Kalné, šedé ráno, jen pozvolna se vyjasňuje. Na chodníku před budovou Českého rozhlasu stojí stejně jako před půl stoletím René Böll. Synovi německého spisovatele a nobelisty Heinricha Bölla už není dvacet jako tehdy, když přijel do Prahy poprvé. Na Vinohradské třídě dnes cinkají tramvaje, po chodníku pospíchají lidé do práce. K decentním, nenápadným pamětním deskám zvedne hlavu jen málokdo.
Těžko si představit, že to zde v srpnu 1968 vypadalo úplně jinak.
„Tady se bojovalo, byly tu tanky a střílelo se. Pamatuji se, že explodovala munice, stál jsem přímo u toho. Jeden voják mi přidržel automatickou zbraň u hlavy a vystřelil těsně mimo mě, aby mě odehnal,“ vzpomíná drobný bělovlasý pán s živýma očima.
O chvíli, kdy částečně přišel o sluch, mluví věcně, bez náznaku patosu. „Chtěl jsem to hlavně vidět, to je jasné. Takovou věc chce přece každý vidět, to nezůstanete sedět v hotelu. Nesmyslně jsem neměl strach, byl jsem mladý,“ dodává René Böll.
Možná to byla podobná skromnost a odpor vůči velkým gestům, díky nimž si Češi po druhé světové válce oblíbili literární dílo jeho otce. Heinrich Böll patřil od konce padesátých let minulého století v Československu k nejpřekládanějším a nejčtenějším „západním“ autorům. Jeho povídková sbírka Chléb mladých let i romány A neřekl jediné slovo a Klaunovy názory vyšly v desetitisícových nákladech.
Komunistickému režimu jeho díla nevadila, naopak. Zážitky z německé strany druhé světové války přetavily Heinricha Bölla v doživotního pacifistu. Poválečné roky z něj udělaly kritika povrchního lesku i pokrytectví mladé Spolkové republiky, kterou Praha v dobovém slovníku s oblibou nazývala hnízdem nacismu, revanšismu a militarismu.
Rozhodně to ale neznamenalo, že by byl Heinrich Böll zastáncem komunistické ideologie. Na rozdíl od svého generačního druha Güntera Grasse, který se dal do služeb německé sociální demokracie, se vždy úzkostlivě snažil zůstat nezávislý a nadstranický. Jeho pozornost a podpora patřily ohroženým a „malým lidem“, těm, které společnost tak či onak drtí a vytlačuje na okraj. Jako odpůrce tupého výkonu a dravého soutěžení jej dění za železnou oponou přirozeně zajímalo. Měl však vůči němu také obrovské výhrady.
Útěk z Československa
Zvláštní vztah poutal Heinricha Bölla ke komunistickému Československu, s nímž Spolková republika sousedila. Spisovatelova manželka Annemarie, za svobodna Čechová, pocházela z Plzně. Letní prázdniny trávila jako malá v lesích kolem nedalekých Malovic, a teprve když osiřela, poslali ji do opatrování k prarodičům do Kolína nad Rýnem. Na bezstarostné roky ale často vzpomínala a svým dětem četla třeba i Babičku Boženy Němcové.
Hned první cesta Heinricha Bölla do ČSSR v roce 1961 byla dobrodružná. Zástupci režimního Svazu československých spisovatelů, kteří ho pozvali, netušili, že jejich host přijede v neobvyklém typu vozu Citroën se speciální dutinou pod zadní sedačkou, do níž se vejde dospělá osoba. Stejně málo naštěstí věděli o Böllově přátelství s jistým houslistou Tomášem Mandlem, kterému se podařilo utéct během zájezdu do Káhiry a nepřál si nic jiného než dostat „za kopečky“ i manželku. Jinak by smělý plán na propašování Jaroslavy Mandlové přes přísně střeženou hranici na Západ jen těžko vyšel. Úkryt, který vznikl v Böllově autě za pomoci kolínského kouzelníka Alexandera Adriona, se ale nakonec ukázal jako bezpečný a Mandlovi mohli v Porýní slavit šťastné shledání.
