Podle textu české ústavy je to prezident, kdo jmenuje a odvolává předsedu vlády a ministry. Nejprve je hlavou státu jmenován premiér, který následně prezidentovi navrhne jmenování konkrétních ministrů. Po jmenování celé vlády začína lhůta 30 dní, během nichž musí nová vláda předstoupit před Poslaneckou sněmovnu a požádat o důvěru. Pokud vláda důvěru nezíská, musí podat demisi a prezident má druhý pokus jmenovat premiéra. Doba výběru není v ústavě přesně vymezena. Při druhém neúspěšném pokusu je třetí pokus vložen do rukou předsedy Poslanecké sněmovny.
Česká ústava blížeji neupravuje proces jmenování premiéra a vlády a otevírá tím prostor pro různé interpretace. V zásadě se vždy jedná o spor o charakter úřadu prezidenta v českém politickém systému mezi rolí „nejvyššího úředníka“ ve státě a aktivního prezidenta s vlastní autonomií, přičemž první roli se čeští prezidenti vždy bránili. V jazyce politické vědy můžeme hovořit o rozdílu mezi logikou parlamentního a poloprezidentského systému.
Před jmenováním premiéra musí hlava státu udělat dvě rozhodnutí, která nejsou nikterak upravena ústavou a nachází se v oblasti ústavních zvyklostí. Jmenování předsedy vlády totiž předchází pověření konkrétního politika vyjednáváním o sestavení vlády. Pro vyjednávání o sestavení vlády nepotřebuje podle ústavy žádný představitel politických stran v Poslanecké sněmovně pověření od prezidenta. Přesto je tato zvyklost akceptována a respektována hlavou státu i členy Poslanecké sněmovny. V politologii je tato pozice označována jako formateur. Tím byl až na jednu výjimku v roce 2010 vždy jmenován předseda vítězné strany. Česká tradice práva na sestavení vlády se liší např. od anglosaské, podle níž má toto právo vítěz voleb, bez ohledu na to, zda obdržel většinu v parlamentu. Pravidlo udělující předsedovi vítězné strany první pokus o sestavení vlády může být porušeno, pokud je zřejmé, že existuje jiná většina. Zmíněná výjimka nastala v roce 2010, kdy vítěznásociální demokracie nedostala možnost využít prvního pokusu a pokus získal Petr Nečas, předseda ODS, druhé nejsilnější strany. Prezident Miloš Zeman v souvislosti se jmenováním premiéra po předčasných volbách 2013 přišel s novou variantou, a to jmenování představitele vítězné strany, nikoli předsedy. Drobná záměna dvou slov byla často vnímána jako otevření možnosti nepověřit Bohuslava Sobotku rolí formateura a následně ho jmenovat premiérem.
Přes počáteční nejistoty byl nakonec Bohuslav Sobotka na konci listopadu, tedy necelý měsíc po volbách pověřen vyjednáváním o vládě. Jeho pověření pomohlo rozhodnutí Ústředního výkonného výboru ČSSD, které jednoznačně potvrdilo mandát svého předsedy jednat o vládě a ukončilo spory v sociální demokracii, jednotný postoj ČSSD, ANO a KDU-ČSL a absence jakékoliv jiné většiny. Bohuslav Sobotka jako formateur dostal od prezidenta Zemana podmínku najít pro svoji vládu stabilní většinu více než 101 poslanců. I když sociální demokracie a její koaliční partneři disponují pohodlnou většinou 111 hlasů, podmínkou stanovenou Bohuslavu Sobotkovi ze strany hlavy státu se opět dostáváme na křehký led rozdílných interpretací ústavy. Je otázkou, zda má prezident na obdobné podmínky právo, pokud pro získání většiny v dolní komoře parlamentu podle ústavy stačí většina, tedy 101 hlasů. Prezident Miloš Zeman i zde navazuje na své předchůdce. Prezident Václav Klaus požadoval v roce 2004 po Stanislavu Grossovi 101 podpisů koaličních poslanců jako záruku garance většiny v Poslanecké sněmovně, čímž šel za rámec svých pravomocí.
