Agenda Ženy, mír a bezpečnost jako antikoloniální projekt: perspektiva střední a východní Evropy

Od přijetí průlomové rezoluce 1325 nedávno uplynulo 25 let. Je těžko představitelné, že by současná Rada bezpečnosti OSN – operující ve světě poznamenaném narůstajícím násilím, autoritářstvím, militarizací, sílící antigenderovou mobilizací a prohlubujícími se feministickými rozkoly – dokázala dnes prosadit něco podobného. Aby bylo možné čelit těmto četným hrozbám a usilovat o mírumilovnější a genderově spravedlivější budoucnost, je nutné prosazovat agendu Ženy, mír a bezpečnost jako antikoloniální projekt prostřednictvím dialogů a koalic napříč regiony. Důraz by měl být kladen zejména na feministické zkušenosti a lokální poznání z regionů, jež stojí na okraji dominantních, mnohdy exkluzivních západních iniciativ pod hlavičkou agendy Ženy, mír a bezpečnost. Kromě velmi potřebných perspektiv ze zemí globálního Jihu je zde také „neregion“ střední a východní Evropy (CEE),^[1] dříve označovaný také jako „druhý svět“, který je z globálního diskurzu kolem agendy Ženy, mír a bezpečnost epistemicky vymazáván.^[2] Odsouvání některých perspektiv na okraj Agendy je nicméně v přímém rozporu s naléhavou nutností pochopit dědictví kolonialismu a imperialismu, jež stále závažně dopadá na společnosti po celém světě, pohání přetrvávající války a násilí a roztáčí nové spirály militarizace.

Podceňovaná varování ze střední a východní Evropy

Při reflexi výročí rezoluce Ženy, mír a bezpečnost vzpomínám také na svou vlastní cestu k této agendě, k níž jsem se dostala prostřednictvím feministického občanského aktivismu v Česku a následně skrze doktorský výzkum zaměřený na Ukrajinu. Inspiraci jsem zpočátku čerpala především z existujících západních poznatků. Zaskočilo mě však, že akademické práce v oblasti agendy Ženy, mír a bezpečnost na téma Ukrajiny a střední a východní Evropy v podstatě neexistují – a stejně tak chybí výzkumy mapující interakce tohoto regionu s mezinárodními feministickými organizacemi a strukturami kolem Agendy.^[3] Významné iniciativy ve střední a východní Evropě ovšem existovaly, například mezinárodní genderový workshop „Gender and (Military) Conflicts in Eastern-European Countries through Feminist Lenses“ (Gender a [vojenský] konflikt v zemích střední a východní Evropy z feministické perspektivy),^[4] uspořádaný v roce 2017 kyjevskou kanceláří Heinrich-Böll-Stiftung (HBS) ve Lvově. Setkávání v rámci regionu bylo prostorem pro zkoumání naší sdílené zkušenosti z komunistických, respektive postsocialistických zemí, v celé její rozmanitosti, z níž vyvěrá bohatství feministického myšlení a aktivismu ve středo- a východoevropském regionu. Zmíněný workshop je cenným zdrojem lokálního poznání v řadě oblastí spadajících do agendy Ženy, mír a bezpečnost, jako jsou ukrajinský ženský odboj během Euromajdanu, vnitřně vysídlené ženy v Abcházii, poválečné genderově podmíněné násilí v čečenské společnosti či případové studie z postjugoslávského prostoru. Dalším zásadním zdrojem lokálního poznání z regionu CEE byl mezinárodní workshop HBS v roce 2014, na němž zaznívala varování před sílícími mezinárodními antigenderovými hnutími s vazbami na náboženské organizace v USA, Ruskou federaci a ruské oligarchy.^[5] Mnohé hlasy upozorňovaly na to, že ruská nostalgie po sovětské imperiální identitě se kromě dobyvačné vojenské agrese vůči sousedům v regionu^[6] projevuje také genderovanými narativy (např. „Gayropa“), v nichž Rusko oživuje protizápadní postoje propagované Sovětským svazem.^[7]

