Přestrukturovat celý energetický systém v zemi, která patří ke světové průmyslové špičce, je více než ambiciózní. Neexistuje totiž žádný model, po němž by se dalo jednoduše sáhnout a použít. Přetváření energetické strategie představuje otevřený proces, při kterém se zkušenosti budou teprve získávat. Tento svého druhu pilotní projekt sleduje celý svět se skepsí smíšenou s nadějí. Určitě se však nejedná o nějaké německé specifikum a určitě se tím energetika nedostane na odstavnou kolej. V tomto okamžiku to spíše vypadá, jako by se přehození výhybky v energetické strategii mělo stát globálním trendem.
Začněme v Evropě. Už jen při pohledu na energetickou politiku Evropa nabízí velmi heterogenní obraz. Státy Evropské unie se na jedné straně sice zavázaly, že do roku 2020 splní tři cíle - o 20 procent sníží emise CO2, na 20 procent navýší podíl obnovitelných zdrojů a o stejný počet procentuálních bodů zvýší i energetickou účinnost – ale cesty, jak těchto cílů dosáhnout, se výrazně liší. Nejednotný je především přístup k atomové energii. Co se závislosti na jádru týče, panují v Unii obrovské rozdíly: zatímco v některých státech není žádná, v jiných dosahuje až 75 procent (Francie). Polovina členských států by se bez atomových elektráren zcela obešla. V roce 2010 se jádro na výrobě elektrické energie v Evropské unii celkově podílelo 27,4 procenty a mělo klesající tendenci. Obnovitelné zdroje energie vykazovaly ve stejném roce podíl ve výši 20 procent a tendenci naopak vzrůstající.
Při pozornějším pohledu na situaci se zdá, že slibovaná renesance jaderné energie bude spíše mýtem než realitou. Mezi lety 1993 a 2011 klesl podíl atomu v energetickém mixu ze sedmnácti na jedenáct procent. Obnovitelné zdroje se přitom ve stejné době už mohly pochlubit dvacetiprocentním podílem na výrobě elektrické energie. Také z hlediska investic si obnovitelné zdroje energie udržují náskok. V loňském roce (2014) směřovalo při výstavbě nových zařízení 59 procent investic na celém světě právě do zelených zdrojů. V samotné Evropské unii byl tento trend ještě výraznější – téměř 80 procent. Směrodatným faktorem je především dynamika nákladů. Navzdory všem mýtům o levné elektřině z atomových a uhelných elektráren se nám totiž začínají vymykat z ruky pořizovací náklady, a to především jaderných reaktorů. Naopak ceny fotovoltaických článků a větrných elektráren jdou rapidně dolů.
Od roku 2005 se investiční náklady při budování solárních zdrojů snížily o více než 80 procent a při výstavbě větrných zdrojů o více než 60 procent. V jižních oblastech překročila fotovoltaika pomyslný práh a stala se konkurenceschopnou, a to i bez započtení následných nákladů, které musejí národní ekonomiky v případě fosilních energií ještě investovat navíc. To se také odráží v prudce rostoucí výstavbě obnovitelných zdrojů. Na celém světě se mezi lety 2010 a 2011 také zvýšila kapacita instalovaného výkonu fotovoltaických elektráren o celých 70 procent a dosahovala 27,7 gigawattů. Čím dál důležitější roli hrají i mimoevropské trhy. Velké solární zdroje s řádově více než 250 MW se nacházejí především v USA. Obdobným vývojem prošla také větrná energie a moderní větrné elektrárny v příhodných lokalitách obstojí i při porovnání cen tváří v tvář fosilním zdrojům. Ve Spojených státech amerických se výrobní náklady za elektřinu z větru již počítají na 5-6 centů za kilowatthodinu. V roce 2014 stouply v porovnání s předcházejícím rokem celosvětově investice do větrné energie o více než 40 procent. Polovina investic se přitom realizovala Číně. Tato země je v současné době také velmi napřed v oblasti výstavby solárních systémů.
Obnovitelné zdroje se stávají čím dál více konkurenceschopné. Zároveň nikde na světě nevzniká nová jaderná elektrárna bez státní pomoci či ručení – je to totiž příliš drahý a riskantní podnik, s kterým se navíc pojí celá řada nevyjasněných otázek v souvislosti s likvidací jaderného odpadu a dekonstrukcí odstavených zdrojů. Je proto otázkou, zda se nové stavební plány některých evropských států, jako třeba Polska, budou kdy realizovat. Odhlédneme-li od rizikovosti, která se u atomových elektráren nedá nikdy zcela vyloučit, zdá se i z hospodářského hlediska mnohem výhodnější investovat enormní prostředky národních ekonomik do rozvoje alternativního systému. Obrat v energetické strategii by navíc otevřel cestu potenciálu, který mají pro vytváření nových hodnot evropské regiony zemědělského charakteru.