Stejně neautomaticky jako probíhal proces pověření formateura a jmenování premiéra, jsme mohli sledovat výběr jednotlivých ministrů. Na základě české ústavy prezident jmenuje ministry na návrh premiéra. I zde nepanuje shoda o roli prezidenta. Na jedné straně máme prezidenta jako pouhého vykonavatele premiérova návrhu. Ústavní právník Jan Kysela hovoří s trochou nadsázky o možnosti odmítnout kandidáta na ministra jen v případě, že se jedná o „kanibala, nebo analfabeta“. Na straně druhé máme autonomní rozhodnutí hlavy státu, zda návrhu vyhoví. Slova Miloše Zemana „návrh není něco, co musíte automaticky akceptovat“ jsou jednoznačným přihlášením k druhému a můžeme i říct tradičnímu přístupu českých prezidentů. V jeho interpretaci je dokonce prezident zodpovědný za finální podobu kabinetu. Se jmenováním ministrů souvisí druhá podmínka stanovená prezidentem Zemanem, schválení služebního zákona prvním čtením v Poslanecké sněmovně. Podmínka je spojena s problémem získání lustračního osvědčení pro Andreje Babiše, který čelí obvinění ze spolupráce s StB. Soudní spor na Slovensku v této věci stále pokračuje a předsedovi hnutí ANO není možné vystavit negativní lustrační osvědčení. To bylo doposud podmínkou pro jmenování do úřadu ministra. Pokud bude schválen služební zákon, který je již jedenáct let sice platný, ale nenabyl účinnosti v důsledku jejího odkládání, budou odděleny úřednické funkce od politických a lustrační osvědčení pro ministry tím ztratí odůvodnění. Dnes je totiž spojena politická funkce ministra a úřednická pozice šéfa ministerstva. Účast předsedy ANO byla navíc klíčová pro podporu vlády. Již dříve hnutí ANO avizovalo, že vláda bez účasti jejich předsedy je nepředstavitelná. S touto právnicky ne příliš přehlednou situací souvisí jednak absence zmiňovaného služebního zákona a také existence přísného a v kontextu střední Evropě výjimečného zákona o lustracích.
I přes spornou povahu prezidentových podmínek a neobvyklého řešení ve formě projití služebního zákona do prvního čtení, což neznamená jeho automatický úspěch v legislativním procesu, byly všechny požadavky splněny. Hlava státu postupně přijala jednotlivé kandidáty, kandidátky na funkce ministrů, ministryň a vládu nakonec přes své předchozí výtky jmenovala po rekordních 95 dnech od voleb 25. a 26. října 2013. Od data jmenování má vláda 30 dní na získání podpory v Poslanecké sněmovně.
Sobotkova vláda je sestavena ze 17 ministrů a ministryň (8 za ČSSD, 6 za ANO, 3 za KDU-ČSL). Oproti předchozím vládám jsou v ní obsazeny posty ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu (Jiří Dienstbier, ČSSD) a místopředsedy vlády pro vědu, výzkum a inovace (Pavel Bělobrádek, KDU-ČSL). Z hlediska zastoupení mužů a žen je ve vládě 14 můžů a 3 ženy (2 za ANO a 1 za ČSSD). Poměry zastoupení stran ve vládě, v Poslanecké sněmovně, včetně zastoupení můžů a žen viz tabulka.
Co se týká doby sestavování vlády po volbách, tak nejrychleji do funkcí jmenoval premiéry a ministry Václav Havel, 33 dní (1996), 32 dní (1998) a 30 dní (2002). Jeho nástupce Václav Klaus jmenoval vládu v roce 2006 po 93 dnech a v roce 2010 po 45 dnech. Dlouhá doba sestavování vlády v roce 2006 byla způsobena neexistencí jasné většiny v dolní komoře parlamentu. V průměru se tedy jedná o 55 dní pro sestavení vlády, přičemž čtyři procesy sestavování v délce jednoho až jednoho a půl měsíce jsou doplněny dvěma delšími obdobími třech měsíců. V České republice bylo od roku 1996 vyjednáváno o více vládách, avšak vyjednávání o vládě bezprostředně po volbách a vyjednávání o vládě po demisi vlády předchozí jsou kvalitativně odlišné procesy. Vlády sestavované po demisi předchozí vlády byly v průměru tvořeny 37,5 dne. Nejkratší doba přechodu mezi vládami byla 0 dní, kdy vláda Stanislava Grosse podala demisi a stejný den byla jmenována vláda Jiřího Paroubka. Naopak nejdelší počet dní sestavoval vládu Mirek Topolánek, 90 dní. Jednalo se o ojedinělou situaci, protože předseda vlády v demisi a formateur byla jedna osoba. Pomyslný žebříček sestavování vlády vede právě Mirek Topolánek. Celkem se jednalo o 183 dní nutných pro vyjednání dvou vlád. Když se podíváme na nejvyšší počet dní, během nichž docházelo k vyjednávání o vládě v evropských státech, tak první příčku drží Belgie s 541 dny po volbách v roce 2010.
