekonomií přinejmenším od Rousseaua. Oddělené vlastnictví výrobních prostředků – ať už je vlastníkem osoba, skupina osob nebo instituce jako třeba vláda – samozřejmě není koncem vlastnictví, ať už jsou vlastnická práva vykonávána jakýmkoli konkrétním způsobem, pokud jsou výhradní a absolutní. A podniky nebyly vlastněny dělnickou radou podniku, nýbrž nadřazeným státem. Je pravda, že zbožní směna, ceny, zisky a tak dále nebyly zprostředkovány volným trhem (pokud něco takového vůbec existuje), ale státní plánovací institucí s cílem akumulace, růstu, industrializace a stále se zvyšující životní úrovně, nepříliš jasně odlišných od cílů dosažitelných prostřednictvím zdaňování. Ale drobné úpravy realizované v „tržních ekonomikách“ trhem byly přece jen realizovány kalkulacemi plánovačů a manažerů, na základě pečlivých statistik.
Intuitivní představa, že takzvaná volba mezi plánováním a trhy stačila na to, aby definovala dva zcela odlišné ekonomické a společenské systémy, byla dále posílena dojmem, že plánované ekonomiky nezbytně vedly k chudobě a zaostalosti – a k uvalení totální kontroly státu nad společností. Tento dojem je nyní rozmetán do povětří skutečností, že nové východoevropské ekonomiky nejsou nijak „bohatší“ či více vyspělé, než byly v roce 1989, životní úroveň velké většiny je lehce nižší, než byla dříve, zaměstnanost, bydlení, zdravotnictví, vzdělávání, veřejná doprava a – což je nejdůležitější – rovnost jsou ve stavu volného pádu a rozdíly mezi Východem a Západem přetrvávají. Zkušenost s fašismem pak dokazuje, že dominance soukromého vlastnictví nemohla zabránit totální společenské a politické nadvládě státu.
Společnost práce
Celá idea roku 1989 byla teoreticky pomýlená. To nemá znamenat, že východoevropské (a asijské) společnosti „státního socialismu“ nebyly něčím zvláštním. Byly podivnou verzí moderního, tedy kapitalistického, systému, ustavenou antikapitalistickým hnutím se svými vlastními sociálními a morálními cíli. Za prvé musíme pochopit, že kapitalismus sám o sobě neznamená, že politická moc patří buržoazii. Tak to nebylo ve většině buržoazních společností, kde se kapitalisté museli dělit o moc s feudálními vlastníky půdy, s aristokracií, s tradiční byrokracií či státní správou, s armádou, církví, královskou rodinou, s „opoziční kulturou“ intelektuálů, akademiků, novinářů, s bohémy a nakonec, když dozrál čas, i s odbory a socialistickými a komunistickými stranami. Buržoazní třídní vláda byla ve svých nejlepších časech křehkou záležitostí a je jí i dnes, kdy hospodářství není regulováno vlastníky, tedy akcionáři, nýbrž managementem nadnárodních korporací a byrokraty mezinárodních finančních institucí a globálních regulatorních těles a – stále ještě – národními státy s jejich rozsáhlými správními sítěmi, například vojenskými, včetně všemocných zpravodajských a bezpečnostních aparátů. Měna je v rukou centrálních bank, obchodní, daňová a celní legislativa je malichernější a pronikavější než kdykoli předtím, a to ani nemluvíme o patentových, autorských, technologických a environmentálních předpisech přísnějších než cokoli, na co mohl přijít Stalin.
