Proč jste se rozhodl jit do politiky?
Rozhodl jsem se kandidovat pro Stranu Zelených, protože Romové v České Republice opravdu nemají žadnou moc – ani politickou ani ekonomickou. Na bázi ryze aktivistické toho moc nezmůžeme. Ale zvládli bychom mnohem víc na politické úrovni.
Do romské strany jsem nevstoupil, protože mi to přislo zbytečné. I kdyby šli všichni Romové k volbám nebudeme mít pět procent. Na Slovensku anebo v Rumunsku je situace jiná, žije tam totiž deset procent Romů. V České republice je mnohem lepší když Romové budou vstupovat do již zaběhlých velkých politických stran, a ne vytvářet vlastní .
Myslím si, že musíme naše síly rozhodit a být aktivní na všech úrovních. Pak se nám jednoduše povede líp. Potřebujeme politiky, potřebujeme aktivisty.
Romové nemají zastoupení ve vládních strukturách. Jedná se o Romech, ale vlastně bez Romů. Nikdy jsme ještě neměli Roma jako zmocněnce nebo ministra pro lidská prava, přestože největší agendu tohoto úřadu tvoři romská politika. Jak je možné, že v Agentuře pro sociální začleňování na těch nejvyšších urovních nejsou Romové? To je tristní. Neříkám, že Rom je automaticky odborníkem, protože je Rom. Ale rozhodně můžeme experty nabídnout. Na Západě pochopili, že se nedá dělat něco aniž by menšina aktivně participovala na zlepšení situace. V České republice to jednodušě není, nebylo a obávám se, ještě dlouho nebude.
Proč jste se rozhodl kandidovat pro Stranu zelených?
Je mi nejbližší. Já jsem nevstupoval do Strany zelených kvůli ekologii jako takové, ale kvůli sociální ekologii. Mně jsou blízké její postoje k menšinám a lidským právům. To byla naprosto jasná volba. Říkal jsem si: Dobře, tahle strana nemusí vyhrát, ale rozhodně je mi nejblíž v těchto otázkách.
Kde je potřeba začít s ‚romskou politikou‘ – na politické urovni, anebo ve společnosti? Když se dívame na loňské protiromské pochody, zdá se, že problém je hluboce zakořeněn ve společnosti...
Ano. Jenže naši politici to nikdy neodsoudili. Naši politici mlčí. Dokonce jsou tací, kteří sami prohlubují předsudky a stereotypy a dokonce rasismus ve společnosti. A pokud mezi nimi nebude nikdo, kdo je napomene, před kým se budou stydět, když to řeknou....Politici nám musí nastavovat zrcadlo, minimalně to etické. Každý jeden z nich by měl být v mediích a velmi ostře vystupovat proti těmto projevům. Měli by jeden na druhého reagovat, pokud se někdo projevuje takto xenofobně. Měli by vytvařet opravdu silný nátlak na samosprávy. A to tady jednoduše není. V mediích stále dokola slyšíme, že Romové jsou nepřizpůsobíví, že to je problém, a do toho ještě vystoupí politik, který vlastně podtrhne všechny tyhle stereotypy a řekne: ano, je to pravda, musíme s tím něco dělat. To občany ujistí, že mají pravdu se svojí protiromskou náladou. Takto to nesmí být.
Pokud ti zezhora nezačnou těm dole říkat: takhle ne, tohle je velmi špatná cesta, tohle my v žádném případě nebudeme tolerovat, tak se situace prostě nezmení.
Kdybyste měl možnost prosadit jakousi ‚Romskou politiku‘ – z čeho byste začal? Je to komplexní téma....
To je těžké. To bych musel být na všech frontách. Podle mého názoru vzdělávání je to nejdůležitejší. Od toho se odvíjí všechno. Je-li člověk vzdělaný, má prostě lepší vyhlídky – může shánět lepší bydlení, lepší zaměstnání. S tím potom souvisí další. Ale zase: aby mohl mít kvalitní vzdělaní a mohl chodit do školy, potřebuje kvalitní bydlení, potřebuje jíst. Vše je propojené. To co já bych mohl vnést do politiky, je, že bych politikům ukázal jiný pohled. Ne laický, ne aktivistický, ale podložený argumenty a výzkumy. Ukázal bych jim, že celou dobu na ten problém nenahlíží správně. Já jsem předsvědčen, že potřebujeme v Čechách zavést pozitivní diskriminaci ve školství, to znamená zavést kvóty. Tak jak to je třeba v Makedonii. Tam existují na Středních a Vysokých školách kvóty pro Romy, a najednou tam máte tisíce a tisíce studentů. Romská společnost je tam vzdělaná, a to samozřejmě musí mít další pozitivní důsledky. A u nás tomu tak není. U nás nejsme ani schopní zrušit praktické školy, nejsme schopní zrušit segregované školy.
Co byste považoval za Váš největší politický uspěch?
Kdyby se povedlo zavést právě ty kvóty. Zrušit praktické školy. Desegregovat segregované školy.
Jste nejen politikem, ale i hercem, režiserem, romistou, pedagogem, prvním romským LGBT-aktivistou v ČR. Kde vidíte Vaši hlavní roli?
Všechno co dělám je propojené s tím, že jsem Rom. Lidskopravním aktivistou jsem se stal, protože jsem vnímal, že situace Romů v České republice není dobrá. Herectví a režie divadla je také spojená s tím, že jsem Rom. Založili jsme divadelní skupinu Ara Art a hrajeme hry, které se týkájí součastnosti. Naše první hra byla o protiromských demonstracích. Vysvětlovali jsme je divákům z romského úhlu pohledu, protože to tady jednoduše chybělo. Nebyl nám dán prostor v médiích, nemohli jsme říct, co si o tom myslíme. Prostor dostala jenom majoritní společnosti, nikoli Romové.
