February 25, 2013
Barack Obama již nyní patří k nejvýraznějším prezidentům v moderních amerických dějinách. U prvního afroamerického pána Bílého domu to ani jinak být nemůže. Zda bude Obama skutečně historicky přelomový prezident, ale ukáže až jeho druhé období, do kterého nedávno vstoupil.
Před Obamovým prvním zvolením v roce 2008 zachvátilo Spojené státy nezvykle silné nadšení. Po dlouhých letech se objevil politik, který dokázal přijít s vlastním originálním poselstvím. Druhé období George W. Bushe Američany unavilo, Obama místo toho sliboval vrátit Americe nejen sebedůvěru (jako kdysi Ronald Reagan po Jimmy Carterovi), nýbrž i důstojnost.
Bushova politika totiž nejen oslabila americkou víru ve vlastní schopnosti, zároveň také politice USA alespoň částečně sebrala její etický a mravní rozměr. To vše chtěl Obama změnit. Plusem pro něj přitom bylo to, že nebyl jen vynikajícím právníkem ale také komunitním pracovníkem v chudší čtvrti v Chicagu.
Okolnosti ale Obamovi po jeho vstupu do Bílého domu nepřály. Spojené státy stejně jako celý svět zasáhla ekonomická krize, která od 30. let minulého století neměla obdoby. Obamovo heslo Yes, we can tak postupem času začalo blednout. Nezaměstnanost se v USA dostala do nebývale vysoké výše. A to i přesto, že Obamův stimulační ekonomický balíček měl podle expertů pozitivní přínos.
Obamovi se nicméně během jeho prvního období podařilo prosadit reformu, která má milionům Američanů umožnit lepší přístup ke zdravotní péči. Cenou za tuto změnu ale bylo další prohloubení fatálního rozdělení americké politické scény, kdy zejména arcikonzervativní republikáni Obamovu reformu vášnivě odmítali.
Ani v zahraniční oblasti to Obama neměl lehké. Prezident sice dokázal Spojené státy manévrovat ven z Bushových válek v Iráku a v Afghánistánu, přesto třeba jeho veřejné apely na muslimský svět volající po větším smíření, zůstaly nevyslyšené. Za Bushe velice kritizovanou věznici na základně Guantánamo Obama pak nedokázal zavřít, i když to sliboval - což je jedním z důkazů toho, jak se během prvního prezidentského období stal více pragmatickým. Celkově si ale Obama respekt na mezinárodní scéně vybudoval, i když se objevily pochyby, zda je dostatečně silným prezidentem, kterého zvláště Evropa tradičně očekává.
Obama tedy dosáhl několika praktických úspěchů na domácí i zahraniční scéně. Na ten skutečně historicky přelomový ale neustále čeká. Ve druhém období se mu nabízí hned několik příležitostí.
Kontrola zbraní
Po nedávné střelbě na škole Sandy Hook se začalo opět mluvit o nějaké formě regulace držení zbraní. Obama začátkem roku navrhl obnovení zákazu poloautomatických zbraní, prověřování všech kupců střelných zbraní a omezení zásobníků na deset nábojů. I když střelba v Sandy Hook – zemřelo při ní 20 dětí - Ameriku pobouřila, přesto není jasné, zda Obamovy návrhy v Kongresu projdou. Jako vždy se jakýmkoliv návrhům na větší kontrolu držení zbraní brání zejména mocná Národní střelecká asociace (NRA).
Ke zbraňové lobby přitom mají blízko nejen někteří republikánští ale i demokratičtí kongresmani. „Žádný demokrat nebo republikán se tímto nechce zabývat. Není to populární,“ uvedl konzervativní aktivista a spolupracovník CNN Erick Erickson. „Chtějí udělat jen něco symbolického,“ dodal. Pro Obamu proto bude mimořádně obtížné současná pravidla změnit. Pokud to ale chce dokázat, bude se muset střetnout s tím, že právo na držení zbraní je součástí americké tradice. Obama tedy v tomto bude muset Američany přesvědčit, že zbraně nejsou přirozenou součástí života. A to bude mimořádně těžký úkol. Když by se ale podařil, tak by se jednalo o skutečnou revoluci. Vždyť podobných masakrů Amerika v nedávné historii zažila již několik, přesto po čase jakékoliv volání po výraznější změně federálních pravidel pro držení zbraní vyznělo do ztracena.
Nová krize demokracie
Další problém, kterému se Obama musí věnovat, je však možná ještě náročnější. Jak v nejnovějším čísle časopisu Foreign Affairs popsal novinář a analytik Fareed Zakaria, Amerika alespoň podle názoru svých obyvatel prochází novou krizí demokracie. Ještě v roce 1964 vládě ve schopnosti vlády ve Washingtonu věřilo 76 procent Američanů. Koncem 70. let (v době ovlivněné skandálem Watergate) toto číslo pokleslo směrem ke 40 procentům. V roce 2008 se pohybovalo na úrovni 30 procent a v lednu 2010 pokleslo na 19 procent.
Příčin aktuálního poklesu je několik. Jednou z hlavních je bezpochyby ekonomická krize, ze které se Spojené státy jen obtížně vzpamatovávají. Situaci ještě zhoršují již zmíněné hluboké rozpory mezi demokraty a republikány. Oba tábory se přitom liší v názoru na to, jak ze současné dluhové pasti vymanévrovat. Zejména fiskální konzervativci v republikánské straně tlačí na to, aby se škrtalo, zatímco demokraté chtějí více zdanit bohaté vrstvy.
Tyto pohledy jsou do takové míry rozdílné, že se Obamovi jen obtížně hledá kompromis. Přitom do Bílého domu Obama přicházel s tím, že chce být prezidentem všech Američanů a tento svůj postoj dával najevo i po druhém nedávném vítězství. Při prosazování svých politických priorit bude jistě Obama dál sázet na to, že u americké veřejnosti má velké procento stálých příznivců. Dobrovolníci zejména z různých minorit při jeho znovuzvolení ostatně sehráli velkou roli. Obama proto při prosazování své politiky bude sázet na to, že jeho příznivci mohou vytvářet na Kongres vnější tlak. (Aby si udržel podporu hispánských kruhů, bude ale muset Obama pohnout s imigrační reformou.)
Jak tedy zahladit příkopy, které americkou politiku rozdělují? Obama by k tomu především potřeboval „vnější pomoc“ v podobě příznivější ekonomické konstelace. Velice uctívaným politikem je v současnosti demokratický exprezident Bill Clinton, za jehož vlády v 90. letech země vykazovala rozpočtové přebytky. Clintonova vláda ale tehdy dokázala vytěžit maximum z internetového boomu. Podobný motor pro ekonomiku ale v současnosti není na obzoru. Obama to proto bude mít o to těžší. Snadný recept nemá po ruce. V minulosti ale už Obama dokázal, že je schopný výzvy historického rozměru zdolávat.
Petr Janoušek
Autor je novinář.