Hannah Arendt nás učí, že demokratické společnosti čelí dvojí hrozbě. Jednou je systematické rozmazávání linie mezi pravdou a lží. Druhou je pokušení zavřít oči a uši před nepříjemnými pravdami. Obě z nich jsou ve hře nyní, když se snažíme pochopit a řešit konflikt na Ukrajině. Co se týče nepříjemných pravd, nechceme připustit, že Putin už dávno překročil hranici války – hranici, kterou z dobrých důvodů nechceme za žádných okolností překračovat.
Co se týče onoho systematického rozmazávání, nechceme vidět spojení mezi ruským domácím autoritářstvím a vnější expanzí. Narušuje nám naši ilozorní naději rychlého návratu do dobrých sousedských vztahů. My, Evropané, také váháme brát onen národně-náboženský tón, který Putin použil ve svém nedávném projevu k národu, dostatečně vážně, ačkoli znovupřipojení Krymu označil za „posvátnou věc“.
Je to přesně tato symbióza ruského pravoslaví a politické moci, kterou chtěly demaskovat Pussy Riot svým protestem v moskevské katedrále Krista Spasitele. Naděžda Tolokonnikova a Marija Aljochina, členky ruské punkové kapely Pussy Riot, zosobňují onoho nezkrotného ducha svobody, který charakterizuje ruskou kulturní scénu, lidskoprávní hnutí a feministické kruhy, navzdory všem snahám o jejich potlačení. Není divu, že je Putin dal uvěznit. Arendtové esej „Pravda a politika“ byla publikována v časopisu New Yorker v roce 1967. V tomto textu se autorka dotýká téměř všeho, co je potřeba dnes vědět pro pochopení dnešní kremelské politiky dezinformací.
Odmítnutí fundamentalismu
Její esej je odmítnutím jakékoli formy fundamentalismu, v níž politika slouží jako vykonavatel absolutních pravd, ať už náboženské, věděcké či ideologické provenience. Arendt rozhodně neříká, že je rozdíl mezi pravdou a lží v říši politiky irelevantní.
Politická debata je věcí odůvodněných názorů. Je založena na různých hodnoceních skutečných událostí a faktů, tedy na „faktických pravdách“. Arendt považuje rozmazávání rozdílu mezi fakty a názory za „neméně šokující než odpor lidí k pravdě jako takové“, když jim ona pravda zrovna nevyhovuje. Arendt rozlišuje na jedné straně mezi matematickými, vědeckými a filosofickými pravdami, které konstituují „racionální pravdu“, a na straně druhé „faktickými pravdami“, které tvoří základ demokratických názorů.
Arendt napsala:
„Když si politická moc přisvojuje racionální pravdy, překračuje své hranice, zatímco jakýkoli útok na faktické pravdy se odehrává v politické sféře samotné... Jakýkoli nárok na absolutní pravdu ve sféře lidských věcí, který tvrdí, že je nezávislý na lidských názorech, zatíná sekeru do kořenů veškeré politiky a do legitimity jakékoli formy vlády.“
Je to přesně toto rozmazání hranic, kterého kremelská propaganda tak mazaně dosahuje. Jeden příklad za všechny: Když bylo sestřeleno nad „Doněckou lidovou republikou“ malajské dopravní letadlo, přičemž zahynulo 298 lidí, bylo okamžitě vytvořeno a na ruské televizi zveřejněno hned několik různých teorií.
Tvorba systematického zmatení
Tyto teorie také našly na internetu své široké publikum. Podle zpráv zde uváděných:
1. Bylo letadlo sestřeleno ukrajinským dělostřelectvem.
2. Viníky byly ukrajinské stíhačky. (Ruská státní televize ukázala vhodnou fotomontáž.)
3. Zapojilo se americké válečné letectvo: celá záležitost byla promyšleným spiknutím, které mělo vytvořit záminku k válce proti Rusku.
4. Nebo jedno tvrzení, které si zaslouží zvláštní cenu: Letadlo bylo ve skutečnosti od počátku létající rakví, napěchovanou mrtvolami a určenou k pádu na území separatistů.
Vnitřní rozpory mezi těmito verzemi nejsou důležité. Cílem je tu systematické zmatení, nikoli hledání faktů.