Když jsem učil byla to opět témata romské dějiny, romský jazyk anebo národnostní menšiny žijící na uzemí České republiky. Na první pohled se zdá, že pole činnosti je široké, ale přitom to hlavní téma je pořád jenom jedno.
V poslední době jste se hodně angažoval v oblastí LGBT. Připomeňte nám, prosím, pár Vašich aktivit.
Založil jsem neziskovou organizaci ARA ART, o.s., která se věnuje tématu LGBT v romské komunitě. Jako první v historii jsme uspořádali romský LGBT workshop pro Romy a Romky z Česka a Slovenska. Z tohoto setkání vznikla brožura, kde jsou zaznamenány příběhy lidí, kteří se workshopu zúčastnili. Příští rok máme v plánu uspořádat setkání romské LGBT menšiny v mezinárodním formátu. Cílem je zviditelnit jedno velmi tabuizované téma u Romů, kterou LGBT tématika bezesporu je. Také se snažíme zviditelnit pro samotnou LGBT menšinu, aby romsští gayové a lesby věděli, že nejsou sami a že tu pro ně někdo je.
Jste také jedním ze zakladatelů Krizového štábu. Co to je?
Krizový štáb jsme založili v době, kdy v Čechách bylo zabito asi 5 Romů. A na Slovensku, to bylo tuším vloni v červnu, kdy bývalý policista postřílel celou Romskou rodinu. V ten den jsme založili krizový štáb mladých Romů, studentů. Na začátku nas bylo 170, dnes je nás 4000. Nejsou to jen romšti studenti, přidali se i jiní, kterým se ta myšlenka líbí. Reagujeme na to, co se ve společnosti děje, ale také otevírame nová témata. Nečekáme na to, až se něco stane, ale dopředu analyzujeme, co se může stát.
Je to tedy vaše reakce na dění a nepřátelské nálady ve společnosti?
Ano, ale spíš na intelektualní bázi. Píšeme na ministerstva, vytváříme petice, podporujeme různé iniciativy. Když máte 4000 členů, tak to už je síla. Například jsme iniciovali petici pro záchranu Muzea romské kultury v Brně. Domníváme se, že právě ta petice pomohla v tom, že muzeum nesloučili se Zemským muzeem v Brně. Jinak každý z nás se neustále jako jedinec angažuje. Když byly loni protiromské demonstrace, byl jsem velmi aktivní v Plzni, odkud pocházím. Organizoval jsem tam kulátý stůl se zástupci města a zástupci Romů. Snažili jsme se předejít tomu, aby k demonstracím došlo. A když tam ta demonstrace byla, tam jsem jel a vzal jsem tam další Romy z Plzně. Povedlo se nám tam to, co se jinde nepovedlo: bylo tam sto neonacistů a 400 protidemonstrující, což bylo perfektní.
Jak změnily protiromské demonstrace postoj Romů?
Jsou víc odhodlaní vstupovat do politiky. Ale jinak, myslím, panuje strach. Strach, bezmoc, zoufalství, letargie. To se bavím o těch sociálně vyloučeních lokalitách. Nevím jestli si to vlastně někdo dokaže představit, co ti lidé prožívají, když jim pod okny křičí tisícehlavý dav. Když jim házejí do oken kamení. Návíc děti, kterých se ty pochody dotkly, jsou velmi traumatizované. Sám jsem v Plzně viděl děti, které plakaly, když pochod prochazel kolem. Nikdo jim neřekl, že to jsou neonacisté anebo lidé, kteří nás nemají rádi. Prostě vycítily, že je to proti nim a že mají mít strach. Jsem v kontaktu s některymi rodinami, které to zažily. To jsou věci, nad kterými neustále přemýšlím. Mám to štestí, že mám mnoho neromských kamarádů a nežiji v gettu. Ale kde se ti lidé z getta mají setkat s Čechem, který není Rom, který se s nimi bude bavit jako se sobě rovným, nepovýšeně a bez odporu? Samosprávy tyto lidi izolují, a pak po nich chtějí aby se integrovali. To přece nejde.
Kdy jste se rozhodl, že se chcete angažovat pro jiné Romy?
V 15, 16 letech. Protože jsem byl v Plzni několikrát fyzicky napadený. A veděl jsem, že když půjdu na jakoukoliv vysokou školu, moje okolí bude vždycky řešit to, že jsem Rom. Proto pro mě byla jasná volba studovat romistiku. Protože jsem chtěl být silný v argumentech. A abych mohl být silný v argumentech, potřeboval jsem znát historické kontexty. To mi hodně pomohlo. Mohl jsem klidně studovat práva anebo být lékařem. Ale podle mě by mě vždycky dostihlo to, že jsem Rom. A pak bych si nevědel rady, neměl bych ty argumenty. Nebyl bych tam, kde jsem ted‘.
Co by pro Vás byl ideální stav ve společnosti?
Idealní stav by byl, kdybychom mohli být opravdu sami sebou. Kdybychom nemuseli žít v gettech, kdybychom nebyli nejchudší obyvatelé, kdybychom měli stejné podmínky ve vzdělávání, v bydlení, na pracovním trhu. Kdyby jednoduše zmizela diskriminace, předsudky a stereotypy. Ale to je utopie. A tak musí pro začátek stačit to, co jsem řekl před tím. Nějak se začít musí.