Letos 28. října přišel skutečný podzim - vytrvalý, hustý liják, mlha a chlad zalézající pod kůži. Počasí hlavní části oslav 100. výročí založení Československé republiky rozhodně nepřálo. Celková atmosféra významného jubilea, které si společně připomněli Češi a Slováci, byla přece jen o poznání lepší. I když mnohým kromě zimy a deště kazila slavnostní náladu i aktuální politická situace.
Kulatá výročí nabízejí příležitost k zastavení, zamyšlení i hlubší společenské reflexi. Češi a Slováci tuto šanci nepropásli a století své státnosti si připomněli celou řadou dokumentárních i hraných filmů, výstav, akcí, diskuzí a setkání. Jejich maraton vyvrcholil pompézními oslavami 28. října v Praze a o poznání skromnějšími 30. října v Martině.
Na tento den byl na Slovensku vyhlášen jednorázový, mimořádný státní svátek. Běžně totiž Slováci – na rozdíl od Čechů – vznik meziválečné „první“ republiky neslaví. Také jej nepovažují za tak důležité historické datum jako Češi. Z letošního průzkumu Sociologického ústavu Akademie věd ČR a Sociologického ústavu Slovenské akademie věd vyplývá, že jej v pořadí novodobých událostí vnímají až jako osmé nejdůležitější datum. U Čechů zaujímá vznik Československa druhou pozici hned za Sametovou revolucí a pádem komunistického režimu v roce 1989.
O to pozoruhodnější je, že se politici obou zemí rozhodli letošní oslavy pojmout jako společný projekt a vyzdvihnout především pozitiva česko-slovenského soužití, které nebylo v průběhu uplynulého století vždy jednoduché a hned dvakrát (v letech 1939 a 1993) se zcela rozpadlo. Slovenský prezident Andrej Kiska prohlásil, že dnes „ve světě nezná dvě země, které by si byly tak blízké, jako jsou naše dvě“ a že bez vzniku Československa v roce 1918 by se obě republiky vyvíjely zcela jinak.
Slovenský premiér Peter Pellegrini pak v rozhovoru pro český deník Právo jednoznačně vyzdvihl vznik společného státu po první světové válce jako „obdivuhodný, unikátní, politický, diplomatický a organizátorský výkon československého zahraničního odboje“ a označil jej za základní východisko pro to, že se Slováci v následujících desetiletích mohli zformovat v moderní národ s vlastním školstvím, inteligencí a plnohodnotnými politickými stranami. „Po téměř 100 letech můžeme oprávněně říct, že Česko-Slovensko byl navzdory vše historickým peripetiím dobrý a úspěšný projekt,“ dodal Pellegrini.
Český premiér Andrej Babiš pak ve svém projevu při slavnostním otevření zrekonstruované historické budovy Národního muzea v sobotu 27. října připomněl především hospodářské, průmyslové a kulturní úspěchy první republiky, na něž podle něj Češi i přes represe nacistické a komunistické diktatury vždy dokázali úspěšně navázat: „ Byli jsme vždy národem pracovitých, chytrých a kreativních lidí (…) Každá další generace se znovu vzpamatovala a dokázala se prosadit ve všech možných oborech. (…) My na to máme! Česká republika je nejkrásnější země na světě. Myslím, že to cítíme všichni. Tak ať to ví celý svět!”, prohlásil Babiš doslova.
Nedá se ovšem říci, že by nadšení předsedy vlády z dnešního stavu české společnosti sdíleli všichni občané. Pocit těch kriticky naladěných dobře vystihl komentátor Hospodářských novin Ondřej Houska, který napsal, že čeští politici dnes o první republice s oblibou mluví, ale zároveň dělají věci, které přímo protiřečí jejímu étosu. Současnou hlavu státu Miloše Zemana Houska považuje za pravý opak prvního československého prezidenta Tomáše Garrigue Masaryka, který se podle něj vyznačoval vzácnou jednotou slov a činů, měl úctu svých politických rivalů a dokázal spojovat široké vrstvy společnosti. V hrubém rozporu s morálními principy zakladatelů moderního státu je podle Housky i fakt, že premiérský úřad zastává trestně stíhaný politik Andrej Babiš. Příčí se jim prý ale také to, že Česká republika dnes odmítá přijmout byť jediného uprchlíka z krizových oblastí a část politické scény se kloní k autoritárnímu putinovskému Rusku.
Slavnostní atmosféru také v Česku narušily už tradiční spory kolem udílení státních vyznamenání z rukou prezidenta republiky. Miloš Zeman ani u příležitosti stoletého výročí nepřekročil svůj stín a nepozval na Pražský Hrad své veřejné oponenty a zároveň udělil nejvyšší státní pocty hned několika kontroverzním (a sobě blízkým) osobnostem.
Na Slovensku si oslavy státního jubilea tradičně vysloužily menší pozornost než v Česku. Podle Kamily Pešekové, která události spojené s výročím komentovala pro Český rozhlas Plus, za to může rozšířený pocit, že první republika byla spíše českým projektem, při jehož zmiňování se na Slovensko často zapomíná. S podobným názorem přišel i šéfredaktor slovenského časopisu .týždeň Štefan Hríb: „My na Slovensku, svedení samostatností, se slovu Československo vyhýbáme, takže nejsme schopni z 28. října udělat státní svátek, byť bychom bez tohoto data byli dnes hornouherskou folklorní skupinou,” napsal pro zpravodajský server aktuálně.cz. Důvodem k tomuto postoji podle něj je fakt, že dnešní Slováci jsou uzavření do sebe a nemají žádné větší ambice či přesah: „Řešíme své komplexy, svou korupci, svůj strach z uprchlíků, své ledničky. A svou vraždu.” dodává Hríb v souvislosti s fyzickou likvidací investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, jejichž případ od jara hýbe slovenskou veřejnou debatou i politickou scénou.
Stoleté výročí Československa Hríb zároveň vnímá jako jednoznačnou výzvu k zamyšlení nad tím, z „jakých myšlenek, z jakého hlubšího důvodu, z jakých snů žijí dnešní Slovensko a Česko” a nad tím, jak do budoucna přispět k rozvoji, nejen přežívání obou zemí. Jako dobrou příležitost pro kritické zhodnocení dějin a poučení se z nich kulaté jubileum pojímá také například i známý český ekonom Tomáš Sedláček. Podle něj by se Češi měli přestat vymlouvat na tíživé dědictví komunismu, uvědomit si, že první republika byla i přes své chyby ostrovem demokracie a prosperity v meziválečné Evropě a vzorem pro ostatní. Právě na tuto tradici by Češi podle Sedláčkova komentáře pro Hospodářské noviny měli navázat a převzít zodpovědnost za svůj stát znovu do vlastních rukou.
Slavnostní salvy dozněly, z ulic byly uklizeny poslední zbytky po oslavách a ohňostrojích. V listopadové Praze zůstává po stoletém jubileu jasná a nepřehlédnutelná připomínka – nově zrekonstruované Národní muzeum. Dlouhá desetiletí zašlá a nevzhledně šedivá budova se z pod lešení vyloupla v původním, překvapivě světlém pískovcovém odstínu. Centrálnímu Václavskému náměstí, kde se Češi rádi shromažďují při demonstracích a významných výročích, dodalo nové muzeum rázem zcela nový, nečekaný rozměr. Nezbývá než doufat, že to není jediný přínos, který po velkých a nákladných oslavách česko-slovenské státnosti přetrvá.