V mnoha hlavních městech Evropské unie panují velké pochybnosti, zda by Unie po přístupu Chorvatska měla přijímat další balkánské země. Zkušenosti s posledními přijatými zeměmi od toho odrazují. Jejich přijetí údajně vneslo do Unie příliš mnoho odchylek od evropských norem a do budoucna bude kvůli nim zřejmě obtížné řídit Unii jako společenství rovnocenných partnerů. Namísto toho je nasnadě mluvit o vztahu centra a periferie. Takže přece jen – německá Evropa?
Německo se ale po historických zkušenostech vedení v Evropě ujmout nechce. Chce být evropsky začleněno, protože se obává, že jinak by se kvůli své hospodářské síle mohlo ocitnout ve specifickém postavení. Proto chce také zabránit návratu Evropské unie k pouhé zóně volného obchodu. Vyvíjí velké úsilí, aby se sbližováním uvnitř EU nastolila mezi členskými státy eurozóny rovnost, stále více nahlížená i ekonomicky. K přijetí Turecka nebo dalších balkánských zemí nebo zemí východní Evropy se Německo ale staví zdrženlivě až odmítavě. Místo členství by se jim mohlo nabídnout „privilegované partnerství“, tedy zóna volného obchodu rozšířená o některé aspekty zahraniční a bezpečnostní politiky.
Bude Chorvatsko prozatím poslední balkánskou zemí, kterou EU přijme? Přístupové rozhovory s Černou Horou již byly zahájeny. Dá se předpokládat, že vyjednávání se Srbskem začnou v roce 2014. Makedonie a Albánie by brzy mohly následovat, a v dohledu je také přibližování mezi EU a Kosovem prostřednictvím dohod o stabilizaci a přidružení. Budou toto všechno přístupové rozhovory, nebo se jim tak pouze říká, ale nakonec povedou k privilegovanému partnerství?
Model rozšiřování EU je v současnosti zpochybňován. Přistoupení a sbližování zemí jižní Evropy v první fázi integrace probíhalo formou velkorysých a ne příliš efektivně využitých kohezních a strukturálních fondů. Po druhém přístupovém kole se tyto fondy z velké části přesměrovaly do nových členských států ze střední Evropy. Tím v jihoevropských státech vznikla finanční mezera, kterou měly vyrovnat úvěry, jež si mohly za výjimečně výhodných podmínek vzít na kapitálových trzích samy státy díky svému členství v eurozóně. Tento model stabilizace financované z úvěrů selhal dvojnásobně. Vedl k rozsáhlé deindustrializaci a závislosti těchto zemí na dovozu a připustil, aby jejich zadlužení silně vzrostlo. Na problémy nových, ještě chudších členů – Bulharska a Rumunska, dnes EU nemá ani peníze, ani žádné jiné řešení. Její prioritou zůstává za podpory Německa stabilizovat a rozvíjet nové středoevropské členské státy. Jak ukazují jednání o rozpočtu EU, na rozšiřování kohezních a strukturálních fondů není ani pomyšlení. Cesta Srbska do Evropské unie je tedy dlouhá. Není to ovšem jen vzdáleností Srbska k EU, a i směrem opačným, neboť evropský koncept rozšiřování již nefunguje. Do budoucna lze očekávat, že hospodářská výkonnost a sociální soudržnost budou při vstupu do EU hrát daleko větší roli, než tomu bylo doposud.
Z pohledu EU stály dosud v oblasti asociace západních balkánských zemí ve středu zájmu tři témata: transformace agresivního a válečného nacionalizmu v mírovou spolupráci a usmíření; transformace komunistického plánovaného hospodářství v liberální tržní ekonomiku a transformace (komunistické) vlády jedné strany v pluralitní demokracii více politických stran. Tyto otázky budou i nadále důležité. V budoucnosti ale bude přikládán větší význam výkonnosti dané tržní ekonomiky, její schopnosti vykazovat vyrovnanou bilanci a zajištění základních sociálních standardů. Na rozšiřování EU se již nebude nahlížet primárně jako na rozšíření o nová odbytiště pro průmysl evropského centra. Stále větší váhu bude mít schopnost kandidátských zemí stabilizovat vlastní poměry vývozem (nejen) do EU. Také formální prosazení pluralitní demokracie již nebude stačit pro přistoupení k EU. Unii bude zajímat, zda jsou politické strany přístupné a schopné integrovat různé zájmy, nebo zda ovládají stát jako politické kartely čistě ve vlastním zájmu.