„Diktatura proletariátu“ nenahradila domácí buržoazii jinou místní vládnoucí třídou aparátčíků a intelektuálů, zejména už proto, že žádná buržoazní vládnoucí třída ve východní Evropě neexistovala, a ta co existovala, byla etnicky odlišná (zejména Němci a Židé), a tedy politicky neschopná. Ovšem bankovnictví a výroba byly ve vlastnictví zahraničního – západního – kapitálu a jeho místních pomocníků. Jedinou vlivnou místní zakořeněnou elitní skupinou byla vyšší a nižší šlechta vlastnící půdu (místní buržoazie byli její lokajové), jelikož většina východoevropských zemí byla semifeudální a zemědělská (velcí vlastníci půdy hráli významnou společenskou a politickou roli všude až do konce druhé světové války). Byla to právě tato skupina, která byla vyhnána „komunistickými“ stranami, jejichž nejtrvalejším historickým úspěchem bylo dokončit nedokončenou buržoazní revoluci na evropském Východě.
Bylo to, po staletích osobní závislosti a kastovní („stavovské“) společnosti, kde privilegium urozenosti, politický a právní status a náboženská denominace definovaly člověku jeho místo v řádu věcí, poprvé, kdy lidé zakusili neosobní, abstraktní podřízenost charakteristickou pro moderní společnost, kde sociální pozice je – stále více – biologicky, právně, kulturně nahodilá a kde sociální mobilita je ponejvíce určena vrtochy trhu spíše než tím, jestli se člověk narodí jako nevolník nebo jako feudální vazal. A to je přitom to, co bylo – a do jisté míry stále je – vnímáno konzervativci jako nadřazenost vulgárního, hlučného, neotesaného plebejství – la république des avocats a tak dále.
Toto bylo radikalizováno „komunistickou“ vládou pomocí sady preferencí, které přineslo vítězné dělnické hnutí. Byla to naprosto bezprecedentní transvaluace, převrácení hodnot: „reálný socialismus“ byl první společností, v níž vrcholnou hodnotou byla fyzická práce. Fyzická práce, kterou bylo opovrhováno po tisíciletí aristokratické vlády: všechny politické systémy, všechny filosofie a všechna náboženství vyzdvihovala ctnosti ducha; kněz, válečník, státník, myslitel, asketik či mnich byli nadřazeni „fyzickým“ lidem, duše byla nad tělem, rozum nadřazen vášni, meditace nadřazena činu, svobodná – tedy neplacená, dobrovolná, hravá – aktivita, která je svým vlastním účelem, byla považována za nadřazenou placené práci ztotožňované (správně) se služebným postavením, modrá krev a bílé ruce nadřazené jejich protikladům. I v antických demokraciích odebírala potřeba pracovat člověku volební právo, a jen nepracující páni – jejichž závazky byly výhradně politické nebo vojenské, což je totéž – byli vnímáni jako plně lidské bytosti.
Žádná společnost dotud neměla prostředky toto změnit a privilegium bylo vždy vnímáno jako opětovná kompenzace přirozené nadřazenosti, kde prostí měli sloužit urozeným. V mnoha případech můžeme najít ozvuky tohoto i dnes v důrazu, který je připisován „vzdělání“, „expertíze“ či „talentu“ jako ospravedlnění jeho vyššího statusu či vyššího příjmu.
„Nevzdělaní“ proletáři (ve skutečnosti nejčastěji lidé možná bez formálního vzdělání, ale často asketičtí doktrináři se závislostí na seriózní četbě a odhodlaní k sebezdokonalování, abstinenti, spořiví a pracovití: první generace socialistických a komunistických dělníků byla do značné míry taková, v tom jinak pijáckém, machrovském, machistickém prostředí; obvykle informovanější než dnešní lidé z think tanků) zavedli společenský řád, v němž teorie měla sloužit praxi, politika sloužit ekonomice a vědomosti obecně měly být pouhým instrumentem – ovšem ničeho menšího než osvobození. Byl v tom také vznikající raný feminismus: první bezplatné aborce (a rozvody) na požádání, systém bezplatné péče o děti zdarma a nahrazení postavy poslušné manželky v domácnosti dělnou ženou aktivní ve svobodném světě a sdílející domácí práce s mužem byly zavedeny nejdříve v Sovětském svazu a trvaly až do konzervativního obratu, který vedl k doktríně „socialismu v jedné zemi“, tedy přijetí nacionalismu, hlavní legitimizující ideologie nerovnosti v moderní společnosti. To je důvod, proč byly revoluční režimy kritizovány svými konzervativními nepřáteli jako „nemorální“: bez respektu k ženské cudnosti, skromnosti a sebezapření, bez úcty k „duchovním hodnotám“ (zejména samozřejmě k náboženství – oficiálně ateistický systém by byl pro většinu pravicově smýšlejících osob stále ještě odporný), bez úcty k tradici (což znamenalo, samozřejmě, internacionalismus a sympatie vůči lidem jiné barvy pleti, tedy obětem západního imperialismu).