Společně s českými voliči šli na podzim 2013 k volebním urnám také občané v Německu a Rakousku. Výsledkem obou voleb se staly velké koalice a neméně dlouhé procesy povolebních vyjednávání, 78 dní v Rakousku a 86 dní v Německu. Podle výpočtů Philippa Kökera[1] se jednalo o nadprůměrné délky vyjednávání. Průměrná délka sestavování vlád v Německu mezi 1945 – 2009 je necelých 40 dní, v Rakousku ve stejném období 55 dní.
V Německu Angela Merkelová získala téměř absolutní většinu křesel v Bundestagu, ale ztratila svého koaličního partnera FDP, který z něho zcela vypadl. Možné koalice se nabízely se stranou zelených a sociální demokracií. Počáteční neochota sociální demokracie vstoupit do vlády byla způsobena mimo jiné neblahou vzpomínkou na velkou koalici z let 2005 – 2009 po níž strana ztratila více jak deset procent voličů. Vyjednávání o programu a konání vnitrostranického referenda v SPD protáhlo sestavování vlády na již zmíněných 86 dní. Podle německé ústavy prezident navrhuje Bundestagu kandidáta na premiéra. Tím byl pokaždé předseda vítězné strany. Pokud ho nepotvrdí, má 14 dní na návrh dalšího kandidáta sám Bundestag. Když ani poté není zvolen premiér absolultní většinou, má hlava státu týden na jmenování neúspěšného kandidáta, nebo na rozpuštění komory. Oproti české ústavě dává německá ústava kromě prvního návrhu jasná časová omezení. Role prezidenta při jmenování premiéra a ministrů je navíc v Německu velice formální a symbolická.
Rakouské volby skončily oslabením dvou tradičních velkých stran, sociální a křesťanské demokracie a jejich nejhorším společným výsledkem, 50 procent. Rakousko má dlouhou tradici velkých koalicí, kdy obě nejsilnější strany získávaly i 90 procent všech hlasů. Přestože má prezident podle rakouské ústavy větší pravomoci než jeho německý kolega, jeho role v procesu jmenování vlády je také převážně formální. Prezident jmenuje premiéra, kterým byl vždy až na jednu výjimku v roce 1999 jmenován předseda nejsilnější strany, a na jeho návrh ministry. Vláda se následně „představí“ v parlamentu, kde však neprobíhá hlasování o její důvěře jako v České republice. Parlament ale může vyslovit vládě nedůvěru v průběhu volebního období.
I když se doby sestavování vlád ve všech třech zemích od sebe příliš neliší, samotné procesy probíhaly dosti odlišně. Oproti Rakousku a Německu si český prezident přivlastňoval daleko větší vliv na sestavování vlády a celý proces se vedl v duchu institucionálního sporu o roli hlavy státu. O postupu při jmenování premiéra a ministrů v České republice stále nepanuje široký konsensus a proces, který by měl být téměř automatický, se stává předmětem politických sporů. Pro jejich vysvětlení je nutné sledovat vnímání role prezidenta konkrétní hlavou státu, její vztah k budoucímu premiérovi, zda je členem stejné strany a stejné frakce v ní a také výsledek voleb a rozložení sil. Silné a jednotné vládní koalice budou mít větší úspěch prosadit svoji vůli proti vůli prezidenta.
Štěpán Drahokoupil