Specifika a možnosti adaptace sídlišť

Jedním ze základních společných rysů je nízká kvalita technického standardu staveb, která je ve srovnání se současnými požadavky na stavební a technické standardy doprovázena poměrně úzkým typologickým profilem lokalit. Zástavba na sídlištích je složena z typizovaných stavebních jednotek – několika stále se opakujících typových bytových domů. Typologická stejnorodost je navíc ještě umocněna podobným charakterem většiny bytů s vyšším zastoupením velikostní kategorie bytů 3+1 jako určitého dobového standardu, určeného pro typickou jadernou rodinu. 
Ve své době měla sídliště naplnit sociální ideál hygienického bydlení pro všechny bez rozlišení, což však dnes už neplatí. V prostředí sídlišť se začíná projevovat nejen demografický vývoj spojený se stárnutím populace, ale i odchod těch úspěšnějších a bohatších. Pozitivní dědictví poměrně širokého sociálního mixu obyvatel sídlišť se začíná oslabovat. Typologická monotónnost tak bude zásadně ovlivňovat i monotónnost sociální.

Zeleň nebo mezidomí

Jako jeden z hlavních charakteristických rysů sídlišť je možné jmenovat naddimenzovaný veřejný prostor. Původní modernistická idea bydlení v parku s sebou přinesla zcela nový pohled na systém uspořádání a fungování města. Tradiční městská prostranství, kořenící v po staletí pěstovaných kognitivních i senzuálních schopnostech člověka osvojovat si, užívat a identifikovat se s místem, vystřídal volný prostor s nejasnou náplní. Symptomatické přitom je, že se pro veřejné prostory sídlišť za celých bezmála 70 let užívání nepodařilo nalézt adekvátní všeobecně sdílené názvy. Pojmenování „zeleň“ pro toto „mezidomí“ v sobě paradoxně vyjadřuje bezradnost ohledně bližšího pochopení a využití. Fenomenologie míst pracující s termíny, jako jsou park, zahrada, sad, hřiště, louka, les, ale i stromořadí, alej, náměstí se stromy, pomáhá člověku místu rozumět. 
A srozumitelnost napomáhá nejen se s místem lépe identifikovat, ale především pochopit, jak se v něm chovat, jak je možné ho užívat, a tím si i vyjasnit, komu místo patří a kdo se o něj stará. Veřejný prostor sídlišť ale s těmito fenomény neumí pracovat nebo je neumí dostatečně lapidárně artikulovat, přestože v názvech některých míst se o tato pojmenování snaží. Problematická srozumitelnost veřejného prostoru ústí do jeho nízké celkové kvality. Navíc ve srovnání s tradičním městem, kde je poměr veřejných prostranství vůči celku přibližně 30 procent, mají sídliště tento poměr 60 až 80 procent. Takové prostory tak pro svého správce představují nejen vyšší běžné provozní náklady, ale ve spojení s jejich vyšší anonymitou a nárůstem vandalismu i zvýšené riziko jejich bezpečnosti. Sociální koheze společenství skrze jeho identifikaci s místem je tak silně narušena.
V prostorovém uspořádání běžného města hrají klíčovou roli hlavních veřejných prostranství zpravidla komunikace (ulice) a jejich významná křížení (nároží, náměstí). Podstatným rysem komunikační sítě většiny sídlišť je, že tato síť z valné části nekoresponduje s hmotovou strukturou staveb a veřejných prostranství. Veřejná prostranství nevytváří srozumitelný hierarchický systém od významnějších po sekundární. Komunikace tak z velké části vůbec nenabývají charakteru ulic, ale podobají se spíše silnicím, tedy charakteru komunikací typických pro extravilán. Následek rozvolnění vztahu mezi strukturou a infrastrukturou je snad ještě více patrný u aspektu, který se při plánování budoucích úprav může projevit jako zásadní: vedení sítí infrastruktury technické není koncentrováno do jasných koridorů podél komunikací, jak je tomu v běžné zástavbě, ale je často vedeno volně předimenzovaným veřejným prostorem mezi domy. Současná situace tak klade nepřiměřené nároky na všechny aktéry v území. 

