Do roku 2020 se Evropská unie zavázala snížit emise skleníkových plynů minimálně o 20 % ve srovnání s rokem 1990. Největšího snížení má být dosaženo ve velkých průmyslových zařízeních zahrnutých do evropského systému emisního obchodování (EU ETS), kde je redukce emisí nejefektivnější, a to o 21 % do roku 2020 oproti roku 2005. Zbývající sektory jako je silniční doprava, nakládání s odpady, decentralizované vytápění budov a zemědělství mají ve stejném období snížit svoje emise o 10 %. Navíc je v současnosti diskutována možnost tento závazek jednostranně zvýšit na 30 %, přičemž zařízení v EU ETS by snížila svoje emise o 34 % a sektory mimo tento systém o 16 %.
Letos koncem července přitom prozatím zkrachovala snaha přijmout v americkém Kongresu návrh zákona, který by stanovil obdobné cíle a nástroje k jejich dosažení i pro celé Spojené státy. Ve veřejné debatě se poté znovu objevila otázka po smyslu a spravedlnosti evropského závazku snižovat emise, když největší ekonomika světa podle mínění některých nedělá v tomto směru nic. Podrobnější pohled na dění v USA a potažmo v Kanadě však ukazuje, že situace není zdaleka tak černá.
Při posuzování situace za Atlantikem je třeba si stále a znovu připomínat triviální pravdu, že Spojené státy sice tvoří jeden subjekt mezinárodního práva, ale zároveň vykazují značnou míru vnitřních odlišností a správní autonomie. Rozdíl v důrazu na ekologická témata mezi některými státy na jihu USA a naproti tomu státy v severní a střední části jejich východního pobřeží je pak srovnatelný s tím, jak se v rámci EU k této oblasti staví na jedné straně většina tzv. nových členských zemí a na druhé straně třeba skandinávské státy. Vysoká míra vnitřní, a zejména finanční samosprávy pak někdy v severní Americe vede k tomu, že to, co nelze zatím prosadit na federální úrovni, si progresivní státy v předstihu postaví samy zespoda – a třeba i přes kanadskou hranici.
V úvodu zmíněný systém emisního obchodování, který spočívá v určení maximálního celkového množství vypouštěného znečištění a umožňuje v rámci něj obchodování mezi těmi, kdo emise výhodně sníží a těmi, pro které by to bylo příliš nákladné a spíše se jim vyplatí si přikoupit emisní povolenky, vznikl už v 70. letech minulého století právě ve Spojených státech, tehdy ke snížení emisí oxidu siřičitého. K redukci emisí oxidu uhličitého využívá tento princip od začátku roku 2009 deset států na východním pobřeží USA – Connecticut, Delaware, Maine, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey, New York, Rhode Island a Vermont, které se sdružily pod hlavičkou Regional Greenhouse Gas Initiative (RGGI). Společným cílem RGGI je snížit do roku 2018 emise z jejich zhruba 225 tepelných elektráren, každé s instalovaným výkonem větším než 25 megawattů, a to celkem o 10 % ve srovnání s rokem 2009. Redukční cíl je tedy poměrně skromný, na druhé straně na rozdíl od evropského systému, kde budou emisní povolenky do roku 2012 až na pár nepodstatných výjimek rozdávány podnikům zdarma (přičemž výrobci si přesto v řadě případů jejich cenu coby náklady ušlé příležitosti zahrnují do cen elektřiny), jsou téměř všechny povolenky v rámci RGGI draženy v aukcích. Jejich výnos tak již nyní slouží k financování programů na zvyšování energetické účinnosti a podporu obnovitelných zdrojů energie.