S českými literárními kolegy zůstal Heinrich Böll v kontaktu po celá šedesátá léta. Ne náhodou byl pak v roce 1967 jedním ze známých autorů, na něž se s prosbou o pomoc obrátilo reformní křídlo Svazu československých spisovatelů. „To, že jsme byli ve styku se světoznámými spisovateli, pro nás byla určitá záštita vůči režimu. Bylo zajímavé se s nimi setkat a byla to pro nás i určitá podpora,“ vysvětluje spisovatel Ivan Klíma, jehož kritický projev o cenzuře v předvečer pražského jara vzbudil skandál. „Celkem se vědělo, kdo by nám byl nakloněn a byl nám ochoten nějakým způsobem přispět v našem zápase o svobodu slova a větší tvůrčí svobodu,“ vypráví Klíma.
Heinrich Böll očekávání nezklamal. Českým kolegům v roce 1967 adresoval otevřený dopis, v němž jasně vyjádřil solidaritu, ale (zcela ve svém duchu) zdůraznil, že i svoboda slova na Západě má své limity. Podobně snahu československých spisovatelů o uvolnění cenzury podpořili dříve či později třeba i Friedrich Dürrenmatt, Arthur Miller nebo Philip Roth, vzpomíná Ivan Klíma.
Hořký humor
Počátkem roku 1968 se do funkce prvního tajemníka ÚV KSČ dostal Alexander Dubček a ledy začaly tát: na program přišel „socialismus s lidskou tváří“.
Heinrich Böll spatřoval „v modelu demokratického socialismu v Československu velkou naději“, jak se později svěřil Literárním listům. Doufal, že vznikne nová, třetí cesta mezi socialismem a kapitalismem. Reformní proces chtěl vidět a zažít na vlastní kůži. Napodruhé už do ČSSR cestoval vlakem přes Norimberk, tentokrát v doprovodu manželky a prostředního syna Reného.
Neodradily ho vleklé zdravotní potíže ani dlouhá cesta, po níž si podle deníkových záznamů připadal „zbitý“ a „úplně hotový“. Jedinou smůlou bylo, že začátek jeho návštěvy připadl na skutečně nešťastné datum: 20. srpna 1968.
„V noci jsme samozřejmě slyšeli tanky a letadla, ale neřešili jsme to,“ vzpomíná dnes jeho syn René Böll. „Teprve ráno nás vzbudili a řekli nám: Jsme obsazeni. Nejdřív jsme to nepochopili, ale za chvíli už jsme před hotelem slyšeli výstřely.“ Pro něj to bylo poprvé, kdy zaslechl ostrou palbu a spatřil tanky v městských ulicích. V jeho otci naopak invaze vojsk Varšavské smlouvy okamžitě vyvolala vzpomínky na válku. Na jednom se však Böllovi překvapivě rychle shodli: neodjedeme, zůstaneme tu tak dlouho, jak jsme měli v plánu.
Vzhledem k okolnostem to vůbec nebylo samozřejmé: 21. srpen roku 1968 byl mezinárodní krizí a mnoho lidí napadlo, jestli násilné ukončení reformního Pražského jara náhodou nespustí třetí světovou válku.
Jak vyplývá z archivních záznamů, většina západních cizinců hleděla ze země co nejrychleji zmizet. Spolková republika tehdy neměla s Československem diplomatické styky, tudíž ani ambasádu, ale její obchodní zastoupení v Praze se činilo. Bylo v kontaktu s ministerstvem zahraničí Spolkové republiky, sestavovalo seznamy západních Němců pobývajících v Čechách, narychlo pomáhalo s návratem turistů, studentských i odborářských skupin. Hotel Alcron poblíž Václavského náměstí, kde Böllovi bydleli, se rychle vylidňoval.
