Joseph Beuys a Zelení

Nedá se vyloučit, že Zelení brzy budou mít svou kancléřku. Moderní politické dějiny už jsou bez nich nemyslitelné. Stejně tak jsou nemyslitelné moderní dějiny umění bez Josepha Beuyse (1921-1986). Letos by se dožil sta let.

Lze si představit Zelené bez Beuyse? Ano. Ačkoliv byl Beuys vedle Petry Kelly jedním z nejprominentnějších zakládajících členů. Na konci roku 1978 přispěla jeho Výzva k alternativě k vzniku raných stranických programů. V březnu 1979 kandidoval ve Frankfurtu nad Mohanem za občansko-ekologické volební spojenectví Sonstige Politische Vereinigung/Die Grünen (Další politické sdružení/Zelené) ve volbách do Rady Evropy. Ve volebním boji se angažoval na pódiích, v médiích a na pěších zónách. Dal k dispozici svůj ateliér, daroval peníze, navrhl motiv volebního plakátu.

Ale strana Zelených by vznikla, i kdyby se Beuys držel od politiky dál. Když se Zelení v roce 1983 dostali do Spolkového sněmu, hodili proslulého umělce přes palubu. Když se Beuys v roce 1982 nedostal na žádné z míst na čele kandidátky do Spolkového sněmu, sám svou kandidaturu stáhl. Umění nikdy nepatřilo mezi priority Zelených – až příliš na něm ulpíval pach elitářství. A minimálně s cíli stranických „realistů“ byla Beuysova kritika zastupitelské demokracie neslučitelná. Beuys sice zůstal loajální, ale nezastíral své zklamání z institucionalizace hnutí a v polovině 80. let řekl: „Zelení se stali příšerně nudní“.

Zatímco Zelené si bez Beuyse představit lze, Beuys, respektive jeho dnešní recepce, je s historií Zelených úzce propojená. Jeho dílo samozřejmě není výrazem programu Zelených nebo důsledkem jejich politiky. Vždyť když se strana zakládala, Beuysovi už bylo skoro šedesát a největší část svého díla již vytvořil. Ale bez své politické práce by dnes jen stěží zajímal tak širokou veřejnost i mimo svět umění. To, že je víc než jen pouhou součástí kunsthistorického kánonu, že dodnes polarizuje a nutí zaujímat stanovisko, je do značné míry dáno tím, že zpochybnil hranici mezi uměním a politikou.

Beuyse od většiny umělců a umělkyň jeho a pozdější doby, např. Henryho Moorea, Hanse Haackeho nebo Gerharda Richtera odlišovalo právě to, že nedělal umění o politice a dějinách, ale chtěl stejnou měrou změnit umění i politiku. Vycítil, že ve spolkové republice panuje v sedmdesátých letech jakési interregnum, přechodová fáze mezi rozkvětem silného sociálního státu v době „hospodářského zázraku“ a počínajícím neoliberalismem. Hnutí v roce 1968, které vzešlo od intelektuálů, nepřineslo žádnou zásadní politickou změnu. Revoluční impuls roku 1968 byl do značné míry kulturně absorbován. Projevil se novým životním stylem, pro nějž byla současná kultura a starost o životní prostředí mnohem důležitější než pro životní styl předchozí generace. Dveře, které se kolem roku 1970 otevřely a posílily pákový efekt kultury, se ale počátkem osmdesátých let zase zavřely. Zelení, dá-li se to tak říci, jako čtvrtá strana vyplnili vakuum.

Transformační fáze v sedmdesátých letech byla dynamická a pod vlivem vnitřních rozporů. Bylo pro ni charakteristické velké množství uskupení, hnutí, odštěpeneckých stran a měnících se koalic. V tomto kontextu je také pochopitelné, proč sám Beuys mezi lety 1967 a 1973 založil řadu politických institucí, počínaje Německou studentskou stranou (Deutsche Studentenpartei), přes Organizaci pro přímou demokracii prostřednictvím referend (Organisation für direkte Demokratie durch Volksabstimmung) až po Svobodnou mezinárodní univerzitu (Free International University). Na politickém poli byl dopad těchto zakladatelských počinů sice minimální, nezískaly více než hrstku příznivců, ale změnily sféru umění. A Beuys zesílený pákový efekt umění využil k tomu, aby působil na společnost. 

