Akademická svoboda se ocitla pod palbou jak v autoritářských demokraciích, tak v liberálních demokraciích západního střihu. Dominantní diskurzy o akademické svobodě a svobodě slova v zemích globálního Severu, především ve Francii a Německu, se soustředí na údajnou hrozbu, kterou pro ně představuje „politická korektnost“ a „kultura umlčování“ (také „kultura rušení“, anglicky „cancel culture“), které, jak se při pečlivém zkoumání ukazuje, mnohdy představují pravý opak, konkrétně obranu plurality a kritických hlasů.
Akademická svoboda se ocitla pod palbou jak v autoritářských demokraciích, jako je Maďarsko a Turecko, tak v liberálních demokraciích západního střihu, jako jsou Spojené státy, Británie, Francie a Německo. Například obor genderových studií je častou obětí pravicových vlád ve Východní Evropě a ve Francii se prezident Emmanuel Macron pustil do postkoloniálních a kritických teorií, které značil za „islámo-levičáctví“ a líčí je jako hrozbu pro republiku. Přesto se dominantní diskurz o akademické svobodě a svobodě slova v zemích globálního Severu – poslední dobou především ve Francii a Německu – soustředí na údajné ohrožení těchto svobod ze strany „politické korektnosti“ a „kultury umlčování“, které, jak se při pečlivém zkoumání ukazuje, mnohdy představují pravý opak, konkrétně obranu plurality a kritických hlasů.
Hrozby pro akademickou svobodu na univerzitách a zvenčí
Západní diskurz o akademických svobodách se soustředí na údajné ohrožení vycházející ze samotného akademického prostředí. „Kultura umlčování“, „politická korektnost“ a „probuzení“ (anglicky „wokeness“) jsou koncepty, které odkazují k údajnému zpřísňování diskurzivních pravidel v akademickém světě prostřednictvím levicového, „zpolitizovaného“ nebo „moralizovaného“ pojetí vzdělávání a veřejné debaty. Rovněž je na místě poznamenat, že protesty, které zdánlivě probíhají za hranicemi akademického diskurzu, jako jsou studentské bojkoty akcí, na nichž mají vystupovat pravicoví nebo rasističtí řečníci, bývají argumentačně vystavěny na akademických teoriích, nejsou tedy přísně vzato vně akademie, ale spíše součástí kritické akademické diskuze. To, co je v tomto akademickém diskurzu považováno za hrozbu akademické svobodě, je tudíž pokrok v učení i výzkumu, k němuž dochází v akademickém prostředí stran různých typů strukturální diskriminace jako jsou rasismus, sexismus a homofobie.
Vnější omezení akademické svobody přichází jednak od protestů vedených mimo akademii, například „post-pravdivých“ diskurzů o klimatické změně nebo popírání Covidu-19, jednak od konzervativních a pravicových vlád. V debatách na západě jsou omezení akademických svobod ze strany státu zhusta přisuzována „druhým“, spojována pouze s dalekými autoritářskými režimy. Státní zásahy v Maďarsku a Turecku jsou oprávněně považovány za skandální. Krátkozraký západní diskurz o „kultuře umlčování“, který líčí kritické akademické teorie jako hlavní hrozbu akademické svobodě, si nicméně stále nedokáže připustit, že také na západě už nastal čas nebezpečných státních zásahů.
Mezi znepokojivé případy státních zásahů do akademických svobod patří přejímání pravicového pojmu „islámo-levičáctví" francouzskou vládou a snahy umlčet anti-rasistické a postkoloniální myšlení ze strany politiků a političek na různých úrovních v Británii i Spojených státech. V USA nabraly podobné státní útoky na akademickou svobodu v posledních letech na intenzitě kvůli republikánským kampaním proti státním univerzitám, závislým na veřejném financování [zde a zde]. Další příklad je rezoluce německého parlamentu proti BDS a následné rozhodnutí Německé konference rektorů přenést ji do hlavního proudu na německých univerzitách. Právě takové státní zásahy, nikoli rozvoj akademické diskuze a učebního procesu v souvislosti se strukturální diskriminací (například rasismem), jsou skutečnou hrozbou pro akademickou svobodu.
Akademická svoboda je politická
Potřebujeme tedy bojovat za akademickou svobodu jako prostor pro otevřenou debatu, který není politicky předem vymezený. Je ale vůbec možné pracovat s tak politicky neutrálním pojetím akademické svobody? Jak naznačují jednostranné útoky na kritické teorie, k nimž dochází pod rouškou obrany akademické svobody, otázka je to politická a nadále podléhá politizaci.
Úspěch pravicových populistů po celém světě vedl k otevřeným politickým střetům, soustředěným na pravdu a produkci vzdělání. Niternou vazbu mezi věděním a politickou mocí sice dobře známe z prací politických teoretiků, skutečnost, jak přímo a v kolika rovinách se vědění, pravda, a tím pádem akademický svět stávají součástí politických sporů, však představuje jinou míru intenzity. Proto se nemůžeme držet čistě formálního, neutrálního nebo objektivního chápání akademické svobody. Snahy bránit akademické svobody bez kontextualizace a lokalizace takových snah v širším politickém poli, na němž se bojuje o vědění, jsou prázdné a přináší riziko nezamýšlených vedlejších politických účinků. Jinými slovy, přihlášení se k mnohohlasu, který varuje před svazující „politickou korektnosti“ ve jménu svobody slova, jako například Dopis o spravedlnosti a otevřené debatě časopisu Harper‘s, může neúmyslně podpořit pravicové narativy.