O dekádu později je zjevné, že mezinárodní společenství Ruskem vedené války – jak skutečné, tak ty genderové – zásadním způsobem podceňovalo a nebralo dostatečně vážně jejich transnacionální povahu. Z regionu CEE zaznívala řada varování před ruskou antigenderovou mobilizací i před ruskými koloniálními ambicemi, ale jak privilegovaný globální Sever, tak dekoloniální hnutí globálního Jihu nebyly dostatečně ochotné nás vnímat, naslouchat a rozumět nám.^[8] Agnieszka Graff^[9] tvrdí, že západní feministické kruhy dlouho považovaly mezinárodní antigenderová hnutí za problém, který se týká pouze střední a východní Evropy, a začali je brát na vědomí teprve ve chvíli, kdy se tato hnutí rozšířila i na západ. Až poté začaly varovné hlasy z celé Evropy upozorňovat na to, že nejde pouze o reakci na společenské změny, nýbrž o systematické snahy dobře organizovaných mezinárodních sítí, jejichž cílem je rozložit multilaterální systém a nahradit jej novým politickým a společenským uspořádáním.^[10] Stejně tak aktéři a aktérky působící v oblasti agendy Ženy, mír a bezpečnost ve střední a východní Evropě označili*y antigenderovou mobilizaci za zásadní problém, jímž je nutné se v rámci Agendy zabývat.^[11]

Neschopnost vidět lokální kolonialismus

Epistemická absence střední a východní Evropy v akademickém výzkumu agendy Ženy, mír a bezpečnost, dekoloniálních studií a mezinárodních vztahů obecně však také znamená, že zkušenosti regionu bývají nahlíženy prizmatem zjednodušeného pojetí Ruska coby supervelmoci. Chybí zde hlubší pochopení dopadů jeho koloniálního a patriarchálního působení,^[12] a to navzdory dlouhé historii dobývání cizích území, nucené rusifikace, řízených hladomorů, masových deportací, rasového násilí a genocid napříč ruským impériem.^[13] Jak píše Galyna Kotliuk, tato sdílená epistemická slepota v podstatě umožňuje nebrat vůbec na vědomí největší koloniální velmoc na eurasijském kontinentu.^[14]

Také Madina Tlostanova podotýká, že globální antikoloniální iniciativy odmítají uznat koloniální charakter regionu CEE a ohledně Ukrajiny buď mlčí, nebo stojí na straně Ruska proti domněle homogennímu Západu.^[15] Tlostanova kritizuje rigidně binární pojetí dekolonialismu, které odsuzuje Ukrajinu za její příklon k Evropě a naopak omlouvá diktátory, kteří operují s protizápadními narativy.^[16]  Podobný přístup lze vysledovat také u některých (postkoloniálních) feministů a feministek v zemích globálního Severu i Jihu, i když mnoho z nich, především z řad občanské společnosti, Ukrajinu aktivně podporuje. Přesto některé feministické kruhy nadále prosazují škodlivé argumenty proti podpoře Ukrajiny, včetně hledání viny v „rozpínavosti“ NATO,^[17] „zneužívání práv LGBTQ+ osob pro účely propagandy NATO“^[18] nebo označování invaze za „válku bílých Evropanů“. ^[19] Darya Tsymbalyuk vysvětluje, že narativ popisující Ukrajince jako „bělochy“ zamlčuje fakt, že Ukrajina se nachází na průsečíku několika koloniálních režimů, a následuje logiku nadřazenosti bílé rasy tím, že veškerou podporu Ukrajinců přisuzuje čistě jejich „bělošství“ a evropanství.^[20] Feministé a feministky z regionu CEE dále argumentují tím, že podobné narativy zamlčují antikoloniální boj Ukrajinců a upírají pozornost rozličným identitám a původním společnostem zasaženým staletí trvajícím ruským imperiálním a koloniálním násilím.^[21] Dokonce i lidé zabývající se postkoloniálními studii, jejichž práce jsem jako začínající výzkumnice agendy Ženy, mír a bezpečnost obdivovala a učila se od nich, upírají Ukrajině právo na sebeobranu s tím, že vojenská podpora Ukrajiny prý přispívá k prodlužování války a lidského utrpení a historie ji nebude hodnotit příznivě.^[22] Tento pohled však opomíjí fakt, že okamžitý „mír“ by nebyl skutečným mírem, ale kapitulací, přijetím okupace, a tím také pokračováním násilí a hlubokých křivd, například včetně nucené rusifikace nelegálně deportovaných ukrajinských dětí.^[23]

Takové podoby feminismu podkopávají snahy praktikovat feminismus a agendu Ženy, mír a bezpečnost jako antikoloniální projekty, napomáhají imperiální beztrestnosti Ruska^[24] a umožňují nadále upozaďovat Ukrajinu i celý širší region CEE. Téměř úplné epistemické vymazání regionu se znovu jasně vyjevilo u příležitosti 25. výročí rezoluce Ženy, mír a bezpečnost. Při pohledu na přehled debat, akcí a publikací k 25 letům Agendy je nasnadě, že hlavní proud diskurzu na témata feministické odolnosti, feministického míru a bezpečnostních strategií – tak, jak jej konstruují západní feministické akademické kruhy nesoucí institucionální moc a akademickou autoritu – vnímá region střední a východní Evropy jako irelevantní. V těchto debatách zůstává region střední a východní Evropy na okraji pozornosti nebo se zmiňuje pouze symbolicky, v lepším případě je redukován na případovou studii pro potřeby západních salónních pacifistů nebo teoretických řečí o „spravedlivé válce“. To až nepříjemně připomíná 90. léta 20. století, kdy byly západní teorie, slovy Hany Havelkové, běžně aplikovány na východní reality,^[25] a jak podotkla Marina Hughson (Blagojević), veškeré projevy mimo západní teoretické rámce byly zavrhovány coby zpátečnické, subjektivní, nebo dokonce vlastenecky či nacionalisticky zaujaté myšlení. ^[26]