Beuysovo místo mezi zakladateli Zelených

Tuto historickou fázi analyzovala ve své knize Nicht rechts, nicht links, sondern vorn»: Eine Geschichte der Gründungsgrünen (2011, Ne doprava, ne doleva, ale dopředu: Dějiny zakladatelů Zelených) historička Silke Mende.^[1] Její práce popisuje pestrou koexistenci někdy i zcela odlišných uskupení od ochránců života a životního prostředí, přes ekozemědělce a feministky až po levicová uskupení mimoparlamentní opozice. Toto široké spektrum zahrnovalo zástupce různých generací a ideologií, od bývalých nacistů, příznivců rasistických a antisemitských ideologií, přes antiautoritářské antroposofy až po pacifisty a komunisty.

Na pravé straně spektra Silke Mende lokalizuje „skupinu konzervativních Zelených, strážců“, jejichž „ideový kolektiv“ se formoval kolem jednotlivých osob, např. Herberta Gruhla. Jejich „hierarchické, z části autoritářské představy o společnosti“ měly kořeny ve čtyřicátých a padesátých letech 20. století, pozitivní vzor představovala předmoderní idyla.^[2]  Druhé uskupení lze podle autorky shrnout pod pojem „představa společenství“. Její zástupci nespatřovali svůj ideál ve „společnosti“, ale ve společenství a byli silně ovlivněni idejemi meziválečného období.^[3] Jako třetí ideový kolektiv Silke Mende definuje „antiautoritářské antroposofy“. „Pro jejich genezi byly zásadní tři faktory: Zaprvé principiální zakotvení v antroposofii, jejíž rekvizity zažily koncem šedesátých let nečekaný společenský rozmach. Zadruhé prožitek konce války a raného poválečného období, který utvářel zejména starší členy sítě narozené kolem roku 1920. Zatřetí duch doby šedesátých let 20. století v prostředí Nové levice, mimoparlamentní opozice a studentského hnutí“. Čtvrtou skupinou byla podle Silke Mende „nedogmatická levice“, a pátou „produkty rozpadu dogmatické levice“.

Beuyse můžeme nejsnáze přiřadit ke skupině antiautoritářských antroposofů. Od sedmdesátých let v diskusích a rozhovorech opakovaně odkazoval na Rudolfa Steinera. Členem antroposofické společnosti nikdy nebyl, ale byl spjat s tzv. achberským kruhem (Achberger Kreis) a mj. jeho teorie peněz vycházely z myšlenek antroposofických outsiderů, jako např. Wilhelma Schmundta. Podle Silke Mende antiautoritářští antroposofové „v procesu zakládání Zelených často hráli zprostředkovatelskou roli. Sami sebe řadili k širokému spektru nedogmatické levice, a to zejména co se týče celkového postoje a politické praxe, ale také nabízeli tematické styčné body oběma prvně jmenovaným sítím.“^[4]

Tato zprostředkovatelská funkce je opatrně odpovědí na otázku, která se řeší nejpozději od Beuysovy biografie od Petera Riegela, která poprvé vyšla v roce 2013 a nyní už má čtyři svazky.^[5] A sice: jak se stalo, že Beuys kandidoval v roce 1976 do Spolkového sněmu jako nestraník na kandidátce Akčního společenství nezávislých Němců (Aktionsgemeinschaft Unabhängiger Deutscher, AUD)? Jak se slučuje Beuysovo prosazování svobody a demokracie s autoritářským postojem z části ukotveným v národoveckých ideologiích protagonisty AUD Augusta Haußleitera? Smířil se s jeho smýšlením? Nebo s ním částečně souhlasil? Uzavřel přechodné účelové spojenectví jako jedinou možnost, jak kandidovat mimo etablované strany, jejichž „stranickou diktaturu“ odmítal, v okamžiku, kdy ještě neexistovali Zelení? Sám Beuys v roce 1976 hovořil o „přechodném triku“.^[6]

Výzva k alternativě

Beuysův světonázor nebyl systematický. Trendy a myšlenkové modely nasával jako houba. Mnoho jeho přednášek a textů je nekoherentních. V diskusích však byl ve svém živlu. Nejjasněji je jeho politický program patrný z Výzvy k alternativě, která vyšla jako fejeton vánočního vydání Frankfurter Rundschau 23. prosince 1978. Už první věta naznačuje mezinárodní horizont: „Tato výzva se obrací ke všem lidem evropského kulturního a civilizačního okruhu.“^[7] Cílem výzvy byla nová, spravedlivá a svobodná nadnárodní společnost, která překoná rozdělení v důsledku studené války stejně jako koloniální nadvládu. Slovy autora: „vznikne hnutí, které svou obnovující silou zbourá zdi mezi Východem a Západem a zasype příkopy mezi Severem a Jihem.“ Cesta k ní by měla vést v rámci demokratické společnosti prostřednictvím změny ústavy, přes „nenásilnou revoluci“ a „koncentrovanou mimoparlamentně-parlamentní akci“.

