Pro a proti Aktu pro svobodná média

V polovině září vydala Evropská komise návrh dlouho očekávané legislativy upravující svobodu a nezávislost médií. Návrh se zaměřuje na řadu závazných pravidel a doporučení týkajících se nezávislostí médií na politicích, financování státní reklamy i přeshraničních fúzí. Tato legislativa na evropské úrovni již dlouho chyběla a její příchod je vítaný. Současná podoba návrhu má však několik much, které je třeba přepracovat.

Nezávislost médií na politicích? Doporučení nestačí!

V nynější podobě Akt pro svobodná média (také Akt o svobodě médií, Media Freedom Act, pozn. red. EURACTIV.cz) upravuje transparentnost a vlastnictví médií pouze jako doporučení. Vzniká tak potenciální, nicméně nemalé riziko, že doporučení nebude dostačující k naplnění daných cílů. Návrh jen reflektuje status quo a nevidím tudíž posun, který je v této oblasti potřeba. Je zřejmé, že se Komise inspirovala doporučením Rady Evropy, která jsou již několik let vytvořená. Bohužel, jak můžeme vidět na současné situaci např. v Polsku či v Maďarsku, jsou tato doporučení Rady naprosto nedostačující.

Pravidla pro transparentnost a vlastnictví médií mají být závazná a je třeba, aby se z doporučení stala povinností. A právě s ohledem na historii vlastnictví médií vrcholnými politiky by Česko mělo být jedním z hlavních hlasů volajících po přísnějších pravidlech.

Pravidla pro financování státní reklamy, která lze snadno obejít

Jistě si vzpomenete na kauzu mezi lety 2015 a 2020, kdy České dráhy inzerovaly netransparentně a bez výběrového řízení v médiích, která patřila tehdejšímu premiérovi Andreji Babišovi. Za reklamu Českých drah tak Mafra dostávala o řád vyšší částky než jiné mediální domy. Dle nových pravidel bude muset být financování a zadávání státní reklamy vždy transparentní a spravedlivé. Nicméně současný článek 2 odst. 15 návrhu Aktu pro svobodná média je poněkud nešťastně formulován. Říká totiž, že pravidla se vztahují pouze na „místní samosprávy územního celku s více než 1 milionem obyvatel“. To ale na příkladu Česka znamená, že každá mimopražská městská rada z legislativy vypadne a prostor pro obcházení je nezměrný. Tato formulace pravidel tak vytváří prostor pro přelévání peněz z ministerstev či krajů ke spřízněným městským radám, a skrze ně pak lze zadávat reklamy bez nutnosti dodržovat pravidla. Je tedy jisté, že z definice je nutné odstranit omezení na základě počtu obyvatel.

Práva poskytovatelů mediálních služeb: šmírování ano, či ne?

Ochranu novinářů v návrhu řeší článek 4. Ten se zaměřuje primárně na využití spyware. To je ve světle současného skandálu ohledně spyware Pegasus a Predator zcela pochopitelné. Současná formulace článku 4 však vynechává jakékoli další způsoby plošného šmírování, jako je např. odposlouchávání rozhovorů, identifikování osob ve veřejném prostoru atd. Šmírování musíme řešit komplexně a nezaměřovat se pouze na určité jeho způsoby či na ochranu pouze určité skupiny obyvatel (např. novinářů). Využívání spyware je zcela nepřípustné a odposlouchávání nesmí být nikdy vykonáváno bez příkazu soudu.

V tom leží další problém článku 4. Autorizace šmírování je umožněna ex post, kdy soud zpětně hodnotí, jestli sledování bylo oprávněné. To je naprosto nedostačující. Je více než nutné přepracovat současnou podobu návrhu tak, aby autorizace byla vždy provedena ex ante, tedy předem.

Nesmyslný článek 17? Pryč s ním!

Článek 17 návrhu se zaměřuje na digitální prostředí a absolutně pozbývá smyslu. Jeho současná úprava totiž umožňuje nebezpečnou výjimku z moderování obsahu pro média, vytváří totiž dvě kategorie tzv. tvůrců obsahu s odlišnými právy a privilegii. Podobná snaha byla i v rámci Aktu o digitálních službách (DSA), ale byla tvrdě odmítnuta. Není tudíž třeba vracet se ke konceptu bez politické podpory. Navíc by vznikl nebezpečný precedent, který by politikům, odborům a dalším poskytl munici, díky které by požadovali výjimku u médií. To by vytvořilo ještě větší nerovnosti a nepřehledné právní prostředí. Není to směr, kterým bychom se měli vydat.

V podobě, v jaké je článek 17 předložen a jakým způsobem upravuje tzv. pravidla self-declare, je snadno zneužitelný a vytváří prostředí pro dezinformace i propagandu. Dezinformační a propagandistické weby by dle nich byly považovány za poskytovatele mediálních služeb s redakční odpovědností, a tím pádem by spadaly pod speciální model moderace obsahu.

Je potřeba si uvědomit, že redakční odpovědnost není svatý grál, který spasí všechny problémy médií. V dnešní rychlé době i kvůli vlivu sociálních sítí dochází ke snižování kvality ověřování informací, a i v tradičních médiích dochází k dezinformacím a misinformacím. Selhání redakční odpovědnosti můžeme vidět i na několika příkladech z poslední doby, kdy CNN Prima News citovala falešný účet BBC a prohlásila královnu Alžbětu II. za mrtvou předčasně.

Jaký je závěr?

V obecné rovině nově vzniklou legislativu vítáme. Již dlouho je potřeba a Komise po nekonečném odkládání konečně udělala krok správným směrem. Musíme si však uvědomit, že v zájmu dosažení cílů návrhu, a to především v oblasti vlastnictví a transparentnosti médií, potřebujeme primárně závazná pravidla spíše než doporučení.

Svoboda a nezávislost médií je v zemích V4 doslova tristní. V Maďarsku a Polsku je situace již dávno za hranou. Omezování svobody slova a redakční nezávislosti médií silně poškozuje tamější demokracii. Viktor Orbán navíc během své vlády naprosto cíleně zlikvidoval nezávislá a svobodná média. Bohužel i v Česku máme přičiněním bývalého premiéra Andreje Babiše zkušenost z první ruky, jak to vypadá, když vrcholný politik ovládá daná média a zasahuje do jejich redakční autonomie. Proto nesmíme zůstat v ústraní, právě naopak. Je nanejvýš důležité, abychom vznik této legislativy jako Česko podpořili. Při své práci v Evropském parlamentu se zaměřím na to, aby byla nová pravidla spravedlivá a nedala se snadno obejít třeba pomocí svěřenských fondů.

Tento článek vznikl s podporou kanceláře europoslance Marcela Kolaji (skupina Zelení / Evropská svobodná aliance v Evropském parlamentu) a byl původně publikován na Euractiv.cz.