Politika paměti
Z pohledu Německa je obzvlášť důležité, aby se Srbsko vypořádalo s činy a zločiny válečných devadesátých let. Znovunastolení morálních norem konfrontací s vlastní minulostí, věrohodné usmíření se sousedy a rozvoj mírových vztahů v rámci Evropy, jsou historické zkušenosti, které Německo a zejména německá zahraniční politika očekává i od Srbska. Oproti tomu Srbsko považuje právě Německem požadované vypořádání se s nedávnou minulostí za výjimečnou troufalost, vzhledem k tomu, že právě Německu je připisována rozhodující role při rozpadu Jugoslávie jako státu, v němž by možná Srbové, rozděleni do několika jugoslávských republik, mohli nadále spokojeně žít. Nicméně pokud chce Srbsko přesvědčit Německo, že směřuje do Evropy, pak musí být schopno akceptovat tato očekávání.
Až dodnes Srbsko oficiálně nezaujalo postoj k porušování lidských práv, válečným zločinům a genocidě spáchané Srby na bosenských muslimech v 90. letech. Oficiálně se stát stále považuje spíše za oběť než za pachatele. To je zřejmé i ze spolupráce s Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu, která je polovičatá a probíhá spíše na mezinárodní nátlak než v zájmu znovuvybudování společnosti na morálních základech. K vlastní škodě, jak ukazuje osvobozující rozsudek nad dvěma chorvatskými generály a jedním albánským bojovníkem. Jelikož srbská vláda spolupracovala s tribunálem stále jen proti své vůli, neučinila v procesu proti chorvatským a kosovskoalbánským obžalovaným vše, co bylo pro podporu obžaloby možné.
Projekty nevládních organizací, které se snaží s politikou paměti pracovat, jen těžko mohou „soupeřit“ s oficiálním obrazem dějin. Ale boj „žen v černém“ proti nacionalistickému zaslepení neoslabuje. Také Regionální komise pro hledání a sdělování pravdy o válečných zločinech (RECOM) a její snahy o podávání ověřených informací nepolevují. Stejně tak jako Helsinský výbor pro lidská práva v Srbsku a Fond pro humanitární právo v Bělehradě. Dokazují, že existuje i jiné Srbsko – takové, které je však v srbské společnosti přijímáno s nedůvěrou a které je, protože je ve velké míře závislé na zahraničním financování, často obviňováno ze „zrady“ a svého druhu „špionážní činnosti pro cizí mocnosti“.