Atmosféra houstla. Zásobování vázlo, i když zahraniční hosté na tom byli stále ještě dobře. „Už ,jen‘ plněná rajčata se šunkou a lososem, zatímco venku lidé stojí ve frontě. Absurdita privilegovanosti!“ poznamenal si k tomu 22. srpna Heinrich Böll. Jinde než v hotelích se nesměl nalévat alkohol, kina a divadla zavřela. Po desáté hodině večerní platil zákaz vycházení: „Ve chvatu, spěchu a strachu postranními ulicemi rychle do hotelu,“ zapsal si den po invazi Heinrich Böll. Mladí lidé, kterých se ptali na cestu, si prý ve výmluvném gestu ustrašeně ukazovali na hodinky a prsty naznačovali pistoli přiloženou ke spánku.
Další dny dramatické scény pokračovaly. „Pohled na tanky ve městě byl hodně brutální. Jednoduše jezdily přes auta, rozjížděly je na placky. Přes autobusy. To byly velmi silné obrazy,“ vypráví René Böll. „Václavské náměstí bylo plné tanků, které také cíleně pouštěly do davu výfukové plyny. Schválně se kvůli tomu otáčely, aby těmi špinavými zplodinami lidi zasáhly,“ vzpomíná s odporem. Jeho obdiv tehdy naopak patřil Čechoslovákům. „Zapůsobil na mě ten neagresivní odpor. Lidé Rusům nenadávali, ale snažili se s nimi diskutovat, navázat dialog,“ vybavuje si René Böll. Zachytil i karikatury, vtipy a ironii, jimiž se lidé na okupaci snažili reagovat. Humor však podle něj postupem dnů znatelně tíhl a hořkl.
Tank mířil na Kafku
O tom, jaký měl mít Heinrich Böll v Praze původně program, se dnes mnoho neví. Archiv Svazu československých spisovatelů je neroztříděný a veřejně nepřístupný. Podobně jsou na tom záznamy Obchodního zastoupení ČSSR ve Frankfurtu nad Mohanem, které v roce 1968 ve Spolkové republice vydávalo víza. Svědkové už nežijí nebo si na nic nepamatují. Jisté je, že se po okupaci všechny plány ocitly v troskách.
Známý literát rázem uvízl v kolotoči novinových interview a schůzek s více či méně zoufalými kolegy. Hovory se točily zejména kolem obav z budoucnosti a možností emigrace.
O jejich obsahu se dochovaly jen kusé poznámky z Böllova deníku, které letos pod názvem Der Panzer zielte auf Kafka (Tank mířil na Kafku) poprvé vycházejí knižně. Kromě překladatelů a lidí z nakladatelství byl spisovatel v kontaktu například s Pavlem Kohoutem, Milanem Kunderou nebo Bohumilem Hrabalem („mlčenlivý, chytrý, sedlácký“, poznamenal si o něm stručně Böll).
V pozdějších textech nebo rozhovorech pak spisovatel jména kolegů zamlčoval, aby je nevystavoval nebezpečí. Co bude dál, se totiž nevědělo. „Přijde nový přísný stalinistický režim s lágry a vězeními? Nikdo netušil, co se stane,“ připomíná dnes spisovatelův syn René Böll. On sám měl během srpnových pražských dnů mnohem větší svobodu pohybu než jeho otec. Rodiče ho pustili do ulic. Jako student grafiky a malířství citlivě vnímal všechny naléhavé vjemy a dramatické scény, které se nabízely.
„Hodně lidí vyskakovalo na tanky, jezdilo na nich. Bylo to dojemné a odvážné,“ vzpomíná René Böll. „Aktivní odpor by nedával žádný smysl. Převaha byla obrovská a hned by se střílelo,“ říká. Všímal si ale toho, kolik lidí se snažilo odmontovávat jména ulic a čísla domů, aby okupanty zmátli, případně s Rusy mluvit a zadržovat je. Ani posádkám tanků nebyla situace příjemná. „Vojáci se cítili velmi nesví,“ vzpomíná René Böll. „Mysleli si, že budou uvítáni jako v roce 1945, květinami a polibky.“ Místo toho je čekal vzdor a rozhořčení. Mnozí prostí vojíni prý naopak ani netušili, do kterého města je to právě převeleli.