Ve výsledku se tedy jakákoli verze bude zdát stejně pochybnou jako kterákoli jiná, všechna zjištění jsou podezírána jako manipulace, jakékoli nepřímé důkazy, které poukazují na proruské separatisty jsou smyšlenkou, vedenou skrytými zájmy. Aby to mohlo fungovat, všechny důkazy na zemi musely být poškozeny – a to přesně se stalo.
Ze sociálních okolností je možno činit různé závěry. Ale kdokoli, kdo manipuluje empirickými fakty a redukuje je na pouhý materiál, z něhož je možno tvarovat politické názory, eliminuje také základy svobody smýšlení. Jak říká Hannah Arendt, „svoboda smýšlení je fraškou, nejsou-li garantovány faktické informace“. Cituje poznámku francouzského státníka Clemenceaua, který byl na konci dvacátých let dotázán, co si budou historici budoucnosti zřejmě myslet o tehdy – a dnes – kontroverzní otázce válečné viny. Clemenceau odpověděl: „To nevím, ale vím určitě, že neřeknou, že Belgie napadla Německo.“
V politice je opakem pravdy lež
V současné debatě by bylo krokem vpřed, kdybychom se mohli aspoň shodnout, že to nebyla Ukrajina, která napadla Rusko, ale naopak. Ve vědě je opakem pravdy chyba. V politice je opakem lež – vědomý akt nepravdy. Jak jinak můžeme popsat kremelské popírání účasti ruských jednotek na počátku vojenské intervence na Krymu? Oficiální popírání nezabránilo Putinovi ani v tom, aby účastníkům z řad speciálních sil uděloval následně medaile.
Pro Putina není podstatná konsistentnost různých narativů, ale jejich politická výhodnost. Fakta jsou pouhým materiálem pro politickou propagandu. Stejná hra se hraje nyní ve věci intervence na východní Ukrajině. Znovu je vojenská agrese halena do lehkého hávu ozbrojeného povstání „ruských krajanů“.
Představitelé moci nadále popírají přítomnost ruských zbraní a jednotek na Donbasu. Seznam vykonstruovaných pokřivení, polopravd a vyložených lží se prodlužuje s každým dalším dnem. Seznam pokřivení zahrnuje tvrzení, opakovaná jako mantry, že v Kyjevě došlo k „fašistickému puči“, řeči o „občanské válce“ na Ukrajině, vyvolávání antisemitské hrozby, odkazování na ukrajinskou vládu jako „fašistickou juntu“ atd.
Jazyk studené války, nebo primární nástroj demokracie?
Ruský ministr zahraničí Lavrov je velmistrem v překrucování faktů. Když tvrdí, že Rusko není válčící stranou, všichni vědí, že lže, a on ví, že to všichni vědí, ale nijak mu to nevadí. Lavrov si je jist, že si nikdo nedovolí nazvat ho lhářem – protože to by přece byl jazyk studené války. Místo toho vidíme německého ministra zahraničí, jak se svému „drahému příteli Sergejovi“ veřejně vlísává.
Když kancléřka Merkel upřímně promluví po dlouhé večerní konverzaci s prezidentem Putinem, z ruské strany hned zazní mnohohlasné varování před „rétorickou eskalací“. Co se nám stane, když už si netroufneme nazývat věci tak, jak je vidíme? Přijetí lži je prvním krokem k tomu, aby liberální demokracie opustila sebe samu. Ocitáme se na nakloněné ploše relativizace faktů, která nakonec vede k relativizaci veškerých hodnot. Nazvat věc jejím pravým jménem je občas skutečně samo o sobě politickým činem.
Arendtové učení a dnešní Ukrajina
Nechceme si přiznat, že naši sousedi v Polsku a v pobaltských státech se znovu cítí ohroženi Ruskem. Proč? Protože už nechceme mít nic společného s vojenským odstrašováním a protože chceme vidět NATO jako cosi historicky překonaného.
Ovšem strčit hlavu do písku nám v ničem nepomůže. Jakákoli realistická politika začíná uznáním „faktických pravd“, abychom se vrátili zpět k Arendtové terminologii. Politické závěry jsou otevřené debatě – debatě, které se nemůžeme vyhnout.
Tento článek byl poprvé publikován v magazínu „The Globalist“ a je výtahem z přednášky „O pravdě a lžích v politice“, kterou Ralf Fücks přednesl při příležitosti převzení Ceny Hanny Arendt v Brémách 5. prosince 2014.
Z anglického originálu přeložil Petr Kutílek.