Srbská vláda slibuje reindustrializaci
Srbské hospodářství má úspěšnou zkušenost s průmyslovou výrobou z dob bývalé Jugoslávie a stále má velmi široce pojaté profesní vzdělávání. Dnes je ale jeho výkonnost o 15 procent nižší než v roce 1990. Od té doby se stav srbského hospodářství zhoršil také strukturálně. Ze země, která byla díky své průmyslové výrobě významná v oblasti vývozu, se stala zemí spotřeby, do velké míry závislou na přílivu kapitálu a úvěrů. Částečně vysoké tempo růstu, které země v posledních letech vykazuje, má svůj původ výhradně v nárůstu tuzemské poptávky po spotřebním zboží a službách. Naproti tomu objem výroby určené na vývoz pozvolna klesá. V důsledku celosvětové finanční krize, nedostatku nových úvěrů a nízkého přílivu kapitálu, došlo k výraznému zvýšení zahraničního dluhu na jedné straně a nezaměstnanosti na straně druhé. Na rozdíl od svých blízkých sousedů – Maďarska, Česka a Slovenska, se Srbsku jen velmi omezeně podařilo využít své komparativní výhody, tedy dobře vzdělané pracovní síly, nízkých platových požadavků a vysoké produktivity, pro přilákání přímých investic do výroby. Zároveň má evropský trh na srbském vývozu jen marginální zájem, protože jeho zboží je nahraditelné zbožím z jiných zemí, mj. z EU. V současné situaci je tak pro Srbsko i nadále významný export do zemí bývalé Jugoslávie. Srbská vláda si však zřejmě uvědomuje, že zaměření ekonomiky na dovoz a oslabení průmyslové základny může představovat problém, proto hodlá v blízké budoucnosti zahájit program reindustrializace Srbska. K tomu ovšem potřebuje přímé investice a dovoz kapitálu, čemuž by zcela jistě napomohlo právě zahájení přístupových jednání s EU. Reindustrializaci Srbska by zároveň musela doprovázet reforma vzdělávacího systému (zejména odborného profesního vzdělávání) a důraz na ekologicky udržitelnou ekonomiku.
Mladá generace chce práci a vyšší politickou kulturu
Srbsko má jednu z nejvíce stárnoucích populací v Evropě. Počet jeho obyvatel do roku 2025 klesne zhruba o půl milionu (7 %). Tím srbské hospodářství ztratí víc kvalifikovaných pracovních sil, než stihne vzdělávací systém vyškolit. Ještě dramatičtější je možná to, že kvůli vyhlídkám na utlumené hospodářství se srbská mladá generace, která je již dnes z velké části nezaměstnaná, ještě rychleji své zemi vzdálí. Víc než polovina mladých lidí chce zemi opustit.
Mladá generace je zklamána vývojem, kterým země za posledních deset let prošla. Průzkumy ukazují, že zlomový rok 2000, kdy byl sesazen Milošević, byl spojován s nadějí na emancipační procesy podobné těm v západní Evropě: nezávislost na rodičích, u kterých mladí lidé z finančních důvodů často bydlí i po 35. roce života, a to i s partnerem a dětmi; snížení vlivu původu na budoucnost a možnost společenského vzestupu na základě výkonů dosažených ve škole, na univerzitě nebo v zaměstnání. O desetiletí později však přišlo rozčarování. Stále ještě o postupu nerozhodují dosažené výsledky, ale rodina a její sociální vazby, a také politické strany. Dobrým znamením by snad mohlo být to, že debaty o otevřené společnosti a nastavení férových pravidel pro rozdělování sociálních příležitostí, z veřejného prostoru nemizí.
Vliv politických stran
Aktuálně je v Srbsku registrováno 91 stran, nejsou to však (možná až na dvě výjimky: nacionalistickou Srbskou radikální stranu (SRS) a od ní odtrženou Srbskou pokrokovou stranu (SNS), jakožto strany zastávající myšlenku „Velkého Srbska“ a pohrdající veřejnou korupcí) žádná ideologická uskupení, která by chtěla podporovat zájmy určitých společenských vrstev nebo prosazovat určité hodnoty na základě přesvědčení. Jsou to spíše patriarchální spolky řízené jako rodina za účelem prosazování mocenských zájmů, které se snaží oslovit své voliče především populistickými hesly a které své, většinou početné, členstvo dosazují ve stylu polofeudálního systému poddaných a vládců na výhodné posty ve veřejné správě nebo ve státních podnicích. Vrcholné pozice v politické a veřejné správě a ve státních podnicích jsou z větší části obsazovány bez výběrových řízení. Vazalové, takto dosazení na svá léna, se své straně odměňují různými odvody. „Chceš práci? Vstup do nějaké strany!“ – to je srbská zkušenost. Při změně vlády pravidelně docházelo k přesunům na asi 40 tisících pracovních pozic anebo ke vzniku pozic nových. Nepřekvapí, že v tomto klientelistickém systému je jen těžko možné dosáhnout respektu k demokratickým institucím, včetně politických stran. Strany ale začaly vnímat, že se od nich lidé znechuceně odvracejí. Volební účast se pohybuje okolo 30–45 procent. Proto všechny strany v poslední volební kampani v květnu 2012 slibovaly, že se zasadí o omezení propojení stranickopolitických struktur a veřejné správy. Nic z toho se však nestalo. Srbská veřejná správa pokrývá ještě dnes 45 procent všech pracovních míst, vyplácí vyšší mzdy a vytěžuje soukromý sektor. Nicméně požadavek občanů, že by veřejná správa měla sloužit obecnému zájmu a neměla by společnost „vykořisťovat“ a že by neměla být obsazována v závislosti na příslušnosti k politické straně, ale na schopnostech jednotlivců a formou výběrových řízení, již politické strany nemůžou neslyšet. Je to požadavek, aby se Srbsko ze společnosti řízené rodinou a stranou vyvinulo v dynamickou progresivní společnost.