Dění kolem sebe René Böll zaznamenával pomocí miniaturního fotoaparátu Minox, který si jeho otec koupil jen proto, že nechtěl na cesty tahat velký přístroj. V té době jej ale většinou používali špioni, což se Renému málem stalo osudným. Nedaleko Husova pomníku na Staroměstském náměstí mu dva dny po invazi znenadání na hruď mířila hlaveň samopalu. Sovětský voják po něm požadoval, aby mu fotoaparát vydal.
„Já bych ten foťák hned odevzdal, i kdyby byla šance, že vystřelí, 1 ku 100 000. On ale nechtěl,“ napsal později Heinrich Böll: spolu se svou manželkou byl svědkem celé scény. Ve svém pozdějším článku pro magazín Der Spiegel Heinrich Böll raději zamlčel, že aktérem dramatické scény byl jeho potomek, incident však popsal zcela přesně. Život vzdornému Renému zachránila mladá Romka, která popadla hlaveň samopalu, namířila ji do vzduchu a vojákovi od plic vynadala. A pomohli i další, kteří se srotili okolo a s vojáky začali diskutovat. Ti nakonec před hrozbou velkého incidentu vycouvali. „Naštěstí,“ usměje se zlehka po půl století René Böll.
Proč není pomník?
Naše kroky míří na Václavské náměstí. Zastavíme se u památníku Jana Palacha a Jana Zajíce, kteří se počátkem roku 1969 upálili na protest proti vzrůstající lhostejnosti lidí po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Nezodpovězena zůstane otázka Reného Bölla, proč v Praze není pomník všem obětem srpna 1968. Krčím rameny. Napadá mě pár dílčích důvodů, ale nedovedu si to vysvětlit.
Pod sochou svatého Václava René Böll postojí v místě, kde ho v roce 1968 s otcem ve vytrvalém lijáku vyfotografoval spolupracovník magazínu Stern. Do Československa přijel s kolegou Erichem Kubym kvůli natáčení historického snímku Most u Remagenu v Davli. Překotné události je zaskočily stejně jako Böllovy, s nimiž bydleli v hotelu.
Foyer vznosného Alcronu pak vyvolá další vzpomínky. „Už tehdy to byl dobrý hotel, jen trochu sešlejší,“ vybavuje si René Böll a vypráví o rozhovorech, které jeho otec vedl v hotelové restauraci nebo ve svém pokoji. Tehdy zde prý pobývala pestrá směs lidí. Spíše novinářů než turistů. Byla tam v srpnových dnech třeba i slavná americká herečka a pozdější velvyslankyně USA v Československu Shirley Templeová-Blacková. Postupem času však hostů ubývalo.
Po hektických čtyřech dnech se s tehdejším Československem museli rozloučit i Böllovi. Při odjezdu z okupované země, která hleděla vstříc nejasné budoucnosti, prý necítili žádné ulehčení. Spíše jen smutek a strach. „Mnoho polibků, mnoho slz na smíchovském nádraží,“ napsal Heinrich Böll.
René vzpomíná, že byly cítit velké obavy – zejména o osud přátel a známých, které zde nechávají. A také strach, že je ani Československo už nikdy neuvidí. V případě Heinricha Bölla se pak částečně naplnil. Mohl ještě potkat kolegy, kteří odešli do emigrace; přes novináře a diplomaty si tajně psát s těmi, kdo zůstali. Mohl podpořit Chartu 77 a na obranu protirežimních spisovatelů za normalizace burcovat světové veřejné mínění. Jeho knihy se ale po srpnových dnech roku 1968, o nichž podal západoněmeckým médiím sugestivní zprávu, ocitly v Československu v nemilosti. Ani do Prahy už se nikdy nevrátil.
A co si ze svých srpnových zážitků roku 1968 odnesl jeho syn René Böll? „Vyléčilo mě to z jakýchkoliv socialistických myšlenek. Mnozí lidé mojí generace byli smýšlením komunisté, maoisté, trockisté. Já nikdy. Ani předtím ne, ale potom samozřejmě už vůbec ne,“ říká rázně. „Pochopil jsem, že v komunismu žádná svoboda není.“ •
Autorka je analytička Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky. Věnuje se německy mluvícím zemím.
Článek publikujeme se souhlasem readakce Magazínu Reportér, která text odemkla na svém webu ZDE.