Výzva popisuje symptomy krize, nejprve krizi vojenskou, tedy „nebezpečí atomového zničení světa“ a „zahořklé závody ve zbrojení“. Dále pak krizi ekologickou, tedy „úplné zničení přírodních základů, na nichž stojíme,“ světovým hospodářským systémem, který „stojí na bezuzdném plenění těchto přírodních základů.“ Na vině není jen kapitalismus: „Musí být naprosto jasně řečeno, že ekonomický systém Západu založený na soukromém kapitálu se v tomto bodě nijak zásadně neliší od státního kapitalismu na Východě. Ničení probíhá na celém světě.“ Ekonomická krize se projevila nezaměstnaností a nadměrnou spotřebou, krize smyslu pak skutečností, že mnoho lidí mělo pocit, že jsou ponecháni svému osudu, a zbloudili v sebezničení nebo útěku před světem.

Příčinou krize jsou podle něj „peníze a stát, tedy role, které jsou penězům a státu v tomto systému vyhrazeny“. V jejich nadvládě není mezi Západem a Východem žádný rozdíl: „Kapitalismus a komunismus zavedly lidstvo do slepé uličky.“ Východisko by mělo vést přes teorii, přes „revoluci pojmů“. Beuys se vztahuje ke konceptu „třetí cesty“ ekonomického teoretika Wilhelma Schmundta, waldorfského učitele v důchodu, a Eugena Löbla, protagonisty pražského jara. Jejich představy o „třetí cestě“ pozměnil v tom smyslu, že do středu postavil přání a dimenze jednotlivých lidí ve smyslu své vlastní ideje „sociální plastiky“. Na místo panujícího hospodářského uspořádání, které zpřetrhalo vztah mezi prací a mzdou, by měla nastoupit představa, že práce je vždy „prací pro druhé“ a příjem je lidské právo.

Souběžně se změnou vztahu mezi prací a příjmem by se mělo změnit i chápání peněz. Místo moci peněz jakožto něčeho, co existuje mimo společenský systém, by se peníze měly stát „právním regulativem“, který opravňuje například k investici nebo konzumu, ale nikoliv ke spekulaci.

Otázka role státu byla komplexní, protože státní řízení je podle Beuyse v „protikladu ke svobodnému impulzu, k nároku na sebeurčení, samosprávu a vlastní odpovědnost“. Beuys si místo státních orgánů představoval „systém poradních kurátorů“. „Svobodné podnikání v samosprávné ekonomice a samosprávné kultuře“ by tvořilo „demokratickou základní jednotku postkapitalistické a postkomunistické nové společnosti reálného socialismu.“ Stát by byl omezen na regulaci a vymáhání. „Stát se výrazně smrskne. Uvidí se, co zbyde.“

Výzvu k alternativě částečně navrhli Wilfried Heidt a Peter Schata, protagonisté „Achberského kruhu“, Beuys ji zredigoval a zkrátil. Jejím vzorem bylo Steinerovo provolání K německému lidu a kulturnímu světu (1919, An das Deutsche Volk und die Kulturwelt). Pro ideje rozpracované ve výzvě byl zásadní Steinerův model trojčlennosti. Text však dále rozvíjel i otázky, které Beuys řešil v rámci Německé studentské strany, Organizace pro přímou demokracii prostřednictvím referend a Svobodné mezinárodní univerzity. V roce 1972 vyšel ve výstavním katalogu text Svobodná mezinárodní škola kreativity, komunikace a interdisciplinárního rozhovoru.^[8]  V návaznosti na něj vzniklo Manifesto on the founding of a ‘Free International School for Creativity and Interdisciplinary Research’, které Beuys podepsal společně s Heinrichem Böllem.^[9]

Výzva byla v neposlední řadě nástrojem volebního boje a končí přáním, aby se lidé, kteří tyto programy navrhli, „dostali do parlamentů“ a solidárně se spojili s příbuznými hnutími: „Hnutí občanských iniciativ, ekologické, mírové a ženské hnutí, hnutí modelů z praxe, hnutí za demokratický socialismus, humanistický liberalismus, hnutí za třetí cestu, antroposofické hnutí a křesťanská konfesijní hnutí, hnutí za občanská práva a hnutí za třetí svět musejí pochopit, že jsou nezbytnými součástmi celkového alternativního hnutí: částmi, které se nevylučují, ani si neodporují, ale vzájemně se doplňují.“^[10]