Korupce
A to se týká také boje s korupcí. V tomto ohledu vyvíjí současná srbská vláda mimořádné úsilí a podnikla také první kroky. Vláda je tvořena koalicí tří stran: nejsilnější je s 24 procenty volebních hlasů nacionalistická, avšak proevropská Srbská pokroková strana. Její zakladatel Tomislav Nikolić se v roce 2008 se svým proevropsky laděným křídlem odtrhl od nacionalistické protievropské Srbské radikální strany, jejíž předseda Vojislav Šešelj byl obžalován soudním tribunálem v Haagu. Nikolić, který Šešeljovi osobně velmi pomáhal, je dnes srbským prezidentem. Vedení strany tedy předal Alexandaru Vučićovi, který si udělal jméno jako ministr informací za vlády Slobodana Miloševiće, vyznačující se represemi vůči nezávislému tisku. Dnes je Vučić místopředsedou srbské vlády, ministrem obrany, koordinátorem bezpečnostních služeb a je zodpovědný za boj proti korupci. Je tedy velmi silnou postavou v srbské vládě.
Post předsedy vlády získala s 15 procenty hlasů menší Socialistická strana Srbska, založená Slobodanem Miloševićem. Její současný předseda Ivica Dačić byl za Miloševiće mluvčím strany. Nejmenší stranou koalice jsou s 5,4 procenty Sjednocené regiony Srbska, jejímž šéfem je konzervativně-liberální Mlađan Dinkić, který stejně jako posledních deset let dnes zastává úřad ministra financí a hospodářství.
V prosinci byl zatčen pravděpodobně nejbohatší a také nejvlivnější Srb Miroslav Mišković a od té doby je umístěn ve vazbě. Mišković patřil mezi muže, kteří především za Miloševičovy éry vybudovali díky různým politickým privilegiím monopoly, z jejichž kapitálu těží dodnes. Ještě však nepadlo žádné obvinění. Jisté by ale mělo být, že Mišković patřil k těm, kteří své zájmy chránili mj. poskytováním velkých finančních částek politickým stranám a kontrolou vlivných médií.