V situaci, kdy se předměty obecné veřejné debaty, kterou živí pravicové síly, stávají samotné akademické teorie, žádná obrana akademických svobod nemůže být nevinná. Postoj k akademickým svobodám je postojem v rámci těchto politických debat. Aby to nebylo málo, formalizace a objektifikace jsou častými nástroji pravicového a konzervativního diskurzu o „kultuře umlčování“: vlastní partikulární obranu nespravedlivých privilegií před kritikou, která má za cíl společenskou spravedlnost, mají falešně povýšit na univerzální úroveň.
Odstranění mantinelů akademické svobodě si žádá změnu systému privilegií
Je-li akademická svoboda politická otázka, znamená to redukci vědy na politickou moc? Naštěstí nikoli, máme totiž k dispozici přesvědčivé akademické teorie, které nám pomohou zorientovat se v nastalé situaci. Michel Foucault, teorie formulované z feministické a postkoloniální perspektivy, a radikálně demokratické teorie ukazují, že akademický politický diskurz sice nemůže být politicky neutrální, ale vesvém celku reflektuje současné společensko-mocenské struktury a politické hegemonie. A to je vážný problém současné akademické svobody.
Přístup do akademického světa, témata hlavního proudu i struktury financování zvýhodňují hegemonické perspektivy a výzkumníky, kteří přichází z určitého prostředí. V západním světě akademii dodnes představují především bílí cis hetero muži z vyšší střední třídy. Rozmanité, pluralistické perspektivy – především pak takové, které zkoumají základní mocenské asymetrie a struktury útisku a vykořisťování, na nichž jsou naše společnosti postaveny – jsou „umlčovány“ již v zárodku. Odstranění takových mantinelů akademické svobodě, k němuž musí dojít, pokud chceme dospět k pluralističtějšímu a inkluzivnějšímu diskurzu, je podmíněno změnou systémů privilegií. Znamená to, že ti, kteří jsou nyní privilegovaní, přijdou o svou diskurzivní moc, výlučný prostor nebo financování.
V zájmu pluralizace akademického světa bude nezbytné přerozdělit zdroje tak, aby ubylo svobody těch, kteří jsou dnes privilegovaní, a docílilo se svobody pro všechny. Provést to lze s pomocí postupů, které bývají terčem kritiky jakožto „politická korektnost“: dekolonizace sylabů, systematického zvýhodňování menšinových hlasů prostřednictvím inkluzivních konferencí, nebo implementace inkluzivního jazyka a politiky přidělování pracovních míst na univerzitách.
Takové postupy nicméně neomezují akademickou svobodu a svobodu slova tak, jako vnější, státní intervence, které jsem popsal výše. Předpokládat, že změna nepovede k redistribuci moci, znamená vycházet z nesprávného pojetí svobody, a stejně nesprávné chápání akademie může hatit pokrok v zájmu zachování stávajících privilegií. Podobné konzervativní apologie akademické svobody vedou k tomu, že přetrvává slepota akademie vůči skutečným společenským a politickým podmínkám. Vyrovnání se společenskými mocenskými strukturami v akademickém světě tak nespočívá v redukci akademie na boje o moc, naopak se jedná o pracnou cestu k ideálu svobodné akademické debaty.
Ale… pozor na univerzitní management, který se řídí trhem
Přes to všechno, nepředstavuje moralizace problém, který nakonec omezuje akademickou svobodu? Vážnou hrozbu, skutečnou „kulturu umlčování“ sice představují státní zásahy, přesto bychom příklady, které uvádí konzervativní kritika „kultury umlčování“, měli brát vážně. Pomůže nám komparativní přístup. Příklady, které se uvádí, se obvykle týkají soukromých univerzit v USA, kde studenti platí školné v astronomické výši a jsou v roli konzumentů, zákazníků. Naddimenzovaný management takové školy dělá vše pro to, aby se skandály nedostaly na veřejnost nebo se vyřešily v souladu s očekávaným přáním zákazníka. Bez funkční ochrany práv zaměstnanců se navíc snadno propouští. Postavení fakulty, která za těchto podmínek vyučuje kontroverzní materii, je slabé a kolegové z USA pozorují vyšší míru opatrnosti v souvislosti s „politickou korektností“. Taková opatrnost je v zásadě správná, je ale pravda, že případná autocenzura nebo ohrožení neférovými sankcemi správné nejsou, protože mohou omezovat akademickou svobodu.
Vyvoďme z toho institucionální závěry: přerozdělení privilegií v akademii ve prospěch větší plurality akademického diskurzu by neměla mít v rukou univerzitní správa a nemělo by se řídit tržní logikou, jako je tomu v USA. Nejisté zaměstnání především mladších akademiků a akademiček není americké specifikum, ale obecné ohrožení akademické svobody. Například v Německu 90 procent akademiků a akademiček pracuje na krátkodobé smlouvy bez dlouhodobé jistoty zaměstnání a jen zasloužilí profesoři a profesorky mohou mít definitivu. Tento neoliberální způsob řízení ubírá mladším akademikům a akademičkám prostor pro artikulaci kritických postojů a zpochybňování zavedených paradigmat, což vede k zásadnímu omezení tendence k inovacím a stabilizaci struktur nespravedlivých privilegií. Klíčové pro pluralizaci vědění a naplňování akademické svobody tedy není jen odrážení konzervativních útoků na akademickou svobodu, které jsou vedeny prostřednictvím státu, ale také vytváření lepších, bezpečnějších pracovních podmínek pro akademiky a akademičky.
(Z anglického originálu do češtiny přeložil Antonín Handl)