Komunismus nebyl
Je snadné zapomenout, o jaký se jednalo skandál. Sociální demokraté a Nová levice dali lidem na Západě uvyknout na rozředěný egalitarismus. Naopak konvenční viktoriánský stalinismus dal Východoevropanům zapomenout na dávné mravní priority staré levice – a tyto společnosti nyní reimportují jejich část pod hlavičkou „vykořeněných kosmopolitních“ nebo „liberálních“ západních hodnot, ovšem bez jejich zásadního rysu, tedy nadřazenosti těla nad duší, práce nad volným časem, chudých nad bohatými, sebezapření na tomto světě nad sobeckým kultem povznášení se a úspěchu. Toto přehodnocení hodnot bylo hlavně „ideologické“, ovšem rovnostářský a puritánský duch „reálného socialismu“ přetrval až do hořkého konce, navzdory privilegiím elit, která se nyní zdají být nevýznamná. Přesto kult dělníka místo rytíře a světce, ideál lepší výroby bez motivace materiální odměnou jinou než jen společným blahem a veřejným zájmem jsou v historii unikátní, i když brzy padly za kořist obvyklé korupci a zklamání a nakonec i lžím.
Fráze „chceme být normální zemí“ byla nejdůležitějším sdělením roku 1989. Být normální, tedy bohatí, nerovní, soutěživí, nacionalističtí, pokojní, spokojení: sledovat soap opery nebo mít rasové předsudky bez pocitu viny.
Kulturně, morálně a politicky vzato, za „reálného socialismu“, kdy se hmotné výhody, státní moc a mravní autorita slévaly do jednoho, nebyla žádná „vládnoucí třída“. Respektive do té míry, do jaké existovala, byla skrytá a její řady byly vždy doplněny z proletářských zdrojů. Nadřazenost stranického aparátu nebyla legitimizována či ospravedlňována, nýbrž zapírána. Většina stranických vůdců byla kdysi dělníky, kteří taktak dokončili základní školu, pokud vůbec, a byli na to hrdí. I oni neslavní židovští intelektuálové, kteří byli občas u kormidla „komunistických“ stran, byly vnímáni jako lidé pocházející z persekvované či opovrhované menšiny jen krok od ghetta a od pogromu: další zvrat zaběhnutého pořádku nadřazenosti a úctyhodnosti.
Bez seriózního zvážení tohoto morálního prvku není možné pochopit, proč je mýtus „socialistického“ charakteru plánovaného státního kapitalismu tak vytrvalý, zejména pro generace, které nevědí, že socialismus či komunismus nemají učinit přítrž jen nerovnosti, ale také vykořisťování a odcizení, hodnotě a státu. Pro komunisty může být omezený stát lepší než neomezená tyranie, ale cílem je konec vlády. Státní vlastnictví může být užitečnější pro rovnostářské přerozdělování než soukromé, individuální vlastnictví, ale cílem je odstranění vlastnictví. Plánování může být lepším nástrojem pro dosažení civilizačních a sociálních cílů než trh, ale odstranění oddělené ekonomiky je to, co mají komunisté chtít. Osvícenost může být lepší než náboženská bigotnost, ale cílem je odstranění nadvlády – nadpřirozené či pozemské. A tak dále. V tomto ohledu nikdy ani nedošlo k pokusu o komunismus.
