Krajské a senátní volby 2020: Hořké vítězství pro Babiše, dominance opozice v Senátu

Hořké vítězství hnutí ANO v krajích

Ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2017 překreslil Andrej Babiš^[1] politickou mapu České republiky. Jeho hnutí ANO získalo 30 procent hlasů a 40 procent mandátů Dalších osm stran zastoupených v dolní komoře skončilo daleko za ním, získali mezi 11 a 5 procenty hlasů. Přední český oligarcha tak jednoznačně dominuje politické scéně poslední tři roky. Menšinová koaliční vláda se sociální demokracií se opírá o hlasy komunistické strany. V některých hlasováních se pak může spolehnout na radikální pravici Svobodu a přímou demokracii (SPD). To dává současnému premiérovi a jeho straně značný manévrovací prostor. I díky tomu úspěšně zvládá ustát podezření ze střetu zájmů a zneužívání evropských dotací^[2].

Při pohledu na počty zastupitelů by mohl být premiér Andrej Babiš (hnutí ANO) spokojený. Po třech letech v roli premiéra jeho hnutí udrželo jasný náskok před soupeři. V dresu jeho hnutí usedne v krajích 178 zastupitelů a zastupitelek, což je o dva více ve srovnání s předchozími volbami. Navíc o druhé a třetí místo se dělí Česká pirátská strana (Piráti) a Občanská demokratická strana (ODS) se ziskem 99 mandátů každá, tedy poměrně daleko od “vítěze”. Problém nastává když se podíváme na propad jeho potenciálních partnerů, s nimiž spolupracuje na celostátní úrovni. Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) a Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) zaznamenaly významný pokles. U sociální demokratů to je propad z 125 na 37 mandátů, u komunistů z 86 na 13. Například ze Středočeského zastupitelstva tyto dvě strany vypadly zcela a proti hnutí ANO se vytvořila široká koalice všech ostatních. Frustraci z této situace popsal premiér slovy o “spiknutí nenávisti”. V době psaní textu to vypadá, že deset vítězství pro hnutí ANO v jednotlivých krajích bude znamenat pouze tři hejtmanská místa.

Pokud někdo může být velmi spokojený s výsledky krajských voleb, mohou to být Piráti. Ti zvýšili svůj zisk mandátů o 94, z 5 na 99. Jejich zastupitelé budou součástí řady vládních koalic. V Olomouckém kraji si navíc vyzkoušeli spolupráci s hnutím Starostové a nezávislí (STAN) a jejich společný výsledek dosáhl téměř na 20 procent. Tato úspěšná předvolební strategie dodává argumenty pro jejich možnou spolupráci i na celostátní úrovni pro sněmovní volby.

Jasným poraženým těchto voleb jsou levicové strany ČSSD a KSČM. Pro dokreslení situace ve vládní sociální demokracii je možné uvést nemalé personální problémy. Řada jejich bývalých představitelů, včetně hejtmanů Josefa Bernarda a Jiřího Zimoli, se objevila na kandidátkách jiných uskupeních. V Ústeckém kraji najdeme bývalé zastupitele za sociální demokracii na společné kandidátce regionálních uskupení UFO a ProMost. To se, na rozdíl od samotné ČSSD, do krajského zastupitelstva probojovalo. Souhrnné výsledky a srovnání s volbami v roce 2016 najdete v tabulce níže.

Charakteristickým rysem letošních krajských voleb je velké množství nejrůznějších koalic. Těch se tradičně účastnily menší pravicové a středové strany jako jsou křesťanští demokraté (KDU-ČSL), STAN, TOP 09, Strana zelených nebo regionální uskupení. Naopak zcela bez koalic se obešly hnutí ANO, KSČM a radikálně pravicová Svoboda a přímá demokracie (SPD).

Oproti předchozím volbám jsme mohli v koalicích vidět i dva bývalé hegemony české politiky, ODS a ČSSD^[3]. Díky takovým koalicím získala ODS, ve spolupráci s Východočechy a STANem první místo v Královéhradeckém kraji. ČSSD na kandidátce 3PK v Pardubickém kraji dosáhla velmi dobrého výsledku 15 procent. Česká pirátská strana kandidovala pouze v jedné koalici, v již zmíněném Olomouckém kraji, což je velký posun od posledních voleb, kde se v koalicích často objevovala.

Strana zelených kandidovala samostatně ve čtyřech krajích a ve zbývajících devíti v koalicích, které obsahovaly partnery od konzervativní TOP 09, KDU-ČSL, levicové ČSSD, středový STAN, LES nebo HLAS až po regionální uskupení. Šest mandátů, dle navrhující strany (sedm dle politické příslušnosti) získali Zelení pouze tam, kde kandidovali v těchto koalicích. Zelení zastupitelé zasednou v šesti krajích, v sedmém (Královéhradeckém) sice uspěla společná kandidátní listina s ČSSD, ale bez zvolení zeleného kandidáta do zastupitelstva. V případě koalic nebyli Zelení úspěšní ve dvou krajích, Libereckém a Moravskoslezském. Jejich zapojení do koalic se tedy ukazalo jako úspěšnou strategií.