Volební úspěch Srbské pokrokové strany lze z velké části vysvětlit právě jejím slibem, že skoncuje s touto formou politické korupce. A jak se zdá, vedení strany chce tento slib skutečně dodržet, i když si vlastně neuvědomuje, že tím omezí vliv stran na veřejnou správu a státní podniky. Teď se čeká na to, zda bude někdo, alespoň symbolicky vybrán, z čeho bude obviněn a zda obžaloba dodá pro toto obvinění dostatečné důkazy. V Bělehradě všichni věří, že se Mišković pokoušel formou finančních darů ovlivnit všechny velké strany. Právě proto jsou lidé většinou skeptičtí, že může být propletení stran a velkých peněz skutečně odhaleno a odstraněno. Koneckonců není tajemstvím , že se všechny strany až dosud vzpíraly zveřejnit informace o financování svých volebních kampaní. Přestože již tedy bylo několik osob zadrženo, zůstává dosud spíš pouze u vyhlášení boje s korupcí. Zdá se, že srbská veřejnost se s tím spokojila. Popularita předsedy Srbské pokrokové strany je v současnosti enormně vysoká. Za boj s korupcí se zaručil jako dosud nikdo jiný, i když se zdá, že někdy zapomíná na pravidla hry týkající se rozdělení moci mezi zákonodárnou a soudní. To že popularita jediného politika může nechat zapomenout na tragickou nadvládu a svévoli politických stran, není v Srbsku nic nového. Podobně tomu bylo také za časů prezidenta Borise Tadiće, jehož popularita dokázala zakrýt bídný stav zkorumpované Demokratické strany, jakožto nejsilnější vládní strany. Tak i nyní vládne v Srbsku, vedle skutečného prezidenta Nikoliće, ještě nově vzniklý prezidentský populismus (nebo kult osobnosti), který jen potvrzuje a zároveň využívá hluboké nedůvěry lidí ke stranám a zastupitelskému systému. V této nedůvěře vzniká také kritická srbská občanská společnost, která své naděje upíná k regulačním státním institucím: národní bance, protikorupční agentuře, finančním úřadům ad. Vážnost těchto institucí se zakládá právě na jejich nezávislosti na politických stranách. Jejich činnost nemá reagovat na nějakou parlamentní většinu, nýbrž je založena na mandátu k hájení veřejného zájmu. Ztrátu důvěry občanů, resp. jejich víry v nezávislé regulační orgány můžeme pozorovat také v mnoha zemích Evropské unie. Ve starších demokraciích mají před těmito institucemi respekt také politické strany a parlament, naproti tomu v těch mladších, jak ukazuje přístup vlády a parlamentní většiny k ústavním pravomocem v Maďarsku a Rumunsku, není zřízení takovýchto nezávislých institucí ani zdaleka zárukou jejich faktické a právní nezávislosti. Jak malému respektu se v Srbsku tyto instituce těší dokazuje také loňský tah nové srbské vlády, která navzdory mezinárodním protestům změnila stanovy srbské národní banky, aby tak mohla odvolat jejího úřadujícího šéfa a dosadit na jeho místo člena Srbské pokrokové strany.
Národní stát nebo stát moderní – vyjednávání s Kosovem
Od vyhlášení nezávislosti Kosova v roce 2008 je Srbsko opět etnicky převážně homogenním státem. Zhruba 90 % obyvatelstva jsou Srbové, největšími menšinami pak Maďaři se zhruba 4 %, Bosňáci s asi 2 % a Romové s 1,5 %. Mezi ty menší (0,8 %) patří skupina Albánců. Těchto zhruba 60 000 lidí žije zejména na jihu Srbska. Když Srbsko v roce 1912 v balkánské válce získalo Kosovo, změnilo se z etnicky homogenního státu na stát mnohonárodnostní. Jeho politika vůči kosovským Albáncům zůstala ale po více než 80 let monoetnicky srbská. Srbsko chtělo zůstat národním státem. Na tom a na s tím spojeném potlačování albánské většiny v Kosovu Srbsko ztroskotalo. Od té doby tato země hledá svou státní identitu: Chce i nadále zůstat národním státem, který zájmy etnické většiny vyzdvihuje nad zájmy státní? Nebo bude směřovat k modernímu státu, který hájí zájmy svých občanů v souladu s lidskoprávními a demokratickými standardy? O odpovědi se rozhodne v neposlední řadě také při vyjednávání Srbska s Kosovem.