Levicové kritiky „reálného socialismu“ už od dvacátých let popisovaly, že pod „komunistickou“ vládou nedošlo k žádnému skutečnému pokroku pro samotnou dělnickou třídu, jelikož dělníci nebyli skutečnými vlastníky, neměli nezávislé organizace, nemohli zastupovat a formulovat svůj třídní zájem, neměli prostředky na to, aby odolávali technologické disciplíně, špatným pracovním podmínkám či nízkým mzdám a že jejich symbolická výlučnost byla prakticky bezcenná. „Proletářské vědomí“ vtělené do Strany bylo jen dalším laickým náboženstvím a heroismus stachanovských úderníků, kteří plnili 300 procent plánovaného standardu, byl blouzněním.
Tato kritika byla jasně opodstatněná. Ale právě o těchto formách laického náboženství jsem mluvil. Toto přehodnocení společenských hodnot, tento zvrat mravního řádu všech hierarchických společností byl esencí „reálného socialismu“ i v jeho pozdní, ztuhlé, zmražené podobě, kdy se ho jeho vůdci snažili namíchat s jakýmsi polovičatým konzumerismem, meritokracií a politickou demobilizací. Ale pozitivismus a pokrokářství zůstaly dál přítomné a spolu s nimi i nepřátelství vůči transcendenci a současně s tím k sobectví, které byly považovány za „samotářské neřesti“.
Budoucnost v minulosti
I racionalismus, ve smyslu revoluční důvěry v rozum, zůstal důležitým prvkem. Revoluce – jako cosi z definice plujícího nezmapovanými vodami – potřebují svou teorii, zatímco konzervativním obhájcům statu quo stačí pouze tradice, zbožnost, úcta ke zděděnému pořádku. Nenavrhují, chtějí jen zachovat věci, které připadají cenné jejich starším a lepším. Revoluční dědictví státního kapitalismu řízeného antikapitalistickou proletářskou stranou vyžadovalo, aby její vláda byla založena na správné filosofii a na správné (společenské) vědě. To je také důvod, proč režim byl nemilosrdnější vůči svým rivalům než vůči svým nepřátelům. Například samotná existence „jiného marxismu“ byla nepřípustná, jelikož Straně kradla její myšlenkovou základnu, a proto tedy ona nenávist vůči sociálním demokratům, levým komunistům a jiným kacířům. Po porážce maďarské revoluce roku 1956 byli její účastníci z řad intelektuálů rozděleni do dvou skupin: ti pocházející z řad předválečné pravice byli dekorováni, bývalí komunisté a socialisté byli uvězněni. Ty první bylo možno získat na svou stranu, jejich hřích byl lehký, ovšem ti druzí byli vnímáni jako zrádci, špatní vykladači pravého učení, takže jejich hřích byl smrtelný. Svým způsobem to byl ráj intelektuálů: literatura, filosofie, umění, hudba, divadlo, film, vydávání knih a učených časopisů, populární věda byly vnímány jako jedna z nejdůležitějších záležitostí státu, jelikož při absenci skutečného náboženství byla vysoká kultura jedinou ideologií, která mohla být v přísně bezbožné společnosti šířena. Čili její důležitost nebyla samoúčelnou manýrou, byla nezbytností. Ač byla původně vytvořena pro elity a „mnišstvo“ hierarchického řádu, musela se teď vysoká kultura stát majetkem mnoha; při absenci aristokracie měla definovat historický sloh doby obyčejného člověka (muže, a možná i ženy).