Adaptace sídlišť

U každé městské struktury dochází v průběhu času k její obměně, někde více, někde méně. Každá společnost vykazuje v čase změny ve svém chování, struktuře, zvycích, požadavcích, ve své kultuře, způsobu obživy, i ve způsobu bydlení a stavění obecně. A vystavěné prostředí představuje obraz příslušné doby, a je tak reakcí na dané požadavky a potřeby lidí. Domy se proto upravují, modernizují, ale také bourají či staví nové. Je obtížné si představit, že sídliště se těmto procesům vyhnou, že jsou to již hotová území, ve kterých bude jen docházet k opravám stávajících budov a „stříhání keřů“ v okolní zeleni. I tyto struktury je tedy potřeba konfrontovat s možnými způsoby rozvoje, transformace či revitalizace. Každé místo je přirozeně jiné, každé sídliště má svoje specifika a u každého musí být zvoleno specifické řešení vycházející z místních podmínek. Přesto lze identifikovat několik systémových principů, které lze považovat za stěžejní pro nalezení dlouhodobé stability sídlištních lokalit. Mezi ně lze zařadit především potřebu zčitelnění prostorové struktury do srozumitelných celků podle měřítek obytného prostředí. 
Klíčové je zejména vymezení rozhraní mezi veřejným a soukromým prostorem, tedy vymezení urbanistických bloků. Důležitost tohoto kroku lze dobře ilustrovat na příkladu vymezení toho „co je a co není zastavitelné“, tedy zřetelnosti identifikace možných stavebních vstupů do území. Na rozdíl od tradičního města, kde je obvykle proluka v zástavbě dobře rozpoznatelná, a není tak pochyb, kde se případně může stavět, na sídlištích je velmi obtížné identifikovat vhodná místa pro případné stavební záměry.
Dalším tématem je charakter prostředí, a zejména hierarchie míry soukromí, která vychází vstříc rozmanitým způsobům užívání a pomáhá člověku se s prostředím lépe identifikovat. Toto členění města je přitom možné relativně jednoduchými zásahy do jeho struktury docílit i v prostředí sídlišť, a to ve většině případů pouhou úpravou parteru. Takové řešení může zároveň napomoci nalezení nového využití pro často předimenzovaná veřejná prostranství, přivést do nich život a rozdělit náklady na údržbu. Současný charakter „domů v zeleni“ se přitom nemusí významně měnit. 

 
Jednou z cest oživení prostředí sídlišť i podpory celkové udržitelnosti místa je doplnění nových obytných typologií a vznik polyfunkčního prostředí. Nové obytné typologie mohou přitáhnout obyvatele z jiných sociálních skupin a podpořit tak větší různorodost sociální skladby. Přiměřená bohatost prostředí také souvisí s jeho funkční rozmanitostí. Polyfunkčnost města se historicky ukázala jako udržitelnější model než principy města zónovaného. Podpora mixu funkčních aktivit je tak logickým řešením pro posílení udržitelnosti celého prostředí. 

Jedním z nejvýrazněji vnímaných problémů sídlišť je dnes parkování. Nedostatek parkovacích míst ale nelze vyřešit jedním rozhodnutím. Pomoci může jen kombinace různých řešení, počínaje srozumitelnou strukturou komunikační sítě přes ekonomicky přiměřené návrhy parkování například v polootevřených garážích v rámci bloků až po doplnění podzemního parkování nebo parkovacích domů. 

Je nutné změny koordinovat

Česká společnost si na sídliště do určité míry zvykla. Jejich nižší oblíbenost oproti tradičnímu městskému prostředí se sice projevuje v nižších cenách nemovitostí, ty ale zároveň znamenají i jejich větší dostupnost. Jejich uplatnitelnost na druhotném trhu bydlení z nich proto dosud nečiní nerentabilní investici. I přes odliv movitějších obyvatel zůstávají zatím sídliště ve většině případů sociálně pestrá. Přesto je i zde možné identifikovat řadu systémových problémů, které současnou relativně pozitivní situaci mohou stále více ohrožovat. Zároveň i zde platí, že prevence problémů je výhodnější a pro všechny zúčastněné příznivější než následná vynucená řešení. 
Relativně dobrý stav českých sídlišť a stále existující ochotu investovat soukromé prostředky v těchto lokalitách lze tak považovat za optimální příležitost ke kvalitativnímu posunu celých lokalit. Pomalu začíná docházet k dílčím úpravám veřejných prostranství, parkování nebo vlastnických poměrů pozemků v souvislosti s novým občanským zákoníkem a je dobré to využít pro nastavení celkové koncepce jednotlivých zásahů se synergickým efektem pro celkovou kvalitu a dlouhodobou stabilitu prostředí. Pakliže tyto kroky nebudou koordinovány, hrozí naopak zhoršení celé situace a nebezpečí, že to do budoucna zabrání uspokojivému komplexnímu řešení.