Solární revoluce v energetice začala již před dlouhou řadou let. Německo přitom působilo jako katalyzátor. Díky systému průběžného financování výstavby větrných a solárních zdrojů se mohla obnovitelná energie rozvinout, a to nejenom v Německu. Výsledkem byl totiž mimo jiné i rozvoj moderní fotovoltaiky v Číně. Z tohoto hlediska je německý zákon o obnovitelných zdrojích energie ve své podstatě vlastně nejúspěšnějším rozvojovým projektem všech dob. Zelené zdroje zažívají průlom. Především pro rozvojové země, kde ještě není elektrická síť celoplošná, přináší alternativní energetické systémy slibnou možnost, jak elektrifikovat venkovské oblasti. Perspektivní vyhlídky nabízí ale i gigantickým metropolím v jižní části světa, kde potřeba energie každým dnem narůstá, a které by si tak mohly vyrábět velkou část energie samy. Díky obnovitelným energetickým zdrojům, jež mohou nahradit ropu, uhlí a plyn, si navíc může Evropa zlepšit svoji obchodní bilanci, když bude na místo dovážení energie, za kterou každoročně zaplatí tříciferné miliardy eur, vytvářet přidanou hodnotu na domácím území. To zároveň povede ke snížení závislosti na rizikových regionech a autoritativních režimech.
Pokud bychom postupovali konsekventně, mohl by přerod v energetické strategii vyústit v průmyslovou revoluci v Evropě - ve smyslu realizace inovačního a investičního programu nesmírných rozměrů. Přitom se nejedná pouze o další rozvoj solární a větrné energie v nejrůznějších podobách. Máme před sebou celou řadu dalších perspektivních témat, jako geotermie, větrné a přílivové elektrárny, technologie palivových článků, technická fotosyntéza a biopaliva další generace, která by se získávala z mikroorganismů (řas) a organického odpadu. To jde ruku v ruce s rozvojem infrastruktury obnovitelných energetických zdrojů, protože inteligentní rozvodné sítě (Smart Super Grids) mohou zlepšit řízení nabídky a poptávky, zefektivnit akumulaci energie a transformaci přebytkového proudu na vodík či metan apod. Navíc si lze mnoho slibovat od propojení elektrické energie, teplárenství a dopravy. Elektromobilita (baterie a technologie palivových článků) může například fungovat jako spojovací článek mezi trhem s elektrickou energií a dopravou jako takovou.
Německo by teď určitě nemělo zařadit zpátečku či celou energetickou strategii poslat k ledu: má šanci stát včele zelené průmyslové revoluce, která se může stát vzorovým projektem pro trvale udržitelný růst na celém světě. Tento projekt bude mít ještě větší šance na úspěch, když se podaří podporovat podobné strategie v evropském měřítku. Triumf obnovitelných zdrojů energie stimuluje energetickou soběstačnost jednotlivých lokalit a decentralizaci regionů, což by však ve svém důsledku nemělo znamenat návrat k řízení evropské energetické politiky na národní úrovni. Naším cílem musí být vytvořit pro obnovitelné zdroje evropské společenství, kde se bude optimálně využívat synergických efektů. Když postavíme evropskou síť propojující větrnou energii pobřežních regionů, vodní energii ze Skandinávie a Alp, solární energii z teplého pásma okolo Středozemního moře a zdroje na biomasu v zemědělských oblastech střední a východní Evropy, zajistíme si tak spolehlivost dodávek a snížíme potřebu drahých akumulátorů. Spolupráce v rámci takto velkého území není v rozporu s decentralizací, ale naopak přinese zlepšení stability a ekonomičnosti celého systému.
Přestrukturovat energetický systém a neorientovat se podle nejmenší společného jmenovatele EU bylo správným rozhodnutím. Německo nicméně není izolovanou oblastí, a to ani z energeticko-politického hlediska. Rychlý nárůst energie vyráběné ze slunce a větru v této zemi má čím dál větší vliv i na sousední Českou republiku a Polsko. Do sítí těchto zemí proudí přebytkový proud a domácí elektrárny začínají být na ústupu. To se samozřejmě nesetkává všude s nadšením. To je také důvodem, proč je třeba energetickou politiku se sousedními státy lépe koordinovat. Totéž platí i pro Francii a státy Beneluxu. Velké šance nabízí vytvoření propojených sítí mezi severem a jihem, tj. mezi Skandinávií a alpskými zeměmi, které se rozhodly jít v energetické politice podobnou cestou. Švédsko, Dánsko a Rakousko jsou ve výstavbě obnovitelných zdrojů o krok napřed. Ideálního partnera pro Německo představuje Norsko, které má enormní potenciál v oblasti vodní energie, a může tak zajišťovat flexibilitu a umožnit regulaci.
Představa, že by se veškerá energie získávala z obnovitelných zdrojů, může být realistickou vizí, a sice za předpokladu, že se budou souběžně rozvíjet energeticky šetrné technologie a energie se bude při výrobě efektivně využívat. Nastíněný projekt může posílit evropskou spolupráci a pocit sounáležitosti mezi jednotlivými členskými státy.
Ralf Fücks je spolupředsedou německé nadace Heinrich-Böll-Stiftung. Na jaře roku 2013 vyšla jeho kniha „Intelligent wachsen. Die grüne Revolution“ (Inteligentní růst – zelená revoluce).
Původní text byl zveřejněn v Rotary Magazin. Z němčiny přeložila Anna Plačková-Svobodová.