Po neslavném pádu režimu – pro nás rebely překvapivém – bylo jedním z nápadných prvků převládající nálady určitě zřeknutí se, vzdání se, abdikace: nic nebylo populárnější než požadavek na ukončení „socialistického“ excepcionalismu, výjimečnosti. V maďarských protestech těch dní se ozývá fráze „chceme být normální zemí“ – byla nejdůležitějším sdělením roku 1989. Být normální, tedy bohatí, nerovní, soutěživí, nacionalističtí, pokojní, spokojení: sledovat soap opery nebo mít rasové předsudky bez pocitu viny.
A přesto některé ideologické prvky, mající původ v dělnickém hutí, jsou nadále vlivné, byť ve vulgární podobě – zejména nedůvěra vůči bohatým, vůči státu a vůči právnímu řádu, které jsou všechny vnímány jako cosi, co má něco společného s mocí a co není tím, čím se zdá být. Nerovnost je přijímána, ale nikoli jako spravedlnost, ale jako nevyhnutelná situace, která je „normální“.
Místní buržoazie nevznikla, stejně jako nevznikla za habsburské éry či později. Kapitál je stále – nebo spíše znovu – vlastněn mezinárodními finančními skupinami, nadnárodními korporacemi, dokonce zahraničními vládami. Účet za investice ve veřejném zájmu je obvykle zaplacen Evropskou unií. Systém rozdělování kořisti je založen na evropských drobcích padajících pod evropský stůl, které mezi sebe rozdělují Západ nenávidějící, euroskeptičtí, národovečtí místní bossové. Moc nad životy lidí se zdá být prchavá či tajemná, anebo vzdálená a nepochopitelná. Politická svoboda se vztahuje na věci nižšího řádu. Politická pluralita a parlamentarismus se rozpadly na soutěž mezi gangy zlodějů. Politické ideje jsou bezvýznamné či neexistující, anebo přinejlepším irelevantní.
Dojem, že liberální konstitucionalismus, dělba mocí a právní stát jsou svérázem bohatých západních zemí nebo luxusem, který si chudý Východ nemůže dovolit, a že pokračující kontrast mezi jádrem a periferií se zdá být osudem (řádem světa), není podle mého názoru nikterak chybný, ovšem směs cynismu a beznaděje, která tento dojem obvykle doprovází, je šokující. Politické postoje mohou být různé, ale zkrachovalý „socialistický excepcionalismus“, klesající teď k uznání toho, že jsme provinční, zaostalí, druhořadí, chudí a ignorantští – ať už budí rozhořčení či rezignaci, napodobování či odmítání Západu – má za následek hlubokou a skličující sebenenávist a sebeopovržení. Východní Evropa je v našich vlastních očích symbolizována osobou imigranta čekajícího na přijetí ze strany bohatých cizinců, kterým závidí a kteří mu zároveň připadají podivně legrační. Vnímáme sami sebe jako prosebníky, jako chudé příbuzné, tolerované dotud, dokud jsou ekonomicky užiteční. Je jen malým překvapením, že chudí imigranti se stávají ve slumech a průmyslových předměstích Británie džihádisty. Je hezkou ironií, že UKIP je celkem populární mezi východoevropskými imigranty, jelikož je protievropská a protisystémová jako oni sami – bez ohlednu na to, že UKIP nenávidí právě je jako ty špatné Evropany a Evropskou unii za to, že je vpustila dovnitř.
Lidový antikomunismus přispěl k nepopulárnosti jakékoli víry v radikální změnu, jelikož radikální změna se zdá být věcí minulosti. Jinými slovy: budoucnost (a její idea) je v minulosti. Je-li hnutí, které pěstovalo víru v pokrok, zkrachovalé, jaký pokrok může člověk očekávat? Progresivní ideje importované ze Západu – jako rovnost žen, gayů a leseb, etnických menšin a imigrantů, tolerance vůči narkomanům a jiným ubohým drobným delikventům, sociální pomoc nezaměstnaným a bezdomovcům a cizincům bez dokumentů a podobně – jsou vnímány jako destruktivní módní výstřelky. (Zatímco toto píšu, prohlašuje maďarský vicepremiér v ultrapravicovém Magyar Hírlap, že v pozadí protestujících stojí americká homosexuální lobby, která chce svrhnout jeho vládu. A myslí to smrtelně vážně.) Tyto výstřelky mohou podle všeho bránit bezmocné, ale jsou nám vnucovány bohatými cizinci, kteří musí mít nějaký tajný utlačovatelský cíl. Zároveň se východoevropská levice, která sleduje podobné cíle, nachází v nepříjemném spojenectví se západním imperialismem.