Gender jako nástroj geopolitiky

Dnešní Rusko instrumentalizuje gender jako geopolitickou zbraň ve svém válečném násilí na Ukrajině a současně jako prostředek k šíření neliberálních a protizápadních postojů po celém světě.^[27] Zároveň ruský stát zneužívá téma boje proti kolonialismu, aby si získal podporu globálního Jihu. Proces dekolonizace však patří původním národům, jak upozorňuje Selbi Durdiyeva. Rusko není ani nikdy nebylo spojencem dekoloniálních hnutí a jeho protizápadní rétorika ho nečiní o nic méně kolonizujícím, imperialistickým státem.^[28] Dekoloniální myšlení, jež se zaměřuje výlučně na západní a americký imperialismus a je slepé k ruským manipulacím,^[29] zároveň zamlžuje klíčovou roli Ruska v posilování militarismu, mj. skrze intenzivní militarizaci Ruské federace a Ruskem okupovaných ukrajinských území.^[30] To souvisí s kombinací antigenderových politik v Rusku, které se obrací čím dál víc dovnitř společnosti,^[31] a dalším posilováním „opětovné maskulinizace“ ruské společnosti. To vše je dnes už zcela zjevné, jakkoli to mnozí nechtějí vidět.

Je tak skutečně absurdní slavit 25 let Rezoluce 1325 ve chvíli, kdy Radě bezpečnosti OSN předsedá Ruská federace – globální odpůrce agendy Ženy, mír a bezpečnost, který propaguje svět bez pravidel, zato plný násilí, militarismu, misogynie a autoritářství. Antigenderoví aktéři dnes navíc vládnou i v USA, a tzv. „tradiční hodnoty“ jsou klíčovým bodem, v němž si Rusko a současná americká vláda rozumějí. Agendu Ženy, mír a bezpečnost již fakticky rozebrali a připravili o mezinárodní financování.^[32] Ideologické sblížení USA s Ruskem coby předním obráncem tradičních hodnot je určujícím faktorem amerického přístupu k mírovým jednáním, který současnou americkou vládu přiklání na stranu agresora a vede ji k tomu, aby přijímala jeho narativ. V této mocenské hře je Ukrajina (a stejně tak i Evropa) znovu stavěna do pozice bezmocného aktéra, tedy země, která nedrží vůbec žádné karty. To zásadně oslabuje veškeré pokusy dohnat Rusko k odpovědnosti za jeho válečné zločiny, zločiny proti lidskosti i rozšířené používání sexuálního násilí v probíhající válce proti Ukrajině.^[33]

Feministky a feministé musejí rozkrývat důsledky kolonialismu a patriarchátu – včetně těch ruských

Feministická solidarita i dekoloniální kritika a praxe vycházející z agendy Ženy, mír a bezpečnost jsou dnes zásadní pro to, aby bylo možné čelit četným hrozbám včetně antigenderových hnutí, která již teď úspěšně rozkládají multilaterální mezinárodní uspořádání. Pokud je však možné být solidární pouze s těmi, kdo stojí proti Západu, pak je taková solidarita jak neetická, tak nefeministická.^[34] Feministické myšlení se musí zbavit rigidně binárních kategorií, jež podporují maskulinní pojetí geopolitiky, a znovu promyslet a koncipovat agendu Ženy, mír a bezpečnost jako skutečně antikoloniální projekt. Je nutné, aby feministky a feministé překonaly*i své vlastní slepé skvrny a pomohli odhalit koloniální a patriarchální dědictví impérií, a to včetně toho ruského, jež dodnes pohánějí spirály násilí a militarismu na celém světě. V neposlední řadě, souběžně s kritikou militarizace Západu, se musí aktéři agendy Ženy, mír a bezpečnost zasazovat o demilitarizaci Ruské federace – ta bude nezbytným prvním krokem k dosažení dlouhodobého míru v regionu i na celém světě.^[35]

 Přeloženo z anglického originálu