Předvolební koalice byly většinou sestavovány se záměrem integrovat opoziční pravicové a středové strany. V některých krajích ale můžeme vidět různorodé pravolevé koalice, jejichž vznik by na celostátní úrovni byl překvapivý. V Plzeňském kraji se domluvili na spolupráci STAN, Zelení, regionální uskupení Pro Plzeň a odštěpená mládežnická organizace sociální demokracie Idealisté. Lídrem této kandidátky byl bývalý hejtman za sociální demokracii Josef Bernard. S téměř 15 procenty získali třetí místo v kraji. ČSSD obdržela necelých 6 procent. Zelení a Idealisté se potkali také v koalici v Jihomoravském kraji, kde se domluvili na spolupráci s konzervativní TOP 09, regionálním Moravským zemským hnutím a Liberálně ekologickou stranou.

To že krajská politika má svoji určitou autonomii neukazují pouze neobvyklé předvolební koalice, ale také koalice povolební jdoucí napříč vládou a opozicí ve Sněmovně. V Moravskoslezském kraji pokračuje koalice hnutí ANO, ODS a KDU-ČSL doplněná o sociální demokraty. Ve Zlínském kraji vznikla nová koalice ANO, ODS, ČSSD a Pirátů.

V souvislosti s pandemií COVID panovala značná obava o volební účast. Ta se nakonec vyšplhala na 38 procent a byla tak druhou největší účastí, hned po roce 2008. Obecně se pandemie do výsledků voleb v zásadě neprojevila. Na číslo volební účast je ale důležité poukazovat při úvahách, co tyto výsledky znamenají pro sněmovní volby v roce 2021. Ve sněmovních volbách se účast blíží 60 procent a máme co dočinění s odlišnou skladbou voličů. Jsou to právě voliči sociální demokracie, ANO nebo KSČM, kteří spíše nepřišli ke krajským volbám a tím snížili zisky těchto stran^[4]. Díky tomu bylo možné ve velké části krajů utvořit koalici proti vítěznému hnutí ANO. Stejně jako v krajských volbách bude pozice premiéra pro Andreje Babiše více zaviset na výsledcích jeho potenciálních partnerů jako ČSSD, KSČM. Efekt odlišeného elektorátu se naposledy v české politice významně projevil při druhém kole prezidentské volby v roce 2018, kdy byl vítězný Miloš Zeman schopen mobilizovat nevoliče a tím porazit svého protivníka Jiřího Drahoše.

Jako volby tzv. druhého řádu mají ty krajské menší pozornost voličů. Tu snížila ještě krize kole epidemie COVIDu a samotná volební kampaň byla málo viditelná. S tím se pojí i absence hlavních a silných témat, která by byla společná pro více krajů. Například ve Středočeském kraji byla dominantní kritika končící hejtmanky Jermanové za ANO^[5], ve Zlínském pak neshody ohledně výstavby nové nemocnice^[6]. To samé se dá z hlediska témat říci o volbách do horní komory parlamentu.

Senát a opoziční dominance

Hnutí ANO se v senátních volbách nikdy příliš nedařilo. Nejlepší výsledek zaznamenalo před šesti lety, a to čtyři mandáty. Jejich jeden mandát se letos stal i jediným mandátem pro vládní strany, ANO a ČSSD. A nový senátor za hnutí ANO reprezentující obvod Karvinou ho získal poražením kandidáta právě za ČSSD.

Jasnými vítězi jsou opoziční strany a to převážně hnutí STAN, které získalo 11 mandátů, druhý nejlepší výsledek zaznamenala ODS s 5 mandáty. Po nich následují KDU-ČSL se třemi a TOP 09 se dvěma. Uskupení Senátor 21, které podporuje nezávislé kandidáty do Senátu, zvítězilo ve dvou obvodech. Po jednom mandátu mají Piráti a Svobodní. Naposledy uspěl kandidát Svobodných v celostátních volbách v roce 2014 ve volbách do Evropského parlamentu, kde se stal členem frakce Evropa svobody a přímé demokracie, v níž seděl společně s britským UKIPEm nebo Alternativou pro Německo.

Nejmenší spokojenost s výsledkem mají patrně sociální demokraté. Ti totiž neobhájili jediný post z deseti z roku 2014 a v horní komoře jim zůstali pouze tři zástupci. V důsledku toho zanikne dokonce i samostatný senátorský klub, pro jehož vznik je třeba alespoň pěti senátorů. Mandáty neobhájil bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier nebo bývalý předseda Senátu Milan Štěch, jež zasedal v horní komoře kontinuálně od jejího vzniku v roce 1996.

Celkové výsledky jsou vidět v tabulce níže. Najdete v ní také srovnání s výsledky voleb za posledních šest let. Jedná se o přehled senátorů dle navrhující strany a nezohledňuje tak jednotlivé koalice nebo podpory. V letošních volbách Strana zelených nezískala žádného senátora, senátorku, jež by navrhovala, ale byla v koalici třech zvolených senátorů. Ti byli navrženi uskupeními Senátor 21, regionálním Hradeckým demokratickým klubem a KDU-ČSL.