Náš slavný smysl pro humor
Popisy tohoto typu můžeme najít v radikální východoevropské literatuře devadesátých let 19. století. Degenerace od Maxe Nordaua či Zánik Západu od Oswalda Spenglera jsou – opět – nesmírně populární mezi východoevropskými konzervativci, kteří hledají spásu v předválečném šovinismu, monarchismu, militarismu a klerikalismu a občas vybuchnou salvami smíchu nad neslučitelností toho všeho, jelikož nezbytný duch uctivosti, respektu, sebedisciplíny, piety, tradicionalismu a servility, nemluvě o nábožnosti, není nikde k nalezení. Vyvolávání mysteria tremenda setkání s princem urozené krve by jistě vzbudilo posměch, ale nad návrhem spravedlivější společnosti stěží někdo pozdvihne obočí.
To vysvětluje náš slavný smysl pro humor. Humor je vždy nepřítelem vznešeného, dobrého – někdo mi dokonce kdysi řekl, že humor je vždy na pravici – jelikož nezbytně bude prezentovat velkorysost jako pokrytectví, morálnost jako bláznovství legračních excentriků. Nihilistický humor soudobé východní Evropy potvrzuje, že v rámci společnosti nemá nic svou niternou hodnotu, možná s výjimkou pomíjivých radostí a dočasného lidského tepla. Myšlení je idiocie. Umění je marnivá přetvářka. Filantropie je úchylka. Veřejná debata je kakofonie. Služba veřejnosti je záminka pro sobecké poklesky. Právo jsou advokátské triky. Každá vláda je svévolná tyranie. Chudí jsou nechutní. Bohatí jsou blbí. Cizinci mluví zmatenými jazyky a jedí ústřice, fuj. Východoevropané smrdí. Ženy jsou sexuálně nespoutané. Gayové piští falsetem. Konzervativci jsou tlusťoši. Liberálové jsou Židi. Socialisté jsou šílenci. Rusové jsou mužici. Američani jsou idioti. Filosofové jsou vousáči.
Ale to samo o sobě by se ještě dalo jakž takž tolerovat.
Jedna věc ovšem – v souladu s hlavním neoliberálním předsudkem – pomohla realizovat zvrat onoho přehodnocení hodnot víc než cokoli jiného. Ono známé opovržení „příživníky”, „sockami”, lidmi, kteří „berou dávky”, tedy různé formy sociální podpory, sjednocuje lidi ze střední třídy a občas i dělnické třídy, konzervativce a blairisty, fašisty a křesťany. Vládnoucí elity ve východní Evropě, velmi šikovně, velmi vychytrale pochopily, jak ho naroubovat na dědictví „reálného socialismu”.
