V posledních letech zažívá český zbrojní průmysl malou renesanci. V uplynulém pětiletém období stoupl objem obchodu s vojenským materiálem z 62,8 mil. EUR v roce 2009 na 138,2 mil. EUR v roce 2013. Víc než stoprocentní nárůst se přitom podepsal i na exportech, které lze vnímat jako rizikové. Toto označení zahrnuje především transfery, které směřovaly do zemí s celkovým deficitem demokratického vládnutí, vysokou mírou korupce, vitálním nepotismem a celkovým autokratickým charakterem vládnoucích elit (v roce 2013 to byly země jako Egypt, Jemen, Vietnam, Alžírsko, Saudská Arábie, nebo Irák). Amnesty International v tomto kontextu mluví o stabilním zhruba třetinovém podílu rizikových transferů na celkovém exportu vojenského materiálu z České republiky, který směřuje do zemí, kde mohou přispívat k porušování lidských práv či násilným represím (v roce 2013 to bylo až 48 %). Jsou české výrobky v tomto kontextu mocenským nástrojem v rukou nedemokratických režimů?
V zájmu komplexnější reflexe tohoto problému je nutno nastínit jistý rozpor, který panuje v debatě o povaze obchodu s vojenským materiálem. Česká republika je dlouhodobým partnerem v dialogu, jehož podstatou je snaha o efektivní regulaci toků vojenského materiálu v mezinárodním prostoru. Aktivně také vystupovala na půdě OSN v rámci rozhovorů o přijetí Arms Trade Treaty, je členem mezinárodních kontrolních režimů a ujednání týkajících se obchodu s výrobky obranného průmyslu a také se na ni vztahují závazná kritéria Společné pozice Rady EU 2008/944/CFSP. Na domácí půdě se Česká republika ve svých koncepčních dokumentech hlásí k podpoře hodnot demokracie, lidských práv, mezinárodního míru a bezpečnosti, přičemž je s dalšími složkami zahraniční politiky propojuje do jednoho celku (viz např. Koncepce zahraniční politiky; srov. Koncepce transformační politiky; Koncepce zahraniční rozvojové spolupráce).
Všechny tyto formální závazky integruje v kontextu obchodu s vojenským materiálem zákon 38/1994 Sb. (Zákon o zahraničním obchodu s vojenským materiálem), který je v evropském prostoru možné považovat za standardní, a to jak v otázce právní úpravy, tak i systémového nastavení. Kontrola zahraničního obchodu s vojenským materiálem probíhá v rámci dvoustupňové licenční správy, jejíž součástí jsou závazná stanoviska dotčených ministerstev (MZV, MV a MPO). Z pohledu zahraničně politického zájmu je nejdůležitější pozice Ministerstva zahraničních věcí, které kromě strategických zájmů České republiky musí zohledňovat i závazky, které plynou z vyhlášených mezinárodních smluv a členství České republiky v mezinárodních organizacích. Z hlediska posuzování jsou pro Ministerstvo zahraničních věcí kromě interně stanovených priorit klíčová především kritéria plynoucí ze Společné pozice Rady EU 2008/944/SZBP (tzv. Code of Conduct).
Tab. 1: Osm kritérií Společné pozice Rady EU 2008/944/SZBP
|
Toto stručné vymezení má za cíl poukázat na jistý nesoulad, který v současném sytému kontroly vojenského materiálu panuje. Na jedné straně existují závazky a priority, které jsou součástí koncepčních dokumentů a mezinárodních smluv, na druhé straně zase ekonomické zájmy, které v mnohých směrech tyto normativy narušují. Česká republika v minulém roce vyvezla například vojenský materiál v kategoriích SVM 1 (Zbraně s hladkým vývrtem a ráží menší než 20 mm, další zbraně a samočinné zbraně s ráží 12,7 mm nebo menší, příslušenství a rovněž pro ně speciálně určené součásti) do Egypta, Iráku nebo Thajska. Pozemní vozidla a jejich součásti (SVM 6) směřovaly do Alžírska, Saudské Arábie nebo Kambodže. Střelivo a zapalovače a pro ně speciálně určené součásti (SVM 3) byly dodány Jemenu, Egyptu nebo Saudské Arábii. Všechny tyto země přitom mají problém s dodržováním základních lidských práv a jsou represivní, přičemž násilí tvoří nedílnou součást jejich mocenského aparátu.
Tento zvláštní rozpor ale není nikterak unikátní. Podobnou situaci můžeme najít v národních rámcích Německa, Francie, Španělska, nebo také Polska či Slovenska. Zásadní argument, který se v debatách objevuje, v mnohém reprezentuje cynizmus politických zájmů a exportních priorit – „když nevyvezeme my, vyveze někdo jiný“. Obchod s vojenským materiálem dlouhodobě patří mezi vysoce lukrativní podnikatelské aktivity, které jsou součástí značně konkurenčního mezinárodního trhu. V rámci ekonomických zájmů je proto logické, že státy podporují pro-exportní politiku, a to i za cenu reinterpretace vlastních normativních závazků. V případě neproblematických destinací, které v případě České republiky tvoří v průměru kolem 60 % všech exportů, se tento rozpor neprojevuje. Situace se ale mění se zeměmi, kde monopol na násilí znamená permanentní ohrožení opozičních struktur společnosti (v tomto roce rezonoval především případ exportu pistolí CZ P-07 Duty do Egypta; v minulosti například Jemen, Saudská Arábie, nebo Alžírsko). Když se vrátíme k otázce nastíněné hned v úvodu, je nutno vnímat export vojenského materiálu do rizikových zemí přinejmenším s jistou dávkou nedůvěry a ptát se, jaké jsou kvality elit, které vojenský materiál nakupují. V tomto kontextu současný stav příliš optimizmu neposkytuje.
Řešením této situace, která není cizí téměř žádné evropské zemi, může spočívat ve vyšší transparentnosti a celkové kontrole závazků, které jsou stanoveny na národní, ale také mezinárodní úrovni. Právě ty v teoretické rovině reflektují kulturní a politické tradice evropských zemí, které jsou v současném systému za určitých okolností vypnuty. Ekonomické zájmy států by neměly vstupovat do konfliktu s hodnotovými preferencemi, ale vzájemně koexistovat nebo se alespoň více vyvažovat. Částečným řešením je také hledání nových trhů, které z pohledu stability nepředstavují problematické destinace českého nebo také evropského zbrojního exportu (přístup, který nepřímo navrhuje i Strategie vztahu státu a obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky). V případě zahraniční podpory v rizikových zemích je také nutné hledat efektivní záruky, že vyvezený vojenský materiál nebude použit proti civilistům nebo opozičním skupinám. Z velké části formální přísliby a závazky, které dnes postačují, se tak musí projevit i v praktických opatřeních přímo na místě podnikatelských aktivit. Politika podpory exportu vojenského materiálu potřebuje mít jasně stanovené mantinely, které nebudou vytvářet precedens dvojích standardů.