Již roky srbská politika takzvanou kosovskou otázku dramatizuje a staví ji do roviny bytí či nebytí Srbů samotných. Mezitím lidé v Srbsku trpí kvůli korupci, deindustrializaci,masové nezaměstnanosti a chudobě. Kromě národnostní otázky jim srbská politika neměla a nemá co nabídnout. A protože se znovudobytí Kosova nezdálo možné, zůstalo jediným „řešením“ této otázky rozdělení. Sever se srbskou většinou (odhaduje se na 40 až 60 tisíc Srbů) se má oddělit od albánského Kosova. Srbská menšina na jihu země v zájmu konsolidace národního státu ustoupí. Toto „řešení“ ale není možné. Bylo podporováno pouze Ruskem, které si díky právu veta v rámci OSN uchovává vzpomínky na svou někdejší sílu v rozdmýchávání a udržování konfliktů. Evropská unie i USA odmítají rozdělení Kosova z obavy z možných nedozírných změn na Balkáně. Německo přitom Srbsku připomnělo, že za prohranou 2. světovou válku zaplatilo ztrátou velkého území a vyhnáním milionů lidí a že se mu v souvislosti s evropským sjednocením podařilo transformovat národní zatrpklost v přátelství se sousedními zeměmi. Je samozřejmé, že kosovská vláda a převládající většina kosovských Albánců, které dodnes čekají na oficiální omluvu za zločiny, které na nich byly spáchány ve válce v roce 1999, toto řešení odmítly. Kosovo přes silný vnitřní odpor přijalo plán finského zprostředkovatele Ahtisaariho a použilo jej jako základ své ústavy. Tento plán přiznává srbské menšině dalekosáhlá autonomní práva a záruku ochrany. Dál ale kosovská vláda jít nechce.
Naproti tomu Srbsko Ahtisaariho plán odmítlo a dlouhou dobu profitovalo z toho, že doutnající konflikt umožnil vznik pouze polosuverénního Kosova pod mezinárodní kontrolou. Předchozí vlády za prezidentství Borise Tadiće se nepokoušely vyřešit tuto patovou situaci, protože se jim stávající stav jevil přijatelnější než obětování národních zájmů. Nyní se však ze dvou důvodů zdá, že se tato politika změní.
Evropská unie se vzdala svého strategického předpokladu, že v Srbsku existují dva stejně silné tábory „proevropanů“ a nacionalistů, a že proevropané nesmějí být tlačeni rozsáhlými požadavky na uznání nezávislého Kosova, protože by to příliš nahrálo nacionalistům. Střízlivá analýza politické situace minulých let pod heslem „Evropa a Kosovo“ ukazuje, že žádná strana vlastně nebyla proevropská, pokud pod tímto pojmem chápeme ochotu normalizovat vztahy Srbska s Kosovem, a že ona domněle nacionalistická strana je od doby, co sestavuje vládu, očividně ochotná k větší aktivitě a kompromisům, než se očekávalo. Evropská unie tak dnes mnohem více „podmiňuje“ začátek přístupových jednání podstatným pokrokem v kosovské otázce. Přitom se zdá, že si není jistá, jestli se spíše obává importu nedořešeného konfliktu – jako v případě Kypru – nebo ztráty svého posledního nátlakového prostředku po oficiálním připojení. Každopádně v současné době může Evropská unie pomocí stimulů pro obě strany – začátku přístupových jednání pro Srbsko a uzavření dohod o stabilizaci a přidružení pro Kosovo – prolomit nelogičnost vývoje minulých let. Dalším důvodem je změna postoje srbské vlády, která si stále častěji klade otázku, zda je dominující národnostní otázka skutečně v zájmu obyvatel Srbska a zda není daleko důležitější hospodářský vývoj podepřený sbližováním s Evropskou unií, než obrana národních zájmů, které nelze obhájit. Srbská vláda v čele s premiérem přistoupila k novým jednáním s kosovskou vládou a navrhla rozšířenou autonomii pro severní část Kosova. Kromě dvou politických úrovní, které jsou zahrnuty v kosovské ústavě – ústřední vlády a obcí, počítá srbský návrh se zřízením třetí úrovně. Výsledkem by bylo vytvoření vlastní politické entity se soudní, výkonnou a zákonodárnou kompetencí. Vzorem pro tento návrh je Republika srbská, srbská entita v Bosně a Hercegovině. Zkušenost s destruktivním vlivem Republiky srbské na státnost Bosny a Hercegoviny je však důvodem pro odmítavý postoj mezinárodního společenství k tomuto návrhu. Kosovo by patřilo ke „státům odsouzeným k zániku“ – stejně jako Bosna a Hercegovina – bez jakékoli šance na sbližování s Evropskou unií a následné přijetí. Albánská strana také hrozí analogickými požadavky v oblastech jižního Srbska s albánskou menšinou – například v údolí Preševo, kde požadují četná města s převažujícím albánským obyvatelstvem také autonomní status s rozsáhlými pravomocemi. Navíc jsou to taktické požadavky, které mají posílit vyjednávací pozici kosovských Albánců. Brzy by se mohly podobné snahy rozšířit i do dalších oblastí – jako je Sandžak s menšinou Bosňáků – a mohl by být zahájen proces nacionalizace a utváření národů, což připomínalo spíš 19. století, než Evropu 21. století.