Kult fyzické práce – do té míry, do jaké byl provázen plnou zaměstnaností a vysokou kulturou pro plebejce – nemůže samozřejmě řešit nezaměstnanost, nejistá pracovní místa a existenci bezprávné underclass. Zastřešující koncept proletáře není totožný s mytickou představou „organizovaného” továrního dělníka (termín „organizovaný dělník” znamenal v habsburské monarchii a jejích nástupnických státech odboráře a zároveň člena strany: tyto dvě věci byly totožné, jako v anglickém politickém termínu „labour”), protože neznamená jen „proti kapitálu”, ale „mimo kapitál”. Manipulativní koncept Orbánovy „společnosti založené na práci” zní velmi podobně jako Rákosiho či Kádárův režim, ale umožňuje „nám” celkem jednoduše ponechat chudé (asi 40 procent populace žijící pod úrovní existenčního minima) svému osudu, neboť jsou nemorální a rasově odlišní (Romové). Vždyť jsou prý lehkovážní, líní, zdrogovaní, opilí a posedlí sexem, a natahují své špinavé pracky po bohatství, které náleží slušným lidem. A tento trik je využíván také jinde ve východní Evropě. Všeobecný fakt, že technologický pokrok učinil většinu lidí dříve zaměstnaných ve výrobních odvětvích a většině služeb nadbytečnými, je ignorován, je dokonce transformován do jakéhosi zločinného stavu, mravně a strukturálně podobného protilidové buržoazní propagandě třicátých let 19. století, namířené proti „zločinné třídě” zabývající se „špinavou prací”, založené tehdy ještě na starobylém zavrhování těla a opovržení služebným postavením těch, kteří pracují pro jiné.
Úžasná příležitost
„Tvrdě pracující” nyní označuje spíš privilegium než znevýhodnění. Žebráci „závislí na státu” se zdají být neúmyslnými agenty „komunistické” restaurace, kteří by bránili rozšíření stále rostoucí střední třídy, kterážto je významově totéž jako „společnost” jako taková. Toto je ideologií celého východoevropského establishmentu, ať už je „prozápadní”, „evropský”, nebo „nacionalistický”, „proputinovský”, „promoskevský”. Jinými slovy, jedná se o omlouvání nejdrsnějšího druhu utlačovatelské třídní společnosti.
To se setkává s odporem „občanské společnosti”, který se soustředí buď humanitárním způsobem na „neštěstí” nebo na diskriminované menšiny (lidi bez domova, narkomany, imigranty, lidi jiné barvy pleti, GLBTQIIA komunitu, zneužívané děti, ženy vystavené domácímu násilí, vězně, lidi s tělesným nebo duševním onemocněním, staré, chromé, lidi s postižením, analfabety), kterým chybí právní kompenzace a jejichž důstojnost je popírána. Tento odpor je správný a já ho také podporuji, ale tento odpor je cizí na jedné straně tradiční dělnické třídě a na druhé straně politickému, spíše než lidskoprávnímu přístupu. (V tomto ohledu není nijak odlišný od toho, co vidíme ve většině západních zemí.) Zjednodušeně řečeno: establishment tvrdí, že tyto skupiny jsou jenom příživníci a odpor „občanské společnosti”, inspirovaný stylem neziskovek, odvětí, že ne, nejsou.
Pochopení, které pro marxistu není složité, že totiž obě kategorie, práce podřízená kapitálu i lidé vyloučení ze škály kapitál-práce, společně představují soudobý proletariát, povážlivě chybí. Ovšem problém je dále zhrošován „reálně-socialistickou“ verzí weberovské protestantské etiky asketismu na tomto světě, v níž práce je paradigmatem jakéhokoli nesobeckého, velkorysého chování orientovaného na společenství, na rozdíl od marxistického světonázoru, kde práce je nejhorším prokletím. Marxistický pohled je stále stejně skandální, jako byl před 170 lety, kdy starý pán (tehdy mladý) sepisoval své Ekonomicko-filosofické rukopisy.
Čtvrtstoletí po velké Změně zažíváme návrat do banálnosti. Každý výdobytek vysoké modernity se zdá být zpochybnitelný. Kapitalismus periferie je jednak uznáván jako osud, jednak obviňován jako neštěstí, smůla. Nová východoevropská levice je nedisciplinovaná a podílí se na všeobecném rozčarování. Tentokrát je radikální zlo celkem nudné. My disidenti jsme byli možná důvěřiví hlupáci.
Celkem vzato, úžasná příležitost pro fašisty.
Autor je filosof.
Z angličtiny přeložil Petr Kutílek.
Text byl publikován na www.a2larm.cz