Z minulosti známe situace, kdy je Senát postupně získáván opozičními stranami a hraje nejen roli ústavní pojistky, ale také politické protiváhy Poslanecké sněmovně. Aktuálně je převaha opoziční stran naprosto dominantní a vládní strany se budou v následujících dvou letech moci opřít jen o několik málo svých reprezentantů. Bude se jednat o jedno z nejslabších, ne-li úplně nejslabší zastoupení vlády v horní komoře od vzniku Senátu.

Zastoupení žen: drobný optimismus v krajích a propad v Senátu

V případě zastoupení žen v krajských zastupitelstvech a Senátu můžeme sledovat menší pokrok v krajích^[7] a průměrný výsledek v horní komoře parlamentu^[8]. Ženy získaly v krajích 22,1 procent mandátů a oproti předchozím volbám se tak jedná o nárůst o 1,8 procenta. Dobrou zprávou je, že se tím pokračuje ve vzestupné sérii, kdy každé další krajské volby je více žen reprezentováno v zastupitelstvech. Tou špatnou je fakt, že pokud se rozdíl bude snižovat tempem 1,8 procenta mezi každými volbami, tak dosáhneme hranice 50 procent za 60 let, tedy někdy kolem voleb v roce 2080.

V senátních volbách získaly mandát čtyři ženy z šesti, které postoupily do druhého kola. Z 27 nově zvolených senátorů a senátorek tak ženy tvoří 14,8 procenta a zbývajících 85,2 procent patří mužům. Celkové zastoupení žen v Senátu bude v následujících dvou letech stejně tak 14,8 procenta, což je nejhorší výsledek za posledních 14 let. Tento podíl jsme mohli vidět naposledy v roce 2006 a nejlépe na tom byla horní komora po volbách v roce 2016 v s 19,8 procenty žen.

Výše zmíněná čísla jen potvrzují umístění České republiky někde uprostřed světového žebříčku, který připravuje Meziparlamentní unie. Při srovnání parlamentního zastoupení žen jsme na 92. místě ze 188^[9], a to společně s Irskem a Panamou. Když se podíváme na regionální srovnání, tak Slovensko je nyní o dvě místa před námi, Polsko se dělí s Estonskem o 58. příčku, Maďarsko je hluboko vzadu na 157. místě, Rakousko na 27. a Německo na 48. místě.

Rozdíl mezi krajskými a senátními volbami potvrzuje efekty většinového volebního systému do Senátu a poměrného volebního systému do krajů. Systémy většinové jsou zastoupení žen méně příznivé než ty poměrné^[10].

Otazník nad budoucností levice a mnoho proměnných pro českou politiku

Výsledky krajských a senátních voleb nám potvrdily několik dlouhodobých trendů. Levicové strany jako sociální demokraté a komunisté balancují nad hranicí volitelnosti. Přestože to byly ony, které znevýhodnila nižší volební účast, jejich přítomnost v Poslanecké sněmovně po volbách v roce 2021 je velkým otazníkem. V průzkumu z října by ani jedna nezískala potřebných pět procent pro zisk mandátů v dolní komoře^[11].

S jejich úspěchem pak souvisí i úspěch Andreje Babiše. Pokud přijde o své současné spojence, může se zopakovat situace v řadě krajů, kdy ostatní politické strany vytvoří vládu bez vítěze voleb. Jakkoliv může pro voliče opozice být tento scénář nadějí pro sněmovní volby, existuje tady řada předpokladů, které by musely být naplněny. Mezi ně patří vytvoření funkční koalic opozičních stran, vypadnutí levicových stran z Poslanecké sněmovny nebo jejich neochota nadále spolupracovat s hnutím ANO. Dále pak získání většiny 101 hlasů, tedy nadpoloviční většiny v dolní komoře pro STAN, Piráty, ODS, KDU-ČSL a TOP 09, aby ANO a SPD mohly být vynechány z koalice.

A v neposlední řadě je třeba mít na mysli hlavu státu, která je spojencem současného premiéra a nebojí se přicházet s neotřelými řešeními z hlediska ústavnosti. To prokázal například při jmenování “prezidentské” vlády Jiřího Rusnoka v roce 2013, která neměla šanci získat sněmovní většinu, ale vládla zemi po sedm měsíců.

Do příštích voleb zbývá jeden rok a do dominance hnutí ANO může již daleko více zasáhnout situace kolem pandemie COVID-19. Tu České republika zvládá ve srovávní s dalšími státy velmi špatně.^[12] S narůstající křivkou pozitivních případů této nemoci klesá křivka preferencí hnutí ANO Andreje Babiše. Dle již zmíněného průzkumu z října má premiérova strana nejhorší výsledek od posledních sněmovních voleb, od letošního jara ztratilo 10 procent. Oproti letošním krajským a senátním volbám tak COVID může hrát daleko významnější roli v těch sněmovníc