Zatím nelze říci, kam jednání povedou. Je ale velkým pokrokem, že se srbská vláda snaží vymanit se z ničivého sebeklamu posledních deseti let („Kosovo je Srbsko“) a nabídnout návrhy řešení, které přesahují dosavadní politiku národních zájmů. Naopak se ve veřejném diskurzu snaží soustředit na zájmy srbského obyvatelstva a zlepšení jejich životních podmínek. Srbská politika již nepotřebuje kosovskou otázkou ujišťovat sebe sama o své národní identitě, jako tomu bylo před i během Miloševičovy éry. Kosovská otázka nahradila v Srbsku demokratický zlom, ke kterému v roce 1989 došlo v ostatních, dříve komunistických zemích. Dnes se jeví spíše jako překážka pro vstup do Evropy, a to jako obzvlášť drahá překážka, neboť ji Srbsko ročně dotuje 200 miliony eur.
Zatím jsou patrné jen náznaky nové srbské politiky. Tato politika ještě není nezvratná. Stojí proti ní významné síly: Větší část voličů vládnoucí koalice by se dnes, kdyby stála před tou volbou, rozhodla spíše pro Kosovo než pro Evropskou unii. Tak by se rozhodl i prezident Nikolić. Prudká palba přichází také ze strany opozice, která částečně z přesvědčení, částečně z taktické vypočítavosti nechce srbské vládě za žádnou cenu dopřát „vyřešení“ kosovské otázky a další krok směrem k Evropské unii. Křídlo prezidenta Nikoliće a opozice z Demokratické strany Srbska bývalého prezidenta a premiéra Vojislava Koštunici a Demokratické strany nepřetržitě mluví o předčasných volbách. Tím chtějí vyhrožovat hlavnímu vyjednavači s Kosovem, premiérovi a předsedovi Socialistické strany Srbska Dačićovi. Pokud by byly kompromisy, které by vyjednal, příliš rozsáhlé, zaplatila by za ně jeho strana předčasnými volbami. Naproti tomu stojí argumentace předsedy Srbské pokrokové strany Vučiće, který by díky své značné popularitě z nových voleb profitoval nejvíce. Pro něj by byly předčasné volby oprávněné, pokud by s nimi bylo spojeno také hlasování o výsledku kosovských jednání a dalším postupu ve směru k Evropské unii. Pokud by skutečně mělo dojít k tomu, že by Vučić svou popularitu využil v zájmu demokratického rozhodování ve prospěch Evropy, připsal by si zásluhy na demokratickém vykročení do Evropy. K tomu však nejspíš povede ještě dlouhá cesta.
Autor je pracovníkem kanceláře nadace Heinrich-Böll-Stiftung v Bělehradě
Tento text vyšel v příloze časopisu Navýchod: Srbsko - mezi Kosovem a EU