7000 dubů

Politická angažovanost za Zelené se různým způsobem projevovala v Beuysových uměleckých dílech a rétorice. Nemohl realizovat dva rozsáhlé renaturalizační projekty sedimentačních nádrží v Hamburku a Münsteru, ale 7000 dubů: místo městské správy zalesnění města, které bylo zahájeno v roce 1982 při příležitosti Documenty 7 v Kasselu, se stalo emblémem umění, které překračuje hranice světa umění a věnuje se otázkám participace, urbanizace a ekologie.  7000 dubů se obrací na veřejnost, která je mnohem širší než okruh zájemců o umění – typicky pro Beuysem formulovanou myšlenku „rozšířeného pojetí umění“. Je to také umělecké dílo, které zahrnuje spolupráci s orgány a úřady, krajinnými architekty, kurátory a lokálními občanskými sdruženími. V neposlední řadě se jedná i o akt organizační schopnosti, zahrnující několikaletý fundraising, mimo jiné i formou výzev ke sbírce a kmotrovství jednotlivých stromů, a také se jedná o performanci a Beuysovu reklamní kampaň pro jednu japonskou značku whiskey.

Kdyby se Beuys dlouhá léta nezabýval politickými procesy, nebyl by myslitelný podtitul v podobě slovní hříčky (v němčině Stadtverwaldung statt Stadtverwaltung). Akci lze v podstatě shrnout do jejího názvu. Představu o ní si může udělat každý, i ten, koho umění nezajímá. Je nápadné, že od poloviny sedmdesátých let ustupují dřívější, často hermetické a záhadné názvy názvům snadněji srozumitelným jako Slunce místo Reagana, Konec 20. století nebo Baterie Capri.

Opakuji: Zelení by tu byli i bez Beuyse. Ale tak, jak jeho umění funguje jako zrcadlo dnešního umění a ukazuje, jaké by umění mohlo být, tak by mohlo být i pro politiku podnětem k tomu, aby se ještě jednou principiálně zamyslela nad svými možnostmi a potenciály. Petra Kelly, jejíž vlastní vliv u Zelených postupně vyprchal koncem osmdesátých let, zpětně prohlásila: „Já osobně jsem své straně nikdy neodpustila, že Josef Beuys v roce 1983 nemohl vstoupit do spolkového sněmu.“^[11] Postrádala Beuysův impuls, protože dokázal potlačené skutečnosti bolestně vrátit do povědomí. Řekla: „Dnes to nesmírně chybí – v rámci zeleného hnutí a také v rámci celé německé společnosti. Už téměř nevidím přeměnu umělecké energie v energii společenskou pro obnovenou demokracii a pro ekologickou, pacifistickou společnost.“^[12] Pro ni byl Beuys průkopníkem, „zelený novátorský myslitel, ještě než jsme my, Zelení, vůbec začali organizačně existovat.“^[13]

(Z německého originálu přeložila Kateřina Sitařová)

[1] Silke Mende, Nicht rechts, nicht links, sondern vorn: Eine Geschichte der Gründungsgrünen, Mnichov, Oldenbourg Verlag, 2011.

[2] Tamtéž, 483-484.

[3] Tamtéž, 384.

[4] Tamtéž, 384-385.

[5] Hans Peter Riegel, Beuys, Die Biographie, sv. 4, Curych, Riverside, 2019-2021.

[6] Tamtéž, 459.

[7] Joseph Beuys, Aufruf zur Alternative, in: Frankfurter Rundschau, 23.12.1978.

[8] Joseph Beuys, «Freie international Schule für Kreativität, Kommunikation und interdisziplinäre Kreativität», in: Szene Rhein-Ruhr ’72, Museum Folkwang, Essen, 1972, nepaginováno.

[9] Joseph Beuys and Heinrich Böll, “Manifesto on the foundation of a „Free International School for Creativity and Interdisciplinary Research” (1973), in: Energy Plan for the Western Man, Joseph Beuys in America, Writings and Interviews with the artist, compiled by Karin Kuoni, New York, Four Walls Eight Windows, 1990, 149-153. “Manifest zur Gründung einer Freien Hochschule für Kreativität und interdisziplinäre Forschung”, manuskript v němčině je uložen v: Heinrich Böll Archiv, Köln, archivní číslo 150/73.

[10] Joseph Beuys, Aufruf zur Alternative, in: Frankfurter Rundschau, 23.12.1978.

[11] Petra Kelly, Joseph Beuys – “Beuys war immer schon fort, wenn die anderen kamen!» Příspěvek na sympóziu Parallel Denken,  Düsseldorf, 18.1.1992, in: Diese Nacht, in die die Menschen …Wangen/Allgäu, FIU Verlag, 1994, 101-116, zde: 104.

[12] Tamtéž, 108.

[13] Tamtéž 104.