Druhou severoamerickou regionální iniciativou je Midwestern Greenhouse Gas Reduction Accord, tvořená státy Iowa, Illinois, Kansas, Michigan, Minnesota, Wisconsin a kanadskou provincií Manitoba. Z jejich výčtu vyplývá, že se v tomto případě již nejedná o žádnou metropolitní avantgardu z východního pobřeží jako v případě RGGI. Státy Středozápadu žijí ve významné míře z průmyslu a zemědělství a tento region je navíc v rámci celé Severní Ameriky nejvíce závislý na energii z uhlí. Detaily systému jsou ještě projednávány na úrovni guvernérů jednotlivých států, ale jeho základní parametry se už zřejmě měnit nebudou a proto stojí zato se s nimi seznámit. Základním cílem Midwestern Accord je snížit emise skleníkových plynů o 20 % do roku 2020 a o 80 % do roku 2050, obojí ve srovnání s rokem 2005. Stejně jako v EU ETS mají být do emisního obchodování zařazeny kromě oxidu uhličitého i další skleníkové plyny a co se týče jejich původců, zahrne systém zařízení výrobců elektřiny a tepla a průmyslové zdroje spalovací i nespalovací. Navíc oproti evropskému systému emisního obchodování budou jeho součástí i paliva používaná v dopravě. Naopak zjevnou evropskou inspiraci vykazuje určení minimálního emisního výkonu zařízení spadajícího pod systém emisního obchodování, stanovené shodně s EU ETS na 25.000 tun ekvivalentu oxidu uhličitého ročně. Co se týče způsobu distribuce povolenek, je pro začátek navrhován systém kombinující dražby a přímou alokaci účastníkům obchodování za limitovanou cenu.
Třetí a poslední uskupení, chystající spuštění systému emisního obchodování od začátku roku 2012, je Western Climate Initiative (WCI), sdružující státy Arizona, Kalifornie, Nové Mexiko, Oregon, Washington, Montana, Utah a kanadské provincie Britská Kolumbie, Manitoba, Ontario a Quebec. Členové WCI chtějí společně snížit emise skleníkových plynů o 15 % do roku 2020 ve srovnání s rokem 2005. Seznam skleníkových plynů a sektorů zahrnutých do emisního obchodování i limitní emisní výkon jednotlivého zařízení jsou přitom obdobné jako u Midwestern Accord. Členové WCI předpokládají, že aukce budou důležitým nástrojem alokace povolenek, míru a způsob jejich využití nicméně ve značné míře ponechávají na rozhodnutí toho kterého členského státu či provincie.
Zmíněné tři systémy samozřejmě nevznikají izolovaně a v budoucnosti se počítá s jejich propojením. V jejich 23 členských státech a 4 provinciích žije přibližně polovina populace USA a více než tři čtvrtiny populace Kanady, společně produkují více než jednu třetinu emisí skleníkových plynů celých USA a polovinu emisí Kanady. Běžící i připravované systémy emisního obchodování jsou přitom provázány s politikami na podporu využívání obnovitelných zdrojů energie, energetických úspor a účinnosti. Jak již byl naznačeno výše, v některých případech státy a provincie Severní Ameriky opisují z evropského modelu, jinde je to ale naopak – třeba při stanovování podmínek pro organizaci aukcí povolenek tak, aby se jejich cena držela v mezích přijatelných směrem nahoru i dolů a byla vyloučena manipulace ceny některým z účastníků, jsou právě postupy a zkušenosti RGGI unikátní.
Pokud shrneme současnou situaci, tak EU nyní v iniciativách na ochranu klimatu a zvyšování vlastní energetické bezpečnosti globálně vede a Spojené státy jako celek minulé dvě dekády z nemalé části promarnily. Zároveň ale v Severní Americe existuje celá řada rychle se vyvíjejících regionálních aktivit, které si dříve nebo později vynutí odpovídající akci na federální úrovni. Když k tomu připočteme ohromný technologický potenciál tamní ekonomiky, mohou to být za dalších 20 let Spojené státy, kdo bude místo EU udávat tón mezinárodní klimatické debatě.
Aleš KutákAutor je bývalý náměstek ministra životního prostředí, nyní pracuje jako konzultant na volné noze.